Slovanství a věda v 19. a 20. století
České resumé

Slovanství a věda v 19. a 20. století. Marek Ďurčanský (ed.), Práce z Archivu Akademie věd, řada A, svazek 8. Praha, Archiv AV ČR 2005, 220 s. ISBN 80-86404-14-5

Feliks Koneczny a ”Świat Słowiański”

Piotr Biliński

Feliks Koneczny (1862–1949) je neobvykle barevnou postavou v panteonu polských historiků. Jeho obrovské vědecké dílo čítá 26 svazků, přes 300 článků, brožur a zvláštních otisků. Ač ho z hlediska kvantity převyšovali známí polští historici Joachim Lelevel, Władysław Konopczyński nebo Franciszek Bujak, přesto se tak velkou šíří badatelských zájmů, zahrnujících antropologii, sociologii, filosofii, teologii, etnologii, politologii, psychologii, ekonomii, historii a právo nemohl chlubit žádný z polských historiků.

Koneczny byl spolutvůrcem Klub Słowiański působícího od r. 1901 v Krakově a v letech 1905–1914 redigoval tiskový orgán Klubu, měsíčník Świat Słowiański. Klub Słowiański reprezentoval odnož slovanofilství s výrazně protiněmeckým akcentem. Představoval spíše okrajový politický směr, neboť většina haličských politiků byla více orientována na spolupráci s centrálními mocnostmi než s carským Ruskem. Přelomovým okamžikem v existenci Świat Słowiański bylo utvoření Towarzystwo Słowiańskie v Krakově 6. prosince 1912. Iniciátory vzniku Towarzystwa byli dlouholetí spolupracovníci Klub Słowiański, tvůrce polských dějin školství Antoni Karbowiak a etnograf Roman Zawiliński. Świat Słowiański se stal tiskovým orgánem nového spolku, který se programově různil od dřívějšího Klubu především snahou o zvětšení počtu členů a mnohem obecnější charakter činnosti. Plodnou činnost Koneczného v redakci Świat přerušilo vypuknutí první světové války.

Skeptické slovanství svárlivého biologa

Martin Franc

Profesor botaniky na české univerzitě v Praze a ředitel její botanické zahrady Josef Velenovský patřil mezi významné osobnosti české vědy konce devatenáctého a počátku dvacátého století. Mimořádně významný je zejména jeho přínos pro českou mykologii, pro poznání flóry období křídy i pro zmapování rostlinstva na území Bulharska. Zejména v pozdějším období svého života se Velenovský intenzivně zabýval také filozofickými, historickými a částečně politologickými problémy a publikoval na různá témata z těchto oblastí řadu velice kontroverzních prací. Studie se zabývá především prostřednictvím analýzy jeho knižních publikací Přírodní filosofie, Obrázky a Literární studie a archivních materiálů z Archivu AV ČR jeho postojem ke slovanské myšlence. Přestože se stárnoucí vědec angažoval ve Slovanské straně protižidovské a ve spolku Všeslovanská jednota, jeho názory na úlohu slovanství se však od představ nacionalisticky ultrapravicově orientovaných slavjanofilů značně odlišovaly. Velenovský sdílel jejich silný antisemitismus i rezervovanost vůči „nenárodnímu“ křesťanství, nicméně při hodnocení úlohy Slovanů u něj převládala spíše proticivilizační skepse, která ústila v očekávání zániku všech evropských plemen včetně Slovanů a jejich nahrazení průbojnějšími a méně zkaženými rasami, především asijskými. Mezi Germány a Slovany a jejich osudem přitom nevidí zásadní rozdíl. Postupem doby ve Velenovského studiích ubývá originálních myšlenek a stále častěji se zde objevují fráze převzaté z fašizujícího prostředí osob typu Karla Kasandy nebo malíře Karla Rélinka, v němž se penzionovaný profesor pohyboval. Ze stejných zdrojů jsou zřejmě čerpány i pochvalné zmínky o Adolfu Hitlerovi, které tvořily nedílnou, i když paradoxní část ideologie českých ultrapravicových skupin. Práce se krátce zaobírá i pravděpodobnými motivy, které Velenovského vedly k zapojení do fašizujícího prostředí. V jeho osobě vidí typ osobnosti, která se nedokázala plně včlenit do prostředí nově vzniklé Československého republiky a psychicky neunesla propad své popularity ve společnosti i v odborných kruzích.

