Profesor, èlen mnoha spoleèností literárních i
jiných, tvrdí, že „nezvratné dùkazy uèí nás, že
naše zemìkoule utrpìla již mnoho základních
zmìn, z nichž každá znamenala ‚konec svìta'; a
jakýsi tajný vnitøní hlas nám praví, že musí
následovat ještì jiné" a pøedvídá „poslední
sublunární revoluci". Ta právì nastává. Mrtvý
všehomír je postupnì rekonstruován z
odpitvaných kusù jako universální mechanismus,
jako systém receptù. Zbývá uvést jej do života,
recepty interpretovat, pøedvést. Mrtvý svìt se
však brání: kdokoliv se snaží mrtvolu oživit sám
umírá, pøestává žít. A tu se najednou uniformní, a
tedy všem pochopitelné záznamy receptù –
výsledkù vìd – zaèínají jevit jako iluze. Nìco v
samotných základech nefunguje. Idea, že z
mrtvoly složíme zpìt živý organismus, se hroutí.
Mùžeme z ní složit cokoliv. Cokoliv bez života.
Žijeme v pøevratné dobì.
III.
Rozebíráme-li postupnì budík, abychom zjistili
pøíèiny jeho tikání, tu budík pøestane tikat,
neodmìøuje již èas. Nevíme, kolik je hodin. Mìøení
èasu ztrácí smysl. Koleèka ztrácejí svou funkci.
Mùže se též stát, že nìkterá z již rozebraných
koleèek využijeme a sestrojíme parní stroj nebo
øehtaèku, doèasnì, do doby, než zjistíme, proè
budík tiká, nebo než se nám podaøí dát budík zpìt
dohromady. Tiká-li budík – nevíme proè, víme-li
proè – budík netiká.
Analogická situace nastává v informovaném
svìtì, v situaci, která vznikla vytržením a
ztvarováním všech pøímo dostupných èástí
netvarovaného svìta z pøírody. Ty jsou nyní na
naše pøání pøímo a stále stejnì uchopitelné,
informované. Jsou vìdìním informované

spoleènosti. Nejsou však nijak globálnì
pøedstavitelné, nelze z nich nic složit tak,
abychom znovu obdrželi obraz živého svìta.
Mùže se stát, že nìkteré z již informovaných
èástí svìta využijeme a sestrojíme parní stroj
nebo øehtaèku, poèítaè èi televizi nebo jiný
mechanismus nebo automat. Buï doèasnì, nebo
trvale, protože jsme již ztratili ze zøetele pravý
dùvod svého poèínání; fungování mechanismù se
mezitím stalo pravým úèelem našeho tvarování
pøírody. Poèíná život ve funkci mechanismù.
Tímto zpùsobem však mechanismy èi automaty
zaèínají pøedstavovat globální obraz svìta a
rozdìlují lidstvo na dvì èásti, podle pøístupu k
mechanismùm. Do první èásti patøí funkcionáøi
automatù nebo mechanismù. Ti, kteøí mechanismy
ovládají, zacházejí s nimi, realizují hru
mechanismù. Pøedstavují iluzi moci, neví, o èem
mluví. Jeden z mnoha pøíkladù nalezneme v
sobotu v poledne na televizi Nova. Nevolejte,
nikdo živý tam není. Druhou èást lidstva tvoøí
bojovníci proti mechanismùm – automatùm, ti,
kteøí tak vìdomì èi nevìdomì vylepšují jejich
fungování a brání pokusùm o osvobození se od
mechanismù; hrají tak také hru automatù. Tak je
svìt rozdìlen na dvì èásti, poèíná se ideologie
mechanismù. Vládne zde svoboda – v termínech
automatù.
Zbývají ti, kteøí se hry s automaty neúèastní:
nepatøí mezi lidi, pøesto však nesmí opustit
hledištì, dokud hra neskonèí. Zámìr živých je tak
s koneènou platností vylouèen. Žijeme v
pøevratné dobì.
IV.
Dostali jsme se do situace analogické pùvodnímu
Platónovu mýtu o jeskyni, který hovoøí o našem

setrvávání ve svìtì stínù, o tom, že jsou nám
pøístupné jen obrysy „skuteènosti", že máme
bezprostøednì k dispozici jen neautentický svìt,
z nìhož je tøeba vyjít na svìtlo „skuteènosti".
Náš nový svìt mechanismù se má k pùvodnímu
svìtu stínù stejnì tak jako svìt stínù vùèi svìtu
skuteènému. Podobnì jako v Platónovì mýtu
nevíme nyní nic ani o povaze skuteèného svìta,
ani o povaze pùvodního obrazu všehomíra (svìta
stínù), který pøestává být viditelný od zaèátku
sedmnáctého století upálením Giordana Bruna,
pøestože máme za sebou dlouhou cestu jeho
poznávání. Vykonali jsme snad tuto cestu
zbyteènì? Ano, je-li nám nemožno ze svìta
mechanismù vystoupit. V pøípadì opaèném, jsme-
li mocni po všem opustit fungující svìt
mechanismù, vystoupit z nìj, dostáváme
náhradou do rukou snad nástroj z nejmocnìjších:
analogii souèasného svìta mechanismù a svìta
stínù šestnáctého století se svìtem stínù a
svìtem skuteèným.
Jen vstupem do jeskynì, do svìta automatù –
mechanismù a opìtovným výstupem mùžeme,
každý po svém, najít analogický východ ze zemì
stínù. K tomu je tøeba se rozhodnout do umìlé
jeskynì vstoupit, k tomu je tøeba se rozhodnout z
umìlé jeskynì vyjít. Uvnitø na nás èíhá jedno
nebezpeèí: že zde nalezneme zalíbení a východ
odložíme na pozdìjší dobu. Do dùchodu nebo až
po smrti.
Podobnou situaci nalézáme i v Hamletovi,
sepsaném roku 1600. Na rozdíl od naší situace se
zde, v divadle jako diváci, nalézáme v opaèném
extrému. I zde je analogie mezi dvojicí dvou
svìtù. Tu vytváøí divadlo na divadle, pøedstavení
které Hamlet nechá zinscenovat koèovnou