Proměna bílých žen a mužů z dělnické třídy na konci 20. století

Proměna bílých žen a mužů z dělnické třídy na konci 20. století / Kateřina Vojtíšková
Weis, L. 2004. Class Reunion. The Remaking of the American White Working Class. New York, London: Routledge.
 
Černobílá fotografie na obálce knihy nabízí neutěšený pohled na chátrající interiér opuštěné tovární haly s okny, jejichž tabulkami dovnitř proudí světlo. V knize nicméně nacházíme mnohem pestřejší obraz dopadu globálních ekonomických změn na určitou část dělnické třídy, na „syny a dcery bílého průmyslového proletariátu“ od americké socioložky L. Weis. Etnografický výzkum středoškoláků v polovině 80. let zasadila autorka do města Freeway na severovýchodě USA, které právě procházelo těžkým rozvratem v důsledku deindustrializace. Přesun výroby a kapitálu znamenal konec „zlatých časů“ pro dělníky v tomto průmyslovém městě, kde několik generací  pracovalo ve slévárně oceli až do uzavření továrny a masového propouštění na počátku 80. let. Společnost se posunula směrem k high-tech, flexibilitě a službám, tedy opaku stabilní, manuální, maskulinní práce. Dělnická třída se už nemohla reprodukovat a L. Weis tehdy zajímalo, jak chlapci a dívky z dělnických rodin v těchto podmínkách konstruují své identity, jak reagují na ekonomické a společenské změny a jak tím ovlivňují své budoucí životy. Z výzkumu byla publikovaná kniha s emblematickým názvem „Dělnická třída bez práce“ (Weis 1990), u které ale příběh nekončí. O 15 let později se autorka vydala zpět za bývalými středoškoláky s cílem zjistit, jakou cestou tito lidé prošli. Z původních 41 respondentů k další spolupráci přemluvila 31, a právě rozhovory s nimi spolu s daty z původního výzkumu představují cenný materiál, ze kterého kniha čerpá.
Ústředním předmětem zkoumání jsou vztahy mezi utvářením kolektivních/individuálních kultur a identit a širšími ekonomickými a sociálními podmínkami, ve kterých k němu dochází. Sociální třída je po kulturalistickém způsobu brána jako soubor sociálních a psychických praktik, kterými lidé žijí, přežívají a zvládají svou situaci s tím, že dělnická třída nevymizela, ale stále žije. Netvoří jí ovšem pouze bílí muži, ale také ženy a lidé nejrůznějšího rasového a etnického původu. Americká bílá dělnická třída představuje zvláštní frakci, která se od zbytku dělnické třídy distancuje. Podle autorky je možné porozumět přetváření bílé části americké dělnické třídy pouze ve vztahu k genderovým konstrukcím uvnitř třídy, konstrukcím relevantních „druhých“ (Afroameričanů a Arabů) a posunům v globální ekonomice. K tomu Weis využívá metody „kompozičních studií,“ která usiluje o propojení etnografie s globálními a národními podmínkami ovlivňujícími životy lidí, jejich identity a společenství. Kromě popisu zkoumané skupiny je stejně důležité dobře vystihnout také hraniční skupiny a sociální a ekonomické trendy. Klíčové trendy v knize ilustruje na osudech vybraných jedinců a své interpretace doplňuje o často i rozsáhlé citace.
Etnografická longitudinalita, tedy zapojení více časových okamžiků, umožňuje navíc zkoumat následky různých forem chování, stopovat kontinuity a diskontinuity v identitách, vztazích a životech konkrétních lidí, umožňuje pozorovat, jak strukturální výhody a znevýhodnění utvářejí životy a vyprávění o každodenních praktikách jednotlivců či skupin. Identity jsou konstruované v čase, ve vztahu ke konstruovaným identitám ostatních a ve vztahu k širší ekonomice a kultuře. Výsledkem pak není jednoduchý obrázek o vymizení starých dobrých časů, ani glorifikace dnešní svobody a neomezené možnosti jednotlivce volit mezi životními styly a identitami podle aktuálního rozmaru, ale plastický obraz, ve kterém reprodukce sice není nevyhnutelná, ale sociální mobilita není tak snadno dosažitelná, jak by si mnozí/mnohé přáli.
