Zaostřeno na literaturu – genderová perspektiva

Zaostřeno na literaturu – genderová perspektiva / Karolína Černá
Oates-Indruchová, L. (ed.). 2007. Ženská literární tradice a hledání identit. Praha: SLON, s. 409.
Kniha Ženská literární tradice a hledání identit nese podtitul Antologie angloamerické literární teorie, který shrnuje hlavní zaměření svazku. Editorka Libora Oates-Indruchová sestavila antologii z celkem jedenácti překladů příspěvků v rozmezí více než dvaceti let. Texty jsou řazeny téměř chronologicky za sebou a z celku vychází dojem kompaktního stručného přehledu vývoje anglicky psaného antipatriarchálně zaměřeného proudu literární teorie a kritiky. Příspěvky však na sebe nijak nenavazují, naopak postihují dohromady velmi širokou škálu jednotlivých problémů i zásadních problematik tohoto diskursu.
Čítanku otevírá Dale Spender svou statí Ženy a literární historie (1986) věnující se zapomenutým a (možná i úmyslně) zasunutým počátkům románu, na kterých se ve velké míře podílely ženy. Autorka zde dokazuje, že v 18. století živě působilo alespoň sto autorek, které napsaly nejméně 600 románů z celkových 2000 vydaných, a klade si zde otázku, proč se tyto romány z literární historie vytratily. Za ztrátou ženské literární tradice nevidí nedostatek kvality napsaných románů, ale viní z toho patriarchální instituce, dokonce předkládá i několik příkladů literárního vykrádání. V závěru volá po tom, aby se do škol vrátily ženské autorky a zaplnily se jimi katalogy knihoven. Toto volání je jistě i v dnešní době stále aktuální, rozhodně v české výuce literatury. Kritikou institucí se zabývá také Rosalind Coward, která v románu vidí arénu politického zápasu (s. 74).
Čtenářka stojí ve středu zájmu Janice A. Radway, která ve stati Čtení romancí: ženy, patriarchát a populární kultura z roku 1984 shrnuje postřehy získané během kvalitativního výzkumu zaměřeného na čtenářky romancí prováděného formou rozhovorů s nakupujícími v jednom malém knihkupectví v USA. J. A. Radway výzkumem odhalila zásadní ambivalentnost romantické literatury. Na jedné straně můžeme nahlížet na romance jako na stále stejnou opakovanou formu a lehce se obměňující obsah, kdy tématem je vždy heterosexuální „osudová láska“ v termínech odevzdání se ze strany ženy. Tedy tyto příběhy formulují a reprodukují koncepci idealizovaných patriarchálních vztahů mezi heterosexuálními partnery a stále znovu omílají patriarchální vzorce chování pasivních čekatelek-žen a aktivních hrdinů-mužů. Z této perspektivy jsou čtenářky utvrzovány ve správnosti stereotypu patriarchální kultury. Avšak na druhé straně se podle J. A. Radway jedná o protest, a to v několika rovinách. Například tím, že jsou v romancích vztahy idealizované, romantické příběhy v jistém smyslu kritizují emocionálně nedostačující stránku patriarchálních vztahů. Z jiné perspektivy se jedná o protest, protože zakoupením knihy žena vzdoruje své pozici založené na obětavosti, neboť vydá peníze a čas pro sebe, ne pro manžela nebo ostatní příbuzné. K dalším zjištěním autorky patří jakási uchlácholenost jako výsledek čtení romancí. Ženy se tím, že během čtení prožijí emocionální, jemně erotickou, částečně i intelektuální a zároveň na sebevědomí působící kompenzaci (romance jsou stavěny tak, aby čtenářstvo předodhalovalo budoucí dění, a tím si potvrzovalo své schopnosti), vzdají potřeby nějak zásadně měnit svůj reálný život, jsou uchlácholeny, přestože prvotním impulsem vyhledávat tento druh čtení je nespokojenost se svým současným životem. Ačkoliv čtení romantických příběhů je i v současné době pravděpodobně velmi rozšířenou zálibou (dnes možná zastíněnou sledováním romantických filmů), zdá se být tento výzkum příliš dobový a zaměřený na příliš úzkou skupinu (i když to autorka nikde neuvádí, jedná se nejspíš o majetnější ženy v domácnosti). Přesto je tento esej velmi inspirativní, protože zde otevírá široký prostor, na který by se měla genderová studia zaměřit.