Władysław Mieczysław Kozłowski a česká filosofie

Marek Ďurčanský

Předkládaná práce si klade za cíl na základě dostupné literatury a pramenů z českých archivů přiblížit vztah polského filosofa W. M. Kozłowského (1859-1935) k české filosofii a jejím představitelům. Může tak tvořit určitý doplněk k pracím Czesława Glombika, které pro kontext česko-polských kontaktů na tomto poli představují základní počin a osobnost Kozłowského v nich vystupuje v širším kontextu. Jeho život, vylíčený stručně v první části studie, měl podle slov Josefa Tvrdého „svoji zvláštní dramatickou dynamiku“. Kozłowski patřil mezi ty příslušníky mladé polské inteligence z ruského záboru Polska druhé poloviny 19. století, jejichž osobnost formovalo ovzduší pozitivismu a zážitek vyhnanství na Sibiři. Zde byly položeny základy jeho zájmu o přírodní vědy. Studia botaniky na univerzitě v Dorpatu si později doplnil o studia filosofie na Jagellonské universitě v Krakově. Těžiště jeho zájmů se od botaniky postupně přeneslo k metodologii přírodních věd, filosofii, psychologii a příležitostně i historii. Po působení na universitě v Bruselu se stal jednou z hlavních opor varšavské tzv. Létající university, suplující před získáním samostatnosti polské vysoké školství v ruském záboru. Jeho rozsáhlé osvětové působení bylo součástí jeho „filosofie činu“. Po válce se stal profesorem metodologie a teorie vědy na univerzitě v Poznani.

Druhá část studie je věnována konkrétním zjištěným českým vazbám Kozłowského. Už v předválečném období se účastnil řady filosofických kongresů, na nichž se seznámil s českými kolegy Františkem Čádou, Františkem Drtinou a Františkem Krejčím. Patřil k předním propagátorům myšlenky na uspořádání kongresu slovanských filosofů; sám navrhoval, aby se konal v Praze a jeho jednací řečí byla polština. Byl v kontaktu rovněž s českými slovanofily jiných oborů (např. A. Černým a J. Horákem). Záměr z r. 1914 pozvat Kozłowského k přednáškám na Univerzitě Karlově se podařilo realizovat až v akademickém roce 1923/24 a znovu v r. 1929. V té době se stal zahraničním členem České akademie věd a umění a Slovanského ústavu v Praze. Na přelomu 20. a 30. let se Kozłowski do Prahy dokonce načas přestěhoval a působil ve Slovanské knihovně.

V poslední části studie je věnována pozornost pracím, v nichž Kozłowski plnil zprostředkovatelskou úlohu mezi polskou a českou filosofií. Řadu článků publikoval zejména v České mysli už od r. 1900. Byl také autorem prvního soudobého polského přehledu myšlenkových proudů v české filosofii prvních desetiletí 20. století; podobnou přehledovou studii napsal o polské filosofii už dříve pro potřeby českých čtenářů. V neposlední řadě je třeba zmínit jeho zájem o dílo T. G. Masaryka, s nímž se cítil myšlenkově spřízněn a jehož Světovou revoluci přeložil do polštiny.

Ševčenkova učená společnost ve Lvově a její čeští členové

Pavel Kodera

Ševčenkova učená společnost ve Lvově (ukrajinsky „Naukove tovarystvo im. Ševčenka“ – NTŠ) vznikla r. 1893 reorganizací staršího literární spolku obdobného jména („Tovarystvo im. Ševčenka“, zal. 1873). Úkolem nově vzniklé organizace byla především péče o rozvoj vědy v ukrajinském jazyce a ukrajinského umění, ale i sběr a schraňování památek a vědeckých předmětů z Ukrajiny. Vznikla tak první národnostně ukrajinská vědecká společnost, která suplovala úlohy moderní národní akademie věd. NTŠ se podle vědního zaměření dělilo na tři sekce – filologickou, historicko-filosofickou a matematicko-přírodovědně-lékařskou, základním periodikem společnosti se staly „Zapysky NTŠ“. Členská základna byla členěna na členy řádné (dijsni) a obyčejné (zvyčajni), od počátku 20. století se mezi řádnými členy začali objevovat i zahraniční vědci (čužinci).

