Uherský Brod v době reformace a protireformace

Petr Zemek

Příspěvek z VI. setkání doktorandů CMS 27. 11. 2001

(Pozn.: toto je pouze podklad k velmi stručnému a obecnému seznámení s tématem výzkumu směřujícího k sepsání disertační práce, proto nesplňuje ani formální náležitosti odborného textu. I tak rád uvítám jakoukoli připomínku. Má adresa je: petr.zemek@quick.cz )

Na počátku bych rád vyjádřil svůj vděk těm, kteří organizují tato setkání, protože to po svých zkušenostech, považuji za nesmírně důležité. Každý z nás odevzdává do své práce spoustu své energie, tvořivosti a času. Přes to nemusí tomuto konečný výsledek odpovídat, může být jednostranný a torzovitý. Daleko lepších výsledků, kvalitativně i kvantitativně, dosáhneme synergií. Sám jsem rád, že jsem našel kolegu, který se nyní, jako doktorand zabývá dílčím tématem mého výzkumu. Je to naděje do budoucna, že oba budeme úspěšnější.
Vzájemné obohacování se, pomoc i kritika je, myslím, dokonce nevyhnutelnou cestou do budoucna. Tedy upřímný dík všem, kdo se o taková setkání, která by měla být především navazováním kontaktů a vzájemných vztahů.
Nyní k mému výzkumu. Proč právě takové úzké regionální téma? Musím říci, že ještě jako student teologie a historie, jsem nacházel až postupně vztah k regionální historii, jakoby velké světodějné procesy, jako třeba reformace, probíhaly v jiné sféře, a zde byly patrné dozvuky, které neměly zpětný vliv na "velkou historii". Až později, když jsem se zabýval Uherským Brodem, jsem dospěl k poznání, že takový pohled by byl nesmírně falešný, protože i výseč, která ostatně odpovídá pouze naší badatelské potřebě, tvoří součást jednotné sociální reality.
Tedy konkrétně, proč Uherský Brod. Motivace byla dvojí. Prvním motivem je vztah k regionu, ve kterém jsem se narodil a žiji, proto má volba padla na Uherský Brod, potažmo uherskobrodské panství. Druhým motivem byla pak snaha zkoumat dosti rozdílná avšak příbuzná a na sebe navazující období reformace a katolické obnovy ve specifických podmínkách nevelké lokality (má práce se tak pouze z části týká středověkých dějin). Chtěl bych sestoupit, nakolik je to možné až na rovinu mezilidských vztahů, jak se projevovaly v situacích běžného, každodenního života. K těmto dvěma motivům je ještě třeba poznamenat, že i volba školy pro postgraduální studium (ETF UK) byla záměrná, nejen pro skvělou tradici historických studií, ale i z důvodu potřeby, pro mne jako katolíka, takové téma zkoumat v dialogu se stranou evangelickou.
Takto jsem postavil svůj badatelský projekt, musím říci poněkud idealisticky viděný, poněvadž jsem správně neodhadl pramennou skladbu, která ne vždy dovoluje sestoupit až na samotný základ a je nevyvážená. Už předem se zdá, že se mi nepodaří bezezbytku srovnat poměry ve městě před Bílou horou a po ní. Pro starší období, je pramenů relativně málo, takže se některé soudy musí omezit na pouhé hypotézy, pro mladší je pramenů poměrně hodně, pro některé záležitosti až takové množství, které je nepřehledné (a dal bych ruku do ohně za to, že archiválie, které jsem procházel od jejich založení nikdo jiný dopodrobna nečetl), avšak jejich skladba je jiného charakteru a také pokrývá jenom některé aspekty života. V jistou dobu jsem čelil pokušení, abych se ve svém zkoumání omezil pouze na období pobělohorské, které by obsahově disertační práci bez problémů naplnilo. A je skutečností, že jsem se na tuto dobu zatím výhradně soustředil. Pokud bych takové omezení učinil, myslím, že by mé snažení ztratilo na hodnotě, protože odpovědný soud o těchto obdobích můžeme vyslovit pouze pokud je nahlížíme v jejich souvztažnosti a kontinuitě vývoje.
