Na přelomu milénia byl publikován sborník Nový Wittgenstein (editorů A. Craryové a R. Reada), který se staví do opozice proti standardnímu rozdvojování Wittgensteina na raného a pozdního. Příkladem takového rozdělení je interpretace pocházející od M. Dummetta, podle níž Wittgenstein opustil pozici realismu, již zastával, když v Traktátu koncipoval teorii významu prostřednictvím pravdivostních podmínek. Jeho nová, antirealistická perspektiva nahlíží význam skrze podmínky oprávněného asertivního užití. Nový Wittgenstein je oproti tomu sjednocen důrazem na terapeutický cíl obou fází jeho myšlení, které se nás vždy snaží vyléčit z metafyzických zmatků, jež koření ve snaze uchopit jazyk zvenčí. V roce 2004byl pak vydán sborník Třetí Wittgenstein (editora D. Moyal-Sharrocka), který bez ohledu na tato rozdvojování a sjednocování reflektuje aktuální zájem o filosofovo dílo vzniklé po roce 1946.

Druhé mimořádné číslo Filosofického časopisu přináší soubor studií, který zahrnuje všechny zmíněné aspekty hodnocení Wittgensteinova odkazu. To znamená, že sice velkou částí přispívá k současné diskusi týkající se pozdního, či třetího Wittgensteina, zároveň ovšem zprostředkovává i kontinuální sestup zpět k Wittgensteinovi prvnímu.

Většina textů byla poprvé prezentována v podobě přednášek na kolokviu věnovaném Wittgensteinově filosofii, které se uskutečnilo v roce 2009 na katedře filosofie Západočeské univerzity v Plzni.