Diskurs rizika v prevenci AIDS/ HIV

Diskurs rizika v prevenci AIDS/ HIV[1] / Katerina Kolárová

The Discourse of Risk in HIV/AIDS Prevention
Abstract:This text presents an analysis of the recent emphasis in HIV/AIDS prevention campaigns: the discursive constructions of HIV/AIDS as an issue of risk and its management. Specifically, the text discusses the prevention materials produced by state-funded institutions in the Czech Republic. The aim of the text is twofold: First, it analyses the specific discourse (and rationality) of risk that permeates HIV/AIDS prevention in relation to and as a part of modern biopolitics and (self-)governance. Second, the text examines the discourse of risk for its gendered implications and its re-inscription of gendered power inequalities.
Keywords: HIV/AIDS, preventive politics, discourse of risk, sexuality, gender

Od nebezpecí k riziku
Preventivní kampane se osvedcily jako duležitý zdroj poznání toho, jakým zpusobem spolecnost vnímá virus HIV a/nebo nemoc AIDS, jaké symbolické významy mu prirazuje, i toho, jaký postoj spolecnost zaujímá k lidem s HIV/AIDS (Atkinson a Middlehurst 1995; Lupton 1994; Treichler 1988 a 1999a; Patton 1990 aj.). Jazyk, metafory a obecne kulturní reprezentace formují prístup spolecnosti k lidem s HIV/AIDS a hrají tak zásadní roli v míre jejich spolecenské marginalizace. Susan Sontag ve svém dnes již klasickém eseji o metaforách AIDS konstatuje: „[p]resvedcila jsem se, že metafory a mýty zabíjejí“ (Sontag 1997: 97).
Zpusoby reprezentace HIV/AIDS zcela zásadne ovlivnila skutecnost, že AIDS byl a stále je vnímán jako predevším sexuálne prenosná nemoc. Od svého prvního diagnostikování v roce 1983 byl AIDS konstruován jako nemoc zpusobená sexuálním excesem, deviací. Reprezentace HIV/AIDS predstavují tak pomyslné diskursivní pole, na nemž se svádí bitva o sexuální morálku (Crimp 2002; Richardson, 2000; Sontagová 1997; Treichler 1999a; Patton 1990; Watney 1996; Weeks 1992 aj.). Americké akronymy 80. let, které predcházely neutrálnejšímu termínu AIDS, napr. „WOGS“ (cili „Syndrom božího hnevu“) nebo „GRID“ (cili „selhání imunity u gayu“)[2] – ilustrují zretelne stigmatizující potenciál diskursu o AIDS i to, že tato stigmatizace nejsilneji postihla gay muže. Homofobní reprezentace konstruují AIDS jako specificky „gay“ nemoc i jako „logický“ dusledek „neprirozené“ sexuality a „doklad“ patologie sexuálních vztahu mezi muži (Watney 1993 a zvlášte 1996, Crimp 2002). Koneckoncu i zminovaný esej Susan Sontag konstruuje stigmatizující kauzalitu mezi AIDS a gay sexualitou (Miller 1993).
První vlna preventivních kampaní reagovala na zdešení z nové – a tehdy nevyhnutelne smrtelné – nemoci tím, že spoléhala na strategii vyvolávání strachu. Napríklad kampan britského ministerstva zdravotnictví z roku 1988–1989 s heslem „Delat si težkou hlavu nepomuže“ („Worrying isn´t it“) pracovala s následující dvojicí plakátu (obr. 1).[3]

První z nich znázornuje portrét mladé, krásné ženy. Její prímý pohled, smyslne nalícené rty a svudne odhalené rameno signalizují erotickou a sexuální vyzývavost. Doprovodný text ríká: „Kdyby tato žena mela virus, který vede k AIDS, za pár let by vypadala jako…“ Temito slovy odkazuje ke druhé z dvojice fotografií. Z ní ovšem pohlíží zcela identický, ani v nejmenším nepozmenený, pohled krasavice. Preferované ctení[4] (Hall 1980/1973) takovéto reprezentace akcentuje nemožnost poznat HIV status lidí okolo nás, a to, že lidé s AIDS, viditelným projevem HIV pozitivity, predstavují pouze onu pomyslnou špicku ledovce nebezpecí, které cíhá i tam, kde jej nejméne cekáme, tj. i u krásných, mlade a zdrave vypadajících lidí. Tento príklad odhaluje nekolik charakteristických rysu preventivních kampaní první vlny. V první rade je to metaforické propojení neviditelnosti viru HIV s odkazy k neznámému statusu našich potenciálních sexuálních partneru. Tato politika reprezentace vedla k vtelení nebezpecí nákazy do tech „druhých“ a k principiálnímu zpochybnení vzájemné duvery. Vedlejším efektem této strategie postavené na strachu, vizualizaci a ztelesnení nebezpecí infekce byla/je i stigmatizace a sociální ostrakizace lidí s HIV/AIDS.[5]
Strategie vzbuzování strachu je, jak ilustruji na následujícím príkladu, v soucasné dobe nahrazována durazem zcela jiného charakteru. Na místo živení (iracionálního) strachu a neduvery se soucasné preventivní kampane priklánejí k uklidnujícím a racionalizujícím vzkazum o jednoduchých pravidlech „bezpecného sexu“. V lonském roce napríklad spustila novou kampan nemecká nadace Michaela Sticha. Jeden z motivu, které tato kampan využívá, pregnantne ilustruje promenu akcentu v soucasné preventivní politice (obr. 2).


„Blow job“.
Diagnostika: Tvuj život delí od smrti 0,003 mm tenká vrstva latexu.
Upozornení: 3 miliony lidí na celém svete umírá každorocne na následky AIDS.
Lécba: Informuj se. Znalost Te skutecne pred nákazou ochrání.