Důraz na autorku (na rozdíl od ideologické feministické teorie, která se zabývá ženou coby čtenářkou) klade Elaine Showalter ve svém článku Feministická kritika v divočině (1981), tento směr nazývá gynokritikou. Vychází z kritické analýzy čtyř modelů genderové odlišnosti vztažených na rozdílnost mezi mužským a ženským psaním. Tyto modely – biologický, lingvistický, psychoanalytický a kulturní – se podle autorky vzestupně obsahují, takže kulturní model v sobě zahrnuje všechny předešlé. První je tedy model biologický, který E. Showalter kritizuje za zjednodušené přetahování ve smyslu penis versus porod, přičemž podle autorky jsou všechny tělesné výrazy zprostředkovatelné, dají se tedy vyjádřit ve zbylých třech kategoriích. K lingvistické perspektivě E. Showalter poznamenává, že zatím nebylo nijak dokázáno, že by existovaly jakékoliv genderlekty, tedy zvláštní jazyky pro jednotlivá pohlaví. Proto by se měla literární kritika zaměřit spíše na odlišné přístupy k jazyku a případnou tichou cenzuru. Zároveň je třeba společně budovat neutiskovatelský jazyk či jazyky. Autorka lingvistickou metodu kritiky považuje také pouze za částečnou a samu o sobě nedostačující pro založení své teorie odlišnosti. Pro psychoanalytický pohled je charakteristická věčná debata o absenci falu, přesto přináší mnoho hodnotných hledisek rozkrývání nevědomí, mezi nimi například perspektivu „zméněcenostňování“ (Gilbert a Gubar) nebo různé řešení rovnice matka – otec – syn – dcera. Pro E. Showalter je však psychoanalytická kritika také jen částečná. Shrnující a rozvíjející všechny předešlé je tedy teorie založená na modelu kultury, která se snaží zároveň zasadit texty jednotlivých autorek do širšího kontextu jak kulturně-společenských dispozic (etnických, rasových, sexuálních aj.), tak celého jejího života. Zde se také dozvídáme význam pojmu divočina uvedeného v názvu eseje, je jím prostor kultury, který je výhradně ženský v kontrastu k prostoru umlčovanému, jenž je sice společný pro obě pohlaví, avšak ovládaný dominantní mužskou kulturou. Cílem by tedy neměla být bezpohlavnost, ale „bouřlivá a spletitá divočina odlišnosti samé“ (s. 168).
Několik dalších autorek přináší vhled do „post teorií“. Mezníkem ve vývoji feministických teorií je esej Chandry Talpade Mohanty Očima Západu: Feministický výzkum a koloniální diskursy (1986), proto je jeho uvedení spolu s doplněním (Ještě jednou k textu „Očima Západu“: Feministická solidarita prostřednictvím antikapitalistických úsilí, 2003) do českého prostředí jistě vítaným přínosem, přestože pro autorku tzv. druhý svět pravděpodobně neexistuje. Ch. T. Mohanty je výraznou osobností postkoloniálního feminismu díky své tvrdé kritice „očí Západu“, čímž má na mysli především generalizace pojmu „ženy třetího světa“, tento termín je podle ní hluboce zavádějící a kolonizující. Vyčítá proto tuto praxi pravicovým i levicovým feminismům, které se tím stavějí do pozice imperialismu. „Na ženy třetího světa“ je nahlíženo pouze jako na bezbranné němé oběti patriarchálních struktur, na rozdíl od „žen prvního světa“, kterýžto termín ani není ukotven, protože na tyto ženy se nahlíží vždy již jako na konkrétní bytosti v určitém kontextu. V eseji z roku 1986 autorka proto navrhuje tento latentní etnocentrismus ve feministických dílech odhalovat a tím zbavovat Východ a východní ženy pozice těch druhých (s. 337). V rozšíření z roku 2003 toto téma rozpracovává v oblastech pedagogiky a antiglobalizačního aktivismu. Analyzuje současné pedagogické antiglobalizační přístupy ve výuce genderových studií na univerzitách v USA. Zde odkrývá tři modely. První je model nazvaný feministka jako turistka, kdy se ve výuce provádějí krátké exkursy mimo euro-americký prostor. (Zavádí novou terminologii: jednotřetinový a dvoutřetinový svět v kontrastu k diskriminujícímu prvnímu a třetímu světu, je to rovnice sociální menšiny a většiny). V tomto modelu se reprodukuje struktura centra a periferie. Druhý je model feministky jako objevitelky, ve kterém se studují výhradně země dvoutřetinového světa. V tomto pojetí je hluboce zakořeněna dualita my a oni. Teprve třetí model nazvaný feministická solidarita čili model srovnávacích feministických studií přináší podle autorky uspokojivé řešení, protože je založen na vzájemné rovnocennosti a propojenosti a společném úsilí a vzdoru, jen tak mohou vzdělávací instituce vést k aktivnímu lokálně-globálnímu občanství. Bonnie Zimmerman také kritizuje feministické teorie, tentokrát za uzavřenou heterosexuální perspektivu. Její příspěvek z roku 1986 (první vydání 1981) se stal základním stavebním prvkem lesbické literární kritiky.