Nyní k dosavadnímu bádání. Takto formulované tázání ve vztahu k minulosti Uherského Brodu, se dosud neobjevilo. Náboženskými poměry se však již speciálně, a dlužno říci důkladně a odpovědně, zabýval uherskobrodský rodák Valeslav Růžička a to již ve třicátých letech minulého století. Právě prostřednictvím Růžičky se dostávám ke značné části pramenů. Obecnými dějinami města se pak zabývalo mnohem více autorů, jak amatérských, tak profesionálních (kupodivu jsou mezi amatéry často spolehlivější údaje, než od některých profesionálních historiků). V řadě uherskobrodských historiků můžeme jít hodně daleko do minulosti a zatavit se třeba u jedinečných Památek města Brodu Uherského od Františka Václava Letochy, který na počátku 18. století poměrně přesně a se smyslem pro objektivitu sepisuje dosavadní historii města. Měl přístup k archivu města, který mu sloužil za základ, ale současně o tom, co popisoval i diskutoval s jinými, např. místními dominikány a rovněž spolupracoval s historiky, třeba Janem Jiřím Středovským (i v době baroka byla taková spolupráce běžnou).
Má práce nemá být pouze historickým zkoumáním, ale stejným dílem i teologickým, proto můj úhel pohledu tomu bude odpovídat. Stručně řečeno to má být vývoj náboženského myšlení a tomu odpovídajícího života v průběhu přibližně 200 let. Záměrně spojující epochy, které jsou chápány jako protikladné a často studované odděleně.
V této fázi se zatím pohybuji na rovině přípravných prací, sběru materiálu, a omezuji se pouze na dílčí studie. Proto následující obecný přehled historie města v období před Bílou horou vždy neodpovídá mému bádání, je to s větší části kompilace, kde se pro mne objevuje spousta otazníků, zatím bez uspokojivé odpovědi.

Uherský Brod byl důležitým místem na komunikační a zvláště obchodní spojnici vedoucí do Uher. První bezpečná zmínka o existenci osady na tomto místě je z roku 1131. Místo se nazývalo Uněradice. Město zde vzniklo za Přemysla Otakara II. Do roku 1643 stával uvnitř jeho opevnění i zeměpanský hrad a samotné město bylo do roku 1506 královským. V 16. století bylo po Strážnici v rámci regionu druhým nejlidnatějším městem. Není divu, že zásluhou těchto okolností, i skutečnosti velice tolerantního postoje držitelů města a panství, pánů z Kunovic, se zde objevují heterodoxní skupiny a posléze koexistují různá křesťanská společenství a k tomu i stále silnější židovská komunita (v této době většinou mimo městské hradby, až po Bílé Hoře se stěhují do centra vyklizeného emigrací či vymíráním). Toto spolužití, jako každé lidské žití nebylo bez konfliktů. Ty měly nejrůznější příčiny, často byl jejich původ v problémech mimo čistě náboženskou oblast.

Počátky křesťanských společenství, která se snaží hledat odlišnou cestu od Říma, můžeme, byť někdy obtížně, sledovat až k husitství. V roce 1427 se podařilo husitům pod vedením Prokopa Holého zmocnit města. I když byli nedlouho poté poraženi, zdá se, že se jejich učení ve městě udrželo. To je otázka na kterou zatím nemám, podloženou odpověď, i autoři se různí. Podle Růžičky zůstalo město stále katolickým. Husitství se muselo dostat jinými cestami do města, ale kolik mělo přívrženců, zatím lze těžko říci. Podle údajů ŘehořeVolného došlo v roce 1460 mezi husity a katolíky k nepokojům, které měly za následek to, že husitští radikálové byli pozatýkáni a uprostřed zimy polonazí vyhnáni z města.
Husitství však určitě do těchto míst pronikalo dále i jinými cestami. Obchodní styky s Uhrami přinesly ještě dříve, na počátku 15. století, do města i okolí valdenství. Obchod patrně ovlivnil i počátky českobratrského učení, kdy se obchodovalo s východočeskými sukny (zvláště živé bylo spojení s Litomyšlí a Vysokým Mýtem), která byla prodávána dále do Uher.
Místní historik Jan Kučera o této situaci píše. " V obyvatelstvu brodském byla tehdy rozervanost veliká a to hlavně následkem vášně a řevnivosti náboženské. Vystoupení mistra Jana Husi způsobilo v Brodě Uh. rozjitření myslí až příliš hluboké a trvalé ani nejúsilovnější snaha měšťanstva katolického a dominikánů nestačila, aby je potlačila. Přijímání svátosti oltářní pod obojí stalo se jí potřebou nevyhnutelnou, rozjímání a hloubání o písmě svatém zvykem. Na veřejné ulici o jiném se nemluvilo, nežli jak ta neb ona slova písma svatého dlužno vykládati. Touha po čisté náboženské pravdě i tu byla obecná. […] Mnozí upadali i v náboženské blouznění a mnoho bylo v končinách zdejších i takových, kteří viděli se povoláni, aby novou církev založili. Takoví náboženští fanatikové a blouznivci od Brodu Uh. až k Domažlicím v Čechách se svým výkladem písma svatého docházeli a naopak zase hlasatelé čistého učení z Čech až se přicházeli. V prvém desítiletí XV. století přineseno z Čech do Brodu Uh. náboženské učení zemana Řehoře a Petra Chelčického."
