Říjen 2009
Fischer Hermann Emil
9. října 1852 se v Euskurchen narodil a 18. 7. 1919 zemřel německý chemik a nositel Nobelovy ceny Emil Hermann Fischer. Jeho otec byl úspěšným obchodníkem. Po studiu na gymnáziu ve Wetzlaru a Bonnu nastoupil na přání otce v obchodě svého švagra, aby se naučil ve vedení podniku. Nedokázal se však smířit s jednotvárnou kancelářskou prací, začal se zajímat o chemii a přešel na Universitu v Bonnu. I když vysoce hodnotil Kekulovy přednášky, nebyl spokojen v analytických laboratořích, a proto pokračoval ve studiu na Universitě ve Strassburgu. Pod vedením profesora Adolfa Baeyera složil doktorát a stal se jeho asistentem. V roce 1875 objevil fenylhydrazin, který se stal odrazovým můstkem k jeho skvělým studiím o struktuře sacharidů a synthese indolových derivátů. Po habilitaci působil na universitách v Mnichově, Erlangenu, Wirzburgu a od roku 1892 v Berlíně jako nástupce A.W. Hofmanna. Na rozdíl od svého předchůdce v Berlině A.W. Hofmanna, výborného řečníka a znalce cizích jazyků, Fischer tyto přednosti postrádal, dokonce měl z počátku i potíže se svou výslovností v přednáškách. V mladších letech holdoval pití vína, účastnil se veselých pivních společností, hrál na klavír, chodil do divadla, ale i lovil a hodně kouřil, i ve styku se studenty, ke kterým měl otcovský vztah. Profesor Lukeš často citoval zásadu Emila Fischera "Erst kommt der Student, dann wieder der Student, dann lange nichts, und dann erst der Privatdozent". Studenta, který pokazil experiment, obvykle povzbuzoval výrokem, že chybami se člověk učí. Ve 35 letech se oženil s dcerou profesora anatomie v Erlangenu, která mu však po osmi letech zemřela. Syn Walter spáchal sebevraždu pod vlivem deprese, druhý syn Alfred zemřel jako vojenský lékař na skvrnitý tyfus v Bukurešti, přežil jen nejstarší Hermann, pozdější významný biochemik. V Berlíně ho v červnu 1919 přemohly silné bolesti a lékaři diagnostikovali pokročilý karcinom střev s tím, že ani okamžitá operace nepřinese uzdravení. Fischer se vypořádal se všemi povinnostmi a dobrovolně skončil život kyanidem. Berlínské akademii odkázal nadaci ve prospěch mladých vědeckých talentů 750.000 marek, které však byly znehodnoceny v důsledku pozdější inflace. Tyto prostředky získal Fischer z tantiem za patenty. Při jednání o patentové spoluúčasti s BASF, která nabízela 5 %, Fischer požadoval a také prosadil 10% finanční podíl. Kromě hlavního oboru - výzkumu cukrů - studoval složení bílkovin, vypracoval metodu dělení aminokyselin, zjistil složení kofeinu a theobrominu, navrhl hypnotikum Veronal, objevil fenylhydrazin. Je považován za zakladatele moderní lékařské chemie a je nositelem Nobelovy ceny z roku 1902 za syntézy cukrů a purinů.
WICHTERLE Otto
27. října 1913 se v Prostějově narodil a 18. 8. 1998 v Praze zemřel český vynálezce měkkých kontaktních čoček, chemik a akademik Otto Wichterle. Po absolvování gymnázia chtěl Otto studovat strojní fakultu, ale na radu přítele se v roce 1931 přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství. K usilovnému studiu chemie jej, podle jeho slov, motivovala i snaha smazat nepříznivý dojem u profesor O. Quadráta, kdy student Wichterle na jedné z prvních hodin neznal vzorec dvojchromanu draselného Diplomovou práci vypracoval v roce 1935 u profesora Votočka, u kterého pak pracoval jako asistent až do zavření vysokých škol 17. 11. 1939. V roce 1936 dosáhl doktorátu technických věd. Od roku 1940 pracoval v Baťově výzkumném ústavu ve Zlíně, kde vedl pracovní skupinu, zabývající se výzkumem polyamidů. Vypracoval technologii výroby kaprolaktamu a již v roce 1941 připravoval ve své laboratoři vlákna polyamidu, která byla možno spřádat. Po řadě komplikací souvisejících s utajením před německými okupanty a poté s problémy poválečného průmyslu, byla průmyslová výroba těchto polyamidů s označením Silon zahájena až za deset let. Po válce pracoval na výzkumu a zavedení výroby polyamidů v chemických závodech v Žilině. V roce 1945 se vrátil na VŠCHT, kde dokončil habilitační řízení v oboru organické chemie a začal přednášet obecnou a anorganickou chemii. Zde také zřídil katedru technologie plastických hmot a stal se jejím prvním profesorem a vedoucím. Byl nejen vynikajícím chemikem a experimentátorem, ale také skvělým učitelem. Od roku 1952 se začal zabývat syntézou síťovaných hydrofilních gelů, které vodou bobtnají, s cílem najít vhodný materiál pro oční implantáty. 1952-1958 vyučoval na Vysoké škole chemicko-technologické a pracoval jako ředitel Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. V roce 1961 stál u vzniku nové metody adiabatické polymerizace kaprolaktamu, která byla později využívána k průmyslovému zhotovování odlitků.
