Listopad 2010
Georgius Agricola
(24. 3. 1494 Glauchau-21. 11. 1555 Chemnitz)
Foto: Georgius Agricola
Renesanční doba přála lidem mnoha talentů, jedním z nich byl i německý
učenec Georgius Agricola, vlastním jménem Georg Bauer. Studoval na univerzitě v Lipsku filologii, filozofii a teologii a od roku 1518 byl rektorem latinské školy ve Cvikově. V roce 1523 odchází do Itálie, kde na zdejších univerzitách studoval lékařství a přírodní vědy. Doktorát medicíny získal roku 1526.V roce 1527 se Agricola vydal do Čech a začal pracovat jako městský lékař a správce lékárny v Jáchymově. Město bylo v té době významným horním městem, kde se těžilo především stříbro a doprovodné kovy. Zde měl G. Agricola jedinečnou příležitost věnovat se studiu minerálů. Zajímal se o jejich získávání, třídění, zpracování, ale také o jejich využití v lékařství. Při svém popisu minerálů vycházel z jejich barvy a tvrdosti. Popsal tak dvacet minerálů. Současně se velmi zajímal o práci horníků a metalurgů a byl mezi prvními, kteří se zajímali o vliv pracovních podmínek na zdraví horníků a hutníků.V Jáchymově napsal Agricola své první dílo, mineralogicko - hornický spis Bermannus aneb dialog o hornictví, kniha vyšla v roce 1530 v Basileji.
Za zmínku také stojí, že v Jáchymově od roku 1532 působil Agricolův současník protestantský pastor a učitel Johanes Mathesius, s kterým se později také setkal. Z Jáchymova Agricola odešel na počátku třicátých let do Saska a usadlil se v Saské Kamenici (Chemnitz), kde zůstal až do své smrti. Zisk z podílu na jáchymovských dolech mu zajistil slušnou existenci a dosáhl i významného společenského postavení. Stále pracoval jako lékař a působil i ve funkci purkmistra a navíc se věnoval své vědecké práci. V letech 1552 až 1553 zachránil město od morové pohromy tím, že izoloval nakažené lidi mimo město v domě, který nazval podle italského ostrova Lazaretto lazaret. Šíře Agricolových zájmů je velmi pestrá. Kromě zmíněné mineralogie a hornictví se zajímal o dějiny německé říše, ale i o současné dění.
Stěžejní dílo tohoto všestranného učence je práce De re metallica libri XII (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví), které vyšlo až čtyři měsíce po jeho smrti v roce 1556.
Toto dílo, které psal více než patnáct let a bylo shrnutím veškerých praktických poznatků z hornictví a hutnictví i na základě svých zkušeností z Jáchymova, bylo ve své době a dlouhá léta potom zcela ojedinělé. Z dalších mnoha prací se může připomenout také kniha o mírách a vahách De mensuris et ponderibus vydaná roku 1533, spis De natura fossilium, což je systematický popis minerálů a hornin a byl to též první počinek utřídění přírodních látek, který vytvořil základy ke geologickým vědám.
Humanista, lékař, přírodovědec, mineralog, odborník v oblasti hornictví a hutnictví, autor mnoha odborných spisů Georgius Agricola zemřel v 61 letech raněn mrtvicí 21. 11. 1555 v Saské Kamenici.
Letos v listopadu to bude 455 let
Foto: Agricolův vodotěžní stroj
Starší kalendária
Březen 2009
Bjerknes Wilhelm
14. března 1862 se v Oslo (tehdy nazývaném Christiania) narodil a 9.4.1951 v Oslo zemřel zakladatel moderní předpovědní meteorologie Wilhelm Bjerknes. 1880-1888 studoval na univerzitě v Oslo a poté na stipendium odjel studovat elektrodynamiku k Poincarému do Paříže. 1890 se stal asistentem a blízkým spolupracovníkem Heinricha Hertze a podílel se na jeho práci o elektromagnetické rezonanci. Vrátil se do Norska a 1892 dokončil doktorskou práci. 1893-1894 přednášel na Vysoké škole inženýrské ve Stockholmu. 1895 se stal profesorem aplikované mechaniky a matematické fyziky. Zevšeobecnil Thomsonovy a Helmholtzovy výsledky a začal pracovat na plánu využití hydrodynamiky a termodynamiky k předpovědi počasí. Objasnil vztah mezi dynamikou kapalin a termodynamikou - cirkulační teorém. Jeho práce byla inspirací k aplikaci na pohyby velkých měřítek v oceánech a v atmosféře, čímž bylo umožněno ji použít v moderní předpovědi počasí. Bjerknes sám předpovídal využitelnost aplikace už v roce 1904 a vyjadřoval ji větou:„Početní předpověď počasí je hlavním a konečným cílem meteorologie jako vědy.“
V roce 1905 odjel do Spojených států amerických, kde vyložil své plány aplikovat matematiku k předpovědi počasí. To The Carnegie Foundation zaujalo natolik, že ho 1905-41 ocenila každoroční rentou na podporu jeho výzkumů. V roce 1907 se vrátil do Oslo a založil tam školu dynamické meteorologie. 1912 se stal profesorem geofyziky na univerzitě v Lipsku, pomohl vybudovat Lipský geofyzikální institut a stal se jeho ředitelem. Začal spolupracovat se svým synem Jacobem Bjerknesem a dalšími vědci z Oslo. Opustil Lipsko, přijal nabídku Bergenského muzea (dnes část Bergenské univerzity) a v roce 1917 založil Bergenský geofyzikální institut (Bergen Geophysical Institute), kde napsal knihu O dynamice kruhových vírů s aplikací na atmosférické víry a vlnové pohyby (On the Dynamics of the Circular Vortex with Applications to the Atmosphere and to Atmospheric Vortex and Wave Motion - 1921). 1923 publikoval sbírku o elektrické rezonanci, přičemž úvodní věnování je jeho učiteli a příteli Hertzovi. 1926-1932 působil na Univerzitě v Oslo. V roce 1926 vytvořil teorií, že sluneční skvrny jsou vybuchující konce magnetických vírů přerušených rozdílnou rotací. V roce 1929 vydal knihu o vektorové analýze. 1932 se stal prezidentem en Association of Meteorology of the International Union of Geodesy and Geophysics a organizoval mezinárodní shromáždění ve skotském Edimburghu. Bjerknes byl také jmenován členem mnoha akademií:(1893 Norwegian Academy of Oslo, 1906 Washington Academy of Science, 1923 the Dutch Academy of Science, 1928 the Prussian Academy, 1930 the Royal Society of Edinburgh, 1933 the Royal Society of London, 1934 the U.S. National Academy of Science, 1936 the Pontifical Academy of Rome) al oceněn mnohými univerzitami (1926 Univerzitou v St. Andrews a 1929 Kodaňskou univerzitou. 1926 získal medaili Agassiz Medal for Oceanography, 1932 the Symons Medal for Meteorology, 1933 a the Buy-Ballot Medal for Meteorology). Jeho jméno nesou krátery na Marsu a na Měsíci.
Krátery na Měsíci
Röntgen Wilhelm Conrad
27. března 1845 se v Lennep v Prusku narodil a 10. 2. 1923 v Mnichově zemřel německý fyzik Wilhelm Conrad Röntgen. Uznání svých kolegů se dočkal až ve čtyřiceti letech, když šťastnou náhodou objevil paprsky, které potom dostaly jeho jméno. Studoval na střední škole, pro klukovinu byl vyloučen a nebylo mu dopřáno maturovat. 1865 se přesto přihlásil a byl přijat na Vysokou školu technickou v Curychu, která přijímala zájemce i bez maturitního vysvědčení, pouze na základě vstupní zkoušky. Po šesti semestrech studia stavby strojů získal diplom strojního inženýra a rok nato doktorát filozofie na curyšské univerzitě.
1871 publikoval svou první vědeckou práci, která se týkala plynů. Později zveřejnil práce z oblasti piezoelektrických a pyroelektrických vlastností krystalů. Mimo jiné popsal jev, kdy rotující dielektrikum v elektrickém poli má magnetické vlastnosti. Toto zjištění přispělo k formulování Lorenzovy elektronové teorie. Další Röntgenův život ovlivnilo setkání s profesorem fyziky A. Kundtem. 1869 se stal jeho asistentem, po roční spolupráci v Curychu s ním odešel do Würzburgu a 1872 na nově zřízenou univerzitu ve Štrasburku. Tam podal habilitační práci a od roku 1874 začal působit jako soukromý docent univerzitního ústavu . 1875 se stal profesorem matematiky a fyziky na Vysoké škole zemědělské v Hehenheimu. Protože mu tam ale chyběla možnost pracovat experimentálně, vrátil se (jako mimořádný profesor matematické fyziky) už za dva semestry zase ke Kundtovi do Štrasburku. Po třech letech se stal řádným profesorem a ředitelem Fyzikálního ústavu univerzity v Giessenu, tam zůstal až do roku 1888.. Dalších dvanáct let působil na würzburské univerzitě. Řídil nejen její nový fyzikální ústav, ale 1894 jako rektor dokonce celou školu. 8.11.1895 katodovou trubici obalil černým papírem, aby ho při pozorování světelných jevů vyvolaných katodovými paprsky vystupujícími z trubice tenkým hliníkovým okénkem nerušilo světlo výboje. Pak sehrála svou roli náhoda. Přestože neprůsvitný obal nemohl žádné viditelné ani ultrafialové záření z výbojky propustit, krystalky platnatokyanidu barnatého, ležící na experimentátorově stole, se ve tmě laboratoře bledězeleně rozzářily. Nebylo pochyb, že v místě, kam na sklo výbojky dopadalo katodové záření, vznikaly neznámé paprsky, které dokázaly prostupovat neprůhlednými látkami.
K prvním rentgenovým fotografiím patřily stínové obrazy ruky objevitelovy manželky a část hlavně lovecké pušky. Neviditelné paprsky začaly tak sloužit medicíně a technické defektoskopii už v době, kdy byly ještě označeny symbolem X. V prosinci 1901, při prvním udílení Nobelových cen, se mu dostalo nejvyššího uznání za vynález nebo objev rentgenového záření. Spolu s medailí a diplomem mu bylo při slavnostním ceremoniálu ve Stockholmu předáno i 150 800 švédských korun. Žádnou jinou finanční odměnu Röntgen v souvislosti s objevem nepřijal. Chtěl, aby dílo vykonané na univerzitní půdě s pomocí veřejných prostředků sloužilo zdarma úplně všem.