Jednota bratrská se do města však dostala patrně dříve, podle Valeslava Růžičky, již v druhé polovině 15. století. Její vznik spojuje s působením kroměřížského kněze Štěpána. Jisté je, že z Brodu pocházel bratr Amos, pozdější vůdce Menší strany, která se odmítla smířit se zvolněním velmi přísných původních předpisů v Jednotě (např. přijímání šlechticů, výkon některých povolání nebo podceňování vyššího vzdělání). Nelze však říct, že by ještě v 15. století nabyli příslušníci jak husitství, tak vznikající Jednoty, převahy. Elementem, který do značné míry brzdil jejich pronikání, byla přítomnost dominikánů (klášter podle tradice založen 1262), a také katolické šlechty, která mívala toto, tehdy ještě královské město, v zástavě. Bylo tomu tak i přes to, že většinu far v regionu spravovalo husitské kněžstvo a tedy katolíci byli v menšině.
Přibližně od dvacátých let 16. století se mění poměr sil a početnost mezi příslušníky jednotlivých seskupení. Především strana katolická se nachází ve značném útlumu. Důsledkem toho byl i odchod dominikánů, který katolíky odsunul do bezvýznamnosti. Mimo to dochází i ke štěpení v rámci utrakvismu. Většina členů přijímá luterskou reformaci a stává se posléze dominantní skupinou (sídlí při opuštěném klášterním kostele; velkou část členů zřejmě tvořili bývalí katolíci). Proces luteranizace utrakvismu můžeme pozorovat na celé Moravě. Jak ve městech, tak i na venkově, došlo k rychlému rozmachu luterství. Jednou z příčin byla skutečnost, že na Moravě nebyla nadřízená utrakvistická instituce a vliv pražské dolní konsistoře zde byl mizivý. Morava tak byla vystavena přímému působení luterství a také jiných směrů reformace včetně radikálních sekt. Za takové situace se i ve městě přibližují k sobě dosud nepřátelské strany. Zbytky katolíků a starověrných utrakvistů se tak společně sdružují při původním farním kostele sv. Jana Křtitele.
Samotný první majitel panství z rodu Kunoviců Jan (1506 -1543) byl osobností, která se v podstatě nebránila tomuto vývoji. Sám byl vzdělaný (na univerzitě v Lipsku) a měl rozhled i politickou zkušenost. Považoval se za katolíka a například podporoval hradišťské františkány. Na druhou stranu v ničem nebránil rozvoji i těm, kteří byli považováni za sektáře. Například Volný jej proto nazval pikartem (to je častý postoj tehdejší šlechty a důsledek předchozího historického vývoje. Jan by snad měl mít blíže ke katolictví, vždyť byl spřízněn s biskupem - matka Zuzana byla dcerou Jana Filpce, biskupa varadínského a administrátora biskupství olomouckého - i z toho důvodu asi podporoval hradišťské františkány).
Za dlouhou dobu, kdy spravoval panství, se ve městě pevně prosazují dvě nejsilnější konfesní skupiny. Jsou to jednak ne početně velcí, ale důležití Čeští bratří. (tady, podobně jako u husitství je snadné konstatovat skutečnost jejich přítomnosti, ale nesnadné zjistit jejich počátky. První známý správce sboru B. Havel Horaždějovský, člen úzké rady jej spravoval až do své smrti roku 1525. Tedy bratrská komunita zde musela být již dřív - odsud pocházel i brat Amos.) Ti bydlí v blízkosti svého sborového domu v jihozápadní části města. Je to disciplinovaná skupina tvořená především střední vrstvou obyvatelstva. Dále jsou to novoutrakvisté při klášteře. Jsou patrně početnější a zřejmě soustřeďují i nejvyšší vrstvu měšťanů. Jsou posilováni i přílivem německy mluvících přistěhovalců (především v druhé polovině století). Jejich počátky jsou nejasné. Někteří je kladou do přelomu dvacátých a třicátých let, jiní až přibližně k roku 1550. (Já bych, zatím bez hlubší pramenné opory, dal za pravdu oběma názorům. Zcela jistě nebylo město izolováno od reformačních myšlenek, zde mám na mysli především luterství, zvlášť máme-li zde bratrský sbor. Kolem roku 1550 agónie položila místní dominikánský klášter, který se asi vnitřně rozložil a část, snad vedená převorem