Na svetelne preexponovaném pozadí, ve kterém rozeznáme prostredí ložnice (v pozadí vidíme rozestlané lužko), je vystavena tato kompozice: témer nahá žena, oblecena pouze do cerných kalhotek a bot na jehlovém podpatku (sic!) klecí pred mužem, jemuž provádí felaci. Ženina póza je tak explicitní, že v první chvíli odvádí pozornost od skutecnosti, že to, co žena drží v ústech, není penis, nýbrž strelná zbran. Hru s prekvapením nad zámenou penisu za zbran umocnuje doprovodný komentár: „Život od smrti delí pouze 0,003 mm latexu.“ Výchovná výzva tohoto motivu se již na první pohled zásadne liší od zpusobu, jakým oslovovala výše diskutovaná britská kampan. Na rozdíl od tematizování záludnosti viru HIV prináší tento plakát nové, jednoduché sdelení: proto, abys žil/a, stací 0,003 mm tenká vrstva latexu.
Promena, kterou ilustruje srovnání akcentu techto preventivních kampaní,  tj. posun od diskursu strachu k diskursu rizika, prináší ale i zásadní promenu normativních nároku, které na nás kampane smerují. HIV/AIDS prestává být – alespon v kontextu tzv. západního sveta – neznámým nebezpecím, kterému nelze celit, a stává se rizikem, tedy necím, co si mužeme zvolit, ci cemu se – dodržíme-li jednoduchá pravidla – mužeme vyhnout. Diskurs rizika prináší i nové otázky spojené s jeho potenciálními stigmatizujícími efekty. Napríklad v okamžiku, kdy víme, jak je možno se chránit, a predevším kdy je tato jednoduchá ochrana (prezentovaná jako) dostupná prakticky každému, se skutecnost, že stále existují lidé, kterí se nove nakazí, jeví jako nepochopitelná a jako nic jiného než dusledek individuálního selhání. Tento text se proto zamýšlí nad touto novou normativitou vepsanou do diskursu rizika a nad morálními požadavky i nad jejich specificky genderovanými dusledky. Kritickou reflexi preventivní politiky opírám o koncept biomoci a gouvernementality (Foucault 1991, 1999 a 2006 a dále napr. Lemke 1997, 2007b).
Michel Foucault charakterizuje vztah biomoci predevším dvema rysy. Za prvé promenou typu mocenského vztahu mezi instancí moci a jejím subjektem. Feudální právo, které priznávalo panovníkovi „právo nad životem a smrtí“, tedy právo „zbavit života“ ci „nechat žít“ (Foucault 1999: 158; zvýraznení v originálu) se podle Foucaulta s nastupující modernitou promenilo na vztah, který dává mocenské autorite právo pestovat život jejích subjektu. „[M]oc smrti [….] se nyní vydává za doplnek moci, která pusobí na život pozitivne, která se ujala péce o nej, která jej rozvíjí, [….], vykonává nad ním duslednou kontrolu a jeho celkovou regulaci“ (tamtéž: 159). Mocenský vztah biomoci tedy obsahuje rozrušení prísného oddelení mezi centrem moci a subjektem, vztah moci se odehrává v kontinuu mezi ovládáním sama sebe a ovládáním „zvenku“ a politická moc nyní sahá i k formám seberegulace subjektu (srov. Lemke 2007b: 54–55). Za druhé, individuum a „masa obyvatelstva“ nejsou protiklady, ale dva póly jedné komplexní strategie, skrze kterou moc vstupuje do individuálních životu a tel, pecuje o ne a disciplinuje je (Lemke 2007b: 51).
Promena mocenského vztahu definující biomoc se pak nutne promítá i do pojímání rizika a konceptu specifické racionality rizika.[6] Racionalita rizika je tedy jedním z projevu a jednou z forem promeneného mocenského vztahu, ve kterém se nacházíme. Jako taková na nás racionalita rizika klade jiné normativní požadavky v péci o sebe. V tomto smyslu jsou preventivní materiály o HIV/AIDS, které nás vyzývají k vetší a svedomitejší péci o sebe a o své zdraví, ukázkou biomoci a biopolitiky „par excellence“ (Lemke 2007a: 9).

„Celá máma“?
Zustanme ješte u kampane Stichovy nadace. Kampan uvedla sedm pilotních posteru a již na první pohled je zrejmé, že klade zvláštní duraz na to, aby oslovila predevším mladé ženy. Ženy jsou v globálním merítku dlouhodobe nejohroženejší skupinou ohroženou HIV/AIDS[7], mohlo by se tedy zdát, že se jedná o velmi potrebný a záslužný akcent. Nicméne „zamerení na ženy” v podání této konkrétní kampane slouží naopak velmi konzervativní a potenciálne stigmatizující politice. Príklad této kampane také jasne ukazuje, že diskurs rizika je nutno analyzovat i pro jeho specifické genderové efekty.
Podívejme se nyní blíže na jednotlivé postery. Na ženy se obracejí ctyri z celkových sedmi motivu kampane. Vedle již zminovaného posteru, tri další billboardy odkazují k materství a interpelují ženy jakožto (budoucí) matky. Ciní tak napríklad motiv obnažených ženských nader, který doprovází komentár o tom, že i materské mléko muže prenášet virus HIV a zabíjet. Další poster pracuje s motivem idyly matky odpocívající s kocárkem v parku, tuto idylu však – na druhý pohled – rozbíjí morbidní symbolika: detský kocárek je zobrazen jako malá rakev. Komentár tohoto obrazu lakonicky podotýká: „Celá máma“ a odkazuje tak k „vkladu“, který decko od matky dostalo do vínku. A zároven oba aktéry, tj. matku i decko, již nyní (predcasne) odsuzuje k smrti. Poslední z techto posteru je emotivne nejpusobivejší (obr. 3).


„Mimi.“
Diagnostika: Brada po dedovi, oci po tatkovi, HIV po mamince.
Upozornení: Každou minutu umírá jedno díte na následky AIDS.
Lécba: Informuj se. Behem tehotenství si udelej si test na HIV. Znalost Te skutecne pred nákazou ochrání.

