plnit svou pùvodní funkci: být obrazem vùèi svìtu
a vzorem k textu. Nyní plní tutéž funkci (být
obrazem) vùèi textùm: obrazy jsou obrazy k
textùm, vysvìtlují texty, ilustrují je. Texty se
stávají vzorem svìta. Tím se však postupnì
stávají nepøedstavitelnými (napøíklad vìdecké
texty), nepøeložitelnými do svìta obrazù. Jsou již
jen kódy kódù, ze znakù pro symboly se stávají
symboly, tak ztrácejí svou referenèní a dešifrovací
schopnost, jejich interpretace se omezuje opìt na
nì samé, jejich kvalita je mìøitelná množstvím
referencí. Podobnou deformací prochází jazyk. Je-
li šifra pøeložena na jinou šifru, relativnì
dešifrovaná jinou, stejnì nerozluštitelnou,
nepokroèíme pøíliš, vytvoøíme pouze uniformní
svìt. Rozluštit jej mimo text, mimo jazyk, se však
nemùže podaøit.
Svìt je tvoøen systémem transformací textù.
Jeden text je explikován referencí k jinému.
Pøíèiny a následky jsou nyní tak spletité,
nepøedstavitelné, že je možno jejich libovolnou
èást ignorovat. Výsledkem je, že hájit nìjaký
názor, øetìzec textù, v termínech textù ztrácí
smysl. Hájit názor mimo termíny textù však také
není pøípustné. Ten, kdo nepøemýšlí, se stává
myslitelem: odbíhat se od myšlení k referenci a
transformaci textù je jedinì možné. Kdo by chtìl
vystoupit ze svìta texty vymezeného – dostává
se do konfliktu. Teprve èlovìk bez názoru se
stává koneènì úplným, avšak bezvýznamným.
Lidové noviny a jejich autoøi bez názoru (až na
jednu výjimku) jsou toho dnes a dennì dùkazem.
Aby byl vytvoøen znovu spoleèný jmenovatel k
pøekonání krize kultury, k tomu je zapotøebí
universálních a snadno dostupných a
pochopitelných obrazù. Tyto novodobé obrazy

mají interpretovat texty, zároveò nesmìjí být
plnì kausální. Jsou to právì technická zaøízení
(fungující automaty), sestrojená na základì
vìdeckých textù, která tento požadavek splòují
témìø beze zbytku. Napøíštì se stává vìdeckým
jen takový text, kterého lze využít ke konstrukci
technického zaøízení, který tedy takto lze
vìdecky testovat, který je dostupnì zobrazitelný.
Tímto zpùsobem ztrácejí obrazy textù svùj vztah
k èasu (test i pøedpovìï jsou stejného
charakteru, minulost je stejná jako budoucnost),
svou linearitu, a tedy kausalitu. Nejen to,
interpretace textu musí být, podobnì jako text,
který zobrazuje, vìènì opakovatelná, musí být na
náš pokyn opìt a opìt lokálnì dostupná. Nesmí
být, podobnì jako texty, jejichž je obrazem,
fixována na jedno místo. Musí to být obraz
pøenosný a dostupný, pøístrojem vyrobený,
technický obraz. Nejsou kausální – mají tak
charakter informace. Napøíštì se kulturou stává
jen to, co je vìènì opakovatelné, a tedy
neomezenì šiøitelné. Vše se podøizuje tomu, aby
bylo zaznamenatelné, aby mohlo zùstat v pamìti.
Lidé se ztotožòují se svým obrazem (image),
napodobují jej tak dokonale, až z nich nic
nezùstane, obraz pøestává být pravým obrazem,
zaèíná žít svùj vlastní jedineèný život.
Jen obraz (image) zùstane vìèný. Svìt
technických obrazù nabývá vrchu nad dosud
obrazy nezachycenou skuteèností. Podobnost
mezi obrazy a jejich vzorem je však zavádìjící.
Nejsou si podobny. Vzdìlaný èlovìk však nic
nepozná. Pokládá je, na rozdíl od pùvodních
obrazù, za okno do svìta, dùvìøuje jim a
nepøedkládá si je k dešifrování. Mediální obrazy
jsou pøímo pøedkládány jako skuteènost. Televizní

kritika proto neexistuje, ani existovat nemùže.
Mediální informace jsou obrazy vyrobené
pøístrojem, pøístroj je obrazem technického textu,
mediální informace je tedy jakýsi obraz obrazu a
jejich objektivita je klam. Neznamenají „svìt tam
venku", ale technický text, tedy program pro
automat, který se programem øídí. Namísto mýtu
tak pøichází program pro automat, rodí se „mýtus
o systému", stáváme se zajatci ve svìtì
mechanismù, vykonáváme pøedem pøipravený
program. Teprve naprogramovaný èlovìk bez
názoru se stává koneènì nesmrtelným. Výmìnou
za svùj život dostává život vìèný (jeho obraz,
image žije v universu technických obrazù), sám
jej však nežije.
VIII. Obraz a moc I
Èeský filosof Miroslav Petøíèek jr. si povzdechl,15
že se nám vytrácí vyprávìná anekdota. Vzápìtí
se zase zaradoval. Zato se nám množí vtipy
obrázkové, máme je v Mladé frontì Dnes
dennodennì (mimochodem vtipy nezmizely, a už
v žádném pøípadì ne ty nechtìné, snad se jen M.
Petøíèek jr. pohybuje v jiné spoleènosti, než døíve,
vtipy Mladé fronty známe již z døívìjška, jen
kreslíø se zmìnil a v poslední dobì se pøesunuly z
první strany na stránku „ekonomika a finance" a
„móda"). Pak vysvìtlil: orální vtip – uzavøená
spoleènost (vypráví se v soukromí, za zavøenými
dveømi), obrazový vtip – otevøená spoleènost, „ti
k nimž se kreslený humor obrací, jsou všude", a
dále: otevøený veøejný prostor je mediálním
tržištìm.
Pomineme-li, že otevøený veøejný prostor je ve
skuteènosti soukromý a je koncentrován do rukou
nìkolika málo reklamních agentur (jejich poèet se
postupnì bude redukovat), že pøedmìtem