Janem přistoupila k luteranizovanému utrakvismu, část odešla. Toto ale bylo již jen důsledkem a konečnou fází luteranizace místního utrakvismu, či katolictví, který započal již v průběhu dvacátých let. Do roku 1550 se patrně jejich bohoslužby konaly kolem dosavadního farního kostela svatého Jana - poslední zmínka o městské faře je z roku 1513, kdy se připomíná kněz Jiřík.) Období jejich největšího rozkvětu je však až v druhé polovině století a je to doba i největších rozporů mezi oběma významnými společenstvími. To už je správcem rodového majetku Janův syn Jetřich (1543 - 1582). Rozpory mezi církevními komunitami do jisté míry měl na svědomí i on sám. Zpočátku se choval nestranně. Kučera píše, že "Jetřich z Kunovic není ani katolíkem ani bratrem ani kališníkem ani luteránem ani cvingliánem ani kalvínem ani novokřtěncem, ale svého vlastního vyznání, jež nejvhodněji jeho jménem by se označiti mohlo, se drží: nepřekáží nikomu víru svou jakkoli vyznávati (Jistou analogii k Jetřichovi, a tehdy nikoli řídký případ, je postoj samotného panovníka, který bude brzy vládnout, Maxmiliána. Ten jenom formálně zachovával příslušnost ke katolictví, ačkoliv byl otevřený k novým způsobům křesťanské praxe a teologickým důrazům, které přinesla reformace). Z počátku projevuje náklonnost k Bratřím. Podle Kučery "zásady jejich vyznání jsou mu zárukou k dosažení, po čem tolik dychtí: po rozmnožení moci a vlivu svého. Podporuje je, aby v nich získal oporu ku provedení záměrů svých naproti měšťanům luteránským, mocnějším, hrdým a vypínavým".( další otazník Jaký vlastně Jetřich byl, jeho hodnocení bývá diametrálně odlišné. Pro jedny je to sobec, který myslí pouze na svůj prospěch, pro jiné je příkladem tolerance. Nevím, přes konflikty je jeho doba kvetoucím obdobím, a dobou poměrně početné imigrace i se vzdálených míst. Pro uherskobrodskou Jednotu je to jedno z nejšťastnějších období, jejich sbor roste, budují modlitebnu, ale především nemají s nikým vážné spory.
Po smrti Jetřichovy manželky Alžběty (1561), která měla k Bratřím velmi úzký vztah, se jeho postoj mění a přerůstá až v otevřený konflikt. Alžběta předvídala takovou budoucnost a pokusila se ji změnit. Požádala manžela o slib, který měl učinit před Bratry Zachariášem a Blažejem, že nebude proti Jednotě nic podnikat, ale naopak ji chránit. Vše mělo být jinak. Blížil se konflikt, který měl dosah i mimo město samotné. Uveďme jej jako příklad vztahu, jeho vývoje a proměn mezi dominantními křesťanskými skupinami v Uherském Brodě.
Novoutrakvističtí faráři v Uherském Brodě měli relativně významné postavení, byli voleni nebo jinak ustanovováni současně za děkany pro poměrně velké území. Byl to důsledek procesu, který souvisí s aktivizací katolíků a počíná někdy kolem roku 1560. Novoutrakvisté uznali potřebu lepší organizace, podobně jak to bylo běžné u katolíků, ale také, byť na jiném základě, i u Jednoty. Pro tyto děkanské obvody byly vydávány církevní řády, kterými měli se řídit duchovní i laici. Takto vznikl v roce 1566 i řád církevní pro brodské děkanství. Podle Růžičky, který se touto problematikou zabýval ve třicátých letech minulého století, byli tomuto děkanu podřízeni nejen kněží na panstvích pana Jetřicha z Kunovic, ale i na statcích okolních šlechticů (r. 1583 byli podřízeni děkanu uherskobrodskému faráři v Bánově, Bilovicích, Bojkovicích, Derfli, Hluku, v Kloboukách [Valašských], Lipové, Nivnici, Nové Vsi [u Uh Ostrohu], Ořechově [Velkém], Osvětimanech, Pozlovicích, ve Slavičíně, Slušovicích, Strážnici, Šumicích, Uh. Ostrohu, ve Velké, ve Veselí, Vizovicích, Vlčnově, Vnorovech, Vracově a Želichovicích. Pravomoc těchto děkanů byla značná, nebyla totiž omezována prakticky žádnou nadřízenou instancí.
Známky napětí mezi Bratry a novoutrakvisty se objevují poprvé, když do města přišel kněz Ondřej a stal se zde farářem a děkanem někdy na počátku šedesátých let.