Fotografie zobrazuje detail obliceje kojence, který nese smutný a rezignovaný výraz. Kojenec se nedívá na nás, nebesky modré oci upírá mimo záber fotografie, k nekomu, koho my nevidíme. Doprovodný text konstatuje stroze: „Brada po dedovi, oci po otci, HIV po matce“. Tento komentár nejenom vysvetluje, ke komu kojenec vzhlíží, zároven ukotvuje symboliku pohledu dítete. Pohled vzhuru naznacuje hierarchický vztah mezi dítetem a tou, kdo se o nej má postarat, od koho se ocekává, že za nej ponese zodpovednost. Je zrejmé, že zde tento pohled nese velmi silný, morální vzkaz: díte, které je nevinné a které samo sebe nemuže chránit, bylo zklamáno a nese fatální dopady selhání té, které nejvíce duverovalo – matky.
Zastavme se alespon u dvou aspektu této kampane: Za prvé se jedná o konstruování zodpovednosti za zvládání rizika spojeného se sexuálním chováním a prenosem viru HIV. Strukturální rozvržení obrazu s motivem felace velmi nápadne upozaduje, resp. témer za okraj obrazu vytlacuje postavu muže. Zpredmetnení mužova/mužského tela, které je výsledkem vizuální fragmentace, mužské telo redukuje témer pouze na penis/zbran a na pasivní „nosic“ významu. Mužské telo zde figuruje jako (nic než) zhmotnená metafora rizika, kterému se žena, vkládající si penis/zbran do úst, vystavuje. Na ní – a pouze na ní – jak nám tento poster sdeluje, záleží, zda zmáckne spoušt.
Preferované ctení tohoto motivu sice staví do popredí ženu jako aktivne jednající subjekt, tento duraz je ovšem dvojsecný, nebot zároven konstruuje ženu jako jedinou odpovednou za prenos viru HIV. Preventivní vzkaz smeruje pouze k ženám, které jsou, jak vizuální zpracování plakátu indikuje, v momentu rozhodování samy, nemužou se spolehnout na spolupráci partnera, který je „prítomen“ pouze „cástí“ svého tela. Ochrana pred virem HIV je lapidárne jednoduchá: postacuje k ní pouze 0,003 mm latexu. Odpovednost, která se po ženách žádá, není tedy nikterak prehnaná? Presto zduraznování tenounlinké hranice mezi životem a smrtí otevírá zadní vrátka jinému ctení, které zvýraznuje fatálnost rozhodnutí ne/použít kondom. A opet je to žena, kdo nese veškerou zodpovednost za život zachranující/život marící rozhodnutí.
Za druhé: jestliže je žena ustavena jako primárne odpovedná za bezpecnost/rizikovost sexuálního kontaktu, v kontextu celé kampane dochází ke specifikaci tohoto morálního odkazu.  Ostatní  plakáty explicitne adresované ženám staví riziko prenosu HIV/AIDS do specifického vztahu k roli matky. Motivy techto plakátu byly již popsány výše, není tudíž obtížné sledovat, jakým zpusobem v nich dochází k významovému propojení (budoucího a spolecností predpokládaného a ocekávaného) materství s nárokem na zvládání rizika v sexuálních kontaktech; jinými slovy, dochází zde k propojení materství a sexuální morálky, která již není definovaná prostrednictvím trvalých, monogamních vztahu, nýbrž zodpovedným zvládáním rizika a bezpecného sexu. Dostáváme se zde k zajímavému protikladu: na jednu stranu kampan emancipuje ženskou sexualitu a umožnuje tematizovat ženu jako aktivní a urcující aktérku sexuálních vztahu a zároven vyvazuje ženskou sexualitu z kontextu dlouhodobých partnerských vztahu. Nicméne tato interpretace je opet resignifikována v kontextu celé kampane, která neoslovuje ženy prímo, nýbrž jako subjekty specifické sociální role. Apel na ochranu pred nákazou virem není motivován nutností chránit životy žen pro ne samé, ale pouze pro jejich potenciální roli matek. Morální povinnost chránit se (seberegulace) smeruje však k ženám, je kvalifikována pouze jejich ocekávanou materskou rolí.
Pro diskusi o specifické funkci signifikace materství v kontextu této kampane je užitecné obrátit se na koncept mýtu sémiotika Rolanda Bartha (Barthes 2004). Mýtus odkazuje na „jistý modus signifikace“ (tamtéž: 107), který je „budován na základe sémiologického retezce, který existuje pred ním: je sekundárním sémiologickým systémem“ (tamtéž: 112). Primární sémiologické retezce, které tato kampan vytvárí, jsem již popsala: jedná se o konotace, které neoddelitelne spojují telo (a jeho nakazitelnost) matky s dedicným vkladem díteti a které sdelují: chovejte se pri sexu zodpovedne, protože jste ženy a budete i matkami. Jaký je ale sekundární význam, který se zde formuje? Tímto nadrazeným konceptem je materství, nicméne materství nove definované a zvýznamnené hrozbou HIV/AIDS, a nutnost ochrany „lidského rodu“, tj. materství nove významove obsazené a zduraznující (na úkor jiných významu) individuální zodpovedností žen. Tento mýtus materství tudíž funguje jako vektor biomoci a specifické (sebe)regulace smerované (pouze) k ženám.
Jak Barthes ríká, témer vše se muže ocitnout v roli mýtu; meze mýtu nejsou substanciální. To také znamená, že mýtus je mj. urcen kontextuálne a je tedy historicky promenlivý. Dostává-li se v kontextu HIV/AIDS preventivních kampaní materství (opet) do role mýtu, ukazuje to mj. i na to, jak duležitou roli stále hraje ideologické zatížení reprodukce v disciplinaci sexuality, a jakým zpusobem se sexualita promítá do definování osobní zodpovednosti za zpusob života jedince, ale i celého lidského „rodu“.