Únor 2009
Vulterin Zdeněk
7. února 1990 zemřel botanik, vědec, průkopník a propagátor ochrany přírody RNDr. Ing. Zdenek Vulterin, CSc. Narodil se 19. 10. 1907 ve Velkých Žernosekách. Studoval na gymnáziu v Kralupech nad Vltavou a již v této době se zabýval floristikou. Seznámil se s řadou vynikajících botaniků – vysokoškolských profesorů (J. Suzou, J. Klikou, K. Kavinou, K. Dominem, F. A. Novákem, A. Zlatníkem aj.), kteří mladého a nadšeného středoškoláka podporovali i usměrňovali. 1936 maturoval a lesní inženýrství začal studovat na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. Později se zde také stal demonstrátorem na dendrologickém ústavu, vedeném prof. Klikou a na jeho popud začal studovat otázky horní hranice lesa na Svidovci ve Východních Karpatech. V době nacistické okupace a zavření českých vysokých škol byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Po propuštění byl nasazen v Nymburce a později pracoval jako lesní manipulant a technik na lesní správě statku Lány u Kladna. Po osvobození se stal asistentem v dendrologickém ústavu Vysoké školy zemědělského a lesního inženýrství v Praze a dokončil válkou přerušená studia. Obhájil před válkou rozdělanou disertační práci Studie o horní hranici lesní na Svidovci ve Východních Karpatech a v r. 1946 získal titul doktora technických věd. Od 1947 pracoval pod vedením dr. ing. Němce v Ústavu lesnické biochemie a pedologie Státních výzkumných ústavů lesnických a neustále prohluboval a rozšiřoval své znalosti zaměřením na další obory: meteorologii, bioklimatologii, rostlinnou ekologii až k problematice krajinné ekologie. Zdraví podlomené pobytem v koncentračním táboře zapříčinilo, že v roce 1952 přešel do oboru ochrany přírody Státní památkové správy (1958, transformované do Státního ústavu památkové péče a ochrany přírody – SÚPPOP).
Krkonoše
Po vzniku Ministerstva životního prostředí ČR od 1. ledna 1990 vznikl rozdělením bývalého SÚPPOP Český ústav ochrany přírody ČÚOP, který byl dále v r. 1995 rozdělen na Správu CHKO ČR a Agenturu ochrany přírody a krajiny České republiky – AOPK ČR.
Krkonošský národní park (KRNAP)
Svou prací přispěl podstatnou měrou k vytváření a rozmnožování sítě chráněných území, zejména jejich vědecky založeným zdůvodněním. Zasloužil se o zřízení Krkonošského národního parku, publikoval vědecké, odborné i populární ochranářské články, přednášel pro profesionální i dobrovolné pracovníky státní ochrany přírody. Hodně cestoval a domů přinášel cenné poznatky. Současně pracoval na kandidátské práci „Bioklimatické studie přízemních vzdušných proudů ve vztahu ke dřevinám“, kterou obhájil v r. 1967 na lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské v Brně a získal hodnost kandidáta zemědělských věd. Této problematice se věnoval i na území Krkonoš, zejména na Harrachovsku a v Modrém dole. Výsledky těchto prací publikoval mimo jiné i ve sborníku OPERA CORCONTICA. Od r. 1969 vedl vědeckovýzkumné oddělení oboru ochrany přírody v SÚPPOP a v r. 1971 byl pověřen vedením celého oboru. Působil v řadě vědeckých rad, byl členem řady komisí, zabývajících se otázkami ochrany přírody a přírodního prostředí při nejvyšších československých a českých vědeckých institucích. Byl členem několika redakčních rad ochranářských časopisů a sborníků a dlouhou dobu vedl časopis Ochrana přírody.
ZIKMUND LUCEMBURSKÝ
14. února 1368 v Norimberku narodil syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské Zikmund Lucemburský. 
Zikmund Lucemburský od Albrechta Dűrera, cca 1509-1516.
Sekyra Josef
24. února 1928 se narodil a 10. 11. 2008 zemřel český geomorfolog, horolezec a první občan Československa, který stanul na jižním pólu doc. Josef Sekyra, CSc. Zabýval se periglaciální geomorfologií, kryogeologií a širší problematikou velehorských oblastí. Od 1952 pracoval v Ústředním ústavu geologickém v Praze (od roku 1991 Český geologický ústav), od roku 1968 byl externím docentem UK v Praze. Účastnil se četných horolezeckých expedic a při geologickém průzkumu vytvořil Československý výškový rekord – pracoval v 7 700 m n.m. na Pik Kaufmannu. V roce 1961 na Pamíru jako první občan Československa zdolal sedmitisícovku, 1963 jako člen speleologická expedice do Apuánských Alp v Itálii pracoval v druhé nejhlubší jeskyni světa Antro di Gorchia a následně v kráteru vulkánu Stromboli. Dvakrát cestoval do Antarktidy, v letech 1966-67 se sovětskými výzkumníky do země královny Maud a Enderbyho, 1969-70 s americkou expedicí Deep Freeze do Transantarktického pohoří. Je autorem 54 prvovýstupů na vrcholy Antarktidy.
Jižní pól
1974–1976 se účastnil mapování Centrální Sahary v Alžírsku, 1978 geologického průzkumu a mapování Západní Írácké pouště, 1980-81 mapování Centrální Sahary v Libyi, 1989 mapování a geologický průzkum Syrské pouště. Podílel se na vyhodnocování leteckých a satelitních snímků jak Země, tak ve spolupráci s NASA i snímků z Marsu. Je autorem řady publikací: Velehorský kras Bělských Tater (1954), Metodika základního geologického mapování kvartéru (1963), Geomorfologie sev. Pamíru (1968), s dr. A. Černíkem Zeměpis velehor (1969), V horách a oázách Antarktidy (1970), Zkameněliny v Antarktidě a pohyb kontinentů (se Z. Špinarem 1973), Duricrust centrální Sahary (1989), Exodynamic map of the Syrian Desert (1989).
Sahara
Leden 2009
Tříkrálová deklarace
6. ledna 1918 odpoledne generální sněm českých a říšských zemských poslanců přijal v Grégrově sálu v Obecním domě v Praze tzv. Tříkrálovou deklaraci s odvoláním na princip práva národů na sebeurčení a žádal samostatný československý stát. Vídeňská vláda prohlásila dokument za velezrádný a přikázala jej zkonfiskovat. Konečné znění deklarace vypracoval ze tří předešlých verzí poslanec dr. Alois Rašín v noci z 5. na 6. ledna 1918. Dokument obsahoval tři body. První zpochybňoval jednostranný akt separátního míru: "Příští mír může být s trvalým úspěchem uzavřen jenom od národa k národu, mezi legitimovanými a řádnou demokratickou volbou k jeho zastupování zvolenými poselstvy." Druhým bodem byl princip sebeurčení a nepřímo jej opatrně vyjadřovala věta, že "mírová ujednání mohou být dílem jen národů samých" a že toliko ve společném díle národů mohou být vyrovnány veškeré válečné křivdy. Třetí bod vyjadřovala klíčová věta navazující na Státoprávní prohlášení českých říšských poslanců z konce května 1917 a požadovala "spojení s bratrskou větví slovenskou v samostatný život politický, hospodářský a kulturní ve vlastním samostatném státě československém". I když výrazem "samostatný československý stát" nebylo míněno odtržení od rakousko-uherského celku, nýbrž ústavní reorganizace monarchie v český (česko-slovenský) prospěch, a i když ostrý tón deklarace zmírňoval k státu loajální dovětek českomoravských katolíků o kontinuitě projevů českých poslaneckých delegací a klubů, přesto se jednalo o novum v české válečné politice, jež u Němců v parlamentu i v Uhrách vyvolalo bouři nevole.
8. ledna 1918 bylo zveřejněno čtrnáct bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona (1856-1924). V desátém bodě se hovoří o budoucím uspořádáním rakousko-uherské monarchie tak, že jednotlivým státům by měla být poskytnuta možnost "nejširšího autonomního vývoje".
17.-25. ledna 1918 probíhaly masové demonstrace pod hlavním heslem: Mír, svoboda, chléb! V letácích bylo požadováno navrácení politických svobod, uzavření příměří na všech frontách a také to, aby o delegátech na mírových jednáních mohli rozhodnout i obyčejní lidé.