První rozepře jsou v roce 1564, ve vyhrocenější podobě pak v roce 1566. Hlavní příčinou byla patrně vzrůstající nervozita mezi utrakvisty, kteří čelili tlaku, který na ně vyvíjel olomoucký biskup Vilém Prusinovský z Víckova. Tento odchovanec vídeňských a římských jezuitů se snažil v diecézi provádět reformy v duchu tridentských dekretů a snažil se získat i nekatolíky. Tak svolal v roce 1568 do Olomouce synodu, na kterou pozval nekatolíky, včetně Jednoty. Přišlo několik utrakvistů a Bratří vyslali tajného pozorovatele. Tato snaha však již nemohla změnit skutečnost rozděleného křesťanstva. Naopak utrakvisté, kteří přijali luterství (z toho důvodu je nazýváme novoutrakvisty, abychom je odlišili od menšiny, která zůstala věrná staré podobě husitství) měli obavu o samotnou existenci, poněvadž dosud svou právní legitimitu odvozovali od kompaktát. Vilém Prusinovský si na císaři Maxmiliánovi vymohl mandát (vydán 22. ledna 1566), který jej zplnomocňoval k vizitaci i utrakvistických far. Chtěl tak čelit nejen neřádnému chování kněžstva, ale i získat pod kontrolu ty, kteří již nepatřili na stranu Říma. Novoutrakvistické kněžstvo se snažilo takové opatření zmařit, objevuje se také snaha po užší spolupráci s Jednotou. Uherskobrodští děkani vyvinuli v tomto smyslu velké úsilí a očekávali vstřícné vystupování představitelů místní bratrské komunity. Poněvadž nedosáhli očekávaného výsledku, vzniklo podle Růžičky jejich otevřené nepřátelství vůči Bratřím. Nešlo jen o organizaci, ale i o společné vyznání. Kněžstvu nejen z okrsku Uherského Brodu, ale i Prostějova a Hranic, se přes různé názory, i teologické vzory, podařilo dohodnout na takové společné konfesi v roce 1566. Tato konfese je svým způsobem unikátní, tím, že po starším řádu Vojtěcha z Pernštejna je to nejstarší řád pro novoutrakvistické kněžstvo. Je to doklad rozbíhajícího se procesu konfesionalizace a definitivního oddělení náboženských skupin.
Růžička se domnívá, že Ondřej vyprovokoval pokus o diskreditaci Bratří a jejich učení za pomoci uherského reformátora Petra Melia, který požíval značné autority a byl známý uherskobrodským vzhledem k jejich kontaktům v Uhrách. Důvodem podle něj mohla být jak uvedená nervozita, tak snaha čelit vzrůstajícímu vlivu Jednoty ve městě, či snaha se zalíbit Jetřichovi, který Jednotu neměl v lásce. Naopak Bratří hleděli na novoutrakvisty se značným přezíráním, pro jejich volnější morální praxi. (O napětí v Uherském Brodě jsme ovšem takřka výlučně zpraveni z bratrských pramenů, tedy je potřeba zohlednit jejich obranný charakter). Na Melia se měli Bratří obrátit na naléhání měšťana Adama Uhra, který jezdíval do Uher často za obchodem. Ten však měl jednat z návodu Ondřeje. Výsledkem bylo, že Melius odsoudil některé části bratrského učení. Ondřej nešetřil Bratří ani při kázáních a důsledkem byla dusná atmosféra ve městě, včetně veřejných osobních konfliktů a osočování. Klid nastal až po Ondřejově odchodu z města v roce 1569. Trval až do roku 1576, kdy se novoutrakvistické fary ujal Pavel Kyrmezer. Za něj napětí dosáhlo svého vrcholu.
Do města přišla bezpochyby výjimečná osobnost. Tomuto muži, byť jeho formální vzdělání nepřevyšovalo běžnou úroveň, nechybělo nadání, včetně literárního, organizační schopnosti a také nemalá ctižádost. To mu ve spojení s cholerickou povahou působilo potíže.
Kyrmezer, původem z dnešního Slovenska, pobývající dříve ve Strážnici, se snažil rázným způsobem řídit svou diecézi (tak děkanství poprvé nazval jeden z jeho předchůdců, Benedikt Mičinský). Podle Volného jeho vyznání nebylo ani luterské ani kalvínské, ale "kyrmezerovské" (Kirchenmezerisch); to je častý jev uvedeného období, které je charakteristické velkou teologickou tvořivostí, která nebyla rozhodně uniformní, ačkoli ne vždy originální.
