Leden 2010
Marcus Tullius Cicero
3. ledna 106 př.n.l. se v Alpinum narodil a 7. 12. 43 př.n.l. zemřel římský řečník, politik a spisovatel Marcus Tullius Cicero. Pocházel z nepříliš bohaté rodiny, první vzdělání získal v Arpinu, později v Římě. Studoval rétoriku, právo a filosofii, překládal z řečtiny. Od roku 79 př.n.l. začal vystupovat veřejně, zejména u soudu, ale ze zdravotních důvodů musel opustit Řím a odjet do Řecka později pak cestoval i po Asii. Na těchto cestách se dále vzdělával a cvičil v rétorice. O dva roky později se vrátil do Říma, oženil se s Terentií a začal se věnovat veřejným záležitostem, zejména obhajobám u soudu. Touto činností získal značnou popularitu, 76 př.n.l. byl zvolen quaestorem na Sicílii, po ukončení quaestury se stal senátorem,.67 př.n.l. městským praetorem a 64 př.n.l. konzulem. V této funkci odvrátil pozemkový zákon předložený Publiem Servilem Rullem a Catilinovo spiknutí. Obě tyto akce usilovaly o potlačení demokracie v Římě. 58 př.n.l. musel odejít do vyhnanství a návrat mu byl povolen až v roce 57 př.n.l. Snažil se dále vystupovat na obranu republiky, ale veškerá moc byla v té době v rukou triumvirů, a proto odešel z veřejného života a věnoval se výuce gramatiky a rétoriky, veřejně vystupoval pouze při soudních obhajobách. Před občanskou válkou se přiklonil na stranu Pompeia, po jeho porážce odmítl vedení republikánského loďstva a raději odprosil Caesara, se kterým se vrátil do Říma jako přítel. Od roku 47 př.n.l. nevykonával žádnou veřejnou funkci a věnoval se pouze filosofii. Na veřejnosti vystupoval pouze v případech, kdy některý z jeho přátel potřeboval pomoc (Oratio pro Marcello, Oratio pro Ligario a Oratio pro rege Deiotario). Po Caesarově smrti věřil v obrat k republice, ale byl zklamán a Řím opustil. Cestou dostal zprávu, že se Antonius vzdal moci. Když po návratu do Říma zjistil, že je to lež, začal proti Antoniovi vystupovat a přednesl 14 řečí proti Antoniovi. Po těchto projevech senát vyhlásil Antoniovi válku, jejíž vedení svěřil Octavianovi. Ten se ale s Antoniem spojil a moc senátu se definitivně rozpadla. Cicero se pokusil o útěk z Říma, byl však dostižen a popraven. Jeho hlava a pravá ruka byly vystaveny na řečništi v Římě.
Marcus Tullius Cicero je považován za největší osobnost antického řečnictví. Jeho dílo se z větší části zachovalo a jen díky jemu máme zprávy o některých filosofech, jejichž díla se nedochovala.
Schliemann Heinrich
6. ledna 1822 se v Neu Buckovu narodil jako syn chudého pastora německý archeolog Heinrich Schliemann, 1836-1841 se učil na knihkupce v knihkupectví ve Fürstenbergu. Měl vždy velké nadání k učení jazyků a vynikající paměť a zde se také poprvé seznámil s Homérem v řečtině. Po několika letech z důvodů nemoci z obchodu odešel. 28. listopadu 1841 se nechal v Hamburku najmout na loď plavící se do Venezuely, která však 11. prosince ztroskotala u holandského pobřeží, a tak se stal úředníkem a účetním u obchodní společnosti B. H. Schröder a spol. v Amsterdamu a začal se učit anglicky, holandsky, francouzsky, španělsky, italsky, portugalsky a rusky. V roce 1846 ho firma jako dealera přeložila do St. Petěrburku. Zde si založil vlastní firmu a začal obchodovat. Za války na Krymu pracoval jako válečný dopisovatel. V padesátých se stal americkým občanem a začal žít v USA jako poměrně úspěšný a známý obchodník. Ve 36 letech opustil dráhu finančního magnáta a pustil se do studia archeologie a dějin starověkého Řecka. Rozhodl se objevit bájnou Tróju, procestoval a prostudoval Řecko, Itálii, Skandinávii, Německo a Sýrii. Po neúspěchu v Evropě se vydal na cestu kolem světa a navštívil Indii, Čínu a Japonsko (o Číně a Japonsku napsal knihu). Archeologii studoval také v Paříži. Procházel tzv. Homérská místa, o kterých Homér psal ve svých eposech. Vydal svou první knihu - Ithaka, der Pelopennes und Troja, ve které napsal, kde by Trója měla ležet. V roce 1868 mu zemřela 10letá dcera a rozvedl se s manželkou Jekatěrinou. V roce 1869 se oženil s mladou řeckou studentkou Sophií Engastromenosovou, se kterou se seznámil pomocí seznamovací agentury a v roce 1970 začal s vykopávkami na Hisarliku. 1871-1873 objevil ve východní části Turecka Tróju.