Herschelová Caroline Lucretia
9. ledna 1848 v Hannoveru zemřela první astronomka Caroline Lucretia Herschelová. Narodila se 16. 3. 1750 v Hannoveru a byla sestrou objevitele planety Uran Williama Herschela (1738-1822), který byl i původcem její astronomické kariéry. William, Karolína a dalších osm sourozenců se narodilo hudebníku vojenské kapely Isaacu Herschelovi, který byl potomkem protestantské rodiny Jelínků, která se byla nucena v 17. století vystěhovat z pobělohorské rekatolizované Moravy do protestantského Německa. Isaac Herschel vzdělával své děti v hudbě, ale i v dalších oborech
William a Carolína Herschelovi
V roce 1766 odešel Carolínin bratr William jako hudebník za prací do Anglie, s níž bylo tehdejší Hannoversko propojeno personální panovnickou unií a Caroline se vydala za ním. Nejprve mu pouze vedla domácnost, později se však i ona začala podílet na jím vedených hudebních produkcích v lázeňské městě Bathu jako zpěvačka, ale i při vedení sboru, rozepisování not atd. William Herschel se však zamiloval do astronomie a budování dalekohledů a svou poměrně lukrativní hudební kariéru opustil. Caroline tak učinila také a začala se zaučovat v zapisování a třídění astronomického pozorování, přepisování tehdejších hvězdných katalogů, opisování článků i v pomoci při broušení astronomických zrcadel a výrobě dřevěných součástí dalekohledů. 1781 Wiliam objevil Uran a věnoval jej anglickému králi Jiřímu III.. Stal se jeho placeným dvorním astronomem, přestěhoval se poblíž královského sídla ve Windsoru a umožnoval králi, jeho rodině a hostům noční pozorování oblohy. Začal budovat stále větší dalekohledy, hledat a pozorovat s nimi mlhoviny a dvojhvězdy. Carolína se definitivně stala jeho asistentkou - obsluhovala hodiny, měřila pozice dle polohy dalekohledu, psala záznamy pozorování během noci a ráno je přepisovala na čisto, přepisovala Williamovy zprávy a články k publikaci a naopak opisovala články jiných autorů, které chtěl mít při ruce atd. William pro ni postavil dalekohled ji naučil pozorování. Sama pak objevila více než desítku objektů vzdáleného vesmíru - otevřené hvězdokupy, mlhoviny i galaxie. Když se Willam po létech staromládeckého života v roce 1787 oženil, její astronomická práce se dále rozšířila. Známým a uznávaným astronomem, zejm. pro pozorování z jižní polokoule z mysu Dobré naděje v jižní Africe se také stal Carolinin synovec a Williamův syn John. 1.srpna 1786 objevila Carolina s pomocí malého dalekohledu svou první kometu. Následně kometu sledovali i další známí pozorovatelé komet té doby: Nevil Maskelyne, Messier, Méchain, a to až do října téhož roku. Dnes je v katalozích uváděna pod označením C/1786 P1 (Herschel). Druhou její kometou nalezenou v roce 1788 je periodická kometa, dnes známá jako 35P/Herschel-Rigolett. R. Rigolett toto těleso zaznamenal ve Francii až v roce 1939. Identikaci s kometou Herschelové navrhl L. E. Cunningham, definitivně jej však potvrdil až Brian Marsden v roce 1974. Kometa má oběžnou dobu 155 let, velkou poloosu dráhy 29 AU, sklon dráhy 64 stupňů a excentricitu 0,97. Její dráha křižuje zemskou dráhu, neboť přísluní má 0,75 AU od Slunce a tak je Karolina Heschelová vlastně i první ženskou objevitelkou NEO. Další komety objevila v letech 1790 (hned dvě - C/1790 A1 a C/1790 H1), 1791 před vánoci (C/1791 X1) a v roce 1793 nezávisle nalezla Messierem objevenou kometu C/1793 S2 (Messier). Také její další objev nese dnes jiné než její jméno. Je to proslulá krátkoperiodická kometa s nejkratší známou dobou oběhu kolem Slunce 2P/Encke. Enckeova kometa je totiž jednou z mála komet, která nenese jména svých objevitelů, ale jméno astronoma a matematika, který určil že komety pozorované v letech 1795, 1805 a 1818 jsou jedno a to samé těleso s běžnou dobou 3,3 roku. Poslední kometu objevila Karolína Herschelová v roce 1797 nezávisle na Alexisu Bouvardovi z Paříže. Okamžiky objevu obou pozorovatelů se lišily jen o několik hodin a kometa dnes nese jména obou C/1797 P1 (Bouvard-Herschel). Carolína Herschelová byla zdatná a zkušená pozorovatelka, pečlivá až perfekcionalistická zaznamenatelka získaných dat. V roce 1828 byla za svou práci oceněna zlatou medailí Královské astronomické společnosti. V roce 1835 byla (spolu s Mary Somerville), zvolena čestnou členkou Královské astronomické společnosti. Této pocty se oběma dostalo jako vůbec prvním ženám. Po Williamově smrti se v roce 1822 odstěhovala zpět do Hannoveru. Přepracovala katalog 2500 mlhovin tak, aby byl lépe použitelný pro pozorovatele (včetně jejího synovce Johna Herschela). Dílu a životu Karolíny Herschelové bylo věnováno mnoho různých článků a knih. Jedna z nich nedávno vyšla i v Čechách v nakladatelství Academia jako první svazek nové řady Ženy a věda. Jejím autorem je Michael Hoskin, do češtiny ji přeložila Ludmila Eckertová a jmenuje se "Karolína .
Bečvář Antonín
10. ledna 1965 v Brandýse nad Labem zemřel český astronom a klimatolog Antonín Bečvář. Narodil se 10. června 1901 ve Staré Boleslavi. Studoval klimatologii a astronomii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. V roce 1927 postavil na zahradě rodinné zemědělské usedlosti v Brandýse nad Labem malou hvězdárnu, jež se stala záhy známým místem astronomického pozorování, kam se sjížděli tehdejší významní astronomové, a jako hydrometeorologická stanice slouží dodnes. Na terase hotelu na Štrbském plese umístil mladý astronom svou druhou kupoli pro nebeská pozorování. V roce 1937 přijal místo státního klimatologa ve Vysokých Tatrách. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 musela být Československá astrofyzikální observatoř ve Staré Ďale (dnešní Hurbanovo) na Slovensku zrušena. Tehdy Bečvář velmi úspěšně zapůsobil na slovenskou vládu a prosadil, aby výkonný reflektor o průměru 600 mm byl převezen na nové místo na Skalnaté Pleso, kde v letech 1941 1943 inicioval výstavbu nové observatoře na Skalnatém Plese. V letech 1943-50 byl jejím prvním ředitelem. Zde také vzniklo jeho světoznámé dílo - hvězdné atlasy. Se svými spolupracovníky dokončil v roce 1948 Atlas Coeli, v zahraničí známý jako Atlas of Heavens, jímž se stal skutečným fenoménem v oblasti hvězdné kartografie. Observatoř na Skalnatém Plese je jednou z nejvýše položených hvězdáren v Evropě. Stala se jedinou vysokohorskou observatoří v tehdejším Československu a za dobu své existence také uznávaným vědeckým ústavem. Bečvář tam založil tradici výzkumu Slunce a meziplanetární hmoty. Od vzniku Přírodovědecké fakultě Slovenské univerzity v Bratislavě tam přednášel astronomii. 1944 se také stal přednostou nově zřízeného astronomického ústavu PFSU a vedl ho až do roku 1952, kdy se ústav stal součástí Katedry astronomie, geofyziky a meteorologie pod vedením prof. Mikuláše Končeka..V roce 1951 byl padesátiletý světově uznávaný vědec z observatoře na Skalnatém Plese propuštěn. Vrátil se do Brandýsa nad Labem, opravil si starou hvězdárničku a začal pracovat na dalších hvězdných atlasech. Jeho práce vyvrcholila velkolepou trilogií hvězdných atlasů Eclipticalis (1958), Borealis (1962) a Australis (1964). Po celou dobu svého pobytu v Tatrách se také zabýval fotografováním a studiem mraků a jeho systematická práce vyústila v roce 1953 ve vydání neobyčejného díla - Atlasu horských mraků.
Prosinec 2008
Josef Lada
14. prosince 1957 v Praze zemřel český malíř, ilustrátor, jevištní výtvarník, karikaturista a spisovatel Josef Lada. Narodil se 17.12.1887 v Hrusici u Prahy v rodině ševce a měl čtyři sourozence. Do školy chodil v Hrusicích, ale učení ho kromě kreslení a přírodopisu.moc nebavilo. Učení malířem pokojů bylo pro něj příliš namáhavá, proto se nakonec vyučil knihařem-zlatičem. V roce 1904 týdeník Máj uveřejnil jeho dvě kresbičky a téhož roku začal navštěvovat kreslířské kurzy profesora Jakesche. Po dalším roce dostal výuční list a usadil se natrvalo v Praze, kde se začal živit jako kreslíř a karikaturista. Na třetí pokus byl přijat k řádnému studiu na Uměleckoprůmyslové škole, ale protože žáci této školy nesměli publikovat a předměty ho nebavily, po půl roce ze školy odešel, začal ilustrovat knihy pro děti a své kresby uveřejňovat v časopisech Besídka malých, Humoristické listy, Šibeničky aj. Byl stálým spolupracovníkem časopisů nakladatelství Melantrich, redigoval přílohu deníku České slovo - Kvítko z čertovy zahrátky, ilustroval knihy Jaroslava Haška, J. S. Kubína, Jana Nerudy a jiných spisovatelů. V roce 1926 vznikaly první ilustrace Švejka pro nakladatelství Adolfa Synka. V roce 1923 se Josef Lada po dlouholeté známosti oženil s Hanou Budějovickou, s kterou měl dvě dcery, z nichž mladší Eva zahynula při náletu na Prahu 14. února 1945. Pro svoji dceru udělal návrh na pomník na Olšanských hřbitovech, který je na hrobě Ladovy rodiny dodnes. Manželka Hana zemřela v roce 1951, Lada o šest let později. Je pochován na Olšanských hřbitovech. Dcera Alena byla známou ilustrátorkou. V roce 1963 vydala knihu Můj táta Josef Lada. Zemřela roku 1992.
Nils Gustaf Dalén
9. prosince 1937 ve své vile ve městě Lidingo zemřel švédský průmyslník a vynálezce, nositel Nobelovy ceny za fyziku Nils Gustav DALÉN. Narodil se 30.11.1869. Již v dětství si liboval ve fyzikálních a chemických pokusech. Velký úspěch měl se svými pokusy s acetylenovými hořáky námořních světelných majáků. V roce 1906 se stal vedoucím inženýrem společnosti Gas Accumulator Company, která obchodovala s acetyléném. V roce 1909 se již stal ředitelem téže společnosti a vynalezl Agamassan – látku pohlcující acetylén a umožňující koncentrovat plyn bez nebezpečí výbuchu. V roce 1905 se mu podařilo zkonstruovat sluneční ventil, kterým zajistil automatické zažehnutí světelných bójí či majáků za šera a jejich zhasnutí při rozbřesku. Podle dobových zdrojů jeho regulátor tak ušetřil až 94 % plynu v porovnání s naplno svítící světelnou bójí. Odpadla lidská obsluha a majáky se mohly stavět i na těch nejodlehlejších místech. V roce 1912 konal pokusy s odolností kovových láhví naplněných acetylénem proti žáru. Jedna láhev vybuchla, těžce ho poranila a přišel o zrak. S těžkým zdravotním postižením vedl dále svůj podnik a řídil pokusy směřující ke zlepšení konstrukce majáků. Jeho vynálezy podstatně zvýšily bezpečnost lodní plavby, a proto mu švédská akademie v r. 1913 udělila Nobelovu cenu za fyziku. 1912 se stal členem Švédské královské akademie věd (1913) a Akademie věd a inženýrství (1919). V roce 1918 mu byly uděleny čestný doktorát na univerzitě v Lundu a medaile Mezinárodní acetylénové společnosti. Dalén pracoval ještě 25 let po ztrátě zraku. Rád hrával šachy a každý den zahajoval ranní procházkou ostrým krokem ulicemi svého města za doprovodu své manželky. V domácím prostředí si všiml, že jeho manželka tráví velmi mnoho času v kuchyni a zobecnil to i na ostatní (tradiční) rodiny tehdejší doby. V roce 1922 korunoval své tepelně technické výpočty a provozní zkoušky vynálezem velmi úsporného sporáku (AGA cooker), který se ujal nejen ve Skandinávii, ale i ve staré Anglii. Vyhrál soutěž na osvětlení celého Panamského průplavu. Mezi jeho nejznámější majáky patří Barrajoey (1932–1972) a Point Stephens (1922–1960) v Novém Jižním Walesu, Skerryvore (1920–1959) v Hebridách a stále ještě svítící maják Punta Celaraian postavený v roce 1934 v Mexiku.
