Červenec 2010
Lorentz Hendrik
18. července 1853 se v Arnhemu narodil a 4. února 1928 v Haarlemu zemřel holandský fyzik a zakladatel elektronové teorie Hendrik Lorenz. Studoval na univerzitě v Leidenu, kde také ve 22 letech obhájil disertační práci na téma Odraz a lom světla z hlediska Maxwellovy teorie. Jeho práce měla takový úspěch, že za tři roky zde byla pro něj zařízena nová katedra teoretické fyziky. Zabýval se převážně elektromagnetismem; studoval vztah elektřiny, magnetismu a světla. Dále se věnoval elektrodynamice, ve které položil základy pro speciální teorii relativity Alberta Einsteina. V elektromagnetismu vypracoval novou teorii o elektronech, podle které nejsou atomy elementárními částicemi, ale skládají se z ještě menších elektricky nabitých částic. Světlo je potom vyvoláno oscilacemi těchto nabitých částic v atomu. V té době se již vědělo, že světlo je elektromagnetické vlnění a Lorentzova teorie tak dobře vysvětlovala jeho vznik. Jeho kolega Pieter Zeeman (1865-1943), který studoval pod jeho vedením na univerzitě v Leidenu jako asistent, později se pak stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu, kde studoval spektra, objevil jev, který dnes nese jeho jméno. Již před Zeemanem bylo známo, že různé materiály vyzařují světlo o různých diskrétních hodnotách frekvencí, čímž vytváří spektrální čáry, pro každou látku charakteristické. Zeeman si všiml, že v přítomnosti magnetického pole se spektrální čáry polarizovaného světla štěpí na více čar. Tento jev vysvětlil Lorentz za pomoci své elektronové teorie. Magnetické pole nemění dráhu obíhajících elektronů, jak by mohlo někoho napadnout, ale mění rovinu jejich oběhu, čímž dochází k vyzařování na několika odlišených frekvencích. Lorentzova elektronová teorie sice narážela na těžkosti při vysvětlování jevů uvnitř atomů, ale dokázala dobře vysvětlit i mnoho dalších elektrických a optických jevů. 1875 vysvětlil vzorce pro intenzitu při odrazu a lomu. 1892 dal nový obsah Maxwellovým rovnicím; vektory elektrického posunutí a magnetické indukce mají mikroskopický, statistický význam. K těmto Maxwellovým-Lorentzovým rovnicím přistupuje nový fundamentální vztah pro tzv. Lorentzovu sílu, které podléhá elektrický náboj v elektromagnetickém poli. V roce 1902 byli Hendrik Lorentz a Pieter Zeeman oceněni Nobelovou cenou. Od roku 1912 pracoval jako ředitel výzkumu Teylerova ústavu v Harlemu. Zůstal ale čestným profesorem v Haarlemu, kde pořádal jednou týdně přednášky.
Giles Ernest
20. července 1835 se narodil a 13.11.1897 zemřel australský cestovatel Ernest Giles. V roce 1872 jako první použil stanic na právě zřízené transkontinentální telegrafní lince jako východiska k průzkumu vnitřní Austrálie. Na cestu vyrazil od Chambers Pillar na Finkeho řece, asi 400 km putoval podél MacDonnelova pohoří, přičemž objevil Liebigovo pohoří a Amadeovo jezero. Byl prvním bělochem, který spatřil Ayersovu skálu, kterou domorodci nazývají Uluru.
Nachází se přibližně ve středu Austrálie, asi 450 km od města Alice Springs. Je to největší monolit na světě vyčnívající 348 m nad rovinou okolních plání o délce 3,5 km a šířce 2,5 km. Ayersova skála dostala jméno po bývalém australském premiérovi a dnes je součástí národního parku Uluru - Kata Tjuta. V okolí žije již asi 22 000 let kmen Amantů, pro který má skála velký význam duchovní. Každá součást monolitu, každá jeskyně a prohlubenina je pro ně posvátná, má zvláštní smysl a je s nimi spojeno mnoho legend. V jeskyních a skalních výklencích Uluru byly objeveny malby vnitrozemských kmenů představující lukostřelce, oštěpaře či zvířecí hlavy s mohutnými rohy, peřím a listím. Nejstarší obrazce mají geometrické tvary. V roce 1873 a 1874 se Giles pokusil přejít kontinent od stanice Peake přes jím objevené pohoří Musgrave a pohoří Petermannovo. Došel až k 126 stupni východní délky a pokaždé musel cestu ukončit kvůli nedostatku vody a neprůchodné křoviny. Při cestě v roce 1874 zmizel v poušti jeho průvodce Alfred Gibson. Na čtvrté cestě v roce 1875 vyšel od Spencerova zálivu, putoval podél západního břehu Torrensova jezera a přes velkou poušť Viktoriinu až k Moorovu jezeru do Perthu. Na zpáteční cestě šel podél řeky Murchison ke středu kontinentu, přešel Gibsonovu poušť a cestu ukončil u stanice Peake. Při cestě používal velbloudů a jeho rychlost při cestování byla 2000-2500 mil za měsíc.
Hertz Gustav Ludwig
22. července 1887 se v Hamburku narodil, a 30.10.1975 v Berlíně zemřel německý fyzik Gustav Ludwig Hertz. V roce 1906 začal studovat na univerzitě v Göttingenu , později na univerzitě v Mnichově a Berlíně, promoval v roce 1911. V roce 1913 nastoupil jako odborný asistent na Institutu fyziky v Berlíně, 1914 byl mobilizován, 1915 těžce zraněn. 1917 se vrátil do Berlína, 1920 - 1925 působil ve fyzikální laboratoři Philips v Eidhovenu a pracoval na jednom z prvních pokusů, který se stal podkladem pro Franck-Herzův experiment. Poprvé ho předvedli již v roce 1914 (dvanáct let před vznikem kvantové mechaniky) a poskytli tak jasný důkaz Bohrova postulátu, který říká, že energetické stavy atomů jsou kvantovány a že výměna energie mezi atomy a okolím probíhá pouze tehdy, když tato energie nabývá určitých hodnot.V tomto experimentu jsou atomy par rtuti excitovány nepružnými srážkami s elektrony o určité energii. Jde tedy o předání mechanické energie. V roce 1925 se stal profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na University of Halle a spolu s Jamesem Franckem získal Nobelovu cenu za fyziku za objev zákonů, kterými se řídí srážka elektronu s atomem. V roce 1928 se vrátil do Berlína jako ředitel Ústavu fyziky Technologické univerzity v Charlottenburgu a byl zodpovědný za způsob oddělování izotopů neonu prostřednictvím šíření kaskády.
V roce 1935 z této funkce z politických důvodů odstoupil a začal pracovat jako ředitel výzkumné laboratoře Siemens Company. 1945 - 1954 byl vedoucím výzkumné laboratoře v Sovětském svazu, a byl jmenován profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku., kde působil až do roku 1961, kdy odešel do důchodu.