Přes vlivné postavení uherskobrodských děkanů byla místní bratrská obec tradičně silným, spořádaným společenstvím, které, jak se zdá, tolik netrápila otázka, že křesťané ve městě jsou rozděleni. V duchu, který Jednota vždy zachovávala a který byl snad největším dědictvím starého husitství, se zaměřovala především na řádný křesťanský život. Je otázkou, zdali to v tak důležité a z hlediska pozdějšího vývoje rozhodné době nebylo málo, zda jejich přístup k novoutrakvistům nemohl být přece jenom vstřícnější. Kyrmezer vyvinul velkou iniciativu směrem k dosažení jednoty nekatolických vyznání v Brodě a okolí, proto se někdy až vtíravě snaží získat bratrské předáky. Jednota se však otázkou sjednocení zabývala, a to již dříve na svých synodách, počínaje rokem 1557 a potom 1562, 1565, 1571 a 1572. Mezi těmi, kteří takový postup hájili byl senior Jan Augusta. Ne všichni s ním souhlasili, především pak obdivuhodná osobnost, Jan Blahoslav. Bratřím byla příliš vzácná jejich konfese a řád, ve spojení s evangelíky viděli nebezpečí, že toto bude ohroženo a snad, že ztratí svým způsobem i svou identitu a vysokou úroveň disciplinovanosti. A tak bylo nejvíce zastánců spojení mezi novoutrakvisty. V Uherském Brodě se o to snažil mimo Kyrmezera i samotný Jetřich z Kunovic. Myšlenka to byla ušlechtilá, ale Kyrmezer se v zápalu nedokázal ovládat, "každé zamítnutí jeho snah, které pokládal za správné, probouzelo v něm nejhorší stránky jeho povahy: jízlivost, pomstychtivost i hrubost; proti Bratřím, svým odpůrcům neostýchal se používati prostředků nejhorších. V svém boji však nezvítězil a konec jeho života byl bědný. Ujali se ho nakonec Bratří a chovali ho, člověka uštvaného a zlomeného u sebe až do smrti. A jistě nejtragičtější chvílí jeho života byl okamžik, ve kterém poznal, že jen milosrdenství svých protivníků děkuje za to, že nezemřel hladem." (Růžička)
Odchází pod nátlakem měšťanů v roce 1581, stává se farářem v Nové Vsi a v Derfli (dnešní Sady) a nakonec po smrti je pochován v brodském klášterním kostele.
Místo něj se stává děkanem jiný, rovněž výjimečný muž, dr. Pavel Pressius (Přáza). Měl za sebou bohatý život. Kouřimský rodák, absolvent Wittenberské univerzity, se v Praze proti své vůli stává děkanem artistické fakulty a ve stejné době se podílí na formulaci České konfese. Rok na to odchází na další univerzity a místa duchovní správy, až se v květnu 1581 usazuje v Uherském Brodě. Je možné, že Jetřich, který jej dosadil za faráře, tak učinil na doporučení pánů, kteří byli blízcí Bratřím (spory, které se sice konaly na úrovni města, Bratří řešili, a o pomoc se ucházeli i u svých představených a na shromážděních). Pressius měl proti Kyrmezerovi přece jenom systematičtější vzdělání, ale především jinou povahu a způsoby jednání.
Tomu odpovídá i jeho teologický profil, když se klonil k melanchtonskému luterství. K Bratřím byl tak vstřícný, že jej někteří podezírali z toho, že je pikartem (což byla, jak vidíme, častá nadávka označující všechny, kteří projevili sympatie k Jednotě, označované tímto nepřesným označením podle středověkých bekhardů nebo bedardů, středověkých laických bratrstev, kde se někdy vyskytovaly heretické názory, nebo podle uprchlíků z Pikardie, kteří přišli do Čech na počátku husitské epochy. Pikarti popírali reálnou přítomnost Krista v eucharistii). Úzký vztah navázal s Bratrem Janem Akvinem (Vodičkou), rovněž výraznou osobností místní komunity.
Pressius, přes tento vstřícný postoj, i jeho další aktivity, včetně samostatné ordinace duchovních, je nakonec neúspěšný. Část kněžstva se od něj odtrhla a vytvořila vlastní řád a od té doby již nemá děkanství takový význam, jako dříve. Umírá zklamán v roce 1586. Rovněž on byl pochován v klášteře.