Karel Čapek
25. prosince 1938 v Praze zemřel český prozaik, dramatik, novinář a překladatel Karel Čapek. Narodil se 9.1.1890 u Trutnova v rodině lékaře MUDr. Antonína Čapka. Měl dva sourozence, sestru Helenu a bratra Josefa. Do školy chodil v Úpici, od 1901 do gymnázia v Hradci Králové. Jako student kvarty v roce 1905 vstoupil do tajného studentského debatního spolku a byl ze školy vyloučen. Odešel do Brna k sestře, později k rodičům do Prahy, kde také nakonec maturoval. Studoval postupně na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, filozofické fakultě Univerzity Friedricha Wilhelma v Berlíně, na Sorbonně na Faculté des lettres v Paříži. V listopadu 1915 V Praze obhájil doktorát. Čapkovi rodiče se přestěhovali do Trienčanských Teplic. Karel nebyl pro nemoc odveden do války a začal žít s bratrem Josefem v Praze na Vinohradech. 
Dům bratří Čapků ve stejnojmenné ulici v Praze
1917 se stal redaktorem Národních listů, nesouhlasil však s politickými názory šéfredaktora a z novin odešel. 1920 se seznámil s herečkou Olgou Scheinpflugovou. 1921-1938 byl redaktorem Lidových novin a zároveň dramaturgem a režisérem Městského divadla Královských Vinohrad. Napsal velké množství fejetonů, později vydávaných v různých souborech, a sloupky, v nichž se vyjadřoval k aktuálním problémům a které vymyslel jako novou novinářskou formu. V roce 1922 se setkal s prezidentem T.G. Masarykem. Jeho názory zaznamenal a vydal v letech 1928-1935 ve třech svazcích pod názvem Hovory s T.G.M., v roce 1935 v knize Mlčení s T.G.M.
Krátce po své cestě do Anglie (1924) se v roce 1925 členem pražského Penklubu, později byl zvolen jeho předsedou. V květnu byl zvolen členem Literárního odboru IV. třídy České akademie věd, ale po měsíci z funkce rezignoval, neboť neuznal odepření členství významným literátům,jako např. P. Bezruče nebo F. Šrámka. 1932 s bratrem Josefem Čapkem přešel k nakladatelství Fr. Borový, jehož se stal tichým společníkem.. Odmítl předsednictví světové federace Penklubů, na které ho návrh H. G. Wells, a norský tisk ho navrhl na Nobelovu cenu za literaturu.
1935 se oženil s Olgou Scheinpflugovou a poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše, kde je dnes jeho památník. V roce 1938 psal otevřené dopisy na obranu kultury, hájil principy svobody a snažil se podat objektivní pohled na politickou situaci v současném Československu. Emigraci odmítl. Zemřel na zápal plic několik měsíců před jeho plánovaným zatčením gestapem. Je pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze. 1995 mu byl in memoriam propůjčen Řád T.G. Masaryka.
Z díla: Zářivé hlubiny a jiné prózy – společně s bratrem Josefem(1917), Boží muka (1917), Trapné povídky (1921), Továrna na absolutno (1922), Krakatit (1922), Hordubal (1933, zfilmováno 1937), Válka s mloky (1936), dramata: Loupežník – napsal s bratrem Josefem 1920, zfilmováno 1931), R.U.R. (1920), Věc Makropulos (1922), Lásky hra osudná (1922), Ze života hmyzu – s bratrem Josefem (11921), Adam Stvořitel (1927), Bílá nemoc (1937, zfilmováno 1937), Matka (1938). Z cest po Evropě vzniklo několik knih cestopisných fejetonů: Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1930), Obrázky z Holandska, (1932), Cesta na sever (1936). V knihách Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy v roce 1929 vytvořil originální typ krátkých detektivních příběhů. Pro děti napsal Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek (1932) a Dášeňka čili život štěněte (1933).
Miroslavem Halíkem byla posmrtně vydána jeho díla: Život a dílo skladatele Foltýna, Měl jsem psa a kočku, Kniha apokryfů, Kalendář, O lidech, Bajky a podpovídky, Čtení o TGM, Místo pro Jonathana, Listy Olze a další.
Karel Čapek byl také velmi dobrým fotografem (fotografie v Dášeňce, portréty prezidenta Masaryk a další Pátečníků). Dašeňka čili Život štěněte byla nejprodávanější fotografickou publikací první republiky. Čapek patřil také mezi přední sběratele etnické hudby; celou dochovanou sbírku (celkem 462 desek 78 ot./min. a 115 katalogů světových gramofonových firem). jeho dědicové v roce 1981 věnovali Náprstkovu muzeu v Praze. Po roce 1990 byly nahrávky s podporou UNESCO digitalizovány a výběr z nich byl vydán na pěti CD.
Kalendárium listopad 2008
Leo Hendrik Artur Beakeland
14. listopadu 1863 se v Gentu, v Belgii, narodil a 23. 2. 1944 zemřel Leo Hendrik Artur Beakeland. Vystudoval univerzitu v Gentu, 1884 v jedenadvaceti letech studia ukončil doktorátem, maxima cum laude, a profesora Theodor Swarts ho udělal svým asistentem. V jeho laboratoři dělal j různé pokusy, např. s vývojem a vylepšením fotografických emulsí. Založil si malý vlastní podnik na výrobu emulsí, který však velice rychle zkrachoval. V roce 1889 se oženil proti vůli prof. Swartse s jeho dcerou Céline a odcestovali na svatební cestu do USA. Do Evropy se již nikdy natrvalo nevrátili. Beakeland pracoval několik let v chemické firmě a pak si založil vlastní podnik na výrobu fotografického papíru Velox. Nová, převratná vlastnost tohoto papíru, že ho bylo možno rychle vyvolat při umělém světle, přinesla v jeho životě zásadní obrat. Firma Eastman Kodak od něho koupila patent na výrobu tohoto papíru za částku 700.000 $ a musel se zavázat, že se stáhne z fotografického průmyslu Postavil si dům v New Yorku, vilu na Floridě, koupil si dvě jachty a měl peníze na další výzkum. Nejprve cestoval autem s celou rodinou po Evropě a o této cestě napsal velice vtipnou knihu: „A Family Motor Tour Through Europe“. S mnoha vlastními fotografiemi. Po návratu do USA ve své soukromé laboratoři experimentoval s kondenzační reakcí fenolu a formaldehydu a podařilo se mu vyrobit tzv. autokláv (bakelizer), který snášel jak vysoké teploty, tak prudké ochlazení. Nový produkt byl nazván bakelit. V roce 1910 založil mezinárodní společnost General Bakelit Company, která uvedla na trh přes 15.000 různých bakelitových výrobků, které byly používány nejen v domácnostech, ale i v průmyslu, v pětatřiceti různých velkých továrnách. 1907 obdržel na svůj vynález patent, ale došlo k rozporům a procesům o prvenství tohoto patentu. Všechny procesy vyhrál, ale jako gentleman nabídl poraženému protivníkovi spolupráci založením společné firmy Bakelite Co, která byla později, v roce 1939, převzata společností Union Carbide. V Německu získala licenci společnost Rütgers-Werke již v roce 1910. Šelakové gramofonové desky byly postupně nahrazovány bakelitovými, jako první byla z bakelitu vyrobena deska orchestru Cab Callowaye, který hrál v proslulém Cotton Clubu. Firma Parker jako první použila bakelit pro výrobu svých plnicích per. Za velkého zájmu novinářů a zvědavců demonstrovala jejich nezničitelnost tím, že plnicí pera nechala shazovat v New Yorku z 24 patra mrakodrapu a a po pádu byla stále použitelná. Bakelit měl zpočátku jen tmavou barvu, po delší době byl i tento nedostatek zcela odstraněn. Leo Baekeland se stáhl z veřejného života, žil velice skromným způsobem ve svém domě na Floridě v Coconut Grove. Živil prý se jenom z konzerv (např. Campbellovou polévkou z plechovky, rozředěné mořskou vodou a navrchu si dal jednu krabičku sardinek. To vše zapíjel rozpustnou kávou. Vše mu bylo servírováno na bakelitových talířích a v bakelitových hrníčcích. Odmítal prý veškerý luxus a chodil stále zásadně jen v teniskách. Ke konci života na radu syna, celé impérium, které mělo filiálky na třech kontinentech, prodal. Modifikovaný bakelit stále patří mezi pět nejvíce používaných umělých hmot na světě. V roce 1989 byl též použit na ochranný štít satelitu, vyslaného k Jupiteru. V roce 1999 byl Dr. Leo Baekeland, jako jediný Belgičan zařazen americkým časopisem Time, spolu s Einsteinem a Freudem mezi 100 největších vynálezců a myslitelů dvacátého století
Henry Gwyn Jeffreys Moseley
23. listopadu 1887 se ve Weymouthu narodil a 10. 8. 1915 padl na frontě v Dardanelách britský fyzik Henry Gwyn Jeffreys Moseley. Po studiu fyziky v Oxfordu začal jako učitel na plný úvazek učit na univerzitě v Manchesteru, po roce se v Rutherfordově laboratoři začal věnovat pouze výzkumu. rentgenových spekter všech prvků v periodické tabulce od hliníku po zlato. Podnětem k tomu byly výzkumy radioaktivity a vztah mezi vlnočtem spektrální čáry K-série rentgenového spektra a pořadovým číslem prvku v periodické soustavě. 1913 objevil empirický vztah mezi rentgenovými spektry a protonovými čísly prvků - později po něm pojmenovaný jako Moseleyův zákon.. Dokázal, že atomové číslo odpovídá elektrickému náboji jádra - jinými slovy množství protonů. Tím upřesnil periodický zákon prvků v tom smyslu, že rozhodující pro postavení prvku v periodické tabulce není jeho atomová hmotnost .
Kalendárium srpen 2008
8. srpna 2008 v 8:08:08 místního času budou v čínském Pekingu zahájeny XXIX. Letní olympijské hry.
Potrvají až do 24. srpna 2008. Bude se bojovat o 302 sady medailí ve 28 sportech. Mezi nové disciplíny se zařadí například cyklistická disciplína BMX nebo takzvaný plavecký maratón. Hlavním stadionem her je Pekingský národní stadion, běžně označovaný dle své podoby jako „Ptačí hnízdo“. Mottem pekingské olympiády je: „Jeden svět, jeden sen“. Pekingské olympijské hry mají rekordní počet maskotů, pět postav nese bohatou symboliku. Jmenují se „Šťastné děti“
- kapr
modrá, prosperita, vznešenost a čistota, vodní sporty - panda velká
černá, radost, čest a naděje, silové a úpolové sporty - olympijský oheň
červená, vášeň, nespoutanost, míčové sporty - tibetská antilopa
žlutá, zdraví, pohotovost a ohebnost, atletika - vlaštovka
zelená, štěstí, nevinnost a živost, gymnastika
Tyto figurky jsou implikovány stykem s mořem, lesem, ohněm, zemí a oblohou, což naráží na harmonii člověka s přírodou a odpovídá myšlence „Zelené olympiády“. Kromě toho jsou do figurek Fuwa integrovány mnohé prvky čínské kultury. Jména těchto pěti postaviček sestavená za sebou připomínají čínskou větu „Peking tě vítá“ a postavičky barevně reprezentují pět olympijských kruhů.