Autorka zdůrazňuje relační (vztahový) aspekt při formování identity. Identita dělníků se odvíjí od jejich rozporného uznávání školních znalostí a kultury, patriarchální konstrukce rodinného života a konstrukce rasistických představ o Afroameričanech a Arabech. Oproti dřívějším studiím ukazujícím výhradně protiškolní kulturu dělnické mládeže byl postoj freewayských středoškoláků ke škole a vzdělání mnohem pozitivnější. Nechodili za školu a otevřeně nezpochybňovali pravidla a autority, i když si stěžovali na omezování ze strany školy. Školu neodmítali, protože vzdělání (tituly) chápali jako cestu k dobrému pracovnímu místu a penězům. Hodnotu školy odvozovali od její užitečnosti a upřednostňovali formu nad obsahem, takže jim šlo o to „prolézt“ a dostat titul/diplom, ne se něco naučit. Jistý rozdíl se ukazoval jen mezi ambicióznějšími studenty a studentkami ve výběrové třídě (cca 8 % studentů/studentek) připravující pro vysokou školu.
Chlapci až na výjimky potvrzovali hegemonickou maskulinitu spočívající v mužské nadřazenosti a konstrukci ženské identity jako „rozdílné“ a „méněcenné.“ Z tohoto pojetí vyplývá sexismus a nižší hodnocení duševní práce, včetně vzdělávání, které jsou kódovány jako feminininní, oproti manuální, mužské práci. Chlapci předpokládali, že se stanou hlavami rodin, jejich příjem uživí celou rodinu (rodinná mzda) a ženy budou „normálně“ doma s dětmi. Mnoho dívek bylo již v té době extrémně kritických k patriarchálním vztahům v komunitě. Dívky netoužily přijmout za svůj život svých matek a babiček a snažily se přizpůsobit třídní/genderový průsečík vlastnímu obrazu, zlomit tradiční genderové uspořádání vázané na koncept rodinné mzdy a dělbu práce podle pohlaví. Primární pro ně nebylo založit rodinu, ale dále studovat a získat placenou práci, díky níž se měly stát nezávislými a schopnými se o sebe postarat. Bílé dívky projevovaly vznikající smysl „ženské síly,“ přetvářely sebe v „neoliberální subjekty“, tedy jednotlivce jako „subjekty vlastní invence a transformace, výtvory vlastních přání, které jsou schopné přežívat v novém sociálním, ekonomickém a politickém systému“ (s. 113). Oproti dřívějším poznatkům se situace tedy obrátila. Založení rodiny upřednostňovali chlapci, dívky naopak zdůrazňovaly roli veřejné sféry ve svém životě.
Maskulinita bílých chlapců z dělnické třídy byla tradičně vázaná na hluboce zakořeněné rasistické konstrukce. Na střední škole se tyto konstrukce týkaly především černochů a jejich zájmu o bílé dívky, které bílí chlapci považovali za své ostře střežené vlastnictví. Sexualita bílých středoškoláků a hranice toho, co je přiměřené, správné se formovaly primárně vůči černochům, teprve potom vůči dívkám/ženám. Identity studentek naopak nebyly utvářeny s ohledem na konstruovanou černošskou identitu, dívky ani neprojevovaly otevřený rasismus. Obecně se na střední škole zdálo, že dívky mají více plánů a možností do budoucna než chlapci, kteří lpí na přežitých, už nefunkčních formách maskulinity a musí se vyrovnávat s nedostatkem perspektivy v tradičních („mužských“) povoláních, a rostoucími požadavky na („feminininní“) vzdělání.
V roce 2000 se životy žen od sebe tolik neodlišují jako životy mužů, i ty nejúspěšnější mají podobný „usedlý“ život jako ty, které tolik úspěšné nejsou. Každá z žen prošla nějakým typem postsekundárního vzdělání, u mužů byla úspěšná v tomto ohledu pouze čtvrtina. To, že ženy byly schopné více těžit z otevírajících se možností terciárního vzdělání, jim pomáhá na pracovním trhu oceňujícím kvalifikaci. Muži jsou s ohledem na životní trajektorie pestřejší skupinou, dva byli schopni překročit hranici střední třídy, zbývající část se dělí mezi „tvrdé“ a „usedlé“ životní styly, které se odlišují v genderových definicích a vztazích.
