Únor 2010
František Lexa
13. února 1960 v Praze zemřel zakladatel české egyptologie na Karlové univerzitě František Lexa. Narodil se 5. 4. 1876 v Pardubicích. Do gymnázia chodil v Praze, kde ho dějepis a zeměpis učil Alois Jirásek. Ve studiu pakpokračoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity a mezi jeho spolužáky patřil T.G. Masaryk a Zdeněk Nejedlý. Po ukončení studia učil krátce středoškolskou matematiku a fyziku na malostranském gymnáziu a na C. K. Vyšším gymnasiu v Hradci Králové. Zajímal se o filozofii, psychologii a začal se zabývat studiem staroegyptského písma. V roce 1905 se začal učit starou egyptštinu a to tak dobře, že přeložil jednu kapitolu Knihy mrtvých. Překlad náhodou získal profesor orientalistiky Rudolf Dvořák a doporučil Lexu ke studiu egyptštiny u profesora Adolfa Ermana v Berlíně. Po roce studií se začal věnovat démonštině ve Štrasburku a v letech 1938-1951 se rozhodl vydat svou vlastní mluvnici démotštiny. Po návratu do Prahy začal učit znovu na gymnáziu a připravovat svou habilitační práci O poměru ducha, duše a těla u Egypťanů Staré říše, kterou však zveřejnil až po skončení 1. světové války. 
Po vzniku Československa se na Karlově univerzitě zvedl zájem o orientalistiku a Lexa zde d roku 1919 začal bezplatně přednášet egyptologii. V roce 1927 získal placené místo mimořádného profesora a během této doby napsal několik knih, o které byl velký zájem. To přispělo ke zřízení Egyptského semináře na Karlově univerzitě, a Lexa se stal jeho jediným řádným profesorem. Ve školním roce 1934/35 byl zvolen děkanem Univerzity Karlovy. V 50. letech 20. století inspiroval Lexu jeho žák Zbyněk Žába k založení Československého egyptologického ústavu se sídlem v Praze a v Káhiře., v jehož čele stál až do své smrti. Po něm na toto místo pak Žába nastoupil.
Zbyněk Žába
Lexa je autorem řady knih: Výbor z mladší a starší literatury staroegyptské, Náboženská literatura staroegyptská, Staroegyptské čarodějnictví, Obecné mravní nauky staroegyptské , Grammaire démotique - Gramatika démotštiny, Veřejný život ve starověkém Egyptě, Česká egyptologie.
XXI. zimní olympijské hry 2010
12. února 2010 začínají a 28. února 2010 skončí v kanadském Vancouveru XXI. Zimní olympijské hry. Vlajka olympijských her byla vztyčena 26.února 2006 před budovou vancouverské radnice, kde bude vlát až do slavnostního zahájení. her. Navazovat budou Paralympijské hry, které se uskuteční od 12. do 21. března 2010.
Olympijský oheň pro XXI. ZOH byl zapálen 22. října 2009 v Řecké Olympii a do Kanady cestoval přes severní pól. Pochodeň urazí 45.000 kilometrů a projde rukama 12.000 Kanaďanů a poprvé v historii bude po dobu olympiády hořet pod střechou. Sportovci z 97 zemí, včetně Ghany, Puerta Rico, Jamajky, Bahamy, Venezuelya nebo Senegalu, budou soutěžit v 15 sportech a 86 disciplínách. Sporty: Alpské lyžování, Biatlon, Boby, Běh na lyžích, Curling, Krasobruslení, Akrobatické lyžování, Lední hokej, Saně, Severská kombinace, Short track, Skeleton, Skoky na lyžích, Snowboarding, Rychlobruslení.Vítězové získají nejtěžší medaile v historii olympijských her. Váha medailí bude 500 – 576 gram. Bude rozděleno 1014 unikátních medailí, 86 zlatých. Ani jedna nemá dokonalý tvar a ani dvě medaile nejsou identické. Z České republiky pojede soutěžit 98 sportovců.
