Skrytá kategorie
Kontakt
Institute of Philosophy
of the Academy of Sciences
of the Czech Republic, v.v.i.

Jilská 1
110 00 Prague 1
Czech Republic

tel. +420 221 183 111
fax: +420 222 220 108

e-mail: flusekr(at)site.cas.cz

News
Konference Problematika univerzálií od raně středověké po raně novověkou scholastiku - call for papers

Společná pracovní skupina pro studium post-středověké filosofie zaštiťující spolupráci Teologické fakulty Jihočeské univerzity a Filosofického ústavu AV ČR organizuje konferenci Problematika univerzálií od raně středověké po raně novověkou scholastiku. Konference se uskuteční v Českých Budějovicích ve dnech 9.-11. prosince 2010.  

Jednací jazyk: čeština, slovenština
Délka příspěvku: 30 minut (diskuse 15 minut)
Datum zaslání jednostránkové abstraktu příspěvku: konec dubna 2010
Kontakt: Dr. Daniel Heider, Katedra filosofie a religionistiky Teologické fakulty JU, Kněžská 8, 37001, České Budějovice (e-mail: Daniel.Heider(at)seznam.cz).

Podrobnější informace k tématu konference

Tzv. spor o univerzálie bývá často považován za hlavní téma středověké filosofie vůbec. Přestože existují renomovaní badatelé v oblasti středověké filosofie, kteří jsou přesvědčeni, že nelze mluvit o jednom tradičním problému univerzálií, nýbrž podle jejich názoru de facto existuje pouze síť zcela odlišných otázek, která souvisí s odlišnou historickou „podmínkou“ toho či kterého autora, nechávají se organizátoři konference inspirovat jiným metodologickým přístupem. Podle tohoto přístupu lze vystopovat v různých etapách scholastické filosofie (raná, vrcholná, pozdně středověká scholastika a raně novověká univerzitní filosofie) stejné argumenty užívané pro tytéž doktrinální pozice. Základní otázka se pak týká toho, jak vysvětlit skutečnost, že se více věcí shoduje či podobá ve svých podstatných atributech. K hlavním výhodám tohoto přístupu patří, že na základě jasně stanovených a společně sdílených otázek umožňuje užitečné srovnávání konkurenčních řešení autorů různých období a škol. Na základě této komparace mohou následně lépe vyniknout specifika toho kterého řešení, která by jinak bez tohoto srovnání patrná nebyla. Domníváme se, že právě tato námi zvolená metodologie je vhodným „klíčem“ pro dějinně-filosofickou epochu, v níž se autoři formovaly do různých „škol“ a pod různé „-ismy“, které mezi sebou vedly intelektuální „bellum scholasticum“. Právě příspěvky vedené tímto historicko-systematickým přístupem jsou na připravované konferenci nejvíce vítány.
Samozřejmě jsme si vědomi toho, že toto srovnání nemůže nastat bez náležité práce historicko-interpretační, která rekonstruuje a vysvětluje dějinný kontext daného autora. Existence jednoho tradičního problému neznamená, že je předem dáno nějaké konceptuální schéma, do něhož by se pozice různých autorů jen, často anachronicky, překládaly. Již v rámci první scholastiky můžeme totiž pozorovat určitou významnou změnu „paradigmatu“. Pokud by ta zůstala nezohledněna, pak srovnání a hodnocení různých pozic jdoucích napříč „scholastickými věky“ by se stalo, přinejmenším, velice obtížným. Zatímco třinácté století (až po Jana Dunse Scota) se ukazuje především jako období, v němž je pro problém univerzálií určující téma metafyzické (pocházející od arabského filosofa Avicenny), jímž je téma indiference esence a jejích tří stavů, vstupuje se stoletím čtrnáctým do diskuse jako určující epistemologický a logický problém intencionality, tj. otázka mentálních obsahů a jejich statutu. Vedle změny v tomto disciplinárním akcentu pozorujeme, především u autorů realistického zaměření, také jiný posun. Zatímco pro autory tzv. vrcholné scholastiky bylo zásadním námětem otázka „monadických“ univerzálií, s pozdní scholastikou se dostává do popředí téma komplexních útvarů, kterými jsou fakta a propozice. Je proto patrné, že jakémukoli srovnání a evaluaci je třeba předřadit i) důkladné seznámení se s dějinným a systematickým kontextem, ii) rozlišení společného „tertium quid“, které je tím, co každé srovnání a evaluaci teprve umožní. Na konferenci proto vítáme i příspěvky „ošetřující“ tento historický a metodologický kontext.