Olympijské hry
jsou největší sportovní událostí. Jejich předchůdcem a vzorem jsou antické olympijské hry, které se konaly ve starém Řecku v Olympii na poloostrově Peloponés. Jejich zakladatelem byl podle pověsti Héraklés.
Antické olympijské hry
se konaly vždy po čtyřech letech v čase prvního úplňku po letním slunovratu od roku 776 př.n.l. až do roku 393 našeho letopočtu. Jevištěm olympijských her bylo údolí Olympie v peloponéské Élidě, střediskem dění Diův oltář s jeho obrovskou sochou. Když se blížila doba her, byl po celém Řecku vyhlášen mír a kdo by se snad opovážil vstoupit na závodiště se zbraní, byl by potrestán smrtí. Hry zahajovaly slavné oběti v posvátném háji v Altidě. Her se mohl zúčastnit jen zachovalý a svobodný Hellen, který doložil způsobilost k odvětví, ke kterému se přihlásil. Závodníci soutěžili nazí a proto se nesměly účastnit ženy. Prvním vítězem olympijských her byl Koroibos. V roce 394 hry zvláštním ediktem zakázal Theodosius I. V roce 426 vydal rozkaz ke zbourání chrámů a soch v Olympii. Dílo zkázy dokončilo v letech 522 a 551 zemětřesení. 
První novodobá práce o olympijských hrách byla napsána v roce 1430 a byla dílem florentského básníka Matea Palmeriho. V roce 1491 vydal Polydorus Vergilius knihu O posvátných hrách starých Řeků a v roce 1569 vyšla v Benátkách kniha významného humanisty Geronimo Mercuriali De Arte Gymnastica (O gymnastickém umění).
První novodobé sportovní olympijské hry
Takto označovány jsou Anglické olympijské hry, které na svém venkovském sídle v Cotswoldu uspořádal v roce 1604 Robert Dover s podporou velkého příznivce a propagátora sportu krále Jakuba I. Hry se měly konat každý rok za letního slunovratu a na programu měly být běžecké disciplíny, hod kladivem, míčové hry, šerm holemi a zápas. Mohli se zúčastnit jak šlechtici, tak prostí občané, některých disciplín dokonce i ženy. Hry se dočkaly 40 ročníků a skončily se smrtí svého zakladatele.
Prvním, kdo vystoupil přímo s myšlenkou obnovení olympijských her, byl v roce 1760 německý pedagogický reformátor Johann Bernard Basedov a dalším velkým propagátorem vzkříšení olympijských her pak Johann Christoph Friedrich Gutsmuths. Pod jeho vlivem tělovýchovné organizace v několika německých městech uspořádaly sportovní klání pod označením olympijské hry.
Novořecké olympijské hry
Myšlenka uspořádat novořecké olympijské hry se zrodila v Pyrgu krátce po osvobození Řecka z turecké nadvlády. Místní městská rada se rozhodla pro obnovení her přímo v Olympii a to každý čtvrtý rok 25. března na Den řecké nezávislosti. Bažinaté území Olympie plné komárů hrozící malárií však vedlo k tomu, že se hry konaly až 15. listopadu 1859 v Aténách. A tak se na prvních novořeckých olympijských hrách 20 000 diváků stalo svědky sportovních klání 300 soutěžících. Na jejich uspořádání se značným úsilím a celým svým majetkem podílel hrdina osvobozovacích bojů Evangelos Zappas. Dále se pak hry konaly ještě v letech 1870, 1875 a 1887.
Novodobé olympijské hry
Myšlenku obnovy novodobých olympijských her vyslovil a jejich koncepci zformuloval 25. listopadu 1892 Pierr de Coubertin a získal řadu příznivců v Evropě i v Americe.
Baron Pierre de Coubertin původním jménem Pierre de Frédy.
Francouzský pedagog a historik. Narodil se 1.1.1863 v Paříži a zemřel 2.9.1937 v Ženevě. Inspirován návštěvami středních a vysokých škol ve Velké Británii a USA se rozhodl zlepšit úroveň vzdělávání ve Francii, a to včetně tělesné sportovní přípravy, kterou považoval za nezbytnou pro správný vývoj mladých lidí. Rostoucí mezinárodní zájem o starověké Olympijské hry a archeologické nálezy v Olympii ho přivedly k myšlence obnovení olympijských her, kterou zformuloval ve svém díle Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti. Po založení MOV se stal a až do smrti zůstal jeho čestným předsedou. Jeho tělo je pochováno v Lausanne, které je sídlem MOV, a jeho srdce v památníku v blízkosti starořecké Olympie. Je autorem hesla: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“, které pronesl v Londýně v roce 1908.
16. června 1894 svolal na Sorbonnu v Paříži mezinárodní kongres, který požadavek obnovení sportovní soutěže v duchu antických olympijských her podpořil. Coubertin chtěl první olympijské hry uspořádat v Paříži v roce 1900 v rámci světové výstavy, ale delegáti se rozhodli pro řecké Athény v roce 1896. Rozhodnutím kongresu byl vytvořen Mezinárodní olympijský výbor – MOV (Comité Internationale Olympique, CIO) v čele s prezidentem Řekem Demetriusem Vikelasem. Mezi jeho tehdejších dvanáct členů byl v nepřítomnosti zvolen i profesor klatovského gymnázia dr. Jiří Guth Jarkovský, který pozvánku na kongres sice dostal, ale pro nedostatek prostředků nemohl do Paříže přicestovat a tak pouze poslal pozdravný telegram. Stejně tak učinily i Česká obec sokolská a AC Sparta.
Jiří Guth-Jarkovský, vlastním jménem Jiří Guth.
Narodil se 23. 1. 1861 v Heřmanově Městci a zemřel 8. 1. 1943 v Náchodě. Studoval na gymnáziu a pak, filozofii, matematiku a fyziku na Filozofické fakultě na české části Karlo - Ferdinandovy univerzity v Praze a byl jejím prvním doktorem. Pracoval jako vychovatel ve šlechtické rodině, kde si osvojil vznešené způsoby jednání. 1887 - 1918 učil na gymnáziích v Praze a v Klatovech. Věnoval se hudbě i sportu. V roce 1891 zavedlo ministerstvo školství tělesnou výchovu a zájemci o ni mohli požádat o subvenci na zahraniční studijní pobyt. Guth-Jarkovský toho využil a obdržel 200 zlatých na cestu do Paříže. Zde se setkal a spřátelil s Pierre de Coubertinem, který jej nadchnul pro myšlenku obnovení olympijských her po vzoru starých Řeků. Coubertin znal rozvinutý tělovýchovný systém sokolské organizace a proto Češi získali členství v Mezinárodním olympijském výboru, do kterého byl Guth-Jarkovský v roce 1894 zvolen jako člen. Zastoupení Čechů se sice nelíbilo Rakousku a Německu, ale Coubertin a Guth-Jarkovský tomu dokázali čelit díky podpoře významného propagátora sportu Rösslera-Ořovského.V roce 1912 před Olympijskými hrami ve Stockholmu došlo ke střetu o samostatný start Čechů. Národní identitu se Čechům uhájit podařilo. 1914 přišli Rakušané i Němci s návrhem olympijských národů. Přes rázné odmítnutí Coubertina a obratné jednání české delegace získal návrh podporu a Češi nebyli uznáni za samostatný olympijský národ. I po vzniku Československa zůstal Guth-Jarkovský v čele Českého olympijského výboru a také zástupcem ČSR v MOV. Jeho význam pro rozvoj mezinárodního a především českého olympijského hnutí je obrovský. Je autorem Společenského katechismu norem společenského chování. Jako přední znalec etiky byl 1919-1925 prvním ceremoniářem prezidenta Masaryka. Navrhl statut řádu Bílého lva. 13 let pracoval v Časopise turistů. Byl členem literární skupiny Máj, psal básně, beletrii, věnoval se překladatelské činnosti.
První novodobé olympijské hry se konaly od 6. do 15. dubna 1896
v Athénách, slavnostní zahájení bylo v den 75. výročí vzniku řeckého hnutí za nezávislost a od té doby se konají každý čtvrtý rok (kromě válečného období) v různých zemích. Ze zahraničí přijelo jen sedmdesát sportovců. Olympijský vítěz byl dekorován olivovou větvičkou, navíc obdržel diplom a stříbrnou medaili. Hvězdou her se stali Němec Carl Schuhmann, který v zápase získal celkem čtyři prvenství a domácí reprezentant Spyridon Louis, který zvítězil v maratónském běhu v čase pod 3 hodiny. Čeští sportovci v Athénách nestartovali. Her se zúčastnil jen dr. Jiří Guth Jarkovský. Vrátil se okouzlen olympijskou myšlenkou a okamžitě zahájil intenzivní přípravu na start české delegace na příštích hrách. Na III. olympijských hrách v St. Louis v roce 1904 poprvé startoval černoch, ale Češi tam nebyli. V rámci VII. olympijských her v Antverpách v roce 1920 se také soutěžilo v zimních sportech a poprvé na OH startovaly ženy. Soutěžilo se v krasobruslení žen, mužů i dvojic a hrál se i lední hokej. V roce 1924 se konaly první Zimní Olympijské Hry (ZOH) v Chamonix-Mont-Blanc a od 1994 pak již každé 4 roky. Na XI. olympijských hrách v Berlíně v roce 1936 byly zavedeny televizní přenosy, rozhlasové přenosy do 41 zemí světa a běh s olympijskou pochodní z Olympie.
Základní zásady, řády a organizační principy olympijských her a mezinárodního olympijského výboru.
První verze byla schválena na návrh Pierra de Coubertina prvním olympijským kongresem v roce 1894. Skutečná olympijská charta byla vypracována na VI. olympijském kongresu v roce 1914. V důsledku válečných událostí však byla publikována jen částečně, definitivní obsah olympijské charty určil VII. olympijský kongres v roce 1921 v Lausanne. Od názvu olympijská charta bylo upuštěno v letech 1946-72. V současném trendu oživení olympijských idejí P. de Coubertina nese nové vydání olympijských řádů z roku 1978 opět název olympijská charta. Závaznost řádů olympijské charty v rámci celého olympijského hnutí a jeho složek zajišťuje jejích pět částí: Základní zásady olympijské charty, Mezinárodní olympijský výbor, Národní olympijské výbory, Olympijské hry a prováděcí texty k olympijské chartě.