První Češi byli do NTŠ zvoleni v r. 1914. Nejprve byl do filologické sekce potvrzen filolog a folklorista Jiří Polívka, po něm do sekce matematicko-přírodovědně-lékařské věhlasný lékař, farmakolog a balneolog Karel Chodounský. Následně činnost NTŠ přerušila Velká válka a další česká jména se v členských seznamech opět začala objevovat až ve 20. letech. V říjnu 1923 byl do filologické sekce zvolen československý prezident Tomáš G. Masaryk společně s kulturním historikem a národopiscem Čeňkem Zíbrtem. Patrně až poté se člen předsednictva NTŠ K. Studynskyj obrátil na ukrajinského emigranta žijícího v Praze, jazykovědce S. Smal-Stockého, se žádostí o vytipování dalších českých vědců, kteří by z pohledu Ukrajinců pobývajících v Československu byli vhodnými kandidáty na členství v NTŠ. Smal-Stockyj k volbě doporučil dalších pět osobností, které byly na nejbližších zasedáních jednotlivých sekcí skutečně zvoleni. Byli to filolog František Pastrnek, literární historik Jan Máchal, historik východní Evropy Jaroslav Bidlo, literární historik a folklorista Jiří Horák a hudební historik Zdeněk Nejedlý. V návrhovém dopisu byl jako významný slavista zmíněn rovněž archeolog, antropolog a etnograf Lubor Niederle, kvůli údajnému „negativnímu postoji“ vůči ukrajinským národním záležitostem ale Smal-Stockým k volbě doporučen nebyl. Řádného členství v NTŠ se Niederle nicméně dočkal již o dva roky později (1925), když v něm ukrajinská emigrace začala spatřovat naději na vlastní uplatnění v nově vznikajícím Slovanském ústavu.

V roce 1924 byl mezi členy společnosti vybrán antropolog světového jména Jindřich Matiegka, o rok později úřadující prezident Czech Academy of Sciences and Arts (CASA), filolog Josef Zubatý, r. 1926 pak právní historik Karel Kadlec. Společně byli v r. 1928 do NTŠ zvoleni dva přírodovědci – geolog Cyril Purkyně a geograf Václav Švambera. Geografie byla oborem i Jiřího Krále, který byl mezi řádné členy zapsán o rok později. R. 1933 řadu Čechů zvolených do NTŠ uzavřeli dva humanitní vzdělanci – nový prezident ČAVU, hudební skladatel Josef Bohuslav Foester a orientalista Jan Rypka.

Kromě uvedených osmnácti českých jmen se členy NTŠ v průběhu prvních čtyř dekád 20. století stala celá řada dalších osobností jiné než české národnosti, které na československém území dlouhodobě pobývaly. Jednalo se především o ukrajinské emigranty, ale i další vědce nečeské národnosti (např. slovinský slavista M. Murko).

Věda versus politika. Neúspěšné snahy Adolfa Černého o zajištění lužické suverenity

Jan Chodějovský

Nestává se příliš často, aby mohl vědec obhajovat a prosazovat své myšlenky i na poli politickém. Adolfu Černému, průkopníku česko-lužické vzájemnosti a prvnímu lektoru lužické srbštiny na filosofické fakultě pražské Karlovy university, se to téměř podařilo. Již od r. 1884 šířil tento královéhradecký rodák v českém prostředí povědomí o Lužici, zprostředkovával vzájemné kontakty a podporoval obrozenecké hnutí Lužických Srbů. To také bylo tím jediným, co rakouská a saská vláda umožňovaly na poli česko-lužické spolupráce konat. Porážka Německa a vznik samostatného Československa však daly Černému naději na naplnění jeho snů o zajištění národní existence Lužických Srbů a rozšíření spolupráce z oblasti kulturní i do sféry politické. Sami lužičtí předáci tehdy začali uvažovat o možnosti získání samostatnosti a v tomto směru se jim dostalo příslibů podpory i z české strany.

