Informovaný svět: Vím, že nevím to, co vím

Informace má dnes větší cenu, než za kolik stojí.
Boj o ně a směnný obchod informací s
nebývalou čilostí bují. Za zprávu o tom, co se
dnes nestalo, je možno dostat obratným
handlem několik jiných, neméně důležitých
zpráv vypovídajících o tom, co se dozajista
nestane. Vytváří se tak zasvěcený okruh těch,
kteří vědí. Vědí co?
Neustálým opakováním a zdůrazňováním tvrzení
o potřebě informací, se stává potřeba, a hlavně
právo na informaci jedním z nejneochvějnějších
dogmat. Přesto se nelze zbavit dojmu, že se
vlastně nikdo o ničem nic nedozví. Ba dokonce
se může zdát, že skutečné znalosti, názory a
vědomosti o tom, jaký je svět, se vytrácejí.
Neznámo kam.
Chcete-li se zúčastnit onoho obchodu zprávami,
je třeba na nich nějakým způsobem participovat.
Zprávy vlastnit, vytvářet anebo oprašovat,
přepisovat je, skladovat, kupovat, prodávat a
vyměňovat, vztahovat je k místu, kde se právě
nacházíte, či spojovat s nějakou podobnou
informací nebo jinak se na nich podílet.
Přesto není zcela zřejmé, co v takovém světě
informací informací je a co jí není, zda a o čem
informace vypovídá, není-li pouze in-formací,
neznamená-li in-formování vlastně jen z-
tvarování, manipulaci. Často se zdá, že tomu tak
skutečně je, že jediná událost, která je
identifikovatelná se zprávou, je manipulace
příjemce zprávy. Čí ruce jej tvarují? Eh?
Není dále zcela jasné, zda do oběhu vyslaná
zpráva je vždy o tomtéž jako zpráva přijatá.
Jestlipak vůbec o něčem je? Anebo je zcela o
ničem? Jaké je v tomto případě působení a
obsah, význam nebo smysl zprávy, kdo je jejím
skutečným původcem a komu je informace
určena? Co nebo koho informace tvaruje? K
čemu je vztažena? Neustavuje více nový

předmět, spíše než že by vypovídala o již
existujícím? Není více zakrýváním než
odkrýváním? Co?
Kladením těchto nebo podobných otázek1 se
veškeré vědění redukuje na vědění uniformní,
převoditelné a každému stejným způsobem
pochopitelné, a tedy na skutečnosti zcela
nezávislé. Začínáme pohlížet na svět jako na
svět plně informovaný. Vědění je zde každému
stejným způsobem pochopitelné, to ale
neznamená, že je každému stejně srozumitelné
nebo stejným způsobem přístupné: vědět
znamená znát něco, co ostatní nevědí. Víme vše,
jestliže ostatní nevědí nic.

V zajetí stínů

Chceme-li překročit vlastní stín, zdá se na první
pohled nejvhodnější zabývat se hlouběji „pravou
podstatou" stínu. Co je to stín? A co stín není?
Kdy je stín stínem? Čeho je stín stínem? A čeho
stín stínem není? Jaký je stín stínu? Co stín umí?
Jaké výhody stín poskytuje a k čemu se asi tak
dá použít? Je etické zneužívat stíny? Na co se
dá stín rozložit a z čehopak se asi skládá?
Jakého druhu jsou stíny a jak se stín zachová?
Je vůbec něco mimo stín?
Postupně se tak noříme hloub a hloub do světa
stínů, do omezeného světa popisů či obrazů.
Původce stínu se nám začíná jevit již jen jako
jeho obraz, stín stínu, je jasný jen tehdy, je-li se
stínem poměřován, je-li na stín redukován. Žije
ve funkci stínu. Původce stínu vystupuje zřetelně
pouze v tom případě, lze-li jej stínem plně
charakterizovat, nahradit. Ten, kdo stín vrhá, je
jím samotným charakterizován a tedy nahrazen,
stává se sám stínem. V tom okamžiku již nic
mimo stíny není, nebylo a nebude.

V zaujetí o poznání stínu se rozplynul náš pravý
cíl, překročit vlastní stín, v nedohlednu. Původní
svět, ten který stín vrhal, je mimo nás, již

nemluví, zůstávají jen jeho popisy, stíny. Z řeči
stínů se stává jazyk, z jazyka o „skutečnosti", ze
stínů, jediná, „opravdová" skutečnost. Dostali
jsme se do světa stínů. Cokoliv může být
považováno za stín, tedy i za nositele čehokoliv.
Stíny ztrácí vlastnosti stínů: být stínem něčeho.
Otázka, zda stíny a jejich jazyk dobře popisují
skutečnost se mění na otázku uniformní
přeložitelnosti stínu – na stín. Všechno od
začátku do konce se stává stínovými zrcadly.
Skutečnost je neuchopitelná, není aktuální, není.
Je nahrazena stíny a je jimi vymezena. Co jsou
stíny? Jak jsou používány? Ptát se na „pravou
podstatou" stínu přestalo mít smysl.
Začínáme se jako stíny chovat. Co je mimo stíny,
je již vyjadřováno jen v řeči, v jazyce stínů,
cokoliv mimo stíny lze charakterizovat jen svým
vztahem ke stínům. Být „vědecký" znamená držet
se stínů, hovořit jejich řečí. Co jakýmkoliv
způsobem odkazuje mimo, stává se „uměním",
„magií", uměním beze stínu, uměním pro umění.
Jednota stínu a jeho pána stojí mimo stíny, a
jsme-li ve světě stínů, existuje již pouze mimo,
nelze k ní nikterak odkazovat. Stáváme se tak
sami stíny – stíny v řeči stínů. Jsou na nás hrdé
naše stíny, nebo jsme domýšliví na ně? Vždyť
jsou mnohdy tak velmi přepychově vyšňořeny.
„Jednou večer seděl cizinec na svém balkoně, a
za ním hořelo v pokoji světlo. Bylo tedy docela
přirozeno, že se jeho stín na zdi protějšího domu
rýsoval. Ano, ten seděl na balkoně protějším
mezi kvítím, a kdykoliv se cizinec pohnul, pohnul
se jeho stín rovněž, neboť to jest již zvykem
stínu.
‚Zdá se mi, že můj stín je to jediné živoucí v
protějším patře,' pravil učenec. ‚Hle, jak tam
pěkně mezi květinami sedí, a dveře jsou jen
lehce přivřeny. Tu by měl být můj stín tak chytrý
a vejíti dále, tam se poohlédnouti, vrátiti se opět
a mně vypravovati, co tam viděl. – Ano, ano,
mohl bys také v něčem býti užitečným,' pravil
svému stínu žertem; ‚buď přeci tak laskav a