Etika – okno ke skuteènosti
Meglio non saper nulla che aver idee fisse.

I.
Co je vìèné, pøedstavuje se jako pomíjivé,
nezachytitelné. Co není viditelné, je nespolehlivé.

II.
Mrtvá øeè – uchopitelný jazyk – formuje
skuteènost. Jednotlivá pravidla jazyka jsou jasná,
nelze však pøedem rozhodnout, jak se zachová.
Supluje se tak živý organismus-mechanismus a
odstraòuje se spor: je zde jeden výsledek, nebo
druhý.

III.
Etika a pravda nejsou v jazyce vyjádøitelné,
projevují se jen relativnì jako morálka a
pravdivost; pravdu a dobro nelze popsat
explicitnì, etické soudy mohou být jen relativní.
Ve svìtì redukovaném na jazykové popisy
zùstává morálka bez etiky.

IV.
Paradox je charakteristickým rysem øeèi, je obìtí,
kteroupøinášíme, chceme-li nazývat vìci
„pravými jmény" (pravá jména jsou tabu) a hájit
názory jako „pravdivé". To, co je pojmenované,
ztrácí své oznaèovací a vypovídací schopnosti.
Není-li co vyjádøeno, paradox, až na výjimku,
nemùže nastat.

V.
Relativní etické soudy je možno charakterizovat
situací, nevyslovitelné, etické absolutní soudy

signalizovat nebo spojit s jistým druhem
„paradoxní" situace.1

VI.
Etika je oknem ke skuteènosti.

VII.
Vize svìta jako paradoxu je paradoxní ne proto,
že bychom neznali ještì správnou jazykovou
explikaci, ale proto, že nepøítomnost této
jazykové explikace je podstatou této vize. Pomocí
této vize lze vystoupit z jazyka.2

VIII.
Etika – vize svìta jako paradoxu – se tak jeví jako
jediné spojení se skuteèným, úplným svìtem.

IX.
Paradox neobsahuje v sobì nemožnost, je oknem
ke skuteènosti.

X.
Pozorujeme hvìzdy, nebe, formikule, ryby, trávu,
mìsíc a písek, nasloucháme jim a máme za to, že
oni nás na oplátku pozorují a naslouchají nám.
Dost možná, že ano. Je dobøe možné, že ne.

Poznámky

1/ Vzpomeòme na situaci, kdy jsme naposledy, v
témìø absolutním tichu, stáli uprostøed noci pod
hvìzdnatým nebem, daleko od lidí, daleko od
nejbližšího mìsta èi vesnice. Ten, kdo ví, o èem

mluvíme, si jistì doplní pøíklady podobných
okamžikù. Vzpomeòme, že naše pocity v této
chvíli bylo možno pøiblížit jako „úžas nad existencí
svìta". Tento popis, jakkoliv protimluvný
(žasnout nemùžeme nad nìèím, co každodennì
známe, co se nám pøedstavuje stejnì, co se nám
ani nemùže pøedstavovat jinak, v tomto pøípadì
neexistencí svìta), popisuje zkušenost vidìt svìt
jako paradox. Pro tuto situaci, pro tuto
zkušenost, není v jazyce nijaký výraz, vyjma
paradoxního údivu nad existencí samotného
jazyka. Ten, kdo je schopen prožívat znovu tuto
zkušenost, nepotøebuje definice pravdy a dobra,
je nejblíže skuteènosti, umí se sám rozhodnout.
Viz L. Wittgenstein, Lecture on Ethics, in: The
Philosophical Review, LXXV, 1965.
2/ Viz L. Wittgenstein, Lecture on Ethics, in: The
Philosophical Review, LXXV, 1965.