Variace na gender. Poststrukturalismus, diskursivní analýza a genderová identita
Autor: Redakce <genderteam(at)soc.cas.cz>,
Téma: Recenze,
Vydáno dne: 06. 02. 2010
Zábrodská, K. 2009. Variace na gender. Poststrukturalismus, diskursivní analýza a
genderová identita. Praha: Academia, s. 200. / Lenka Formánková
Výzkum identity
zastupuje tradiční oblast vědeckého bádání v oblasti sociálních věd.
V psychologickém výzkumu je na identitu tradičně nahlíženo jako na trvalou
esenci lidského sebeuvědomění, utvářenou vlivem různých sociálních a kulturních
faktorů. Identitu definují „klasikové“ psychologických teorií jako základ
jáství, jehož nabytí je na jednu stranu hlavním cílem úspěšně dovršené
adolescence (James E. Marcia), na druhou stranu je nekončícím úkolem, neboť má
být v průběhu života rozvíjena a kultivována v rámci jednotlivých stadií
životního cyklu (Erik Erikson).
Kateřina
Zábrodská se však rozhodla opustit tradiční liberálně-humanistické pojetí
genderové identity a začít se identitou zabývat v rámci
poststrukturalistických, postmoderních a diskursivních teorií, které
nechápou identitu subjektu jako výslednici samotné povahy toho, kým člověk je,
ale jako výsledek neustálého a opakovaného procesu vymezování se jedince vůči
ostatním lidem a vůči situacím, kterým čelí. Kniha Variace na gender tak
přináší do české vědecké komunity koncepty, které jsou hlavně v rámci
psychologického výzkumného diskursu zřídkakdy využívány (např. gender, diskurs,
performativita genderové role). O tom, jak novátorský krok kniha v rámci české
psychologické vědy reprezentuje, svědčí i skutečnost, že v seznamu citované
literatury nacházíme pouze jeden odkaz na české odborné dílo, a to je článek
samotné autorky.
První část knihy
věnuje Kateřina Zábrodská vymezení teoretických východisek své práce. Nejprve
se věnuje konceptualizaci termínu gender v „post“ teoriích. Tyto teorie
vycházejí z tzv. třetí vlny feminismu, která přináší do genderových a
feministických vědeckých přístupů koncept fluidnosti a nestálosti genderových
identit a snahu o zkoumání projevů „ženskosti“ a „mužskosti“ vždy v kontextu
variety sociálních vlivů, konstelací a situací.
Autorka nejprve
vymezuje rozdíl mezi postmoderními a poststrukturalistickými feministickými
teoriemi, které bývají často zaměňovány. Přesto, že oba přístupy zpochybňují
univerzalitu „ženské zkušenosti“ jako východiska feministického výzkumu a
zdůrazňují význam sociálního kontextu pro hodnocení ženského útlaku a
genderových nerovností, poststrukturalistický feminismus, ze kterého autorka
dále primárně čerpá, pracuje s jazykem jako prostorem vyjednávání a
konstrukce genderových identit. Jazyk pomáhá konstruovat sociální realitu jako
prostor utvářený množstvím často protichůdných diskursů, které „nás konstruují
jako vědomé, myslící subjekty a umožňují nám dávat význam sociálním jevům i
schopnost tyto jevy přetvářet (s. 28).
Významnou
teoretickou inspiraci představuje pro poststrukturalistický feminismus dílo
Michela Foucaulta. Z jeho prací přejímá termín diskurs, který umožňuje
zkoumat gender jako sociálně konturovaný jev napříč různými oblastmi sociální
reality. Zároveň tyto směry vycházejí z Foucaultovy teorie moci, která je
postavena na premise, že v každé společnosti existují mnohočetné mocenské
vztahy, které ji charakterizují a utvářejí a které jsou ustaveny, upevněny a
reprodukovány prostřednictvím vytváření a změny diskursů vědění. Podle M.
Foucaulta je identita uměle vytvořeným fenoménem, odrážejícím a potvrzujícím
mocenské vztahy ve společnosti, která je vytvářena v procesu podrobování
se jedince sociálně reprodukovanému vědění navázanému na mocenské vztahy ve
společnosti.
Dalším významným
teoretickým zdrojem knihy je dílo feministické autorky Judith Butler, která
vymezuje gender jako performativní kategorii. Genderová identita je podle J.
Butler reprodukována neustálým opakováním (performací) v různých
sociálních situacích. Neustálá reprodukce genderových rozdílů zároveň slouží
jako důkaz „reálnosti jejich existence“. Genderově typické projevy pak nejsou
„přirozeností“, ale naopak stále v průběhu času opakovanou „stylizací“.
Autorka knihy dále vyzdvihuje zejména radikální zpochybnění přirozenosti
pohlaví oproti genderu, když obě kategorie vnímá jako sociálně konstruované.
V další
kapitole představuje K. Zábrodská v kontextu české psychologie relativně
novou metodu kvalitativní analýzy – diskursivní analýzu. V rámci této kapitoly
se autorka věnuje směrům diskursivní analýzy, jakými je konverzační analýza,
diskursivní psychologie, kritická diskursivní analýza a nakonec
poststrukturalistická diskursivní analýza, ze které autorka vychází při analýze
dat, které se věnuje v druhé části knihy. Kniha tak nepřináší
pouze teoretickou diskusi o nejrůznějších „post“ koncepcích
a metodách, ale představuje také jejich aplikaci při analýze kvalitativních
dat, sebraných v rámci šesti hloubkových rozhovorů se třemi ženami a třemi
muži mladšími třiceti let. Struktura analýzy každého rozhovoru je stejná,
autorka vždy nejprve analyzuje převládající diskursy a dále se zabývá vztahy
mezi často protichůdnými pojetími genderové identity, které nazývá diskursivní
dynamikou (termín převzala autorka od Iana Parkera).
