Nyní již je Fidelius schopen z textů Rudého práva
nebo z projevů představitelů režimu
„zkonstruovat" skutečnost. Je možno si realitu v
úplnosti přečíst. Víme již kde, kdy a jak dochází k
manipulaci skutečnosti, a zprávu o tom různými
způsoby podat. Řeč teprve nyní, pro pozorného
čtenáře, začíná popisovat skutečnost, vyjevuje
to, co symboly zatajují. Rorty by se divil.
IV.
Korupce politiků poukazuje do velké míry i na
zkaženost jejich voličů nebo těch, kteří pro
politiky hlasují. Zkaženost politiků způsobuje i
korumpovatelnost těch, které, ať už přímo nebo
nepřímo, zastupují. Cesta od špatnosti jedněch ke
špatnosti druhých není přímá. Na kom leží jaká
vina je těžké rozhodnout. Jakým způsobem tato
korupce probíhá? Kupodivu ke korupci nedochází
proto, že by někdo politikům věřil (nebo že by
politik věřil svým voličům), nepramení z nedůvěry
k politikům či k voličům, ale spíše proto, že slova
politiků nejsou brána za bernou minci. Ti svým
voličům oplácejí zcela stejně: neberou je vážně.
To, že se běžně počítá s tím, že politik a jeho
strana nedodrží slovo, že běžně a vědomě
nemluví pravdu a že ji zatajují (co jiného je lež!),
je důsledkem i příčinou toho, že se lže všeobecně.
Instituce nalézají v korupci své zázemí, zkaženost
nalézá v instituci své alibi: ať padouch či hrdina,
jsme všichni jedna rodina. Pevné základy této
všeobecné korupce plynoucí z používání jazyka
byly položeny v nedávné minulosti: „Účinnost naší
oficiální propagandy není ani tak dána tím, že jí
někteří lidé věří, jako spíš tím, že ji mnozí, až příliš
mnozí lidé podceňují. […] Na jedné straně je
nepopiratelnou skutečností, že totalitní
propaganda by nemohla tak nehorázně a

bezostyšně ‚lhát', kdyby nenacházela ‚přirozené'
zázemí v tom, že se prostě lže všeobecně, že my
sami spoluvytváříme nakažlivou atmosféru
všeobecného ‚lhaní'," píše Fidelius7 a pokračuje:
„Instituce nalézá v korupci své ‚přirozené' zázemí,
korupce nalézá v instituci své ‚přirozené' alibi.
[…] z hlediska účinnosti oficiální propagandy
opravdu nezáleží na tom, zda ji někdo bere vážně,
protože jí věří, nebo zda ji nebere vážně, protože
jí nevěří. Není to důležité z toho důvodu, že v
obou případech s ní takový člověk více či méně
uvědoměle sdílí to nejpodstatnější, totiž
přesvědčení, že slova jsou laciné zboží, s nímž
není nutno zacházet o nic uctivěji než s
kterýmkoliv jiným sériově vyráběným tovarem
určeným k okamžité spotřebě, např. s kelímky na
limonádu: použít, zmačkat, zahodit. […] Člověk
žijící ve stavu lži dělá něco mnohem horšího, než
že ‚nemluví pravdu': přičiňuje se o to, že mluvit o
pravdě vůbec přestává mít smysl."8 Všeobecnou
korupcí se začíná jazyková manipulace
skutečnosti.
Skutečnost je nyní možno „začarovat". Ideologie
jako parapohádka začíná fungovat. Je pevným
bodem, na který je možno se odvolat. Čím více se
na něj odvoláváme, tím více ztrácíme půdu pod
nohama. Naše pravda a lež pozbývají smyslu, a
tedy i významu, odpovědnost neleží již na našich
bedrech. Máme se nyní na co odvolat, nesouhlasit
teď je již pozdě, a kdo propagandu nebral vážně,
není „v pořádku" nebo jsou jeho slova již jen
prázdnou rétorikou.
Vracíme-li se dnes k projevům státníků, nejsou
nám již teď zcela pochopitelné dlouhé úvody a
závěry připomínající zaklínadla. Jde o zaříkávání
svého druhu, o zaklínadla zapřísahajícího

posluchače i mluvčího ke vstupu do onoho
začarovaného kruhu, závazek přijmout
institucionální lež, nemožnost říkat a odvolávat se
na pravdu. Nezáleží ale vůbec na tom, zda
zaříkávadlu věříme, zda se jen tak stavíme,
přijímáme-li je jen na oko, právě jen natolik,
abychom se nedostali do nesnází, nebo zda je
přijímáme jako úplné blábolení, zda je vůbec
nebereme vážně. Základní pravidlo začarovaného
světa institucionální lži teď zní: svět se rozpadá
na dvě části, z nichž jen jedna, očarovaná, je ta
opravdová. „Na ničem si totalitní propaganda
nedává tak záležet jako na tom, aby nám
vsugerovala, že můžete volit vždy jen ze dvou
možností. Je až zarážející, jak snadno se lidská
mysl nechá terorizovat tímto nesmlouvavým
‚buď-anebo'."9 Nastolená totalita je jazykovou
náhražkou reality. Začíná boj mezi realitou a iluzí,
začíná rozklad na třídy ekvivalence, ten je stále
jemnější a jemnější (nebo hrubší a hrubší, podle
toho, ze které strany se díváme), stále méně je
možno rozlišit. „Svět ‚jednotné' pravdy se nutně
stává jedinou a pravou ‚realitou'; pročež bude
třeba zřídit ještě říši ‚iluzí', kam by bylo možno
vystěhovat vše, co se do našeho ‚reálného' světa
z té či oné příčiny nevejde."10
V.
Vyjdeme-li z domu a rozhlédneme-li se po světě,
nemůžeme nezpozorovat jistý nesoulad mezi tím,
jak slova hovoří, a tím, o čem se domníváme, že
by slova měla popisovat. Nezkoumáme, jaká slova
odpovídají světu, ale jak slovům odpovídá
skutečnost, jaká skutečnost odpovídá slovům. Ze
slov rekonstruujeme skutečnost. Jev, který není
zaznamenán, se neudál. Kdo nemluví, kdo o sobě
nepodává zprávy – ten neexistuje. Dokud popis