Nejvyšší symboly olympijského hnutí
jsou podle čl. 6 olympijské charty výlučným vlastnictvím Mezinárodního olympijského výboru (MOV), který je mezinárodní nevládní a nezisková organizace ve formě sdružení s postavením právnické osoby, uznaná Švýcarskou federativní radou Sídlí v Lausanne ve Švýcarsku. Vlastní všechna práva na olympijské hry a olympijské symboly. Počet členů může být nejvýše 115, žádný člen nesmí být starší než 70 let. Předseda je volen na 8 let s možností obnovení jedenkrát na další 4 roky. Oficiálními jazyky MOV je francouzština a angličtina.
Olympijská vlajka
má bílý podklad bez obruby, ve středu je pět propojených kruhů, které představují jednotu a střetnutí sportovců pěti kontinentů: Modrý Evropa, černý Afrika, žlutý Asie, červený Amerika a zelený Austrálie. Součástí historické vlajky je i olympijské heslo Citius, Altius, Fortius (Rychleji, výše, silněji), které vyjadřuje cíl olympijského hnutí, úsilí o neustálý pokrok. Vlajka poprvé zavlála 1914 při zasedání VI. Olympijského kongresu a 1920 na olympijském stadiónu. V současnosti se na letních OH vyvěšuje vlajka, kterou 1920 věnovaly Antverpy, na zimních OH vlajka, kterou 1952 věnovalo Oslo.
Olympijská myšlenka
Zformuloval ji Pierre de Coubertin ve svém díle Antický ideál tělesné krásy a duchovní dokonalosti (kalokagathía), posvátný mír (ekecheiría), slavnostní obřady při zahájení antických OH jsou obohaceny o požadavek rovnoprávnosti všech sportovců bez rasové, politické a náboženské diskriminace, dnes i o požadavek internacionalismu a demokracie. Dnešní olympijská myšlenka je v podstatě vyjádřena v základním článku olympijské charty.
Olympijská hymna
Hudbu hymny složil Řek Spyros Samaras na slova Řeka Kostise Palamase jako kantátu pro olympijské hry v roce 1896 v Athénách. Oficiální olympijskou hymnou ji MOV schválil v roce 1958.
Olympijské heslo Citius, Altius, Fortius
(z lat. "Rychleji, výše, silněji") vyzývá sportovce vydat ze sebe to nejlepší, a jako vítězství vidět již samotné úsilí. Olympijským heslem se stalo v roce 1894 v den založení MOV. Pierre de Coubertin si ho vypůjčil od svého přítele, dominikánského kněze Henryho Didona.
Olympijský oheň
se při slavnostním ceremoniálu v antické Olympii zapaluje slunečním paprskem koncentrovaným parabolickým zrcadlem ve zvláštním tyglíku se suchou trávu. Vše se odehrává na ruinách chrámu bohyně Hery. Kněžka Hestis, pověřená aktem, je prezentována jako vestálka (cudná žena) a zapaluje oheň v přítomnosti několika dalších vestálek. Poté se oheň transportuje za rituálního vzývání na veřejné místo, kde se zapaluje první pochodeň. Odtud pak startuje olympijská štafeta ohně. Celý rituál symbolizuje estetickou čistotu a atmosféru spirituality (Diem).. Pochodeň je potom přenášena do místa konání OH. Zapálení ohně v dějišti her je součástí zahajovacího ceremoniálu, plane po celou dobu her a uhasíná při závěrečném ceremoniálu. 
První české medaile
První zlatou medaili pro Československo
získal na olympijských v Paříži v roce 1924 ve šplhu na laně Bedřich Šupčík.
Problémy a bojkoty olympijských her
Ze VII. Olympijských her v Antverpách v roce 1920 byly vyloučeny státy, které rozpoutaly I. světovou válku - Rakousko, Německo, Bulharsko, Maďarsko a Turecko.
XI. Olympijské hry v Berlíně v roce 1936 jsou označovány jako černé místo v historii olympijských her. Během uvítacího ceremoniálu některé týmy hajlovaly Adolfu Hitlerovi, výsledky byly upravovány ve prospěch německých sportovců, protože za stolky seděli většinou domácí rozhodčí. Celý průběh her sloužil k propagaci nacistům.
XX. olympijské hry v roce 1972 v Mnichově měly být dle pořadatelů největší a nejkrásnější za celých 76 let. Palestinští teroristé však přepadli členy izraelské výpravy, dva na místě zastřelili a ostatní zadrželi jako rukojmí. Při pokusu o jejich osvobození došlo nečekaně k přestřelce, teroristé byli zneškodněni, ale s nimi přišli o život i zajatí izraelští sportovci a trenéři. Datum 5. 9. 1972 se tak nešťastně vrylo do olympijské historie.
XXII. olympijské hry v roce 1980 v Moskvě poznamenal bojkot ze strany NSR, Kanady, Japonska a téměř čtyřiceti dalších států v čele s USA kvůli vpádu Sovětského Svazu do Afghánistánu pár měsíců před zahájením OH.
XXIII. olympijské hry v roce 1980 v Los Angeles bojkotoval východní blok a na hry nepřijelo 14 zemí, mezi nimi i Československo.
Kalendárium červenec 2008
Šupčík Bedřich
11. července 1957 ve věku nedožitých 59 let zemřel první český olympijský vítěz Bedřich Šupčík. Narodil se 22. října 1898 se v rodině českého kočího Františka a jeho ženy, vídeňské Češky, Terezie (rozené Mareschové) v Trumau u Vídně v Rakousku. Adoptivní matkou se mu stala sestra jeho otce, u které žil v Kvasicích u Kroměříže. Zde také začal cvičit v Sokole a po návratu z I. světové války se stal domovníkem Bánské a hutní společnosti v Brně a v místní Sokolské jednotě – Sokol Brno I. a zvýšil intenzitu cvičení na maximum. Do nominace na VIII. olympijské hry v Paříži na otevřeném stadionu v Colombes v roce 1924 se dostal až na poslední chvíli. 20. července 1924 ve šplhu bez přírazu získal zlatou medaili v čase 7,2 sekundy a také bronzovou medaili za víceboj. Na další olympiádě v Amsterodamu v roce 1928 získal stříbrnou medaili v soutěži gymnastických družstev. V roce 1926 v Lyonu a v roce 1930 v Lucembursku získal titul mistr světa v soutěži gymnastických družstev a stříbrnou medaili ve cvičení na kruzích. S vrcholovou sportovní kariérou se rozloučil po mistrovství světa v roce 1931, kde získal třetí místo na kruzích a páté na bradlech. V roce 1948 dostal infarkt a na žádost rodiny se přestěhoval z Prahy do Horosedel. Zde ho další infarkt dostal do invalidního důchodu. Protože byl v nouzi a bez prostředků, obrátil se o pomoc a podporu na Státní výbor pro tělovýchovu a sport, ovšem bez výsledku. Třetí infarkt nepřežil. Je pohřben v urnovém háji na novém hřbitově v Mirovicích u Písku.
Parléř Petr
13. července 1399 zemřel v Praze český architekt, sochař a řezbář a geniální projektant, který zavedlo architektury nové konstrukční principy (síťová klenba) a prvky (visutý svorník) Petr Parléř. Narodil se v roce 1332 nebo 133 v Kolíně nad Rýnem. Jeho otcem byl stavitel Jindřich Parléř. Hutě, v nichž členové rozvětvené rodiny působili, byly po celé Evropě - v Norimberku, Vídni, Basileji, Ulmu, Zábřehu a na dalších místech. Jindřich byl vedoucím stavební huti u svatého Kříže v Gmündu, kde se Petr začal učit kameníkem. Huť u svatého Kříže se podílela na stavbě východního kněžiště dómu v Augšpurku, navrhovala patrně chrám v Ulmu, a jejím dílem je i kostel P. Marie v Norimberku, který založil Karel IV. v roce 1355. Když se Petr stal tovaryšem, odešel na zkušenou do místa svého rodiště svobodného říšského města Kolína nad Rýnem, kde se stavěl známý Kolínský dóm, vysvěcený roku 1322. S císařem Karlem IV. se setkal na stavbě ve švábském Gmündu pravděpodobně v létě1353 a v roce 1356 ho císař povolal do Prahy, aby po smrti Matyáše z Arrasu pokračoval ve stavbě katedrály sv. Víta. Petr přepracoval původní plány, vystavěl chór katedrály, který překlenul síťovou klenbou, sakristii s visutým svorníkem, kapli sv. Václava, jižní předsíň a věž. Vytesal náhrobky Přemysla I. Otakara a Přemysla II. Otakara, busty triforia (Karel IV., Eliška, autoportrét). Kromě katedrály projektoval a podílel se na stavbě dalších památek, zejména na kamenném mostě přes Vltavu. (později nazvaném Karlův), který byl založen 9. července 1357 v 5 hodin a 31 minut. Toto datum bylo přesně vypočítáno s ohledem astrologů na konjunkci Slunce se Saturnem, což bylo podle nich pro tento počin mimořádně šťastné datum. Délka mostu je 520 m, šířka 10 metrů, stojí na 16 pilířích. Až do roku 1870 se jmenoval Pražský nebo Kamenný. Sochy na mostě pocházejí až z doby baroka. Na obou koncích mostu jsou tzv. mostecké věže. Dále Petr postavil kostel Všech svatých na Pražském hradě, severní dvoulodí kostela sv. Haštala v Praze a Staroměstskou mosteckou věž. V Praze zakoupil dům v dnešní Loretánské ulici a stal se váženým měšťanem a konšelem hned ve dvou pražských městech - na Hradčanech a ve Starém městě Pražském. Postavil se do čela významné císařské stavební huti založené Matyášem z Arrasu. V jeho díle do roku 1406 pak pokračoval a od roku 1398 vedl i huť jeho syn Jan. Druhý syn Václav se po vyučení v otcově huti v roce 1397 stal vedoucím huti při stavbě Svatoštěpánského dómu ve Vídni. Po Janově smrti převzal pražskou huť mistr zvaný Perlík. Parléřovská huť v Čechách zanikla kolem roku 1419 v době husitských válek, i když určitá aktivita pod vedením mistra Petrlíka (+1454) je zaznamenána při stavbě věže a trojlodí pražské katedrály ještě ve třicátých letech 15. století.