Tato studie se pokouší o zachycení prolužických aktivit A. Černého od konce 1. světové války až k sestavení memoranda evropských slavistů roku 1922. V prvé části se věnuje činnosti A. Černého na mírových jednáních v Paříži, kam odjel coby poradce při čs. delegaci 6. ledna 1919 společně se zástupci Lužických Srbů J. Brylem a A. Bartem s pocitem, že se mu naskýtá jedinečná šance hájit lužickou věc na mezinárodním foru. Vezl si s sebou i připravený návrh autonomní Lužice. K jeho předložení však nedošlo, neboť se ukázalo, že jako poradce má pouze vypracovávat odborné posudky a podkladové materiály pro čs. diplomaty. Černý tedy alespoň ve spolupráci s Bartem koncipoval memoranda a provolání, popisující historii či aktuální dění v Lužici a adresovaná představitelům dohodových mocností, Společnosti národů či redakcím francouzských deníků. Všechna jejich snaha však byla bezvýsledná a mírová jednání opouštěli zklamáni nezájmem světové i české diplomacie.

Druhá část studie se zaměřuje především na vznik memoranda evropských slavistů a následnou podpisovou akci ve snaze pochopit vztah signatářů memoranda ke slovanské otázce, stejně jako ideje a představy, s nimiž Černý své memorandum vytvářel. Impulsem pro zorganizování takto rozsáhlé akce byl Černého neúspěch na mírových jednáních a situace v Německu. Německá vláda se sice formálně zavázala respektovat na svém území národnostní menšiny, jejichž ochrana na základě uzavřených smluv připadla do kompetence Společnosti národů, avšak uznávala v tomto směru jen Dány a Poláky. Černý se proto rozhodl zajistit Lužickým Srbům alespoň jejich menšinová práva. Tehdy se zrodila myšlenka „vědeckého“ memoranda, založeného na podpoře široké skupiny odborníků z celé Evropy a odůvodněného snahou o zachování zbytků starobylé kultury a jazyka. Záštitu nad celým projektem převzal Ernest Denis, avšak 5. ledna 1921, dříve než bylo vše ukončeno, zemřel. Černý poté dlouho hledal osobu, která by se postavila do čela memoranda, až nakonec uspěl u svého přítele, polského lingvisty Jana Baudouina de Courtenay.

Oficiálně probíhala podpisová akce od 1. listopadu 1920 do 3. května 1922 a Černého memorandum postupně podepsalo celkem 97 vědců z 11 zemí. Při získávání podpisů mu výrazně pomohly kontakty navázané během pařížských mírových jednání a v průběhu vydávání jeho časopisu Slovanský přehled. U řady oslovených se však Černý setkal s nezájmem či nepochopením. Na druhou stranu sám vyřadil několik jmen zahraničních signatářů, kteří neodpovídali jím stanoveným kritériím, tj. nepůsobili v té době aktivně jako profesoři na vysokých školách. Jiná situace však nastala v případě československých vědců, kde Černý na podmínce profesorské hodnosti nelpěl. Ostatně on sám působil na univerzitě pouze jako lektor. O tom, jak probíhala podpisová akce mezi vědci v Československu, máme kupodivu méně informací než v případě zahraničních zástupců. V mnoha případech chybí doprovodná korespondence a není známo, kdy a jakým způsobem byly podpisy většiny z 25 českých a slovenských signatářů pod memorandum získány.

Stejně tak však není známo nic o odeslání memoranda do Ženevy a o tom, jaká byla odpověď Společnosti národů. Zprávu o memorandu přinesly jen tři české a tři lužické noviny a časopisy. V samotné Lužici nevzbudilo, vzhledem ke svým nulovým výsledkům, žádnou odezvu, otázku memoranda neřešil žádný z orgánů lužického politického či kulturního života. Sami signatáři o něm ve svých vzpomínkách mlčí, neobjevuje se ani v jejich vzájemné korespondenci. To napovídá, že pro většinu z nich se jednalo jen o okrajovou záležitost, s níž nespojovali svou odbornou ani veřejnou práci. Ačkoli mnozí byli propagátory slovanské vzájemnosti, uvědomili si nejspíš brzy neřešitelnost tohoto problému, který přesahoval jejich možnosti a pro jehož realizaci nebyly vhodné politicko-diplomatické podmínky. Otázka Lužice tak zůstala záležitostí, kterou dál žila jen malá skupina nadšenců, jakými byli A. Černý, J. Páta nebo později V. Zmeškal.