Velké problémy Schliemannovi způsobovala neochota místního sultána vykopávky povolit. Aproto mohl začít kopat až 11. října 1871 ve 12 hodin, a to jen díky jeho známostem mezi diplomaty a vlivnými lidmi, se kterými se mu podařilo tvrdohlavého a neochotného sultána přesvědčit. O všem co objevil psal střídavě řecky, německy, francouzsky, anglicky. do svého deníku, který měl přibližně 10 000 stran. Jak postupoval po jednotlivých vrstvách, objevil stopy po zemětřesení, potom stopy po požáru. Nalezl zbytky budov a mnoho hliněných nádob, na kterých nacházel velmi často ornament, který neměl název, a tak ho Schliemann pojmenoval swastika. Ten byl pak později rozšířen v celém Německu jako symbol fašismu. Hákový kříž však se swastikou kromě podoby nemá vůbec nic společného. Hákový kříž Hitlerovi navrhl jeden mnichovský zubař, který ho považoval za svůj osobní objev, a vůbec nevěděl nic tom, že se používal mnohem dřív. Součástí jeho výbavy byl teploměr, protože věděl, že podle Homéra se v blízkosti Tróji nacházeli 2 prameny: jeden teplý a jeden studený. Objevil kopec odpovídající jeho typografickým požadavkům, který z velké části patřil americkému konzulovi, od kterého se dozvěděl, že jeden čas tudy tekl horký pramen, než mu kameny po zemětřesení ucpaly cestu. Když objevil velmi bohaté a rozvinuté město Illioj rozhodl se vykopávky ukončit. Poslední den však zahlédl pod jednou z hradeb něco velmi lesklého. Ihned odvolal všechny dělníky a sám s kapesním nožem, který nosil stále v kapse odkryl jeden z největších pokladů lidstva - desetitisíce předmětů z 23-karátového zlata. Schliemann byl přesvědčen, že objevil poklad krále Priama, teprve později však bylo zjištěno, že to byl poklad trojského krále staršího asi o 1 000 let než Priamus.
Schliemann zemřel 26. prosince 1890. Ten den se mu udělalo nevolno a na ulici upadl. V nemocnici ho odmítli ošetřit s tím, že byl oblečen jako chudý člověk a neměl by tedy na zaplacení lékařské péče. Teprve po příchodu jeho přítele se zjistilo, kdo to ve skutečnosti je. Pochován je v Řecku v Athénách. Objevil dvě nové civilizace a částečně se podílel na objevení Kréty. Zasloužil se o zpopularizování historie jako vědního oboru.
Max Theiler
30. ledna 1899 se v Pretorii v JAR narodil a 11. srpna 1972 v New Haven v USA zemřel jihoamerický lékař a virolog Max Theiler. Jeho otec byl významný veterinární vědec a Max studoval na školách v Basileji, na Grahamstownu a 1916-18 na lékařské fakultě University of Cape Town. Studia dokončil v Anglii v roce 1922 a nastoupil do oddělení tropické medicíny na Harvard Medical Schoul. Od 1930 pracoval v Mezinárodním zdravotnickém oddělení Rockefeller Foundation, 1951 se stal ředitelem Divize medicíny a veřejného zdravotnictví v New Yorku. Zabýval se zejména žlutou zimnicí a vývojem vakcíny proti ní. V roce 1951 získal Nobelovu cenu.
Žlutá zimnice je akutní infekční onemocnění, které vyvolává virus stejného rodu jako jsou viry klíšťové nebo japonské encefalitidy. Zdrojem nákazy u lesního typu infekce bývá opice, zatímco u městského typu je zdrojem infekce sám člověk. V obou případech je přenos na člověka zprostředkován náhodným bodnutím infikovaného komára. Díky očkování a hubení komárů byla vymýcena zejména městská forma žluté zimnice ve Střední a Jižní Americe. Cirkulace nákazy v džungli však představuje trvalý zdroj infekce lidí. Žlutá zimnice se vyskytuje především v rovníkové oblasti Jižní Ameriky a Afriky. DNES podle zprávy Světové zdravotnické organizace je virus přítomen v některých tropických oblastech Afriky a jižní Ameriky. Do začátku 20.století byl přítomen také v Evropě, na Karibských ostrovech a ve střední a severní Americe. V současné době se zde nevyskytuje, ale tato území musí být stále pod kontrolou. V Africe je přímo ohroženo 508 milionů lidí ve 33 zemích, ležících v oblasti mezi 15° s.š. a 10° j.š. od rovníku. V Americe je žlutá zimnice endemická v devíti jihoamerických zemích a na několika Karibských ostrovech. Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Ekvádor a Peru patří mezi nejohroženější. Ročně je zde zaznamenáno na 200 000 případů žluté zimnice, z toho 30 000 smrtelných. Každoročně se objeví malé množství onemocnění ze zemí, kde se žlutá zimnice nevyskytuje a jde vždy o nákazy importované cestovateli.
