Od „sociologie těla“ k „tělesné sociologii“

Od „sociologie těla“ k „tělesné sociologii“ / Michal Růžička
Wacquant, L. 2004. Body & Soul: Notebooks of an Apprentice Boxer. New York: Oxford University Press, s. 274.

Loic Wacquant, Francouz působící na Kalifornské univerzitě v Berkeley, má ve zvláštním zvyku publikovat své knihy v angličtině často až řadu let poté, co byly vydány francouzsky, nebo dokonce poté, co byly přeloženy do několika dalších jazyků. Výjimkou v tomto trendu není ani recenzovaná kniha Body & Soul: Notebooks of an Apprentice Boxer, která vyšla ve Francii v roce 2000 (druhé, rozšířené vydání v roce 2002). Před anglickým vydáním vyšly příslušné jazykové mutace v Brazílii, Itálii, Německu a ve Španělsku, kde byla kniha přeložena i do katalánštiny. Česká recenze této hojně překládané knihy tak může navíc reflektovat poměrně kontroverzní a kritické přijetí, s jakým se kniha setkala zejména v americkém mainstreamovém sociologickém prostředí.
V roce 2005 byla téměř celá sekce recenzí v časopisu Symbolic Interaction (ročník 28, číslo 3) věnována právě Wacquantově Body & Soul. A Body & Soul ve světle těchto recenzí nevychází jako vítěz. Přes toto negativní přijetí na poli americké mainstreamové sociologie se domnívám, že Body & Soul je knihou důležitou a výjimečnou, a to hned v několika ohledech. Body & Soul je nestandardní etnografií, která se od americké mainstreamové etnografie pomyslně odlišuje nejen svým experimentálním charakterem, nýbrž i stylistickou úpravou a svým zakotvením v historické epistemologii (zejm. G. Bachelard, G. Canguilhem, J. Cavailles). Ani tyto charakteristiky nedokážou plně vysvětlit negativní přijetí americkou sociologickou obcí. Zde je nutné se vrátit do roku 1992, kdy L. Wacquant na stránkách American Journal of Sociology podrobil tvrdé kritice mainstreamovou produkci americké sociologie orientovanou na etnografický výzkum v městském prostředí.[1] L. Wacquant v tomto textu na soudobé etnografické tradici americké sociologie nenechává nit suchou, vyčítá jí zejména romantizování předmětu zájmu, epistemologickou nedůslednost až naivitu, a – to samotné již může působit téměř jako nadávka – pozitivismus. Dalo se předpokládat, že i proto jeho oponenti namíří stejně břitkou kritiku i vůči němu.[2] Tak například Norman Denzin, nestor sociologické etnografie, ve své vlastní recenzi Wacquantovy knihy činí kouzelnický obrat a nenápadně – nehledě na autorovo nesporně antipozitivistické zázemí historické epistemologie – viní z pozitivismu Wacquanta.[3]
Body & Soul je kniha, která je založena na tříletém etnografickém výzkumu, který autor prováděl v boxerském klubu, který se nacházel v samotném srdci černošského ghetta (resp. „hyperghetta“, pokud bychom se měli striktně držet Wacquantovy terminologie[4]) v Chicagu. Body & Soul je tak možné číst jako etnografii z boxerského prostředí. Zároveň je možné chápat Body & Soul jako „okno“ do kolabujícího černošského ghetta. V této souvislosti zejména v první kapitole výstižně nazvané „The Street and the Ring“ L. Wacquant popisuje problematický (neboť opoziční a zároveň symbiotický) vztah mezi ulicí – kde vládne nekontrolovatelné a nikým, ani státem, nekontrolované násilí – a boxerským klubem, v rámci kterého se násilí pěstuje také, ale v přísně kodifikované a disciplinované formě. Obyvatelé ghetta často chápou své členství v boxerském klubu jako jednu z nemnoha šancí k úniku ze spárů začarovaného kruhu bídy a násilí, které život v ghettu představuje. Zde vstupuje do popředí sociologická dimenze recenzované studie. Boxerský klub se stává prostředím, které vytváří komunitu v sociologickém smyslu, poskytuje sociální a morální útočiště, představuje pomyslný nárazník před existenciálně tvrdým a morálně seduktivním prostředím vnějšího (hyper)ghetta. L. Wacquant upozorňuje, že stávání se boxerem je bytostně kolektivním procesem, byť se box při pohledu zvenčí do ringu může jevit jako ryze individuální sport. Autor proto hovoří o členech boxerského klubu jako o „komuně“, „kultu“, a hovoří také o specifické „škole morálky“. Pouze prostřednictvím kolektivní praxe – během nekonečných společných tréninků, drilů a sparringových[5] utkání – dochází ke kolektivní produkci na první pohled individualistických habitusů.