Ceské ABC bezpecného sexu
V Ceské republice probehlo velmi málo plošných a rozsáhlých preventivních kampaní zamerených na problematiku HIV/AIDS; v posledních letech se neuskutecnila dokonce žádná. Prestože se na poli prevence HIV/AIDS angažuje i celá rada nevládních organizací, jejichž prínos je velmi duležitý, ne-li zcela zásadní, zamerím se v následující diskusi pouze na preventivní materiály zpracované státními organizacemi, které jsou za prevenci HIV/AIDS primárne zodpovedné. Jedná se o materiály pripravené Státním zdravotním ústavem (SZÚ) ve spolupráci s Národním programem boje proti AIDS.[8] Zamerím se na diskurs, který preventivní materiály používají[9]; specificky na to, jakým zpusobem se v jazyce užívaném v jednotlivých preventivních príruckách ukotvují mocenské pozice a vztahy, i na to, jakým zpusobem jsou formulovány požadavky na ochranu pred nákazou virem HIV. Konkrétneji se budu ptát, jakým zpusobem a z jaké pozice preventivní prírucky promlouvají, zda a jakým zpusobem ustavují svou pozici vedoucí a informující autority, a jakým zpusobem se takto ukotvený mocenský vztah promítá do formulování normativního požadavku na regulaci sexuálního chování.
Diskusi zacneme nad publikací Informace o HIV/AIDS[10]. Titulek této malé brožurky pres svoji strohost prozrazuje mnohé. Volbou „neutrálního“ titulu prezentuje autorský tým tuto publikaci jako zdroj všeobecných, klícových, vycerpávajících a pro širokou verejnost urcených informací o viru HIV a nemoci AIDS. Brožura volí formu dialogické struktury otázek a odpovedí, která navozuje pocit, že odpovedi reagují na reálne vznesené otázky nebo že se soustredí na nejduležitejší a zároven nejžádanejší informace. Tato strategie ale odvádí pozornost od skutecnosti, že sada prezentovaných informací je pouze výberem, a že je to tedy „zdravotnická“ autorita, kdo urcuje, které informace budou prezentovány jako relevantní (srov. Atkinson a Middlehurst 1995). Neosobní forma sdelení i pasivizace textu dále napomáhají konstruování „objektivnosti“ podávaných informací.
Avšak tento neadresný a neosobní styl promluvy se radikálne promenuje v cásti, která se dotýká problematiky testování HIV a interpretace výsledku testu na HIV pozitivu/negativitu. Ctenári a ctenárky jsou interpelováni prímým oslovením: „Kdy byste meli jít na HIV test? Kam byste meli jít na HIV test?“ (n. p.) Tuto promenu stylu promluvy je na jednu stranu možné interpretovat jako víceméne pragmatický zpusob, jak zvýšit úcinnost predávaných informací a zvýšit jejich dopad. Zároven je ale nutné si uvedomit, že v této promene dochází i k zásadnímu posunu a redefinici (mocenského) vztahu mezi informující autoritou a informovaným subjektem. Ctenári a ctenárky jsou zde najednou interpelováni v roli potenciálne HIV pozitivních subjektu. Je signifikantní, že posun k prímé promluve je jednostranný a promenuje se v nem pouze status adresáta/ky sdelení; informující autorita je i nadále konstruována jako neosobní a (zdánlive) neangažovaná. Následující citát odhaluje premisy, ze kterých je tento preventivní materiál formulován, ješte zretelneji:
„Negativní výsledek HIV testu znamená, že jste se nenakazili virem HIV, ovšem pokud byl test proveden až po 3 mesících po posledním rizikovém chování. Negativní výsledek také neznamená, že se nemužete nakazit v budoucnu. Sdelení negativního výsledku by melo být doprovázeno zmenou chování. (…) Jestliže Vás nekdo chce presvedcit o svém zdraví písemným výsledkem svého HIV testu, uvedomte si, že takový výsledek má jen omezenou casovou platnost.“
(Informace o HIV/AIDS, n.p.; zvýrazneno KK)
Je zrejmé, že „vedení“, které tento materiál predává, je nasyceno morálním hodnocením, resp. je neoddelitelne spojeno s normativním požadavkem na „zmenu chování“. Zatímco ctenár/ka této publikace je v tomto okamžiku diskursivne postaven/a do role subjektu, který je nucen prehodnotit svoje dosavadní chování, na postavení odborné autority se nic nemení, i nadále stojí symbolicky mimo potenciální nebezpecí nákazy. Symbolické vyloucení mimo eventualitu nákazy se jeví jako jeden z definujících rysu odborné autority[11] a jako jeden z úhelných kamenu, na kterých je postaven mocenský vztah mezi touto autoritou a subjektem, ke kterému se preventivní materiály obracejí a vuci nemuž tato autorita ze své nezúcastnené pozice vznáší normativní požadavek na zodpovedné (tj. nerizikové) chování.
Následující citát z prírucky Prevence pohlavne prenosných chorob[12] ozrejmuje, do jaké míry jsou predávané informace ukotveny v normativní sexuální morálce. Zároven je evidentní, že moment predání informací o tom, jak se chránit pred virem HIV, je konstruován jako moment prenesení morální zodpovednosti z informující instance na informovanou osobu:
„Demokratická spolecnost nám dává více práv a svobod, což ovšem vyžaduje i vetší osobní zodpovednost a sebekázen. Zdraví každého z nás, i našich nejbližších predstavuje velkou životní devizu a záleží predevším na nás, pro jakou kvalitu života se rozhodneme.“
(Prevence, n. p.; zvýrazneno KK)
Od okamžiku symbolické iniciace do „vedení“ o HIV/AIDS se „informovaná/ý“ stávají tou/tím, kdo je plne a zcela odpovedná/ý za svuj HIV status. V prípade nákazy virem HIV se jedná o individuální selhání a (pouze) individuální zodpovednost. Práve konstruování péce o sebe, tedy i chránení sebe sama pred nákazou virem HIV, jako morální povinnosti jedince nejen vuci sama sobe, ale predevším vuci spolecenství/státu, je jedním z hlavních rysu biomoci a (sebe)regulace. Vztah biomoci je zakotven v protikladu mezi pozicí konstruovanou jako nezúcastnenou a v zásade nekontaminovatelnou autoritou a radikálne individualizovaným subjektem[13], který je naopak reálne ohrožen virem HIV, ale zároven i plne zodpovedný jak za ochranu sebe sama, tak i ostatních.
Nelze si také nepovšimnout, že vyhrocený morální nárok, který definuje soucasnou preventivní politiku a který se dovolává zásad demokratické spolecnosti a obcanské odpovednosti, není provázen témer žádnými konkrétními informacemi o bezpecném sexu, o rizikovosti ruzných sexuálních praktik ani informacemi o ruzných (bariérových) možnostech ochrany, nýbrž se opírá pouze o abstraktní pravidla definovaná jako „osobní zodpovednost“, „sebekázen“ a udržení „kvality života“. Je ovšem evidentní, že nedostatek konkrétních a v praxi aplikovatelných pravidel je v prímém rozporu s diskursem rizika, který akcentuje práve osobní zodpovednost každé/ho z nás. Soucasné preventivní materiály sice neustále zduraznují, že potenciální nákaza virem HIV je ciste a pouze v našich rukou, na druhou stranu nám neposkytují informace, o které bychom se v konkrétních situacích mohli/y oprít. Prestože prevládající diskurs rizika konstruuje potenciální nákazu virem HIV jako záležitost ciste racionální volby, naše volby nemužou být výsledkem „racionálního“ rozhodnutí a zvážení možného rizika podloženého relevantními informacemi, nýbrž pouze soucástí a dusledkem urcité „morální“ a hodnotové pozice.
S durazem na racionální zvážení míry rizika pracuje i publikace Zvol si své riziko, urcená pro gay muže. Vizuální doprovod této informacní skládacky nicméne podtrhuje i další rys diskursu rizika ve vztahu k sexualite: sexuální aktivita se jeví jako aktivita z definice nebezpecná, riziková. Napríklad na fotografii znázornující anální sex nese telo receptivního partnera velký nápis RIZIKO, zatímco telo inzertního partnera je signováno nápisem HIV. Zcela zásadní informaci však z této reprezentace nevycteme. A sice, zda se jedná o styk nechránený, ci naopak o kontakt s bariérovou ochranou. K podobnému stírání rozdílu mezi rizikovostí nechráneného a rizikovostí jakéhokoliv sexuálního kontaktu dochází i v již uvádené prírucce Informace o HIV/AIDS. V podkapitole nazvané „Jak se virus HIV neprenáší?“, „bezpecný sex“ ve výctu nerizikových aktivit nefiguruje. To koneckoncu odpovídá i klícovým durazum preventivní strategie, pro kterou se vžil název „ABC“. „A = sexuální abstinence, B = být si vzájemne verní, C = chran se kondomem“ (Hrou proti AIDS: 13).[14] Hierarchie abecedního razení v tomto prípade implicitne odkazuje k hierarchii jednotlivých strategií prevence. Jako „A volba“, tj. volba nejbezpecnejší a volba preferovaná, zde figuruje pravidlo sexuální abstinence. K tomu ovšem Michael Warner poznamenává: „chtít po každé/m z nás, aby se vzdal/a sexu, je nehumánní“ (1999: 217; preklad KK; pro specifické ideologické dusledky této politiky pri konstruování tzv. afrického AIDS, srov. napr. Patton 1993).
Z této diskursivní sondy do soucasných preventivních materiálu ceské provenience vyplývá následující: i v kontextu ceské preventivní politiky se prosazuje diskurs rizika se všemi svými problémy. Soucasné preventivní materiály konstruují nákazu virem HIV jako záležitost individuální a racionální volby jednotlivce. Nicméne tento duraz na racionální a individuální volbu v sobe nese nekolik rozporu. Predevším se jedná o nerozlišování mezi rizikovostí nechráneného sexuálního kontaktu a rizikovostí jakéhokoliv sexuálního kontaktu, a zvlášte o absenci zcela konkrétních informací o tom, jak a jakým zpusobem se chránit v konkrétních situacích a pri konkrétních sexuálních praktikách. Tyto rozpory v politice preventivních materiálu odhalují, že spíše než s vecnými a nezaujatými informacemi se zde setkáváme s mocenským nástrojem regulujícím naše sexuální chování. Jinými slovy, spíše než na predání odpovídajících informací o tom, jak se chránit, se preventivní politika opírá o normativní urcení, jak žít (srov. Foucault 1999).