Při analýze
rozhovorů nachází autorka šest významově odlišných genderových diskursů
ženskosti a mužskosti, které se v analýze stávají „stavebními kameny“
genderových identit. Jedná se o diskurs genderového esencialismu, ve
kterém jsou genderové rozdíly odrazem přirozených a neměnných odlišností mužů a
žen. „Diskurs genderového esencialismu konstruuje mužskost a ženskost jako dvě
komplementární kvality, které vždy již spočívají v mužském nebo ženském
těle“ (s. 113). V rámci tohoto diskursu nedochází k problematizaci
genderových stereotypů, ale naopak k jejich reprodukci. Genderové identity je
v této perspektivě dosahováno naplňováním tradičních podob mužství a
ženství. Dále je to diskurs socializace, který vnímá genderové
charakteristiky jako výsledek socializačních tlaků ze strany rodiny, školy,
vrstevníků a společnosti obecně. „Ženskost a mužskost … jsou konstruovány
nikoliv jako přirozenost jedince, ale jako výsledek společenských norem, které
si jedinec během života osvojuje nebo spíše kterým se … poddává“ (s. 100).
V rámci tohoto diskursu jsou kategorie ženství a mužství relativizovány
z hlediska jejich přirozenosti. Genderové role jsou vnímané jako společností
vynucované modely chování, které jsou však v rámci diskursu potvrzovány jako
neměnné a nevyhnutelné důsledky socializace. Diskurs individualismu staví
na přesvědčení o jedinečnosti každé osoby bez ohledu na pohlaví/gender. „Jáství
je tímto diskursem konstruováno jako osobní zodpovědnost a vlastnictví jedince
…, pro diskurs individualismu je klíčová idea nedotknutelnosti vlastních práv,
která je postavena do kontrastu s omezeními, jež přináší kategorizace na ženy a
muže“ (s. 105). Tento diskurs představuje nejčastější zdroj rezistence
komunikačních partnerů a partnerek proti genderové dualitě. Genderově
stereotypní projevy jsou však v rámci tohoto diskursu legitimizovány tím,
že jsou prezentovány jako výsledky svobodné volby jedince. Diskurs heterosexuality konstruuje muže a ženy
jako dvě kategorie lidí, mezi kterými existuje přirozená atraktivita, která
odůvodňuje a legitimizuje binární společenské uspořádání. Tento diskurs
legitimizuje normu heterosexuality, přičemž v optice heterosexuální
přitažlivosti je žena vnímána jako objekt přitažlivosti pro mužský subjekt.
Podobně v biologizujícím diskursu jsou ženské a mužské tělesné
charakteristiky vnímány jako dané ve zcela zřetelném protikladu.
V rozhovorech je biologizující pojetí genderu tematizováno v hovorech
o mateřství, kdy rozdílná biologická funkce ženského a mužského těla při
reprodukci slouží jako vysvětlení a legitimizace společenských a ekonomických
nerovností. Nakonec se v rámci analýzy objevuje diskurs jinakosti,
který je postaven na představě radikální odlišnosti ženy z pohledu muže.
„Klíčová je představa radikální odlišnosti ve smyslu nepopsatelnosti a
neuchopitelnosti ženy jako druhé, jež je viděna z pozice normativního
mužského subjektu“ (s. 110). Toto nepochopitelné ženství představuje magický
a tajemný předmět touhy, jehož přitažlivost je podmíněna právě
nepochopitelností ženy, a tedy důrazem na neporovnatelnost a rozdílnost
kategorií žena a muž.
Tyto diskursy se
objevují v různých podobách a konstelacích v analyzovaných výpovědích
(diskursech) o genderové identitě a vytvářejí tak rozdílnou diskursivní
dynamiku. Z analyzovaných výpovědí proto plasticky vystupuje performativní
a kontextuální charakter genderové identity, která je vždy jinak formulována
v kontextu diskutovaných sociálních realit.
Na knize je
velice cenná odvaha autorky volit si v českých sociálních vědách
zpochybňovaný mezioborový přístup ke zkoumání genderové identity. Autorka tak
názorně ukazuje, jak významnou roli může hrát teoretický eklektismus při
rozvoji výzkumu celého oboru, protože oborová neortodoxnost pomáhá vymanit se z
konvence a teoretické rigidity nahlížení na sociální a psychologické fenomény.
V kontextu autorčina novátorského přístupu je překvapující konvenční
strukturace textu, která v mnohém kopíruje standardní obsahové uspořádání
diplomových nebo disertačních prací (teorie–metodologie–výsledky výzkumu). Text
se tak tříští do dvou částí (teoretické a analytické), které by podle mého
názoru mohly sebou vzájemně prostupovat, zvláště proto, že mnohé koncepty definované
v rámci první části knihy jsou pro čtenáře/ky lépe pochopitelné na
konkrétním příkladu citace z analyzovaných rozhovorů.
Závěrem lze
říci, že kniha Variace na gender přináší nový a svěží pohled na
výzkum genderové identity, a proto by jistě neměla být přehlédnuta českou
odbornou veřejností zajímající se o genderové vztahy, identitu,
kvalitativní metodologii a v neposlední řadě o nové kritické
směry v psychologickém a feministickém výzkumu.