Přestože Body & Soul není dílem, které by programově studovalo genderová témata, v jistém ohledu je zde genderová dimenze přítomná. Box je – jak v západní společnosti, tak v boxerském prostředí samotném – chápán jako mužská záležitost, jako mužský sport. Z řady momentů Wacquantovy monografie je patrné, že box je a chápe sám sebe jako maskulinní sport, který je neslučitelný s ženským prvkem. Do tělocvičny mají ženy přístup povolen pouze v případě, že je jejich přítomnost náhodná, nepravidelná a pokud přítomnost ženského pohlaví v maskulinním prostoru nemá potenciál ohrozit hladký průběh tréninku. Obecně mají manželky a přítelkyně boxerů vstup do klubu povolen pouze ve výjimečných případech. Zdá se tak, že tělocvična, byť stojí v určité symbolické opozici k násilnému prostředí okolního (hyper)ghetta, s ním přece jen sdílí určité organizační prvky. Je to nejen praxe násilí (byť vysoce kodifikovaná), nýbrž i silný maskulinismus, který ženám přisuzuje identitu rušivých elementů a který je ze svého prostoru vylučuje. Na jednom místě své knihy Wacquant představuje (správné) jídlo, (dostatečný) spánek a sex jako „svatou Trojici rohovnického kultu“. Všichni boxeři jsou jak trenérem, tak svými kolegy důsledně a průběžně varováni před neuváženým a nestřídmým sexuálním životem, který by mohl odčerpávat energii, kterou potřebují pro poctivý trénink, natož pro zápas v ringu. Absolutní většina boxerů sama sebe (a tudíž i své manželky a přítelkyně) deprivuje od sexu vždy několik týdnů před očekávaným zápasem v ringu. Ženy jsou tak v boxerském prostředí na diskursivní úrovni chápány jako předmět touhy, na úrovni praxe pak představují původce teroru, kdy většina boxerů věří v „nakažlivý“ efekt femininity. Panuje zde kolektivní víra, že nekontrolovaný nebo příliš častý kontakt s ženským prvkem může boxera, zejména prostřednictvím plýtvání (sexuální) energií oslabit, „zženštit“ a „změkčit“. Z perspektivy feministické kritiky se tak může jevit, že prostředí boxerských klubů prostřednictvím maskulinní kolektivní mytologie z tohoto prostředí exkluduje ženy. Z toho důvodu se kniha Body & Soul genderu týká, i když se jej explicitně dotýká pouze na několika místech. Body & Soul zachycuje maskulinní svět, který se snaží prostřednictvím kolektivní pedagogiky a kolektivní snahy spoutat fyzické násilí, které nekontrolovaně vládne sociálnímu prostoru mimo tělocvičnu.
Body & Soul lze také chápat jako příspěvek k sociologické teorii jednání. Epistemologicky je kniha ukotvena v bourdieovské epistemologii a teorii. Stojí na základech přísného bourdieovského antidualismu, bourdieovské verze konceptu habitu a Bourdieovy teorie praktického jednání, která se snaží překročit západní scholastickou dichotomii duše/mysli a těla. A odtud pochází název recenzovaného díla: v boxerské praxi, v průběhu rohovnické akce, zaniká rozdíl mezi myslí a tělem, mezi racionalitou a touhou, mezi pohybem a jeho odrazem v mozku; boxer je dobrým boxerem tehdy, když dokáže „myslet tělem“. Box je podle L. Wacquanta dobrým příkladem toho, že „je to teprve poté, co byla [tato praxe] asimilována tělem skrze nekonečný fyzický dril opakovaný až do omrzení, kdy se stává plně srozumitelnou intelektu. Jde zde o pochopení tělem, které jde za – a přichází před – plnou vizualizací a mentálním poznáním“ (s. 69). Box, podobně jako řada dalších – nebo snad dokonce většina ostatních – forem sociální praxe, vyžaduje určitý fyzický, mimorozumový a předreflexivní moment, kdy rozumové uchopení, reflexe a racionalizace přicházejí ex post. Tak stojí praktické jednání v rozporu se západní tradicí, která předpokládá všudypřítomnost subjektu jakožto všereflektujícího racio. A snad právě proto se z perspektivy západního scholastika – příslušníka vyšších sociálních vrstev – může box jevit jako „primitivní“ a „agresivní“ fyzická aktivita, která nemá nic společného se „vzdělaností“, „racionalitou“ či obecně „rozumem“. A snad právě proto je box tradičně pěstován příslušníky nižších sociálních vrstev.