Privatizace AIDS a sexuální politika
„Nehoda není náhoda“[15]
„Sexuální styk s rizikove se chovající osobou je vždy rizikový a je plne na Vás, jak dalece chcete riskovat“ [16]
V následující cásti se budu zamýšlet nad možnými dusledky racionality rizika na postavení lidí s HIV/AIDS. V listopadu 2006 se v sále kina Svetozor, tradicního domova pražské vetve gay a lesbického filmového festivalu Mezipatra, konala diskuse stredoškoláku k problematice HIV/AIDS. Diskusi spolecne s Mezipatry pripravil Dum svetla[17]. Se studujícími prišel diskutovat také HIV+ mladý muž. Vubec první otázka, kterou mu publikum položilo, znela: „Jak jste se nakazil?“ Následovaly otázky na zpusob, jakým se dotycný vyrovnával se zjištením, že je HIV pozitivní, a jakým zpusobem reagovalo jeho nejbližší okolí: „Jaké bylo zjištení, že jste HIV pozitivní?“, „Kdo Vám nejvíce pomohl?“, „Jak se zachovala rodina?“ S takovými otázkami se v diskusích s HIV pozitivními lidmi setkáváme témer pravidelne. Zájem o osobní prožívání HIV/AIDS je pochopitelný a muže být i velmi prínosný, nebot nechává zaznít reflexe a „vedení“ lidí, kterí mají žitou a prožívanou zkušenost s HIV/AIDS. Tento typ „žitého vedení“ autoritativní biomedicínský diskurs postavený na vedení „expertním“ casto opomíjí. Presto takto formulované otázky poukazují na jeden závažný a problematický fenomén: na tendenci pohlížet na HIV/AIDS pouze jako na soukromou vec lidí s HIV/AIDS a jejich bezprostredního okolí (Kolárová 2008: 15). Toto individualizování osudu lidí s HIV/AIDS vede k upozadování jiných témat, jako je dostupnost a/ci kvalita lécby, institucionální podpory, spolecenské diskriminace a marginalizace a naopak dovoluje soustredit pozornost na osobní selhání a „vinu” za nákazu (viz neustále se opakující otázka „Jak jste se nakazil?”). Domnívám se, že tendence HIV/AIDS takovýmto zpusobem privatizovat je soucástí i dusledkem diskursu rizika.
Preventivní materiály zduraznující jednoduchost zásad „bezpecného sexu” a jeho dostupnost na nás na jednu stranu interpelují jako na racionálne jednající/ho a odpovednou/ného obcanku/obcana. Na druhou stranu tendence AIDS privatizovat redukují AIDS z komplexní spolecenské a kulturní problematiky na úroven problému individuální sexuální morálky. Eventuální HIV pozitivita se tak stává jednoznacne a pouze problémem jednotlivce. Tím nemá být receno, že v okamžiku nákazy clovek nutne propadá spolecenskou sítí. Na úrovni státní zdravotní péce se v Ceské republice HIV pozitivním a lidem s rozvinutou nemocí AIDS dostává kvalifikované zdravotní péce (srov. Hlavatý 2008; Jedlicka 2007). Moje teze o privatizaci se vztahuje k druhu racionality, která urcuje premýšlení o HIV/AIDS, a k jejím implikacím pro spolecenské postavení lidí s  HIV/AIDS.
Vratme se ješte jednou k prírucce Prevence pohlavne prenosných chorob a k jejímu záverecnému vzkazu: „Demokratická spolecnost nám dává více práv a svobod, což ovšem vyžaduje i vetší osobní zodpovednost a sebekázen.“ (n. p.) Odpovedné chování se zde vyžaduje jako odpoved na práva a svobody, které nám spolecnost skrze dodržování demokratických principu doprává a zarucuje. Jinak receno v diskursu rizika, který urcuje soucasné premýšlení o HIV/AIDS, se uvedomelost a racionální opatrnost v sexuálním chování stává soucástí správného obcanského postoje, a tedy vektorem moci, který váže jedince ke spolecnosti. Sexualita a její „ovládání“ se stává nezbytným predpokladem obcanského postoje, demonstrovaným naší schopností racionálne posoudit rizikovost (sexuálního) chování. „Bezpecný sex“ a schopnost uchránit se nákaze HIV jsou tak konstruovány jako znak obcanské zralosti, schopnosti prevzít zodpovednost sám/sama za sebe a splnit ocekávané spolecenské role. Toto je pozitivní definice vzkazu preventivních materiálu, jejich negativní formulace zní ovšem jinak: „Jestliže ses nakazil/a, musel/a ses chovat nerozumne, iracionálne“, tedy: „podlehl(a)/s pudu, podcenil(a)/s riziko, porušil(a)/s jednoduché a známé zásady bezpecného sexu, a tudíž jsi sám/sama vinen/vinna.“
Teze o privatizaci AIDS se dotýká i zpusobu komunikace o sexualite. Sdelení, kterým je zakoncena prírucka Informace o HIV/AIDS, muže i v tomto ohledu sloužit jako ilustrace obecného trendu. Na záver shrnutí hlavních zásad prevence HIV/AIDS konstatuje:
„Predcházet nákaze virem HIV je zdánlive jednoduché. Lidské sexuální chování se ale nerídí jenom rozumem. Proto je tak složité. Duležité je nejen, abychom lépe kontrolovali své chování, ale abychom si umeli o citlivých a intimních otázkách života promluvit se svým partnerem ci partnerkou.“ (Informace o HIV/AIDS; zvýraznení KK)
Je samozrejme duležité, že alespon zde zazní, že sexualita presahuje meze prosté racionální úvahy[18] a že komunikace je nutnou a nezbytnou soucástí prevence HIV/AIDS. Nicméne namísto požadování celospolecenské komunikace o sexualite, je požadavek na otevrenou komunikaci zasazen do rámce partnerského vztahu a je tedy opet privatizován.

