- Motto:
Duše je jako deštník, nejlépe funguje, když je otevřená.
(W. Gropius)
- Z bohaté nabídky problematiky filosofie mysli se zabývám problémovým trojúhelníkem mysl-tělo-jazyk.
Otázka vztahu mezi myslí a tělem, tzv. psychofyzický problém má v současném vědeckém a filosofickém diskursu konečný počet formulací, z nichž za nejpřijatelnější se mně jeví postulace abstraktního (zkušenostně nepostižitelného) světa, který, jak se domnívám, nelze chápat jako reálnou entitu (např. jako fregovskou třetí říši nebo popperovský třetí svět), nýbrž který nám pouze slouží jako metoda, v daném případě jako metoda objasnění vztahu mysli a těla. Tento abstraktní svět lze různě vědecky specifikovat, např. logicky, lingvisticky, sociologicky, psychologicky, neurologicky, historiograficky atd. Kromě toho, že vztah mysli k tělu musí být pojednán v nějakém jazyce, ať přirozeném, nebo umělém - což samo o sobě významně ovlivňuje takový diskurs - je mysl s jazykem těsně spjata, a může být proto prostřednictvím jazyka studována stejně jako, jak se domnívám, jazyk prostřednictvím mysli: jazyk je veřejným statkem, ale statkem, který je individuálně, psychofyzicky kultivován. Analytická filosofie zde nabízí řadu možností takového studia vycházejícího buď z dummettovského předpokladu, že jazyk předchází mysl, nebo z davidsonovského názoru, že jazyk neexistuje bez mysli a mysl bez jazyka, nebo z gricovského názoru, že mysl předchází jazyku.
Z uvedeného je patrné, že jak psychofyzický, tak psycholingvický problém považuji za relevantní filosofické problémy, které např. z pragmatického hlediska mohou být rozpuštěny a prohlášeny za pseudoproblémy, nicméně které jsou naší běžnou zkušeností znovu kladeny. (Viz např. nedávný spor v medicině, zda lékaři mají léčit jenom "tělo", nebo "celého", psychosomatického člověka.) Proto můj soustavný zájem o tyto problémy se týká také otázky jejich původu v našem přirozeném životě, resp. jejich zpětného vlivu na tento přirozený svět.
|
