Kritické poznámky k Potížím s genderem
Iris Marion Young
Kniha
Potíže s genderem (
Gender Trouble) si rychle a právem
vydobyla odborné a veřejné uznání. Judith Butler v ní předvádí nápadité
dekonstrukce strukturalistických, psychoanalytických a feministických textů,
stejně jako opozic, s nimiž se setkáváme v neakademickém feministickém
diskursu. Dekonstruuje například protiklad mezi pohlavím a genderem, který je
východiskem významné části současné feministické teorie a bádání, když
argumentuje, že nekritické přijímání tohoto protikladu vede feministky
k přehlížení skryté komplicity mezi sexismem a heterosexismem.
Judith Butler si ve své knize nicméně klade vyšší ambice než napsat
prvotřídní filosofické pojednání; kniha má být politická nebo má přinejmenším posloužit
politickým cílům. V následujících odstavcích hodlám vznést několik
kritických otázek ohledně politických aspirací jejího díla.
Své poznámky bych ráda uvedla citátem z jednoho pittsburského
informačního bulletinu pro gaye a lesbické ženy: „Během druhého víkendu
ženského michiganského hudebního festivalu si přinejmenším dva z mužů,
kteří si pronajali byt nad lesbickou restaurací a barem Bloomer´s (kde často
vystupují lesbické hudební a divadelní soubory), vloupali do restaurace, kde
zničili a ukradli téměř všechno, co jim přišlo pod ruku. Zničili zvukovou
aparaturu, ukradli stereofonní zařízení, přeřezali gumové hadice vedoucí od
výčepu, odcizili lahve s alkoholem, které nestihli rozbít, vyprázdnili
hasicí přístroje mezi potraviny uložené v mrazáku, čímž jejich převážnou
část znehodnotili, ukradli drobné z pokladny a strčili do zapnutého
mrazáku na hluboké zamrazování fotbalový míč. Pak je ale jejich inteligence
doběhla. Zapálili hořáky plynového sporáku a vrátili se do pronajatého bytu.
Dvojice byla obviněna z vandalismu. Muži nicméně unikli obvinění
z pokusu o žhářství. Vandalismus takového rozsahu motivovaný genderovou
zaujatostí přesvědčivě mluví ve prospěch přijetí návrhu zákona na potírání
‚zločinů motivovaných nenávistí‘ (
Hate
Crimes bill).“ (HB 1353)
Bloomer´s je zároveň politická instituce a pohostinské a zábavní
zařízení. Slouží jako materiální základna, jako jevištní prostor pro lesbická
představení pořádaná jak profesionálními umělci, tak anonymními členkami
lesbické komunity. V reakci na výše popsaný projev násilné nenávisti mají
lesby, gayové a jejich sympatizanti v Pittsburghu spoustu politické práce:
musí dohlédnout na to, aby policie jednala rychle a efektivně, aby se obdobně
zachoval i úřad okresního prokurátora, aby média o celé události referovala a
aby o ní referovala pravdivě. Musí pořádat finanční sbírky mezi členy
homosexuální komunity, lobbovat mezi zákonodárci atd. Jedině tak budou moci
představení pokračovat.
Co přesně mám tedy na mysli, když mluvím o politice? Myslím tím veřejné
vyjednávání hodnot, politických postojů, institucionálních pravidel,
institucionálních struktur, procedur a metod veřejného protestu. Politika
předpokládá existenci nějakého aktéra (obvykle v podobě nějaké skupiny),
jenž ve snaze o změnu apeluje na relevantní část
veřejnosti v otázkách distribuce financí, privilegií, práv,
respektu nebo institucionálního vlivu. Emancipační politika spočívá
v organizované činnosti těch, kteří se pokládají za oběti útlaku nebo
nespravedlnosti. Klade si za cíl veřejně odhalovat a pranýřovat ty, kteří podle
jejich soudu mají z těchto nespravedlností prospěch nebo jsou vůči nim
lhostejní, a pokouší se dosáhnout sociální, politické a institucionální změny
k lepšímu. Klíčovými slovy jsou zde veřejnost, nárok, změna k lepšímu,
cíl.
Co si tedy pod pojmem politika představuje Judith Butler? Podle mého
názoru mluví o třech druzích politiky: reprezentativní, koaliční a kulturní
(neboli dekonstruktivní) politice.
