Březen 2010
Hooke Robert
3. března 1703 v Londýně zemřel anglický vynálezce a experimentátor Robert Hooke. Narodil se 18. července 1635 se ve Freshwater na ostrově Sign. Začal studovat v Oxfordu, kde se o něj začal zajímat anglický fyzik a chemik R. Boyla. Na jeho doporučení se v roce 1663 stal členem Royal Society, která měla heslo Nullius in verba! (Nic slovy). Byl jedním z těch, kteří začali používat mikroskop pro vědecká pozorování. Vylepšil osvětlování, vynalezl irisovou clonu. Nákresy jeho mikroskopického pozorování se staly přílohou první knihy věnované mikroskopické technice - nejslavnějšího Hookova díla Micrografia (1665). Je mu mj. přisuzováno také zavedení biologického pojmu buňka. Poprvé se v této knize objevily zobrazené rostlinné i živočišné buňky i krystalická struktura železa či nerostů. Zkonstruoval zrcadlový dalekohled, předvedl helioskop určený k pozorování Slunce, navrhl pohon dalekohledu hodinovým strojem, představil vynález čelních kol se šroubovými zuby, vynalezl tzv. hodinový nepokoj, zavedl užívání nitkového kříže pro nastavení dalekohledu, vynalezl stroj na dělení kruhu, vymyslel přístroj nazývaný oktant, objevil úměrnost mezi zatěžující silou a prodloužením pružiny, dnes známou pod názvem Hookův zákon.
1677-1683 byl tajemníkem Královské společnosti.
V roce 1665 se stal profesorem geometrie na Gresham College v Londýně. V roce 1667 jako první vysvětlil teplotu jako živý pohyb molekul, 1678 tento objev popsal v díle De potentia restitutiva. Vynalezl sirénu s ozubenými koly, sestrojil první rtuťový barometr s kruhovou stupnicí, zdokonalil podvojný Huygensův tlakoměr, navrhl námořní barometr, zkonstruoval přístroj pro měření síly větru, navrhl meteorologické přístroje se samočinnou registrací (např. srážkoměr a vlhkoměr), objevil hustoměr pro měření koncentrace soli ve vodě, vynalezl hloubkoměr a teploměr pro měření mořských hlubin, optický telegraf, spolu s nizozemským matematikem a fyzikem Ch. Huygensem (1629-1695) zvolil body varu a mrznutí vody za pevné body stupnice teploměru. Po požáru Londýna v roce 1666 vypracoval stavební plány, podle kterých byla část města znovu postavena. Pozoroval Slunce a planety sluneční soustavy, studoval změny povrchu Země, rozpoznal souvislost mezi geologickými změnami a změnami fauny. Byl první, kdo ve zkamenělinách poznal zbytky dřívějších organismů a napsal o tom práci O příčinách častých nálezů lastur a jiných mořských objektů na povrchu Země. V práci Přednášky o zemětřesení z roku 1688 psal o vnitřním ohni Země, v práci Pokus o dokázání pohybu Země z roku 1674 připravil půdu pro gravitační teorii anglického vědce I. Newtona (1642-1727).
Němec Bohumil
12. března 1873 se v Prasku u Nového Bydžova narodil a 7. 4. 1966 v Havlíčkově Brodě zemřel český biolog a akademik Bohumil Němec. 1891 maturoval na gymnáziu v Novém Bydžově, studoval na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Zájem o přírodovědu ho přivedl mezi posluchače prof. F. Vejdovského, který tam vedl ústav zoologie a srovnávací anatomie. 1899 pro tento obor habilitoval. Zavádění pokrokových zoologických metod Vejdovského školy a jejich doplnění o vlastní pokusy mu umožnilo se stát jedním z uznávaných zakladatelů experimentální cytologie rostlin. Spolu s J. Blažkem začal v roce 1902 intenzivně studovat možnosti umělé polyploidizace rostlinných buněk. Tyto výzkumy, spolu s řešením řady otázek oplození a cytologických základů genetiky, vyvrcholily v jeho nejrozsáhlejší vědeckou práci Das Problem der Befruchtungsvorgänge (Berlín 1910). Významně se také podílel na založení Ústavu fysiologie rostlin, v letech 1901–1903 stál v jeho čele. 1907 se stal profesorem. Zabýval se zkoumáním rostlinné buňky, podporoval výzkum růstových a regulačních látek - fytohormonů. 1921 rozdělil organismy na eukaryota a prokaryota. 1919-1920 byl děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zasloužil se o vznik samostatné přírodovědné fakulty a 1921-22 byl pak rektorem celé univerzity. V roce 1923 znovu zahájil činnost populárně vědeckého časopisu Vesmír. 1923-1927 byl vydavatelem vědeckého časopisu Studies from the Plant Physiological Laboratory of Charles University a v roce 1959 založil časopis Biologia plantarum. 1930-1943 pracoval jakol šéfredaktor Ottova Slovníku naučného nové doby. V roce 1937 ku příležitosti 150. výročí narození J. E. Purkyně spoluorganizoval v Praze kongres pro historii reálných věd. 1931–1946 předsedal Čs. národní radě badatelské. Bohumil Němec se také angažoval v politice. Byl přítelem A. Rašína a členem národně demokratické strany. Obdivoval K. Kramáře a kritizoval skupinu Hradu kvůli slabosti vůči Němcům a špatné politické etice V roce 1935 se stal protikandidátem E. Beneše na úřad prezidenta republiky. 