„Ruch Słowiański“ o ukrajinských národních aspiracích v Polsku a Československu 1928–1939

Sebastian Grudzień

Jedním nejpozoruhodnějších projevů polského slovanofilství meziválečného období byl měsíčník Ruch Słowiański. V jeho vedení se objevili význační představitelé vědy a žurnalistiky. Redaktoři usilující o sblížení Slovanů si byli vědomi toho, že existují reálné překážky, dělící národy této skupiny. K polsko-ukrajinským stykům museli zaujmout stanovisko jako k jednomu z nejsložitějších problémů druhé polské republiky, nabývajících na aktuálnosti zvláště ve Lvově, který byl sídlem redakce. Rozdíly, dělící obě strany, se ale nestaly překážkou v deklarování spolupráce s časopisem ze strany předních ukrajinských intelektuálů. Slibně se jevící kontakty byly záhy zpřetrhány, když se redakce vyslovila pro přijetí termínu „Rusini“ pro označení příslušníků ukrajinského národa. Stanovisko redakce odráželo přesvědčení polské společnosti, vědy, publicistiky i politického světa, zvláště Ukrajincům nepřátelské národní demokracie. Právě z její iniciativy byl sporný termín vládou úředně sankcionován. Tento stav nezměnil ani od r. 1926 vládnoucí tábor Józefa Piłsudského, v němž byly vedle ukrajinofilů i skupiny vůči Ukrajincům nepříznivě naladěné, jako „Zespół Stu“. Náleželi k němu bývalí straníci národní demokracie svázaní s deníkem „Słowo Polskie“ a – ve velké míře – s apolitičnost deklarujícím Ruchem Słowiańským. Existující napětí se zmírnilo v důsledku rozšíření termínu „Ukraińcy“ v celém polském tisku, změn v redakci lvovského měsíčníku a konečně rozhodnutí státní správy o zrovnopránění obou názvů. Likvidace předmětu sporu vedla k návratu ukrajinských autorů na stránky časopisu v jeho II. sérii, a to na exponovaná místa. Oproti tomu se nepodařilo sjednotit rozdílné názory co do národnostní otázky Podkarpatské Rusi, jejíž eskalace probíhala souběžně s utišením sporu o terminologii. Rozhodná podpora rusofilů a zdůrazňování odlišnosti Karpatorusů ze strany redakce ale nevyvolalo protesty Ukrajinců. Na tomto poli redakce plně akceptovala politiku vlád druhé polské republiky redakcí. Styky s vládnoucím táborem a subvence získávané od ministerstva zahraničních věcí neznamenaly ztrátu nezávislosti časopisu. Byl zároveň podporován fundací svázanou se středopravicovou opozicí a jeho stránky zůstávaly otevřené dokonce i pro levici. Ostré konflikty nezabránily systematickému otiskování článků představujících ukrajinský kulturní a vědecký život. Negativní postoj redakce se netýkal národa, ale separatistů. Ale dokonce i ti byli respektováni, když poslední článek před vypuknutím války byl výrazně smířlivý.

Exkurze českých lesníků do lesů královské Jugoslávie v roce 1927

Gustav Novotný

Lesnický odbor Vysoké školy zemědělské v Brně a jeho Školní lesní statek navštívili ve dnech 22. a 23. května 1925 tři profesoři Lesnického odboru bělehradské univerzity s dámami a s posluchači. Na oplátku pozvali Bělehradští Brňany na exkurzi do lesů královské Jugoslávie. Tu ve dnech 29. května až 16. června 1927 zorganizoval a vedl profesor Ing. Dr. h. c. Josef Opletal, první řádný profesor lesní těžby a lesního průmyslu a ředitel stejnojmenného ústavu na Lesnickém odboru Vysoké školy zemědělské v Brně a výjimečná osobnost nejen tohoto učení. Opletal o exkurzi píše ve třetím díle svých pamětí a během ní pořídil několik fotografií. Kromě Opletalových posluchačů třetího a čtvrtého ročníku lesního inženýrství se této studijní cesty, jíž se sborníkový příspěvek podrobně věnuje, zúčastnili i čtyři profesoři, jeden docent a čtyři asistenti. Tito lesníci odjeli z Brna do Bratislavy. Odtud na palubě lodi pluli přes Komárno, Ostřihom, Szob, Visegrád a Budapešť do Vukovaru, kde vstoupili na půdu královské Jugoslávie.