„Usedlý“ („settled“) život mužů a žen umožňuje vlastnictví oceňovaných materiálních a sociálních statků, jako je dům, rodina, výchova a materiální zabezpečení dětí, auto, peníze navíc apod. Jeho dosažení je nicméně závislé na dualitě příjmů a každodenním dělení práce v domácnosti a rodičovské péče mezi partnery (nikoli nutně manžele). Muži zpochybňují tradiční genderové hranice a definice tak silně zakořeněné v původní hegemonické maskulinitě jimi artikulované ještě v polovině 80. let. Jejich pracovní místa neodpovídají tradičnímu pojetí maskulinity (ošetřovatelství, služby). Už ne mužská kolektivní kultura na pracovišti (odbory), ale jakýsi domácí kolektiv je klíčový pro společenskou pozici. Partneři tvořící tým přinášejí do domácnosti ekonomické i sociální zdroje, zatímco na trh práce vstupují jako jednotlivci, neoliberální subjekty přizpůsobující se jeho nárokům.
Pro „tvrdě“ („hard“) žijící dělnické muže se život od střední školy příliš nezměnil. Žijí často se svými rodiči, nemají rodinu, setkávají se stále s lidmi ze školy, chodí na večírky, do barů, dělají si co chtějí, nezodpovídají se nikomu kromě sebe. Vedle toho jim ovšem hrozí nejistota v práci spojená s malými vyhlídkami na zlepšení pozice kvůli nedostatku kvalifikace, i ve vztazích v důsledku uchování si původní konstrukce maskulinity. Propojení maskulinity s manuální prací zanechává tyto dřívější „vítěze“ až na druhé koleji, protože ti se „nehodí“ pro novou ekonomiku a nejsou ani schopní či ochotní vytvořit fungující partnerství pro zajištění statusu v rámci nové dělnické třídy.
Ženy se často setkávaly s domácím násilím spojeným s vyjadřováním patriarchátu. Fyzická síla se nejspíše stává posledním pevným a viditelným patriarchálním postem bílých dělníků ve světě, který je zbavil jiných forem moci. Freewayské ženy však prokázaly velkou houževnatost, schopnost překonávat mnohem více překážek než muži a stále jít dál. Při vysokoškolském studiu si  některé ženy utvořily kolektiv, ve kterém si vzájemně pomáhaly a podporovaly se. Zatímco muži většinou naplnili trajektorii, kterou měli vymezenou na střední škole, ženy vykazují vůli posouvat se z jakékoli situace, každá z nich ukazuje malé, ale jasné pokroky směrem k něčemu alespoň trochu lepšímu.
Bílá část dělnické třídy si vzhledem k širší dělnické třídě udržuje odlišný habitus pomocí změněné podoby rodiny a destabilizace rozdílu mezi „maskulinním“ a „femininním,“ ale i bedlivého střežení si svého ‘bělošství’. Postupem času se vyvinul i u žen rasový diskurs, hlavně ve vztahu k sousedství a dětem. Předmětem rasismu freewayských mužů a žen se stali hlavně arabští imigranti, kteří se na rozdíl od Afroameričanů snaží o americký sen, jsou bohatší a stěhují se stále více do bílé části města. Ženy i muži si přejí žít v bílém sousedství a společně o to (obrazně i doslovně) usilují, čímž se vydělují ze širší dělnické třídy. V potvrzování legitimity utváření životního prostoru pro bílé dochází ke klíčovému genderovému sbližování, bílá část dělnické třídy si záměrně či nezáměrně potvrzuje svůj společenský status vůči ostatním nebílým dělníkům. Panující rasovou segregaci jen dokládá skutečnost, že nikdo z respondentů neměl kontakty na své bývalé spolužáky jiné barvy pleti.
Spojení žen a mužů z podobných rodin a s podobným habitem bylo nejen kýžené, ale i nezbytně nutné k zajištění „usedlého“ života. Muži byli původně méně připravení projít změnami k tomu stát se neoliberálními subjekty, prokazovali větší rezistenci. Představy žen o jejich nezávislém životě autonomních producentek a konzumentek narazily na omezení daná jejich původní třídní pozicí. Snaha žen vyhnout se závislosti na mužích se přeměnila ve vzájemnou závislost žen a mužů na spolupráci. Třída se opět vynořila, i když v jiné podobě. Ta nyní pomáhá odolávat tlaku na deklasování, který produkuje neoliberalismus.