Generické maskulinum soucasné preventivní politiky
Poslední cást tohoto kritického eseje je zamerena na pojmenování nejzávažnejších genderových nedostatku soucasné preventivní politiky. Nahlíženo z (ruzných) feministických východisek, je zrejmé, že koncept „bezpecného sexu“ se nevejde do krabicky od (mužského) kondomu. V debatách o sexuální politice feministická východiska politiky vždy zduraznovala „agency“ žen, tj. možnost aktivního jednání a rozhodování. Nicméne je potreba si uvedomit, že tento akcent je velmi odlišný od akcentu soucasného diskursu rizika, který na ženy sice prenáší morální zodpovednost za ne/rizikové chování, ale neposkytuje jim potrebné a dostacující informace, ani komunikacní strategie k vyjednávání. Diskurs rizika, který zduraznuje jednoduchost zásad „bezpecného sexu“ a soucasne je redukuje na zásadu použít (mužský) kondom, zneviditelnuje nekolik duležitých genderových aspektu a nerovností. Napríklad je zcela slepý vuci rozdílum v možnostech, které každá a každý máme v konkrétních situacích ve vztahu k „vyjednávání“ a prosazování „bezpecnosti” sexuálního kontaktu (Richardson 2000: 123). Zcela se opomíjí skutecnost, že sexuální kontakty se odehrávají v rámci sociálního a kulturního kontextu, a že jsou tedy poznamenány stejnými symbolickými a mocenskými nerovnostmi stejne jako ostatní vztahy. Janet Holland, Caroline Ramazanoglu, Sue Sharpe a Rachel Thompson k tomu na základe vlastního výzkumu dodávají:
„Z feministické perspektivy není použití kondomu pouze otázkou racionálního rozhodnutí, které jedinec ciní k zajištení vlastní bezpecnosti. Jedná se o výsledek sociálního kontaktu a vyjednávání mezi dvema potenciálne mocensky nerovnými partnery. (…) Volby žen o tom, jestli vstoupí do sexuálního kontaktu s mužem, a jak tento kontakt bude probíhat, jsou vždy podmínené, v nekterých prípadech skrze sexuální nátlak ci násilí, v ostatních prípadech tlaky méne explicitní povahy.“
(Citováno in Richardson, 2000: 123; preklad KK)
Autorky se zde jiste dopouštejí problematické univerzalizace a v konecném dusledku i pasivizace žen. Ale i když nesouhlasíme s jejich premisou, že každý heterosexuální kontakt predstavuje pro ženy nerovnou situaci a kontakt s(e) (symbolickým) násilím, presto je jejich duraz na potenciální nerovnost ci nesoumeritelnost možností vyjednávání „bezpecného sexu” velmi duležitý, a v kontextu ceských preventivních materiálu, které se obracejí ke generickému (a maskulinnímu) subjektu, naprosto opomíjený. To je v také rozporu s tím, že, jak upozornuje Richardson a jak ukázala i diskuse nad kampaní Stichovy nadace, ženy jsou vystaveny zvýšenému normativnímu nároku na zodpovedné sexuální chování a zvládání sexuálního rizika. Tedy prestože preventivní materiály prenášejí vetší míru a bremeno odpovednosti za zvládnutí rizika na ženy, neposkytují jim informace o existujících možnostech, které by jim mohly ochranu zajistit bez ohledu na ochotu sexuálních partneru spolupracovat.[19]
Jediná publikace, která se v soucasnosti v ceském kontextu obrací explicitne na ženy, je preventivní leták pod názvem: Informace pro budoucí maminky o HIV/AIDS[20]. Normativní rozmer[21], umocnen eufemismem maminky, pripomíná ženám, že materská péce zacíná ješte pred narozením dítete. Hned úvodní strana interpeluje tehotné ženy: „Ocekáváte miminko? (…) Jiste myslíte na jeho zdraví!” (n. p.) Následující stránka odpovednost žen zduraznuje a zároven duraz na péci o zdraví rozširuje o novou oblast: „Každá zodpovedná budoucí matka si preje pro své díte jen to nejlepší a touží mít predevším zdravé díte. Snaží se jej ochránit i pred možnými sexuálne prenosnými infekcemi.“ (zvýrazneno KK, n. p.) I zde se pracuje pouze s odkazem na materskou, nikoliv rodicovskou, zodpovednost, a že tudíž veškeré potenciální morální zatížení dopadá na ženy. Formulace jako „každá zodpovedná budoucí matka“ péci o zdraví ješte nenarozeného dítete artikulují jako univerzální pravidlo, které v zásade definuje matku a materskou péci jako takovou. Je také zajímavé, že normativní definice materské péce prináší zároven i normativní a ablistický požadavek, po jakém díteti má žena toužit: „preje si pro své díte jen to nejlepší a touží mít predevším zdravé díte“.
Tato preventivní prírucka také spíše než informace o tom, jak se chránit, informuje o všemožných pohlavne prenosných nemocech a definuje zodpovednost žen jako matek. Podobne jako pri diskusi nad nemeckou kampaní, i zde dochází k diskursivnímu odcizení žen od jejich sexuality a sexualizovaných tel. Preventivní apel na dodržování bezpecného sexu není formulován jako ochrana jich samých pro ne samé i pro jejich prožití a užití materství a (spolecného) rodicovství, ale jako požadavek na dodržení a zodpovedné performování (desexualizovaného a odtelesneného) materství.