Při srovnání poměrů, které panovaly ve městě za Ondřeje a především za Kyrmezera s těmi, které zavládly za Pressia, musíme konstatovat, že to nebyl pouze zápas o nejlepší podobu víry, ale také, že se jednalo na pozadí velkých myšlenek i o lidská selhání, slabosti a nepochopení. V 16. století se rozhodovalo na dlouhá staletí o podobě křesťanství; mnohé osudové okamžiky závisely na jednotlivcích, kteří často nedocenili svou odpovědnost. I v malých poměrech se odehrávaly zápasy, které nebyly o nic míň urputné, a přispívaly tak či onak k celkovému náboženskému rozpoložení. Kyrmezer dokázal po léta trápit bratrské přestavitele a neuspěl především zásluhou nezkrocené povahy. Naproti tomu nesou část odpovědnosti samotní Bratří, kteří při všech svých dobrých vlastnostech nedokázali v této době rozpoznat naléhavost jednoty. V podobě Pressia vidíme pak vzorný příklad, kdy se snoubí hluboká erudice s lidským přístupem. V tomto smyslu v Uherském Brodě uspěl. Přestože soužití křesťanských komunit mělo daleko do ideálu, nebyla to doba, kdy by rozpory převládaly. Naopak někdy jak Bratří, tak utrakvisté, při klášteře vzorně spolupracovali, zvláště koncem století, byť nikdy nesplynuli v jediné společenství. Prosperita města ukazuje, že uvedené problémy neměly za následek nějakou sociální nestabilitu a dokonce ve významném pramenu z této doby, Bartoškově kronice (z prostředí utrakvistů) ani nezaznamenáváme doklad o těchto rozmíškách. Snad by zde ani nebylo vhodné používat slovo intolerance, ale spíš soužití, které mělo čas od času problematické období. Ovšem jak Bratří, tak utrakvisté, neměli tolerantní vztah ke katolíkům (otázkou je, kolik jich tehdy ve městě vůbec bylo, toto patrně nepatrné množství se scházelo ve farním kostele sv. Jana Křtitele), kteří jim byli společným nepřítelem. Poněvadž ve městě nepředstavovali svým významem velké nebezpečí, nejsou do nějakého konfliktu zapojeni a prakticky o nich nevíme.(tady máme na těchto sporech snad nejlépe zdokumentovány poměry v náboženských skupinách města, na druhou stranu je zde nebezpečí, že pouze pod zorným úhlem rozepří budeme vidět jejich život. To samozřejmé, každodenní, je sotva pozoruhodné pro zaznamenání. Zvláště v bratrských písemnostech lze najít nepřímé doklady o realitě - třeba hospodáři sepisovali sbírky, vydání apod.)
Blížila se však doba, kdy mělo být vše jinak.
Po Bílé Hoře vše nekatolické mizí, v podstatě na tři sta let, a nikdy se již jeho význam neobnovil. Na první pohled se srovnání tolerantního prostředí, které více méně přetrvávalo až do 20. let 17. století, s tím, co následovalo, jeví jako snadné, zvláště z pozice člověka dneška. Pobělohorskou dobu lze v mnoha ohledech skutečně odsoudit, ale je to doba vyznačující se zcela rozdílnou politickou, ekonomickou a kulturní situací. Doba, která přinesla problémy, které v minulosti nebylo třeba řešit, a na lidi byly kladeny jiné nároky, v mnohém velmi obtížné. Změnila se mentalita, pořadí hodnot, a tak je velmi problematické obě období jednoduše postavit vedle sebe. I doba po Bílé hoře a vlastně celé období baroka, je dobou pestrou, a dokonce i v rámci jediného povoleného náboženství je více názorových proudů, stylů zbožnosti, a doba nepostrádá ani výrazné osobnosti. Ačkoli je to zřetelná intolerance vůči všem, kteří odmítají autoritu papeže, ačkoli je v rámci farnosti prakticky jediným, kdo rozhoduje, farář, je náboženský život vzdálen uniformitě. Ve městě existuje možnost volit mezi návštěvou kostela farního nebo klášterního, účastnit se nejrůznějších pobožností jako jejich aktivní účastník, být členem bratrstev apod. Jistou vzdálenou analogií ke vztahu Jednoty a novoutrakvistů v 16. století je nyní vztah fary a kláštera. Je to ovšem vztah příznačný pro dobu třicetileté války a následující. Oběma subjektům leží na srdci obnova víry v katolické podobě, zároveň je mezi nimi zřetelná rivalita, například dobu konání jednotlivých pobožností musela řešit biskupská konsistoř, když si farář stěžoval, že věřící chodí raději do kláštera. Ovšem daleko závažnější byly otázky ekonomické, jak fara, tak klášter, zápasí o dostatečné příjmy. Následují dlouholeté tahanice, nejenom mezi nimi, ale především s měšťany o desátky, pronajaté pozemky, či vůbec restituci majetků, které vlastnila církev v době předreformační. Spory jsou vedeny i o kostelní vybavení z farního chrámu svatého Jana Křtitele, který na čas, v době krizového nedostatku kněžstva po Bílé Hoře, spravovali dominikánští převoři a činili si na jeho část nárok i poté, co faru spravovalo již světské kněžstvo.
