Tzv. Třetí vlna feminismu, zpravidla vnímaná jako vývojové stadium feministického myšlení zhruba od 90. let 20. století, začala výrazněji poukazovat na pluralitu zkušeností s genderovou diskriminací v závislostech na dalších faktorech, jako je kultura, sociální vrstva, třída, náboženská skupina, věková kategorie, atd. Do světově uznávaného feministického diskursu s tématem feminismu jako plurality vstoupily mj. zejména některé postkoloniální teoretičky indického původu, G. C. Spivak a C. T. Mohanty. Obě kritizovaly dominanci „bílého“ feminismu a tematizovaly především otázky (autentické) reprezentace, orientalizujícího pohledu na ženy tzv. Třetího světa a hlasu podrobených, kteří nehovoří sami za sebe. Autorky jako Spivak i Mohanty už tedy pronikly z marginalizovaného diskursu do dominantního; jak Spivak sama ironicky i sebeironicky zmiňuje, stávají se „těmi, jimž je nasloucháno“, svým způsobem tokeny globalizovaného feministického diskursu.
Tato teze ovšem vyvolává následující potřeby zpřesnění: 1) Ani tzv. „bílý“ feminismus není jednolitým proudem (země-velmoci a země se zkušeností podrobených, země s převahou sekularismu či náboženství, a to protestanství či katolictví, atd.). 2) Mnohé světově uznávané indické postkoloniální teoretičky/ky lze charakterizovat jako příklady migrantské či kosmopolitní identity (též Bhabha). Jak se vztahují jejich diskursy k feministickým diskursům v Indii?
Soustředím se na prostředí Bengálska (Kolkaty), které nejvíce znám z výzkumné i empirické praxe. Zde je dekonstruktivní linie feministického myšlení, pokud příliš teoretizuje, zásadně zpochybňuje kategorie jako ženství a mužství a neklade důraz na politickou praxi, často pociťována jako méně aktuální a naléhavá. Na feministických konferencích se referující více odvolávají na představitelky tzv. Druhé vlny feminismu (např. de Beauvoir, Millett, Showalter), poněvadž v jejich textech nalézají konkrétnější program pro antidiskriminační úsilí. Mnohé paradoxně častěji citují „bílé“ feministky než feministky indického původu.
Toto je ovšem akademická sféra, s aktivistickou propojena (jako i v ČR) jen částečně. Na poli feministického aktivismu má antidiskriminační úsilí několik rovin; jmenujeme-li politickou, ekonomickou a obecně sociální rovinu, není na tom nic zvláštního. V indickém kontextu má však sociální rovina mnoho vnitřních úrovní a specifik: kastovní systém, diskriminace kmenových etnik, ilegální zotročení tzv. nedotýkatelných v některých venkovských oblastech nebo náboženské tradice, jejichž některé aspekty genderovou diskriminaci velmi posilují (o tom např. spisovatelka, aktivistka a publicistka Mahášveta Debí).
Dominantní a marginalizované diskursy tedy prakticky nelze nahlížet v prostých dichotomiích. Je to mnohovrstevná síť mocenských vztahů, kde týž subjekt může být v jednom vztahu dominantní a v jiném podrobený (viz konkrétní příklady).