Caesar, Gaius Julius
13. července 100 před naším letopočtem se narodil římský vojevůdce, politik a jeden z nejmocnějších mužů antické historie Gaius Julius Caesar. Sehrál klíčovou roli v zániku římské republiky a její transformace v monarchii. 68 př. n. l. se stal kvestorem, 65 př. n. l. aedilem, 63 př. n. l. nejvyšším veleknězem (pontifex maximus, 62 př. n. l. městským praetorem. Snažil se získat přízeň lidu a není vyloučeno, že se roku 63 př. n. l. stal i účastníkem Catilinova spiknutí., jehož cílem zřejmě bylo nahradit republikánské zřízení diktátorským režimem. V roce 60 př. n. l. uzavřel s Popeiem a Crassem tzv. první triumvirát, soukromou úmluvu o vzájemné politické podpoře a společném postupu. Rok nato byl zvolen konzulem. Po ukončení jednoroční funkce získal jako prokonzul do své správy na pět let provincií v předalpské a narbonské Galii, včetně vrchního velení nad zde umístěným římským vojskem. Roku 54 př. n. l. mu byla tato funkce prodloužena o dalších pět let. Během osmi let dobyl pro Římany celou zaalpskou Galii (zhruba dnešní Francii). Dvakrát zaútočil východně od Rýna a dvakrát přistál na britských ostrovech, kde pronikl severně od Temže (54 př. n. l.), ale byl zdejšími kmeny přinucen k návratu. Roku 52 př. n. l. potlačil rozsáhlou vzpouru Galů, vedených Vercingetorigem. Jeho vojenské úspěchy vstoupily do dějin. O svých taženích napsal slavné "Zápisky o válce Galské", kde stručně a nechvástavě popsal svá tažení. Příliš mocného Caesara se však začal obávat nejen římský senát, ale také sám Pompeius, který jako jediný z triumvirů setrvával dlouhodobě v Římě a svěřenou provincii Hispánii spravoval pomocí legátů. V té době zemřela jeho žena Iulia, která byla Caesarovou dcerou, a oba politici se navzájem odcizili. Když pak v roce 53 př. n. l. zahynul v Mezopotámii ve válce s Parthy Crassus, první triumvirát se zcela rozpadl a Pompeius se znovu sblížil s optimáty.V roce 51 př.n.l. se Caesar se vydal k pochodu na Řím. Když překročil říčku Rubico dělící předalpskou Galii od vlastní Itálie, pronesl prý onu citátovou větu: "Alea iacta est" - "Kostky jsou vrženy". Pompeius nedokázal postupu Caesarových vojsk čelit. Caesar došel až do Říma, ze kterého Pompeius uprchl, dobyl přístav Brundisia a prakticky celou Itálii. Poté v Hispánii Pompeiovu armádu porazil, ale než se ale mohl vrátit do hlavního města, kde byl mezitím zvolen diktátorem, musel se vypořádat s nespokojeností v řadách vlastních vojáků. V Římě ve velmi krátké době upravil poměry a mohl znovu podniknout tažení do Řecka, kam se Pompeius po svém útěku uchýlil a narychlo shromáždil vojsko. Caesar zvítězil v bitvě u Farsalu a Pompeius uprchl do Egypta. Tam se mu báli poskytnout azyl, zabili ho a jeho hlavu poslali Caesarovi jako výraz spřízněnosti. V Egyptě právě probíhaly spory o trůn mezi ptolemaiovskými spoluvládci Ptolemaiem XIII. a jeho starší sestrou Kleopatrou VII. Caesar nejprve přinutil Kleopatru, aby se za svého bratra provdala, jak bylo v dynastii zvykem. Poté se však s Kleopatrou sblížil, což vyvolalo válečný konflikt mezi nimi a Ptolemaiem XIII. Během tzv. alexandrijské války (48 - 47 př.n.l.) shořela v tomto městě zdejší slavná knihovna. Ptolemaios byl poražen a během útěku se utopil v Nilu. Královna Kleopatra se stala samovládkyní Egypta a porodila Caesarovi syna, kterého pojmenovala Caesarion. Caesar se musel však vrátit kvůli znepokojujícím zprávám z Malé Asie a Afriky zpět do Říma. Po absolutním vítězství nad Farakem, mladým pontským králem v Malé Asii, poslal do hlavního města známou správu: "Veni, vidi, vici" - "Přišel jsem, viděl a zvítězil". Znovu musel nastolit pořádek v Římě i v armádě, s pomocí černošského krále Bokchuse zvítězit v bitvě u Thapasu nad bývalými stoupenci Pompeia a mohl se konečně vrátit do Říma, aby oslavil svá vítězství. V roce 45 se musel vydat do Hispánie kvůli potlačení vzpoury posledních sil Pompeiových synů u města Mundy a učinit tak definitivní konec občanské válce. V roce 48 př.n.l. byl jmenován diktátorem na blíže neurčenou dobu, konzulem na pět let a doživotním tribunem lidu. Později začal disponovat státní pokladnou, zcela ovládl římskou armádu a prakticky se stal vládcem Říma. Přestože republikánské zřízení zůstalo formálně stále ještě zachováno, zavedl řadu reforem. Významně rozšířil občanské právo, především na obyvatele Galie a Hispánie. Zvýšil počet senátorů na 900. Snažil se také o různá sociální opatření, jejichž cílem bylo omezit početnost římské chudiny. 46 př.n.l. zreformoval římský kalendář (Juliánský kalendář). Zároveň byl jeden z měsíců byl nazván jeho jménem - Iulius (česky červenec). Římská republika byla tím pádem fakticky i formálně mrtvá, a tak se poslední demokraté rozhodli Caesara zavraždit a přinutit senát k odhlasování nových republikánských zákonů, které měly demokracii znovu nastolit. Stalo se tomu v senátu, kam se Caesar 15. března 44 př.n.l. přes naléhání své ženy Calpurnie vypravil. Spiklenci mu svými dýkami uštědřili 23 ran, ze kterých jen jedna - od Marka Iunisa Bruta, kterému umírající Caesar řekl pověstná slova "I ty, můj synu?" - byla smrtelná. Caesarovo zavraždění však pád republiky urychlilo. Byl uzavřen druhý triumvirát, jež měl potrestat jeho vrahy, Nastala další krize republiky, nastolení principátu, rané formy císařství a římští panovníci byli v dalších staletích označováni jako caesarové - císaři.
Kalendárium červen 2008
LANDSTEINER KARL
Ve světě je různé rozložení zastoupení krevních skupin. Od západu k východu ubývá A a přibývá B. Nejvíce A mají Eskymáci a Laponci. Nejvíce B mají Korejci. Nejvíce 0 mají Španělé a Indiáni - ti dokonce až 100%.
14. června 1968 se ve Vídni narodil a 26. června 1943 v New Yorku zemřel rakouský biolog a fyzik Karl Landsteiner. Vystudoval lékařství a rozhodl se pro vědeckou dráhu, pro niž měl všechny předpoklady. Po první světové válce, kdy poměry v Rakousku pro jeho vědeckou práci nebyly příznivé, emigroval do Ameriky. V roce 1901 uveřejnil práci Uber Agglutinationsercheinungen normaler menschlicher Blute (Wien.Klin.Wschr. 14,1132), v níž podle aglutinačních vlastností rozdělil lidské krve do tří skupin. K tomuto závěru dospěl na základě vyšetření krví menší skupiny osob tím způsobem, že mísil vzájemné krvinky a séra všech vyšetřovaných. Čtvrtou skupinu neobjevil jenom proto, že ji nikdo ve zkoumané skupině neměl. Čtvrtou a poslední skupinu krevní skupinu objevil a také podle aglutinačních vlastností lidskou krev do čtyř skupin roztřídil Čech Jan Janský, který práci o svém objevu uveřejnil v roce 1907 ve Sborníku klinickém (8,85 –139). Krevní skupiny označil I, II, III a IV. 1927 Landsteiner spolu s Levinem objevil další nový systém MN. Ve třicátých letech 20. století se sjednotilo označování krevních typů A, B, AB a 0 (podle označení Landsteinerova). V roce 1941 byl, z praktického hlediska velmi důležitý, objeven skupinový systém erytrocytu, K jeho poznání opět ve spolupráci s A.S. Wienerem Landsteiner přispěl. Systém byl nazván Rh podle opice Macacus rhesus, jejíž krvinky byly použity v pokusech, které vedly k objevu této vlastnosti Tento objev pak umožnil vysvětlení některých dříve záhadných reakcí po transfúzi, jakož i příčinu hemolytického onemocnění novorozenců – fetální erytroblastózy, a tím i její účinné léčení výměnnou transfúzí v roce 1949. V roce 1930 mu byla udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu za výzkumy typů lidské krve.
HOYLE FRED
24. června 1915 se v anglickém Bingley (Yorkshire) narodil a 20. srpna 2001 v anglickém Bournemouthu zemřel Fred Hoyle. Vystudoval matematiku na Emmanuel College Cambridžské univerzity, v roce 1939 se stal členem její vědecké společnosti. Za 2. světové války se podílel vývoji radaru pro britské námořnictvo, 1945 se vrátil cambridžskou univerzitu, opustil matematiku a začal se zabývat astronomií (zejm. studiu vývoje hvězd) a astrofyzikou, ke které ho přivedl jeho přítel Raymond Lyttleton. 1952 vydal knihu Podstata vesmíru a o tři roky později Hranice astronomie. 1956 byl jmenován členem Královské astronomické společnosti a o rok později se stal profesorem Cambridžské univerzity. 1966 se podílel na založení Ústavu teoretické astronomie při univerzitě a stal se také jeho prvním ředitelem. Dnes tento ústav nese jeho jméno. 1971-72 byl presidentem Královské astronomické společnosti, 1972 byl povýšen do rytířského stavu. 1973 se stal předsedou Britsko-australské rady o dalekohledech. V osmdesátých letech se zabýval především výzkumem komet a je autorem myšlenky, že právě komety přinesly na Zemi život. Byl také nadšeným a hrdým horolezcem. Za život se mu podařilo zdolat všech 280 vrcholů Skotska vyšších než 900 metrů.