Málokterý filosofický problém je natolik komplexní jako otázka univerzálií. Komplexnost daného problému spatřujeme především v jeho vztahu ke třem základním disciplinárním kontextům:

1. V první řadě je to rovina metafyzická, která je ve středověké, ale i v druhé scholastice spjata s učením o trojím stavu přirozenosti (přirozenost uvažovaná absolutně, přirozenost vyskytující se v jednotlivinách, a v mysli). Otázka po povaze tzv. společné přirozenosti, jež se týká toho, co odpovídá obecným pojmům a termínům v extramentální skutečnosti, vytváří jeden ze základních námětů metafyzického aspektu univerzálií. S tímto námětem jsou spjaty následující otázky: Jak se tato společná přirozenost liší od složky individuační? Náleží této přirozenosti, nakolik existuje extramentálně, nějaký typ jednoty? Máme Avicennovo tvrzení o přirozenosti uvažované o sobě interpretovat ontologicky, nebo pouze epistemologicky (konceptuálně)? Jakou roli v interpretaci tohoto tvrzení arabského filosofa hraje metafyzická nauka o esenci a existenci toho či onoho interpretujícího autora? Metafyzickým tématem par excellence je zcela jistě otázka mající svůj původ v pozdně antickém novoplatonismu, totiž otázka vztahu jednotlivých typů univerzálií, kterými jsou univerzálie „ante rem“, „in re“ a „post rem“. Existují mezi těmito druhy univerzálií nějaké kauzální či explanační vazby? Můžeme v nějakém slova smyslu některý z těchto tří typů univerzálií identifikovat?

2. V rámci logického kontextu, který tvoří druhý disciplinární kontext problému univerzálií, lze zcela jistě za centrální považovat problém vztahu obecných pojmů a definice. Jak máme rozumět doktríně, podle níž je rod látkou? Jaký je vůbec vztah rodu, druhu a diference na straně jedné a hylemorfické skladby materiálních substancí na straně druhé? Odkud se bere rod a diference v případě vymezení substancí nemateriálních? Další otázky lze klást k problematice tzv. pomyslných jsoucen. V jakém vztahu jsou různé typy univerzálií k tzv. intencionálnímu bytí? Jak máme interpretovat aristotelské tvrzení, že pouze rozum vytváří univerzalitu? Lze logický predikabilní druh, jako příklad tzv. druhé intence, připsat i tomisticky koncipovaným separovaným substancím, tzn. substancím, které principielně nemohou být numericky zmnoženy v rámci jednoho druhu? V čem se liší tzv. pomyslná distinkce se základem ve věci, jakožto častý typ distinkce využívaný různými verzemi tzv. umírněného realismu, od pomyslné distinkce bez základu ve věci? Stranou by zcela jistě neměla být nechána ani důležitá otázka vztahu teorie predikace a univerzálií. Zde se nabízí řada pod-otázek, jako např. jak se liší predikace metafyzických konkrétních termínů (člověk, živočich) od predikace tzv. metafyzických abstrakt (živočišnost, lidství)? Jak reinterpretují představitelé tzv. ultrarealismu 14. století identitní teorii predikace?

3. Konečně třetím kontextem, v němž se otázka univerzálií probírá, je rámec epistemologický, jehož základní otázkou je, jakým způsobem mysl formuje obecné z jednotlivého. Poznává intelekt nejdříve obecné, nebo individuální? V rámci tohoto okruhu většina otázek je spojena s tématem procesu, jímž vzniká obecné, kterým pro většinu aristotelsky orientovaných scholastiků je abstrakce. Jakou roli při abstrakci mají tzv. fantazmata? Lze abstrahovat již na základě jednoho „exempláře“? Jaké typy abstrakce scholastičtí autoři rozlišují? Jaká role v tomto procesu abstrakce připadá rozumu činnému, a jaká rozumu trpnému? Je to však také, pro aristoteliky neobvyklá, otázka, zda mohou vnější či vnitřní smysly poznávat obecné. V neposlední řadě je to téma týkající se pasivity, nebo aktivity lidského intelektu. V této souvislosti se jako zásadní ukazuje nauka o tzv. vyjádřeném intencionálním obrazu (verbum mentis či species expressa), který, jako samotný pojem, bývá identifikován s „plnokrevnou“ logickou univerzálií.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, vítáme příspěvky zaměřené jak na nauku konkrétního autora, tak referáty sledující proměny pojmových schémat od druhé poloviny 11. století, tj. od doby „prvního scholastika“ Anselma z Canterbury, až po konec 17. století, tj. po dobu, kdy „druhá scholastika“ stále ještě představovala významnou alternativu raně novověkého racionalismu a empiricismu.

Organizátoři: Daniel Heider, Ph.D., David Svoboda, Ph.D.