Záverem
Tento text vstupuje na – v ceském kontextu – nové pole a pokouší se o otevrení kritické reflexe diskursu o HIV/AIDS. Je až s podivem, že v ceském kontextu HIV/AIDS stále ješte nebylo objeveno jako kulturne-spolecenské téma. V této situaci jsem považovala za nejduležitejší zamerit se na soucasný diskurs preventivní politiky (diskurs a racionalita rizika) a poukázat na jeho aktuální promeny a jejich relevanci ve vztahu ke spolecenské marginalizaci lidí s HIV/AIDS i této problematiky obecne.
Preventivní materiály nejsou zdrojem nezúcastneného vedení, nýbrž, jak jsem se pokusila ukázat, vyjadrují hodnotove zatížené a normativní nároky na „péci o sebe“, která je v kontextu prevence HIV/AIDS definovaná jako (sebe)regulace sexuálního chování. Informace o bezpecném sexu, které analyzované preventivní materiály poskytují, jsou v zásade redukovány do simplicistní mantry: používej kondom a vyvaruj se rizikového chování.[22] Jinými slovy: pozornost se presouvá ze širší spolecenské debaty na normativne zatížený vzkaz, „jak (nerizikove) žít“.
Dále jsem se pokusila poukázat na to, že sexuální politika preventivních materiálu je úzce propojena s normativním požadavkem obcanské zodpovednosti, a že tato obcanská zodpovednost nese specifické genderované implikace. Jestliže se management rizika nákazy virem HIV stává soucástí mocenského vztahu, kdy je na subjekt prenášena veškerá zodpovednost, pak je potreba poukázat na to, že i etické zatížení jednotlivých subjektu se výrazne liší v závislosti na genderovaném, které vuci nim spolecnost vznáší.


Tento text vznikl v rámci stipendia udeleného institutem "Exzellenzcluster Kulturelle Grundlagen von Integration" pri univerzite v Kostnici", kterému tímto dekuji za podporu.