Nezískal však dostatečnou podporu státotvorných stran a proto svou kandidaturu stáhl. Po roce 1945 byl komunisty vytlačován z funkcí ve vědecké komunitě a včetně jeho rodiny i perzekuován. Na základě intervence sovětského vědce Borise Zoravy u prezidenta Zápotockého perzekuce skončila a stal se členem a akademikem Československé akademie věd, 1956-1959 ředitelem Encyklopedické kanceláře ČSAV. Byl místopředsedou Mezinárodní akademie reálných věd v Paříži, místopředsedou Mezinárodní rady vědeckých unií, členem a funkcionářem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk, Československé národní rady badatelské a také členem Linnéovy společnosti v Londýně, která v rozmezí 175 let své působnosti zvolila do svých řad jen dva Čechy – J. E, Purkyně a Bohumila Němce.
Mayer, Julius
20. března 1878 v Heilbronnu ve Švábsku se narodil a 25. listopadu 1814 tamtéž zemřel německý lékař a fyzik Julius Mayer. Vystudoval lékařství v Tübingen a krátkou dobu provozoval praxi na klinikách v Mnichově, Vídni a Paříži. V roce 1840 se stal lodním lékařem na malé východoindické lodi s 28 muži plující na Jávu. Zajímal se o záhadu tepla, buzeného třením i o původ tepla v živých organismech. Při pouštění žilou námořníkům v tropech ho zaujalo, že jim tekla neobyčejně světlá krev. Při návratu do mírného pásu se barva změnila na tmavou. Vysvětlil to tím, že lidské tělo v tropech nemusí vydávat mnoho energie na udržení tělesné teploty a tudíž se v krvi nepřenáší tolik kyslíku. Pozoroval prý také zahřívání vody při jejím mechanickém pohybu, vlnobití, a celou zpáteční cestu (121 dní) o těchto jevech přemýšlel. Výsledkem byl článek, který 16. června 1841 odeslal do Poggendorffových Análů, ale publikování se nedočkal. V roce 1842 mu byl však článek o stejném objevu již v Liebig´s Annalen otištěn byl. Navíc v něm popsal i výpočet mechanického ekvivalentu tepla. Publikoval celkem tři práce týkající se zákona zachování energie. V roce 1842 Bemerkungen über die Kräfte der unbelebten Natur o energii v neživé přírodě, v roce 1845 Die organische Bewegung im Zusammenhang mit dem Stoffwechsel o energii u živočichů a rostlin. Popisoval proudění energie ze Slunce v podobě světla, které způsobuje vypařování vody do mraků a které dodává energii rostlinám a zvířatům. Dále pak, že při přeměně na svalovou práci se přeměňuje chemická energie potravin na energii mechanickou. Nakonec v roce 1848 publikoval Beiträge zu der Dynamik des Himmels, kde popsal energetické zásady pro kosmická tělesa. V roce 1848 správně zdůraznil nemožnost konstrukce perpetuum mobile prvního druhu, správně chápal podstatu tepla a rozlišoval pět forem energie (potenciální, kinetickou, tepelnou, elektrickou a magnetickou, chemickou). Mezitím se stal uznávaným lékařem, ale jeho úspěch neměl dlouhého trvání, neboť se články na podobné téma začaly objevovat i jinde. Když hájil své prvenství, přišel o duševní klid i klientelu, neboť pacienti se na něj dívali jako na člověka, který krade cizí myšlenky. Musel se léčit 13 měsíců v psychiatrické léčebně s diagnózou megalomanie. Na zotavenou odjel do Švýcarska a světem se šířila pomluva, že zemřel v blázinci. V posledních letech života se mu konečně dostalo uznání od zahraničních fyzikálních kolegů, ale jeho první práce dokazující pravdu se našla až za 36 let po smrti Poggendorffa v jeho stole.