Reprezentace je operativním termínem politického procesu, který se ženám
jako politickým subjektům snaží zajistit větší viditelnost a autoritu. Tato
reprezentativní politika podle jejího názoru produkuje ženy jako kolektivní
subjekt a tento totalizující proces má zároveň normalizující dopady. Podle J.
Butler není možné tomu předejít, pokud se omezujeme jen na sféru
reprezentativní politiky (čímž je podle mého soudu míněna
liberálně-demokratická politika posilování ženských práv, zápas za rovnější
příležitosti a více spravedlnosti pro ženy), tj. pokud nám jde o větší míru
zastoupení a viditelnosti žen ve všech oblastech společnosti. Cesta
z tohoto dilematu podle ní tkví nikoliv v paušálním odmítnutí
reprezentativní politiky, ale v poznání, že tato politika se podílí na
samotných mocenských strukturách, proti nimž bojuje, a že „nestačí hledat
způsoby, jak by ženy mohly být více zastoupené v jazyce a v politice“ (Butler
2003: 17).
[1]
(Patrně proto, že to nemá dopad na podobu samotných struktur.)
Butler hovoří o koaliční politice jako o typické feministické reakci na
rozpoznání toho, že idea subjektu „žena“ je normalizující. Podle zásad koaliční
politiky nemůže feministická politika vycházet z předem konstituované
jednoty žen, ale musí tuto jednotu budovat skrze dialog mezi různě situovanými
ženami. Butler tento názor zpochybňuje a klade si otázku, zda má vůbec ženské
hnutí takové jednoty zapotřebí, přičemž naznačuje, že když o ni nebudeme
usilovat, nebudou se možná naše koalice tak často rozpadat.
A nakonec, jako alternativu k reprezentativní politice (jíž je
patrně koaliční politika pouhou variantou) Butler doporučuje kulturní politiku:
Potřebujeme nový typ feministické politiky, která dokáže podkopávat zvěcnění
genderu a identity, která bude za své metodologické a normativní východisko
pokládat variabilní konstrukce identity. „Politická genealogie genderových
ontologií bude v případě úspěšnosti dekonstruovat substanciální
manifestace genderu do podoby konstitutivních aktů a určovat tyto akty v rámci
povinného uspořádání, které je zajišťované různými silami kontrolujícími
sociální manifestace genderu.“ (s. 56) Skrze subverzivní tělesné akty a
parodické performance, které vědomě opakují prvky genderových praktik a
požadavků, se rodí nový druh politiky. „Stejně jako jsou tělesné povrchy
ztvárněné
jako přirozené, mohou se
stát také místem disonantní a denaturalizované performance, která odhalí
performativní základ přirozenosti.“ (s. 199) Butler by ráda „situovala
politično do praktik označování, které ustavují, regulují a deregulují
identitu“ (s. 201). To podle jejího názoru vyžaduje rozšíření konceptu
politična, kladení nového typu otázek: Jak podkopat základy, které zastiňují
alternativní kulturní konfigurace genderu? Jak destabilizovat a postihnout
v jejich fantasmatické dimenzi „premisy“ politiky identity? „Pokud by už
identity nebyly fixně určené jako premisy politického sylogismu a pokud by
politika nebyla vnímána jako soubor praktik odvozených od údajných zájmů, které
patří souboru předem definovaných subjektů, z trosek staré politiky by
určitě vzešla nová politická konfigurace.“ (s. 202)
Než vznesu několik kritických námitek ke koncepci politiky, jak ji
předkládá Judith Butler, chtěla bych vyzdvihnout několik jejích argumentů,
s nimiž se rozhodně ztotožňuji: Butler podrobuje kritice koncepci
revoluční politiky odvozenou primárně z marxismu, ale podle jejího soudu
zdomácnělou i ve feminismu, zastávanou zejména Monique Wittig; totiž že
existuje revoluční subjekt (autentické lidství, pracující třída, ženy), jehož
„autentické“ zájmy jsou represivním společenským aparátem potlačované nebo
odcizené. Tento subjekt „objeví“ své autentické zájmy, zformuluje alternativní
vizi budoucí společnosti, která se rozejde s nynějšími odcizenými a
nesvobodnými poměry, a podnikne praktické kroky ke svržení současného systému
za účelem vybudování Nového Jeruzaléma. Toto je koncepce transcendentálního
revolucionismu, která předpokládá existenci autentického subjektu, jenž není
produktem stávajícího represivního sociálního prostředí a stojí mimo jeho
rámec. Budoucí společnost nemá mít s existujícími poměry nic společného.