Prostřednictvím konceptu habitu, u kterého zdůrazňuje jeho fyzickou komponentu, studuje L. Wacquant proces stávání se boxerem, studuje sociální genezi rohovnického habitu. Box je formou sociální praxe, která formuje, transformuje a vychovává fyzická těla participantů, a snaží se kolektivní fyzickou a morální výchovou vytvořit bezprostřední soulad mezi tělem a duší (myslí) u aktérů. Box je tak příkladem vtělené praxe, která je sice produktem společnosti, zároveň je však neoddělitelná od fyzických těl aktérů, což je aspekt, který P. Bourdieu plně rozpracovává až ve svých Pascaliánských meditacích.[6] V tomto ohledu Body & Soul rozpracovává to, co P. Bourdieu stihl pouze naznačit: fyzické tělo jako nedílný nástroj, nejen jako předmět vědění. Body & Soul lze chápat nejen jako příspěvek k „sociologii těla“, nýbrž také jako určitou prolegomenu k projektu tzv. tělesné sociologie. Tělesná sociologie nestuduje habitus jako předmět svého zájmu, nýbrž jej používá jako výzkumný nástroj. Studuje, jak objektivní struktury (trans)formují těla (a duše) sociálních aktérů. Avšak nejen to – je to sociolog sám, kdo vystavuje své tělo nemilosrdnému působení sociálních struktur a prostřednictvím vlastního těla tak dospívá k hlubšímu porozumění studovaným fenoménům. Podle projektu „tělesné sociologie“ „je imperativem, aby se sociolog plně podřídil ohni akce in situ; aby do největší možné míry vložil svůj vlastní organismus, cit a vtělenou inteligenci do epicentra souboru materiálních a symbolických sil, které zamýšlí studovat ...“ (s. viii), přičemž se předpokládá, že „nativní porozumění předmětu zájmu je zde nezbytnou podmínkou adekvátního porozumění předmětu zájmu ...“ (s. 59). Tady se dostáváme k metodologické dimenzi recenzovaného titulu, kterou považuji za vskutku pozoruhodnou. L. Wacquant zde stojí v rozporu s tradičními učebnicovými poučkami, které varují výzkumníky sociální reality, kteří aplikují metody zúčastněného pozorování, před nebezpečím going native, tj. před splynutím se zkoumanou společností, před ztrátou analytického odstupu, který by mohl údajně ohrozit objektivitu vědeckého poznání. V protikladu k této tradici L. Wacquant představuje svůj vlastní habitus jako nástroj, jehož pomocí se ponořuje hluboko do zkoumané reality. Nechává svůj habitus vlivem vnějších podmínek transformovat spolu s ostatními adepty boxerského řemesla. Stává se plnohodnotnou součástí zkoumané skutečnosti a zažívá a prožívá, vnímá, cítí a má rád úplně stejně jako ostatní členové studovaného společenství. L. Wacquant sám v prologu knihy přiznává, že ponoření do boxerského prostředí u něj bylo tak hluboké, že došlo k radikální transformaci jeho libida směrem od akademické kariéry ke kariéře boxerské, a že dokonce vážně uvažoval o tom, že se vydá na dráhu profesionálního boxu. Výňatek z terénního deníku pro ilustraci: „Cítím tolik radosti z pouhé participace, že observace se stává druhotnou, a upřímně se nacházím v momentě, kdy sám sobě tvrdím, že bych rád vzdal svá studia a svůj výzkum, a všechno ostatní, jen abych zde mohl zůstat a boxovat, abych mohl být stále ,jedním z chlapců´“ (s. 4, pozn. 3). Zde je patrné, že transformace libida – což je nedílnou součástí transformace habitu – u Wacquanta pokročila do takové míry, že ohrožovala průběh a dokončení začatého výzkumu. Paradoxně zde