Arcivévevoda František Ferdinand Rakouský d´Este
8. června 1914 v Sarajevu zemřel následník rakousko-uherského trůnu arcivévoda a synovec císaře a krále Františka Josefa I. Arcivévoda František Ferdinand Rakouský ’Este. Narodil se 18. prosince 1863 ve Štýrském Hradci. Byl prvorozeným synem arcivévody Karla Ludvíka, mladšího bratra císaře Františka Josefa I. V mládí vedl bouřlivý a veselý život. Vášnivě rád lovil a cestoval. 1892-93 podnikl cestu kolem světa. Jeho posláním měla být vojenská kariéra. Prošel několika posádkami a rychle postupoval v hodnostech. Po smrti císařova jediného syna Rudolfa (1889) a svého otce (1896) se stal následníkem trůnu. Šlechtické jméno Este získal dědictvím po vévodovi z Modeny Politicky byl představitelem konzervativní aristokracie, odpůrcem demokratických forem vlády (odmítal např. všeobecné volební právo) a také dualismu. Po usednutí na trůn měl v plánu uskutečnit přeměnu Rakousko-Uherské monarchie ve federaci Spojených států Velkého Rakouska. V roce 1900 se k nelibosti císaře oženil s "pouhou" hraběnkou Žofií Chotkovou. Vlastnil panství a zámky Konopiště a Chlum u Třeboně. Trvale žili na jejich rodinném sídle na zámku Belvedere ve Vídni, v létě pak na zámku Konopiště. Jejich manželství bylo šťastné a často označované jako romantické. Ze svazku vzešlo čtvero potomků, kteří však byli pro nižší původ matky vyloučeni z následnictví. V Sarajevu byl na něj a jeho manželku Žofii Chytkovou spáchán atentát, kterému oba podlehli Atentát připravila skupina srbských nacionalistů, 7krát vystřelil Gavrilo Princip. Byl dopaden a vězněn ve vojenské trestnici Terezín, kde také zemřel. Tento atentát se stal vhodnou záminkou pro začátek první světové války.
Kalendárium květen 2008
STECKER ANTONÍN
19. května 1855 se narodil a 15. 4. 1888 zemřel český cestovatel Antonín Stecker. Na cestu do Etiopie se vydal ve službách Německé africké společnosti (German African Society) jako vědecký průvodce cestovatele a diplomata Gerharda Rohlfa. V listopadu 1880 přistáli v přístavu Massawa a byli oficiálně přivítáni v královském paláci Johannese IV. Jeho společník ho opustil a Stecker se vydal na šestiměsíční objevitelskou cestu po Etiopii. Sbíral informace o jezeře Tana a pokusil se dostat do pozdějšího nezávislého království Kaffa. Bohužel tam nikdy nedorazil, neboť v té době začala válka mezi dvěmi provinciemi - královstvím Godjam a Shoa. Stecker se stal zajatcem krále Menelika z království Shoa, který se později stal císařem a zakladatelem moderní Etiopie a vítězem nad italskými kolonizátory. Cestoval nějaký čas v doprovodu Menelikovy armády a po nějakém čase opět dostal možnost se v provincii Shoa svobodně pohybovat a bádat. Nevěnoval se však jen mapování (k mapě jezera Tana zákresem zpracoval i 7 dalších jezer), ale také popisu krajiny, staveb a místních obyvatelů. Vše co viděl pečlivě popsal a zakreslil vodovými barvami do mnoha obrazů, které se však během 2. světové války ztratily. Zachovány zůstaly pouze jejich fotokopie. V červenci 1883 opustil Etiopii a vydal se na cestu domů s velkým množstvím nasbíraného materiálu, kreseb, článků a kolekcí předmětů, které mu darovali Shoanský král Menelik a císař Johannes IV. Všechny tyto předměty jsou dnes umístěny v Náprstkově muzeu v Praze.
BUCHNER EDUARD
20. května 1860 se v Mnichově narodil a 13. 8. 1917 v rumunském Focşani na následky válečného zranění zemřel německý chemik a biochemik Eduard Buchner. Studoval na univerzitě v Mnichově, pracoval v laboratoři organické chemie u A. Bayera, kde se zabýval vlivem kyselin na kvašení, a brzy se stal profesorem na univerzitě v Tubingenu,. V roce 1897 uveřejnil výsledky svého dlouholetého výzkumu alkoholického kvašení bez kvasinkových buněk. Zjistil, že příčinou kvašení je neživá chemická látka-enzym nazvaný zymáza, který izoloval z kvasinek, a že vyvolává alkoholické kvašení cukrů i bez přítomnosti živých buněk. Jeho objev se stal základem nového samostatného vědního oboru-biochemie. V roce 1898 se stal profesorem na zemědělské vysoké škole v Berlíně. Jeho výzkumy enzymů pomohly objasnit některé dosud nevysvětlitelné chemické reakce probíhající uvnitř bunky a obrátily pozornost vědců na výzkum chemických procesů v živém organismu. Jejich výsledky pak potvrdily důležité argumenty pro hypotézu o platnosti fyzikálních a chemických zákonů v živých organismech. V roce 1907 dostal Nobelovu cenu za chemii za práce o fermentaci a objev nebuněčné fermentace.
EINTHOVEN WILLEM
21. května 1860 se v Semarangu na Jávě narodil a 28. 9. 1927 v Leydenu v Holandsku zemřel holandský fyziolog Willem Einthoven. Medicínu vystudoval na univerzitě v Utrechtu, ale lékařem se po vzoru svého otce být nechtěl. Ve dvaceti pěti letech se stal profesorem fyziologie a histologie na univerzitě v Leydenu, kde působil až do své smrti a zabýval se elektrofyziologií. Do této doby fyziologové studovali srdeční činnost po všech stránkách a zvýšenou pozornost věnovali vodivému systému v srdci. První popis tohoto systému vytvořil v roce 1845 J. E. Purkyně. V roce 1907 A. Keith a M. Flack popsali sinový uzel v srdci významný pro přenos impulsů z předsíně do komory. Ukázalo se, že srdeční automace je závislá právě na tomto převodním systému a že v srdečním svalu vzniká při vztahu tzv. akční elektrický proud, při namáhavé a komplikované práci dokonce celá řada akčních proudů, jejichž součet dává velmi složitou křivku. Einthoven se rozhodl tuto křivku, zvanou elektrokardiogram zaregistrovat a současně ji také analyzovat. Využil k tomu svých matematických, fyzikálních a fyziologických znalostí a analýzou proudů pomocí kapilárního elektroměru, zpřesnil a rozluštil elektrické reakce srdce. K registraci elektrokardiogramu v roce 1903 sestrojil strunový galvanometr, zavedl končetinové svody, tzv. Eithovenův trojúhelník a během pěti let provedl více než 5 000 záznamů elektrické aktivity srdečního svalu. Tímto položil základy nového oboru - elektrokardiografie.V roce 1924 získal Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii.
HLAVA JAROSLAV
7. května 1855 se v Dolních Královicích narodil a 31. 10. 1924 v Praze zemřel český lékař, zakladatel čs. patologické anatomie a autor první české učebnice patologie Jaroslav Hlava. Studoval na malostranském gymnasiu a pak na pražské lékařské fakultě. 1879 se stal doktorem lékařství. Již rok předtím byl demonstratorem, potom třetím a brzy druhým assistentem. při pathol.-anatomickém ústavě professora Klebsa, 1882-83 pracoval v ústavech prof. Cohnheima, Weigerta, Virchowa, Recklinghausena, Cornila, Vulpiana a Strickera. 1883 se stal suplentem, v témže roce profesorem pathologické anatomie, v listopadu se pak habilitoval. V tomto roce byl také pověřen vedením patologicko-anatomického ústavu české lékařské fakulty v Praze. 1884 byl jmenován mimořádným a 1887 řádným prof. téhož oboru. Kromě toho byl prosektorem všeobecné nemocnice, od 1894 řádným členem České akademie a od 1892 dopisujícím členem Académie de médicine v Paříži, 1891-92 děkanem lékařské fakulty české university. Na české lékařské fakultě byl prvním učitelem patologie a v celém světě pak uznávaným badatelem, který budoval dva obory současně - patologii a mikrobiologii. Usměrnil vývoj celé české medicíny. Byl čtyřikrát děkanem lékařské fakulty a v letech 1906 – 1908 rektorem Karlovy univerzity. V předválečném období se zasloužil o zdárný rozvoj veterinární patologie svými přednáškami v prozatímních pražských kurzech, které se konaly až do letního semestru v roce 1919. Nejvýznamnějším Hlavovým žákem je jeden ze zakladatelů histologie a průkopníků chirurgické patologie. Heřman Šikl (1888 - 1955),
Těsně před vypuknutím 1. světové války se začal na Albertově stavět nový patologicko-anatomický a soudně lékařský ústavu, který do té doby sídlil v Kateřinské ulici. Otevřen byl jaře 1921 pod názvem Hlavův ústav.
1894–1897 vydal Hlava spolu s Andrzejem Obrzutem učebnici Patologická anatomie a bakteriologie a v roce 1900 s Ivanem Honlem první českou samostatnou učebnici bakteriologie. Jeho práce uveřejněné většinou v češtině byly uznávány a ceněny nejen v Čechách, ale i v cizině. Jsou to např.: Atro- phia hepatis flava chronica, atrophia hepatis flava acuta (1880); Chalicosis pulmonum (přednáška o sjezdu českých lékařův a přírodo. zpytcův, »Čas. čes. lék.«, 1881); Ulcus duodeni e phlegmone (1881); Carcinomy jaterní primární (1882); Zhnisání gumatu jater (1882); O vmezeřeném zánětu žaludku, s Thomayerem (1882); Anatomické podmínky vzniku uraemie při zánětech ledvin, s Thomayerem (»Čas. č. lék.«, 1882); Aktinomycosis hominis (t., 1882); Histogenesis vlákniny, habilitační práce (1883). Pro specielní pathologii a therapii Eiseltovu napsal mnoho důležitých statí, jako zejména pathologickou anatomii plic a vaječníku. Hlava s Thomayerem se také rozhodli s velkým nákladem a bez materiálních užitků vydávat Sborník lékařský, díky jemuž mnohá cenná publikace českých autorů neskončila v zapomnění a nebyla uveřejněna pouze německy. Po založení České akademie Sborník zanikl. V té době přispěl Hlava do Thomayerovy sbírky přednášek a rozprav články Ochranné očkování, bakteriotherapie a očkování a O některých affekcích mikteru a náhlé smrti při nich. Zároveň vyšly v Časopise českých lékařů Zprávy o vyšetření některých pramenu vodních, Případ cholery v Písku; O hodnotě desinfekční Lysoli bohemici a K stoleté ročnici vaccinace. V Rozpravách akademie pak vyšly práce: O účinku tuberculinu; O tyfu exanthematickém; O kokcidiovitých parasitech karcinomu a morbus Darieri, s Obrzutem; Aktinomykosis, s Honlem; Serum vaccinové a jeho účinky, s týmž. Zároveň vydal s professorem Obrzutem příručnou knihu pathologické anatomie a bakteriologie, jejíž I. díl byl ukončen rokem 1895.