Jedná se tedy o politiku spásy, která je fakticky nepolitikou.
Proti tomu Judith Butler navrhuje proces, který bych označila jako
„imanentní revoluci“: „Neexistuje žádné Já, které by bylo před touto
konvergencí, které by zajišťovalo ‚integritu‘ před tím, než vstoupilo do této
konfliktní kulturní oblasti. Existuje jen uchopení nástrojů tam, kde se
nacházejí a kde takovéto ‚uchopení‘ umožňuje samotný nástroj, který je k
dispozici.“ (s. 198)
Neexistuje žádné „čisté“ lidství, které je v důsledku sociálních
procesů odcizené, pokřivené nebo potlačené a které by mohlo být v nějaké
budoucí společnosti znovu vzkříšeno. Jsme tím, co z nás učinila společnost
a kultura, které nás obklopují, avšak tato společnost, která nás konstituuje,
nás nedeterminuje. Společnost a kultura totiž v žádném případě nejsou
monolitní: střetávají se v nich protichůdné tendence a tužby. Existuje
však ideologie řádu a jednoty, která nám tyto protichůdné tendence a tužby
brání vidět a nakládat s nimi k našemu prospěchu. Chceme-li dosáhnout
sociální změny, musíme vycházet z mnohačetných subjektivit, které nás
konstituují, pracovat s fragmentovanými sociálními silami, které nás
obklopují, a předem se musíme vzdát naděje, že bychom se někdy dopracovali k
definitivnímu završení sociálního revolučního projektu. S touto pozicí se
naprosto ztotožňuji.
Nyní následuje několik mých kritických otázek: První není ani tak námitka
jako spíše otázka. Jak si v rámci modelu kulturní a dekonstruktivní
politiky, jenž Butler obhajuje, máme představit „veřejnost“? Na tuto otázku
v zásadě existují dvě odpovědi: feministky vedoucí debaty mezi sebou, a
širší společnost, jíž jsme součástí a v níž feministické aspirace
zaujímají marginální postavení, zdaleka však nejsou nepřítomné. Feministkám
Butler říká, že mají politický závazek vzájemně mezi sebou dekonstruovat své
identity, a dokonce naznačuje, že toto počínání usnadní různě situovaným ženám
formovat koalice, s jejichž pomocí budou moci aspirovat na ovlivnění
širších vrstev patriarchální společnosti.
Podle mého soudu se ale její doporučení ohledně koncepce rozšířené
politiky týkají vztahu feministek k širší veřejnosti. Moje následující
kritické otázky vycházejí z předpokladu, že předmětem feministické
politiky je primárně rétorika a organizování v rámci širší veřejnosti, a
v této souvislosti si kladu otázku, zda a jak pojetí kulturní či
dekonstruktivní politiky zastávané Judith Butler přispívá k rozvoji
feministické politiky v kruzích širší veřejnosti. Kupříkladu úsilí, které
musí přívrženci restaurace a kulturního centra Bloomer´s vyvinout, aby centrum
udrželi při životě, se obrací na širší publikum než jen na jeho bezprostřední
sympatizanty. (Vycházím z toho, že samotná existence centra je politické
gesto; předpokládám, že centrum poskytuje institucionální základnu pro
narušování genderové jistoty.) Mám tedy dvě kritické otázky:
1. Není pojetí politického zápasu zastávané Judith Butler pouze jistým
druhem avantgardismu? Co přesně mám na mysli pod pojmem avantgardismus? Podle
mne se jedná o specifické kulturní hnutí nebo postoj, s nímž se setkáváme
zejména v umění a jenž je modernistický, reflexivní a autoreflexivní, jenž
se snaží narušit vžité kulturní významy, vnímání, pocit náležitosti a řád,
který vládne dané společnosti. Avantgarda si sama o sobě často myslí, že je
politická a často je terčem pronásledování a represí. Avantgardní hnutí jsou
všeobecně spojována s čímsi
podvratným. Jakkoliv však avantgardní
kulturní hnutí straní nebo jsou dokonce součástí radikální politiky,
avantgardismus sám o sobě není politický. Sám o sobě je avantgardismus cynický,
nihilistický nebo anarchistický – jde mu o destabilizaci sociálního řádu, o
vyvolávání potíží, ovšem bez jasně definovaných
cílů.