L. Wacquant v určitých fázích výzkumu nedokázal dodržet jedno z hlavních pravidel bourdieuovské epistemologie sociálního výzkumu: vytvořit – a držet! – epistemologický zlom mezi doménou analýzy a doménou studovaného fenoménu, epistemologický zlom mezi nativními a analytickými kategoriemi, což jsou požadavky, jejichž zanedbání ohrožuje objektivitu vědeckého poznání. Paradoxně tak Wacquantův projekt „tělesné sociologie“, která ponořuje výzkumníkův habitus přímo do předmětu zájmu a nechává se jím transformovat, stojí v epistemologickém rozporu s bourdieuovskou epistemologií, se kterou je však Body & Soul v jiných ohledech v maximálním souladu. Přestože mi projekt „tělesné sociologie“ připadal jako poměrně zajímavý metodologický projekt, uvědomil jsem si nebezpečí, která během takového projektu hrozí: nebezpečí ztráty kontroly nad průběhem výzkumu, ztráta analytického odstupu od předmětu zájmu, a hrozba absolutní internalizace lidových kategorií studovaných aktérů. Přes tato nebezpečí se zároveň domnívám, že při odolání pokušení splynout s předmětem svého vlastního zájmu představuje „tělesná sociologie“ velice silný metodologický nástroj v rámci produkce důvěryhodných reprezentací studovaných fenoménů „zevnitř“. Pokud sociologové dokážou na svém vlastním těle studovat efekty, které na nich zanechává studovaný sociální fenomén, nabízí se jim vynikající analytický materiál pro porozumění vnitřní logice fungování studovaných sociálních fenoménů.
Body & Soul není experimentálním počinem jen na metodologické úrovni. Literární rovina díla stojí rovněž za povšimnutí. První část (blok „The Street and the Ring“) svou strukturou i stylem psaní odpovídá analytickým cílům, kterým má sloužit – zde Wacquant předkládá své nejstěžejnější analýzy produkce rohovnického habitu. Ve druhé části (blok „Fight Night at Studio 104“) se Wacquant představuje nejen jako etnograf se smyslem pro detail, ale také jako literárně nadaný vypravěč. Tato část by se dala představit jako narativní etnografická sonda do boxerského prostředí prostřednictvím popisu okolností a průběhu jednoho boxerského turnaje. Třetí část knihy (blok „´Busy´ Louie at the Golden Gloves“) je autobiografickou reportáží, resp. „sociologickou novelou“, ve které se L. Wacquant snaží, jako součást projektu „tělesné sociologie“, čtenáři přiblížit svůj vlastní zápas na prestižním amatérském turnaji Golden Gloves v Chicagu. Wacquantovi se podle mého názoru daří barvitým, zvláštně naléhavým a přesvědčivým způsobem zprostředkovat své vlastní zkušenosti jak z přípravy, tak ze samotného průběhu zápasu. Akademický jazyk ustupuje jazyku expresivnímu. Zajímavé je sledovat, jak se v prostředí endorfinové excitace svět okolo aktéra jakoby soustřeďuje – Wacquant v této části své knihy není schopen vnímat téměř nic jiného než sám sebe – své emoce, své tělo, strach, ale i koncentraci upřenou na nadcházející zápas.
Jako celek je kniha určena nejen pro ty, kteří se chtějí dozvědět, jak L. Wacquant v ringu nakonec dopadl. Monografii bych doporučil všem, kteří se zajímají o metodologii a epistemologii sociálního výzkumu, všem, které zajímají experimentální projekty, ale i těm, kteří v oblasti sociálních věd vyžadují rigorózní analýzy. Pro participanty „sociologie těla“ nebo pro adepty „tělesné sociologie“ tvoří tato monografie povinnou četbu.