Až během druhé poloviny 17. století se podařilo většinu rozporů mezi farou a klášterem odstranit. I zde by asi nebylo přesné užít pro takové rozpory pojem intolerance, ale je to doklad, že i v rámci systému, který má jednotnou ideovou náplň, existují skupiny s protikladnými zájmy. V této době ovšem můžeme zaznamenat latentní intolerantní chování. Jednak se nekatolická vyznání ještě nějaký čas udržela (zvláště vzdělané a schopné nekatolíky vrchnost chránila, když za ně neměla náhradu). Proto se objevuje kritika ze strany církevních orgánů, že se zde takové osoby ještě vůbec vyskytují a také jsou pečlivě sledovány účasti věřících při povinných zpovědích, či přijímání eucharistie. Samozřejmý je také netolerantní postoj vůči židům. Ti tvořili v Uherském Brodě zvláště problém, protože jejich poměrně početná komunita tehdy sídlila v bezprostřední blízkosti farního kostela a prakticky jej obklopovala. To bylo tehdy vnímáno s velkou citlivostí, když se jako značný problém jevilo to, že židé mohli shlížet na Tělo Páně otevřenými dveřmi kostela, nebo kněz, který s ním šel navštívit nemocného, musel takto projít židovskou částí. Z těchto důvodů byl také již prostorově nevyhovující farní kostel nahrazen zcela novým postaveným již na jiném místě (počátkem 18. století). Je nutno podotknout, že ani židé neprojevovali ke křesťanům zvláštní náklonnost, rušili bohoslužby a provokovali, třeba tím, že nabízeli k prodeji maso i v postní dny.
Doba reformace je jedním z největších údobí historie města. Jako každá jiná doba má své specifické problémy. Město a jeho obyvatelé přesto dalo ze sebe to nejlepší, dodnes platí za symbol tohoto období Jan Amos Komenský. Po Bílé hoře museli zbylí obyvatelé města vydat takřka to poslední a ukázat schopnost přežít v podmínkách nám těžko představitelných. Náboženské poměry jsou odrazem těchto okolností. Vnucenou (staro)novou víru, přijali za svou a spolu s ní rozvíjeli podobným způsobem skvělou, jako dřívější renesančně-humanistickou, kulturu barokní. Ta vtiskla městu a kraji ještě dnes patrné charakteristické rysy.


Výběrová bibliografie k Uherskému Brodu
Hosák, Ladislav: Dějiny Moravského Slovenska. Břeclav, 1926.
Hosák, Ladislav: Historický místopis země Moravskoslezské. Brno, 1938.
Hrejsa, Ferdinand: Sborové Jednoty bratrské. Praha, 1939.
Wolny, Gregor: Kirkliche Topografie von Mähren. I. Abteilung. Olmützer Erzdiöcese. III. Band. Brünn, 1859.
Kol. aut.: Uherskohradišťsko. Brno, 1982.
Růžička, Valeslav: Náboženské poměry na Uherskobrodsku, Bojkovsku a Kloboucku v XV. - XVIII. století. Rkp. 197, Okresní archiv Uherské Hradiště.
Růžička, Sláva: Náboženské poměry v Uherském Brodě od válek husitských do r. 1576. Náboženská revue, Praha, 1937.
Růžička, Sláva: Protireformace ve městě Komenského. Náboženská revue Praha,1939.
Kol. aut.: Slovácko. Kapitoly z dějin Slovácka. Brno, 1978.
Kučera, Jan: Paměti Královského města Uherského Brodu. Brno, 1903.
edice Bohumila SOBOTÍKA: Václava Františka Letochy Památky města Brodu Uherského. Uherský Brod, 1942.
Kol. aut.: Uherský Brod. Brno, 1972.

Důležité prameny k reformačnímu období:

Nejdůležitějším, byť apologeticky laděným, jsou Akta Jednoty Bratrské (bohužel nám zatím schází jejich edice). Je to především jejich IV., IX., X., XII. a XIV. díl.
Z Bratrské provenience je to dále Todtenbuch der Geistlichkeit der böhmischen Brüder.
Městský archiv (nyní uložený v OA Uherské Hradiště) obsahuje především mladší látku, počínaje 16. stoletím (starší archiv shořel před rokem 1489, zachovalo se jenom několik listin). Uchovalo se poměrně hodně městských knih (purkrechtní, pozemkové, soudní) ještě z 16. století. Staré jsou knihy cechovní (zvláště horenská registra).
Zvláště významná je Bartoškova kronika (1512-1593), jejíž originál je uložen v muzeu JAK v Uherském Brodě. Poskytuje pohled na městskou historii z prostředí druhé velké náboženské skupiny, novoutrakvistické.
Mimo tyto jmenované existuje ještě celá řada pramenů např. v Moravském zemském archivu v Brně (především kounicovský rodinný archiv a archiv dominikánského kláštera) a církevní archivy v Olomouci (ZA Opava, pobočka Olomouc). Většinou se však jedná o opisy z doby pozdější, především 17. století.

Doktorandi