| Článek se zabývá vnitřní řečí a problémy, které před výzkum vnitřní řeči kladou soudobé poznatky filosofie. V prní části je vymezen pojem vnitřní řeči a tento fenomén je pojednán z pohledu L. S. Vygotského, který se jeho studiu věnoval. Jazyk a vnitřní řeč jsou dále dány do souvislosti s vědomím a také nevědomím, jež je prozatím uchopeno jako to neuvědomované. Článek se snaží upozornit na to, že je nutné v psychologii rozlišovat poukaz ke dvojímu nevědomí: nevědomí před-verbálnímu a nevědomí verbálnímu, respektive primární a sekundární nevědomí. Tento bod je dále rozveden. Jako následek konceptuální diferenciace primárního a sekundárního nevědomí, zároveň s faktem, že si tuto diferenci většina populace neuvědomuje, vznikají specifické obsahy sekundárního nevědomí: příběhy ontologicko-rétorické diference, které jsou ovšem projikovány do primárního nevědomí. Toto je status quo - totiž sebezapomnění v řeči -, na který upozorňují mnozí filosofové. V poslední části je příběh ontologicko-rétorické diference dán do souvislosti s kosmogonickými mýty tradičních společností. |