Poststrukturalistická myslitelka Sara Mills ve svém příspěvku Feministická teorie a teorie diskursu, což je kapitola z její knihy Diskurs z roku 1997, rozvíjí v rámci feministických teorií foucaultovské téma diskursu. Zaměřuje se na zpovědní diskurs a diskursy ženskosti a heterosexuality. Chápání zpovědního diskursu, který M. Foucault představuje především jako poddajnost subjektu ve strukturální síti moci, feministické teorie pozměňují začleněním do širších souvislostí a možností využití diskursu jako prostředku (moci). V návaznosti na práce Dorothy Smith je zde diskurs přepsán z toho, čemu se podřizujeme, na to, co děláme (s. 289). Autorka uvádí příklad výskytu velkého množství příruček dobrého chování pro dívky z 19. století, které vidí jako důkaz existence ženského vzdoru a neposlušnosti (než jeho potlačení). Další autorčinou metodou feministického rozpracování foucaultovského diskursu je umisťování diskursů mezi sebou do konfliktu místo izolovanosti, tím se může dosahovat zviditelňování paradoxů, které s sebou přináší například spojení moderní patriarchát. A jak autorka sama shrnuje: „Feministická teorie podstatně modifikovala pojem diskursu tím, že jej jasněji vložila do společenského kontextu a prozkoumala možnosti „vyjednávání“ s diskursivními strukturami“ (s. 305). Postmodernismus s feminismem v otázce subjektu porovnává Patricia Waugh.
Trošku sentimentálně působí zařazení článku Nalézt místo, odkud psát: metodologie feministické textové praxe z roku 1995 britské autorky Lynne Pearce. Ve skutečnosti se jedná spíše o popis autorčina osobního vývoje jako (feministické) literární kritičky, i přesto může být článek zajímavý například ve srovnání s vývojem v Československu.
Velmi osvěžující částí publikace jsou závěrečné dvě statě „Maskulinita v tranzici: Úvod“ a „Unie a Jack“. Ty vracejí do tématu polovinu světa (mužskou), jejíž opomíjení bývá závažným nedostatkem starších feministických prací. V úvodní kapitole (Maskulinita v tranzici: Úvod) ke knize Zvěřejňování mužského: maskulinity v poválečném a současném britském psaní (Posting the Male: Masculinities in Post-War and Contemporary British Writing, 2003) autoři Daniel Lea a Berthold Schoene formulují maskulinitu (a feminitu) v tranzici, tedy proměnlivost rozpohybovaných maskulinit (a feminit) v současném světě, ve kterém „noví muži“ (a „nové ženy“) hledají svou tvář v neustálém rozporu patriarchálních a postpatriarchálních požadavků. Tuto rozervanost autoři ilustrují románem Všechny moje lásky (Nick Hornby, 1995, česky 2000). D. Lea a B. Schoene zdůrazňují nutnost neustálé komunikace a společné práce mužů a žen na cestě za postpatriarchálním řádem (s. 369).
V eseji Unie a Jack: britské maskulinity, pomofobie a postnárod z roku 2002 B. Schoene velmi zajímavým způsobem rozpracovává myšlenku souvislosti národa a „mužství“ ve smyslu národního státu jako patriarchálně ukotveného konzervativního celku, který má stejně jako tradiční „mužství“ své hranice, svou pevnost, své hradby a nehybnost. A tradiční „muži“ jsou vyvoleni a zároveň povinni tento fixní celek, svou vlast bránit. Reakcí na postmoderní rozvolnění identit a rozpadávání hranic (například v případě britského ostrovního impéria byl zásadně destabilizující vznik letadel) je tzv. pomofobie, strach ze ztráty jistých hodnot tradičního mužství, projevující se extrémní snahou o návrat a přemrštěné sebeprosazování (s. 383 – 385). Tato pomofobní reakce může vrcholit fašismem nebo zůstat latentní součástí kultury. V druhé části eseje autor ilustruje své postřehy na hře Ohlédni se v hněvu (John Osborne, 1956).
Vydání této antologie, přestože více než dvě třetiny svazku jsou téměř třicet let staré a v některých bodech zastaralé, je skvělým počinem pro českou literární vědu a pro genderová studia. Jejím největším posláním je podle mého názoru zviditelnit potřebu přepsat literární dějiny a obrodit osnovy ve výuce literatur na českých školách. Dalším přínosem je zařazení nových témat pro české prostředí, jako je lesbická literární kritika, vymezení se vůči feminismům z pohledu postkoloniálního výzkumu a hledání nové maskulinity. A jak sama editorka v úvodu píše, tato publikace by měla být jednou z prvních čítanek z různých oborů pod hlavičkou feministického výzkumu.