O vánocích v roce 1961 si sestavil pomocí dětské kovové stavebnice Merkur první prototyp odstředivého odlévacího zařízení, které poháněl dynamem z jízdního kola zapojeným na zvonkový transformátor. Na něm odlil první čtyři velmi pravidelné čočky, které nedráždily oko. Za několik let se tento sen o nápravě oční vady, který poprvé popsal v roce 1508 Leonardo da Vinci a který k realizaci dovedl profesor Otto Wichterle, rozšířil do celého světa. Počátkem roku 1962 jich vyrobil na pět tisíc Dnes užívá kontaktní čočky, které lze rychle a jednoduše aplikovat, asi 100 000 000 obyvatel naší planety. Z jeho dalších vynálezů jsou známy umělé polyamidové vlákno – silon a hydrogel. S vládnoucí garniturou se rozešel po invazi vojsk armád Varšavské smlouvy v roce 1968, když připojil svůj podpis pod petici 2000 slov a při vystoupení v národním shromáždění kritizoval politiku vedení KSČ. Za to byl zbaven místa ředitele Ústavu makromolekulární chemie a v ústavu mohl pracovat dále, ale jen jako řadový vědec. V roce 1990 byl zvolen předsedou ČSAV a vykonával tuto funkci až do roku 1993. Byl také člen mnoha mezinárodních společností, držitelem řady zahraničních cen a čestným doktorem zahraničních univerzit, také čestným předsedou České akademie věd. V roce 1993 byla jedna z planetek naší sluneční soustavy pojmenována Wichterle.
Socha Svobody
28. října 1886 byla na své dnešní místo na Ostrov svobody u New Yorku v USA postavena Socha Svobody (Statue of Liberty) celým názvem Liberty Enlightening the World, česky „Svoboda přinášející světlo světu“. Ostrov se původně nazýval Bedloe’s Island a měl by katastrálně patřit do Hudson County v New Jersey, ale od roku 1664 je součástí New Yorku. 
Měděna socha je vysoká 46 metrů, s 47metrovým podstavcem je vrchol pochodně ve výšce 93 metrů nad zemí. Váží 205 tun, v obvodu má 10,6 metru, ústa mají šířku 91 centimetrů. Pravá paže, držící pochodeň, je dlouhá 12,8 metru; jen ukazováček je dlouhý 2,4 metru. V levé ruce drží socha desky představující vyhlášení nezávislosti, je na nich nápis JULY IV MDCCLXXVI (4. července 1776, den vyhlášení Deklarace nezávislosti). Její koruna se sedmi paprsky je symbolem svobody, kterou má vyzařovat přes sedm moří do sedmi kontinentů. U nohou Svobody leží rozťatá pouta tyranie. Do Spojených států přicestovala lodí ve 214 bednách. Její sestavení trvalo celé 2 roky. Váží 205 tun a její úsměv je široký 91 centimetrů. Připomíná přátelství a pomoc, kterou Francie poskytla americkým osadníkům v jejich boji za nezávislost na Velké Británii v roce 1776. Své vojáky do Ameriky poslala pouze Francie. Francouzi chtěli Sochou Svobody nové republice vzniklé za Atlantským oceánem vyjádřit sympatie a jako připomínku jejího francouzského původu si v Paříži postavili její zmenšenou kopii. Nejprve sochař Frédéric Auguste Bartholdi udělal malý hliněný model ve výšce dospělého člověka. Druhý model byl vysoký tři metry. Třetí model udělali tak, aby byl čtyřikrát menší než socha ve skutečnosti. Čtvrtý a poslední model pak začali vyrábět již ve skutečné velikosti. Modelem pro ženskou tvář byla Bartholdimu vdova po proslulém výrobci šicích strojů Isaaku Singerovi Isabella Eugenie Boyerová. Na podpěrné konstrukcí začal pracovat fr. architekt Eugene Viollet-le-Duc, který si představoval, že tělo sochy bude složeno z měděných částí naplněných pískem, což však znamenalo její obrovskou váhu. Peníze na sochu sháněl profesor Laboulay, který v roce 1875 založil v Paříži Francouzsko-americkou společnost pro stavbu Sochy Svobody a propagační kampaň v září 1875. Nadšení bylo veliké, peněz málo. Bertholdi přišel na geniální nápad nabízet k prodeji právo na reprodukci Sochy Svobody k reklamním účelům. Peníze se začaly scházet, ale šlo to pomalu. V roce 1876 putoval z Francie na výstavu ve Filadelfii pouze symbolický dárek - pravá ruka Madame Liberté. Později byl tento kousek ve velikosti solidní rozhledny převezen do New Yorku a vystaven několik měsíců v Madison Square Garden. V roce 1878 se na Pařížské světové výstavě objevila hlava. Když architekt Duc zemřel, Bertholdi požádal o pomoc stavitele pařížské Eiffelovi věže Gustava Eiffelka, který navrhl a zkonstruoval novou nosnou konstrukci bez písku.. Hotová socha byla 4. července 1886 v Paříži slavnostně předána americkému velvyslanci. Pak byla rozložena na části a na francouzské lodi dopravena do New Yorku. Podstavec navrhl americký architekt Richard Morris Hunt. V newyorském přístavu při skládání sochy byly podle návrhu Eiffela její kusy obepnuty kovovými pásy, které bránily poškození. Sochu Svobody slavnostně ji odhalil. prezident Grover Cleveland. Časem se socha stala symbolem Ameriky, ale také došlo k jejímu značnému poškození. Zrekonstruována byla vždy díky veřejným sbírkám. Při oslavě stého výročí vztyčení sochy přísahalo vrchnímu soudci Warrenu E. Burgerovi věrnost Spojeným státům 5 000 nových Američanů. Dalších 20 000 lidí se ve stejnou chvíli stalo americkými občany díky satelitnímu přenosu. V roce 1984 byla Socha Svobody zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Dnes je u Sochy Svobody umístěno Museum přistěhovalectví otevřené v roce 1972. V koruně Sochy Svobody je rozhledna, po 11. září 2001 byla uzavřena, v roce 2009 znovu otevřena.