Zde bude slavnostní zahájení a zde se budou rozdávat medaile:
Hokejové zápasy se budou odehrávat v této hala na hřišti, které bude mít standardní rozměry kluziště NHL (61 × 26 metrů), mezinárodní má rozměr 61 × 30 metrů. Zápasy proběhnou na hokejovém stadionu GM Place, na kterém hraje svoje zápasy v NHL Vancouver Canucks.
Vancouver
Vancouver je přístavním městem v jihozápadní části kanadské provincie Britská Kolumbie. Leží v údolí řeky Fraser u Tichého oceánu na ploše 114,67 km² (aglomerace 2 878,52 km2). Od přímého vlivu Tichého oceánu ho chrání ostrov Vancouver, s oceánem je spojen úžinou Strait of Georgia. Město samotné se rozkládá na poloostrově Burrard mezi fjordem Burrard na severu a ústím řeky Frasier. Nad ním se rozkládá pohoří Coast.
Je největším metropolitním centrem v západní Kanadě a třetím největším v celé Kanadě. Vancouverský přístav zaujímá objemem své přepravy první místo v celé Severní Americe. Město i přilehlý ostrov nesou jméno po kapitánovi Královského námořnictva Georgi Vancouverovi, který zde prováděl průzkumy v roce 1792. Oficiálně město Vancouver vzniklo zápisem do registru jako městská samospráva 6. května 1886. Ve stejný rok do města dorazila Transkontinentální železnice a městu vybral jméno prezident Kanadské pacifické železnice (CPR) William Cornelius Van Horne.
13. června 1886, vypukl velký požár a celé město lehlo popelem. Přesto se Vancouver z této tragédie rychle vzpamatoval a ještě v tom samém roce byla založená i první městská požární stanice Z osady čítající pouze 1 000 obyvatel se Vancouver do konce 19. století rozrostl na 20 000 a do roku 1911 na 100 000 obyvatel. Odhaduje se, že počet obyvatel v roce 2020 dosáhne hranici 2,6 milionu.
Arrhenius Svante August
19. února 1859 se v Uppsale narodil a 2. 10. 1927 ve Stockholmu zemřel švédský fyzik a chemik, jeden ze zakladatelů fyzikální chemie Svante August Arrhenius. Fyziku začal studovat od roku 1876 v Uppsale, později ve Stockholmu. Zabýval se zejména studiem vodivosti elektrolytů a v roce 1883 dospěl k Teorii elektrolytické dissociace, což znamená, že látky, které vedou elektrický proud, jsou ve svých roztocích rozštěpeny v částice s elektrickými náboji (ionty). Akceptoval a důsledně provedl myšlenku, kterou dříve vyslovili v omezené míře Clausius a Williamson, a vytvořil nauku o chemické afinitě. V roce 1884 habilitoval v oboru fyzikální chemie a získal od stokholmské skademie cestovní stipendium, na základě kterého pak mohl studovat v cizině, a to u F. Kohlrausche ve Vircpurce, u Boltzmanna ve Štýrském Hradci, u W. Ostwalda v Rize a v Lipsku a u Van' Hoffa v Amsterodamě. V té době provedl řadu prací, kterými význam své teorie elektrolytické disociace přesvědčivě dokazoval. Jeho práce byly uznávány ve světě, ale doma se mu příliš nedařilo. Až v roce 1895 získal řádnou profesuru a byl jmenován čestným členem Německé Bunsenovy společnosti pro užitou fyzikální chemii a teprve v roce 1901 členem švédské WetenskapsAkademi. V roce 1903 získal Nobelovu cenu. Jeho práce jsou uloženy v různých německých, anglických i francouzských odborných časopisech a v publikacích Švédské akademie: Theories of Solution (1912), Smittkorper och deras bekämpende (1913), Vaccinationes teoretiska grunder (1913), Quantitative Laws in Biological Chemistry (1915), Stjärnernas öden (1915), Kemien och det moderna livet (1919).
