Semiologie, jazyk, ideologie, moc

I.
„… dnešní člověk žije mnohem víc než člověk
minulých věků ve světě slov, abstraktních pojmů,
obecných představ, které mu čím dál více
nahrazují bezprostřední zkušenost, přímý prožitek
skutečnosti."1 Současnost bývá často
charakterizována v termínech informace. Mluví se
o právu a potřebě být informován, o nedostatku a
zase nadbytku informací, o jejich zatajování, v
neposlední řadě o jejich manipulaci. To, čím jsme
obklopeni, co je nám všední, většinou nevzbuzuje
naši zvědavost, a tak si jen málo uvědomujeme,
co informace znamená, že informace je spojena
významově i fakticky s manipulací. Čím větším
množstvím informací jsme zahrnováni, tím méně
žijeme ve skutečném světě, tím méně o něm víme
na úkor fiktivního světa konstruovaného pomocí
slov a obrazů – informací. Informace není už
zprávou, postupně ztrácí svou povahu vypovídat
o „pravém" stavu úplného a skutečného světa a
stává se stále více zprávou o světě fiktivním,
částečném, o tom, kdo (co) ví a (co) kdo neví,
než o tom, co je „tak a tak". Vědět o tom, co kdo
ví, nevědět o tom, co vědí ti, co to nevědí.
Informace tak čím dál více nahrazují bezprostřední
zkušenost, přímý prožitek skutečnosti.
Skutečným se stává jen to, o čem jsme
informováni, jen to přijímáme jako důvěryhodné,
bereme nebo odmítáme vzít na vědomí.
Nezabýváme se již skutečností, ale tím, co je nám
sděleno, nepozorujeme to, co se děje, sledujeme
informace. Svět je omezen na zobrazené, na
parciální, a tedy umělou skutečnost. Ta je méně

odolná proti našim přáním. Nepobuřuje skutečné
násilí, ale násilí na stránkách novin, zpráva o násilí,
špatná nebo dobrá informace mění náš život víc
než pár facek nebo dobrý lov, než skutečné
příhody. Svět si vybíráme podle toho, který deník
nás zaujme v trafice, nebo na jak drahou máme
anténu, a vidíme jej tak jasně a opravdově, kolik
nás stojí televize. Začínáme žít ve světě slov a
obrazů. Jazyk plně nahrazuje skutečnost. Původní
skutečnost již není zapotřebí manipulovat.
Pominul důvod k represím ve skutečném světě.
Máme možnost výběru jakéhokoliv ze světů, až
na ten skutečný. I ten však můžeme s libovolnou
věrohodností pro daný jev nahradit fikcí.
Realita takto organizovaně představovaná je
manipulovatelná a manipulovaná.
Manipulovatelnost je její hlavní charakteristikou.
Nelze se pak divit, že tak často zmiňovaný „život
v pravdě" se dále omezuje na shodu nebo
konfrontaci s určitou televizní stanicí, s projevem
premiéra případně jiného politika nebo s tím či
oním deníkem, že pravda se vytváří vhodnou
manipulací se slovy. Slovům, na rozdíl od
skutečnosti, na rozdíl od větru a deště, lze do
jisté míry poroučet. Za jakou cenu? Představa
skutečnosti se stává ideologií, ideologie
skutečností, spravedlností, vědou i uměním.
Jazyk nebo řeč není nadále projevem myšlení,
není hovorem o skutečnosti, nýbrž útěkem před
myšlením i skutečností. Jazyk, který se opírá o
jazyk, není dále vysvětlitelný bez uniformní
reference. Není tak možno vzájemně si
porozumět, není možno promlouvat a konečně
není ani důležité vědět, co říkáme. Ten, kdo neví,
o čem mluví, většinou také neví, co říká. I v tom

případě nezřídka ví, proč mluví: aby přesvědčil o
něčem, co je pouhá fikce. Jde mu o podvod.
II.
V roce 1983 vyšla v exilovém nakladatelství
Arkýř kniha Petra Fidelia Jazyk a moc2
publikovaná již dříve v samizdatu. V zasvěceném
doslovu Václava Bělohradského se píše, že „kniha,
kterou jsme právě dočetli, nás poučila o logice
jazyka, jehož jediným cílem je dosáhnout úplné
nezávislosti na skutečnosti". K tomu je třeba
dodat, že kniha je především exemplární ukázkou
sémiologie moci. Logika jazyka, který skutečnost
represivním způsobem manipuluje, je jen
důsledkem těchto sémiologických zkoumání,
sama však pravou tvář této manipulace
nepostihuje a ani postihnout nemůže. Při
zkoumání této sémiologie moci je ovšem vhodné
logiku použít.
Na tomto místě si dovolíme malou odbočku.
Sémiologie, nauka o znaku (o umění číst znak),
může být překládána i jako nauka o znacích.
Nauka o znacích, nebo dokonce o systému znaků,
či dokonce o systémech znaků, není však totéž,
co nauka o znaku, stejně jako nauka o duši není
totéž, co nauka o duších, neřkuli o systémech
duší, jako biologie není nauka o životech nebo
systémech životů, ale nauka o životě atd. To, že
naše prostředky jsou omezené (jazyk a řeč), vede
ovšem k tomu, že používáme často analogií – a
tedy i spojení – mezi instancemi znaků, duší atd.
Sémiologie však nemůže v žádném případě
pojednávat o modelech nebo systémech znaků,
neboť v nich se vlastnosti znaků, tedy jejich
příznačnost, která je lokální vzhledem ke znaku,
ztrácí (indukcí rozšířená lokální vlastnost analogie
se stává globální vlastností, modelem, systémem,