Analyzované zdroje:
Materiály pripravené v rámci Národního boje proti AIDS:
Dicktionary. Informace pro muže co vyhledávají služby sexuálních spolecnic; http://www.aids-hiv.cz/dpm08/Dicktionary.pdf
Hrou proti AIDS; viz http://www.aids-hiv.cz/dostupnepmaterialy.html
Informace o AIDS/HIV; http://www.aids-hiv.cz/dpm08/kolibrikAIDS.pdf
Informace pro budoucí maminky o HIV/AIDS; http://www.aids-hiv.cz/dpm08/informace_pro_budouci_maminky.pdf
Prevence pohlavne prenosných chorob; http://www.aids-hiv.cz/dpm08/prevence.pdf
Materiál pripravený v rámci Národního boje proti AIDS a ve spolupráci s obcanským sdružením CODE004: Zvol si své riziko HIV/AIDS

Literatura
Atkinson, K., Middlehurst, R. 1995. „Representing AIDS: The Textual Politics of Health Discourse.” Pp. 113–128 in Adams, B., Allan, S. (eds.) Theorizing Culture: an Interdisciplinary Critique after Postmodernism. London: UCL Press.
Barthes, R. 2004. Mytologie. Praha: Dokorán.
Beck, U. 2004. Riziková spolecnost. Na ceste k jiné moderne. Praha: Sociologické nakladatelství.
Bublitz, H. 1999. Das Wuchern der Diskurse: Perspektiven der Diskursanalyse Foucaults. Frankfurt/New York: Campus Verlag.
Crimp, D. 2002a. Melancholia and Moralism: Essays on AIDS and Queer Politics. London/Cambridge, Mass.: MIT.
Crimp, D. 2002b. „How to Have Promiscuity in an Epidemic.“ Pp. 44–81 in Melancholia and Moralism: Essays on AIDS and Queer Politics. London/Cambridge, Mass.: MIT.
Crimp, D. 2002c. „Sex and Sensibility, or Sense and Sexuality.” Pp. 282–301 in Melancholia and Moralism: Essays on AIDS and Queer Politics. London/Cambridge, Mass.: MIT.
Foucault, M. 1991. „Governmentality.” Pp. 87–104 in Burchell, G., Gordon, C., Miller, P. (eds.). The Foucault Effect. Studies in Governmentality. Chicago: Chicago UP.
Foucault, M. 1999. Dejiny sexuality. Praha: Herman a synové.
Foucault, M. 2002. Archeologie vedení. Praha: Herman a synové.
Foucault, M. 2006. Die Geburt der Biopolitik, Geschichte der Gouvernmentalitaet II. Frankfurt/M.: Suhrkamp
Gilman, L. S. 1988. Disease and Representation. Images of Illness from Madness to AIDS. London/ NY: Cornell UP
Hall, S. 1980 [1973]. „Encoding/decoding”. Pp. 128–138 in Centre for Contemporary Cultural Studies (ed.). Culture, Media, Language: Working Papers in Cultural Studies, 1972-79. London: Hutchinson.
Hlavatý, M. 2008. „Riziková skupina je lidstvo.” Týdeník A2, 4 (3): 16.
Jedlicka, J. 2007. „AIDS je syfilidou jednadvacátého století.” Literární noviny, 18 (23): 15.
Kolárová, K. 2007. „The Event” of Death and (De)Generation: AIDS and Representation of Motherwork.” Pp. 129–150 in Kolárová, K., Sokolová, V. (eds.) Gender and Generation. Interdisciplinary Perspectives and Intersections. Prague: Litteraria Pragensia
Kolárová, K. 2008. „Zabíjí nezájem, ne polibky”. Týdeník A2, 4 (3): 12–13.
Lemke, T. 1997. Eine Kritik der politischen Vernunft – Foucault’s Analyse der modernen Governementalität. Berlin: Argument.
Lemke, T. 2007a. Biopolitik zur Einführung. Hamburg: Junius.
Lemke T. 2007b. Gouvernementalität und Biopolitik. Wiesbaden: VS Verlag für Sozialwissenschaften.
Lupton, D. 1994. Moral Threats and Dangerous Desires : AIDS in the News Media. London: Taylor and Francis.
Miller, D. A. 1993. „Sontag’s Urbanity.“ Pp. 212–220 in Abelove, H., Barale, M. A., Halperin, D. M. (ed.). Lesbian and Gay Studies Reader. New York: Routledge.
Mills, S. 1997. Discourse. London: Routledge.
Patton, C. 1990. Inventing AIDS. London/New York: Routledge.
Patton, C. 1993. „From Nation to Family: Containing African AIDS.“ Pp. 127–140 in Abelove, H., Barale, M. A., Halperin, D. M. (ed.). Lesbian and Gay Studies Reader. New York: Routledge.
Richardson, D. 2000. Rethinking Sexuality. London: Sage.
Sontagová, S. 1997. AIDS a jeho metafory. Praha: Mladá Fronta.
Treichler, P. A. 1988. „AIDS, Gender, and Biomedical Discourse: Current Contests for Meaning.” Pp. 190–266 in Lee, E., Fox, D. M. (eds.). AIDS. The Burdens of History. Berkeley/London: University of California Press.
Treichler, P. A. 1999a. „AIDS, Homophobia, and Biomedical Discourse: An Epidemic of Signification.“ Pp. 11–42 in How to Have Theory in an Epidemic. Cultural Chronicles of AIDS. Durham/London: Duke UP.
Treichler, P. A. 1999b. „AIDS, and HIV Infection in the Third World: A First World Chronicle“. Pp. 99–126 in How to Have Theory in an Epidemic. Cultural Chronicles of AIDS. Durham /London: Duke UP.
Treichler, P. A. 1999c. „AIDS, Africa, and Cultural Theory“. Pp. 205–234 in How to Have Theory in an Epidemic. Cultural Chronicles of AIDS. Durham/London: Duke UP.
Warner, M. 1999. The Trouble with Normal: Sex, Politics and the Ethics of Queer Life. New York: Free Press.
Watney, S. 1993. „The Spectacle of AIDS.” Pp. 202–211 in Abelove, H., Barale, M. A., Halperin, D. M. (eds.). Lesbian and Gay Studies Reader. New York: Routledge
Watney, S. 1996. Policing Desire. Pornography, AIDS and the Media. Minneapolis: University of Minnesota Press.
Weeks, J. 1992. „Values in an Age of Uncertainty.” Pp. 389–411 in Stanton, D. C. (ed.). Discourses of Sexuality: from Aristotle to AIDS. Chicago: University of Michigan Press
Weingart, B. 2002. Ansteckende Wörter. Repräsentationen von AIDS. Frankfurt am Main: Suhrkamp.