Program náročného devatenáctidenního putování byl bohatý. Brněnští lesníci cestovali nejen lodí, ale i povozy, auty, autobusy a po železnicích s běžným a s úzkým rozchodem a to státních a lesních. Seznámili se s jevy a s věcmi, které v českých zemích potkat nemohli. Prošli několika zajímavými porosty a malými částmi ohromných komplexů pralesů tvořených dubem slavonským v bývalé Vojenské hranici či vybranými plochami souvislých jehličnatých pralesů na Han Pijesaku. Tyto cenné, věkovité porosty se stále ještě nepředstavitelnou zásobou dřeva však poměrně rychlým tempem ubývaly. Odklízely je velkofirmy a jejich poklady měnily ve zlato. Brněnští akademici navštívili a prohlédli si důmyslná a gigantická zařízení pro těžbu, dopravu a zpracování dřeva vzniklá již za Rakouska-Uherska. Dále během dlouhé, namáhavé a dobře připravené cesty do lesů královské Jugoslávie stihli věnovat pozornost i tamním přístavům, obchodu dřívím, dřevoskladům, pilám, celulózkám, lesním školkám, ukázkám úsilí o zalesňování Krasu a četným historickým památkám a přírodním krásám navštívené země. Kromě toho zavítali též na lesnické odbory univerzit v Bělehradě a v Záhřebu. Popisovanou cestu označili její brněnští účastníci i jugoslávská strana za velmi zdařilou.

Dodatek k edicím listů Jana Baudouina de Courtenay Adolfovi Černému

Marek Ďurčanský – Tomasz Skrzyński

Osudy dlouholeté vzájemné korespondence polského jazykovědce Jana Niecisława Baudouina de Courtenay (1845-1929) a českého slavofila Adolfa Černého (1864-1952) jako významného pramene k dějinám česko-polských kulturních kontaktů na konci 19. a počátku 20. století jsou mimořádně spletité. Zatímco dopisy Černého Baudouinovi byly asi nenávratně ztraceny, Baudouinovy listy jsou až na několik výjimek uloženy v Černého obsáhlé písemné pozůstalosti uložené v Archivu Akademie věd České republiky v Praze. Větší část z nich badatelé už více než tři desetiletí využívají díky edici polonisty Teodora Bešty z r. 1972. K té se kriticky vyslovila a skutečný stav osobního fondu k r. 1989 s edicí porovnala Zofia Tarajło, která také otiskla tři v této chvíli ve fondu se pravděpodobně nenacházející doplňky. Jak se ovšem při pořádání Černého pozůstalosti nedávno ukázalo řada Baudouinových dopisů nebyla na počátku 70. let ještě z masy jiného materiálu vytříděna a nedostala se tak do Beštovy edice. Kromě toho bylo nedávno Tomaszem Jaworským a Měrćinem Völkelem vydáno 10 dalších listů uložených dnes v Srbském kulturním archivu při Srbském institutu v Budyšíně (do Budyšína je vzhledem k lužickosrbské problematice v jejich obsahu odvezlo po prohlídkách u Černého za války gestapo).

Edice doplňků ke korespondenci mezi Baudouinem a Černým zpřístupňuje 41 dosud nepublikovaných dopisů a korespondenčních lístků psaných Baudouinem, respektive přípisků in margine listů jeho ženy Romualdy. Obsahuje zároveň také přehledný soupis 321 dosud známých a publikovaných dopisů Baudouina Černému. Nově zpřístupněné kusy v jejich rámci představují asi 13 % a významně doplňují především léta 1900-1904, tj. dobu bezprostředně po přesídlení Baudouina z Krakova do St. Petersburgu.