Přínos knihy pro sociologii podle mne spočívá v inspirující úspěšné snaze nahlížet na společenské změny drobnohledem a přitom důsledně klást konkrétní zjištění do kontextu širších změn. Metodologicky podstatné jsou dva momenty. Prvním je, že třída je v textu explicitně vystavěna s ohledem na rasové a genderové hledisko, je tedy příspěvkem ke studiu prolínání nerovností (intersection), o kterém se v tomto čísle lze dozvědět více v článku M. Kolářové (2008). Popisování různých konstrukcí maskulinit a jejich důsledků na životní styl, na vztahy mezi muži a ženami, a také vůči konstruovaným rasově odlišným „druhým,“ to vše s ohledem na umisťování v sociálním prostoru utváří dynamický pohled na symbolický i materiální svět části společnosti.
Druhým nosným bodem je využití longitudinálního přístupu, který se ukazuje jako nesmírně hodnotný. Ve studii J. MacLeoda (1995) například umožnil ukázat, že vyjadřované aspirace černých studentů z dělnické třídy nevedly k sociálnímu vzestupu, a tito studenti zůstali v podobném postavení jako jejich bílí spolužáci, kteří studijní aspirace neměli. Weis kritizuje zjednodušující kulturalistické výklady zaměřující se na význam odporu/rezistence pro identitu dělnické třídy, aniž by si kladly otázky, zda rezistence přetrvává do dospělosti nebo jaké důsledky má pro život. Longitudinální studie umožňují na takové otázky odpovídat a v tom tkví jejich síla. Moc postupujícího času a jeho dopadů na konkrétní jedince a jejich vztahy je dobře patrná i v časosběrných dokumentárních filmech (např. H. Třeštíkové), které by se někdy mohly stát i základem pro hlubší sociologickou analýzu. Promítání představ, tužeb a postojů konkrétních lidí a širších společenských okolností do chování, postavení, vzhledu nebo vystupování se zcela jinak zobrazuje v retrospektivě aktérů než v zaznamenané (a materializované) okem vnějšího pozorovatele. Z českých výzkumů mě napadá, že zajímavé poznatky by mohlo přinést opětovné kontaktování studentek zdravotní školy z roku 1989, které se staly účastnicemi výzkumu v první polovině 90. let  (Heitlingerová, Trnková 1998).
Kniha představuje velmi kvalitní a originální příspěvek ke zkoumání utváření identit v podmínkách společenské změny. Problematickým se mi zdá být především poněkud vágní teoretické vymezení pojmu třída, resp. dělnická třída. Autorka se vůbec nevěnuje analytické hranici oddělující dělnickou třídu od střední či vyšší třídy nebo i od lidí závislých na sociální pomoci. Weis se zaměřuje výhradně na rozdíly uvnitř dělnické třídy, mezitřídní vymezování pro ni není předmětem zájmu. Čtenář nebo čtenářka tak získává dojem, že autorka považuje za kritérium pro zařazení svých účastníků do sociální třídy výhradně třídu rodiny původu, která pro ni byla na počátku studie daná zejména dělnickou komunitou, kde tehdejší freewayští středoškoláci a jejich rodiny žili. Do střední třídy podle ní „přešli“ dva muži, kteří se oženili se ženami pocházejícími z bohatších středních vrstev. V dělnické třídě zůstávají i lidé s vyšším vzděláním (to ovšem většinou není ekvivalentem našeho univerzitního vzdělání), kteří pracují jako učitelé/učitelky, úředníci/úřednice nebo bankovní manažeři/manažerky. Zda by autorka považovala lidi stejných povolání s odlišnými životními trajektoriemi za střední třídu nebo ne, a jaké atributy psychických a sociálních praktik by byly pro toto rozlišení klíčové, není z textu zřejmé. K debatě o dnešním postavení širší dělnické třídy ve vztahu k ostatním skupinám ve společnosti v kontextu proměňující se ekonomiky tak kniha mnoho nepřidává. Váhala jsem i s překladem ‘working class’ jako ‘dělnická třída’, protože ta u nás evokuje spíše manuální profese, což může být až zavádějící.
 
Literatura:
Heitlingerová A., Trnková, Z. 1998. Životy mladých pražských žen. Praha: Sociologické nakladatelství, SLON.
Kolářová, M. 2008. Na křižovatkách nerovností: gender, třída a rasa/etnicita. Gender, rovné příležitosti, výzkum, 8 (2): 1-10.
MacLeod, J. 1995. Ain´t No Makin´ it: Aspirations and Attainment in a Low-Income Neighborhood. Boulder, CO: Westview Press.
Weis, L.  1990. Working Class without Work. High School Students in a De-industrializing Economy. New York, London: Routledge.