Kromě toho mám dojem, že jak se dvacáté století ubíralo kupředu,
představovala avantgardní gesta pro establishment stále menší hrozbu. Celou
kulturu ovládl cynismus, pastiš, fragmentarizace, hlavním médiím nejde o nic
jiného než o množení performancí – heslem doby se stalo slůvko „cool“.
„V důsledku subtilní a politicky vynucené performativity je gender
‚aktem‘, jenž je přístupný štěpení, sebeparodování, sebekritice a dalším
hyperbolickým projevům ‚přirozenosti‘, které už samotným zveličením odhalují
svůj v zásadě fantasmatický statut.“ (s. 200) Nevidíme taková parodická gesta
dnes a denně na MTV? Činí to snad z MTV politicky subverzivní médium?
Narážím zde na sílu toho, co Herbert Marcuse označuje jako „jednorozměrná
společnost“, neboli na problém, jak vyjádřit kritický postoj v konzumní,
soukromnické, „liberální“ společnosti do značné míry orientované na vyhledávání
stále intenzivnějších podnětů. Performativní politika v ní může být
asimilována jako jeden ze způsobů zábavy.
Nemusejí snad performeři, dekonstruktivisté, subverzivní těla vznášet
nárok vůči veřejnosti na uznání, občanství, na to, aby byla nějaká křivda nebo
nespravedlnost odčiněna, aby se staly
politickými?
2. Je kulturní či dekonstruktivní politika Judith Butler „idealistická“?
Tvrdí, že změna diskursu, ideálů, kategorií vede sama o sobě
k institucionální změně? Z ryze ontologického stanoviska si jsem
samozřejmě vědoma, že dichotomie mezi „idealismem“ a „materialismem“ je falešná
a proč tomu tak je. Zejména v sociální realitě jsou instituce a praktiky
jednoznačně produktem diskursů a významů, stejně jako jejich opakem, a to do té
míry, že je není možné analyzovat odděleně. Moje klíčová námitka tedy zní, že
politika je
materiální ve smyslu,
který v pojetí politiky, které vyznává Judith Butler, obsažen není. Totiž že
radikální politika se týká institucionální a strukturální změny, že má co do
činění s majetkem a zdroji, s újmou a privilegii, že jí jde o
budování nových institucí a zajišťování zdrojů, na jejichž základě mohou být
inscenovány alternativní praktiky, a že se neobejde bez střetů a konfrontací
s jednotlivci, zájmy a institucemi, které mají prospěch ze zavedených
poměrů.
A tak vidíme příznivce kulturního centra Bloomer´s, jak vedou zápas za
přijetí zákonných úprav, jež mají tvrdě potírat takzvané „zločiny motivované
nenávistí“, jak neváhají vést občanské soudní spory, jak se dovolávají vyšší
úrovně policejní ochrany a upozorňují na předsudky v řadách ochránců
zákona, jak pranýřují tištěná média, jež nereferují o zločinech páchaných na
příslušnicích lesbické komunity nebo o nich referují předpojatým či homofobním
způsobem, jak apelují na Pensylvánskou radu pro umění, aby nepodlehla volání po
stažení finanční podpory poskytované na organizaci filmového festivalu leseb a
gayů, a jak dospějí k závěru, že pouze vydávání alternativních novin
zjedná komunitě leseb a gayů náležitý hlas. Pojetí kulturní politiky podle
Butler může být dílčím
aspektem
těchto aktivit a mám tendenci věřit, že kulturní politika často bude
radikálnější, pokud tomu tak bude. Ale nemyslím si, že by kulturní politika
mohla obstát sama o sobě a být čímkoliv jiným než pouze „akademickou
disciplínou“.
Přeložil
Radovan Baroš
LiteraturaButler, J. 2003.
Trampoty
s rodom. Feminizmus a podrývanie identity. Bratislava: Aspekt;
originál Butler, J. 1990.
Gender Trouble.
Feminism and the Subversion of Identity. London: Routledge.
[1] Všechny další odkazy
v textu se týkají slovenského překladu knihy
Trampoty s rodom (Butler 2003), (poznámka překladatele).