Dnešní datum:
07. 05. 2011

Systémové znevýhodnění žen s nízkým vzděláním na trhu práce
Pracovní trhy postindustriálních společností, kam naše společnost začala směřovat a kde se placená práce stala primárním zdrojem sociálního začlenění, se vyznačují vysokou mírou nejistoty a rizik, které ohrožují převážně skupiny s nižší mírou konkurenceschopnosti na trhu práce (Beck 2000). Osoby, které se primárně dostávají na trhu práce do marginalizované pozice, se vyznačují nižší mírou lidského kapitálu, zvláště nízkým vzděláním, nízkou mírou zkušeností nebo odborné praxe a dále jsou to lidé, kteří vzhledem k institucionálním omezením nemohou naplňovat zvyšující se tlak na produktivitu a osobní flexibilitu, jako jsou například ženy pečující o malé děti. Tyto osoby bývají často zaměstnávány v  tzv. nejistých typech zaměstnání (precarious employment), které jsou spojené s nižší mírou finančního ohodnocení, absencí zaměstnaneckých výhod a nízkou mírou ochrany. Častým jevem je vícenásobné znevýhodnění (např. nízká kvalifikace, mateřství a romská etnická příslušnost a/nebo špatný zdravotní stav, samoživitelství apod.), které ještě zvyšuje ohrožení těchto osob diskriminací a zneužitím ze strany zaměstnavatelů či znevýhodňujícím zacházením ze strany dalších sociálních aktérů (např. úřadů práce).
Před dvaceti lety začala ekonomická transformace české společnosti včetně budování trhu práce založeného na liberálních hodnotách. Postupně docházelo k příjmové diferenciaci populace a dosažené vzdělání začalo mít významnou souvislost s mzdovým ohodnocením a prestiží zaměstnání. Lidé se základním vzděláním a s vyučením tak již mají dlouhodobě problém umístit se na trhu práce. Mezi uchazeči registrovanými na pracovních úřadech v roce 2009 bylo 68,4 % z těchto vzdělanostních skupin.[2]
Ženy s nízkým vzděláním představují skupinu na trhu práce, u které lze předpokládat vícenásobné znevýhodnění či diskriminaci (multiple discrimination). Nízké vzdělání pro potřeby textu definujeme jako nejvyšší dosažené vzdělání základní nebo střední bez maturity. Kombinace genderového znevýhodnění a nízkého vzdělání představuje vysoce rizikový faktor pro sociální vyloučení zejména kvůli nejisté pozici na trhu práce a příjmovému znevýhodnění i znevýhodnění v pracovních podmínkách a kvalitě práce (Esping-Andersen et al. 2002; Sirovátka, Mareš 2006). Na silně genderově segregovaném českém trhu práce (Křížková, Sloboda 2009) s institucionalizovanými genderově diskriminačními praktikami (Křížková, Penner, Petersen 2008) představuje vyšší dosažené vzdělání pro ženy významnou konkurenční výhodu jak ve smyslu zaměstnanosti, tak i mzdové úrovně, zejména ve srovnání a v soutěži s jinými ženami. Při srovnání se stejně vzdělanými muži jsou na tom ale hůře ženy všech vzdělanostních skupin.
Ženy s nízkým vzděláním tvoří 39 % ženské pracovní síly v ČR (zaměstnaní + nezaměstnaní) a 65 % všech nezaměstnaných žen.[3] Je patrná souvislost nízkého dosaženého vzdělání žen s nejistotou zaměstnání, příjmovým znevýhodněním a ohrožením sociálním vyloučením. Ženy s nižšími stupni vzdělání se také stávají matkami v nižším věku a jsou častěji samoživitelkami. Naopak vysokoškolsky vzdělané ženy mají děti obecně později a ve většině případů se jim rodí do  manželského svazku (Hašková 2009; Hamplová et al. 2007). I když je celková míra ohrožení chudobou v ČR (podíl osob s příjmem pod hranici 60 % mediánu národního ekvalizovaného příjmu) nejnižší v rámci EU – 9 % u mužů a 10 % u žen, je třeba sledovat podrobnější souvislosti tohoto ukazatele. Ohrožení chudobou u rodin s jedním rodičem a alespoň jedním nezaopatřeným dítětem, které v naprosté většině tvoří ženy s dětmi, je 16 %, a stejný podíl je mezi dětskou populací do 17 let.[4] To znamená silnou reprodukci sociálního vyloučení včetně nízkého dosaženého vzdělání v těchto rodinách a další kumulaci znevýhodnění (Dudová 2009). V důsledku restrukturalizace sociálního státu, doprovázejícího a následujícího ekonomickou transformaci české společnosti, se staly nejvíce příjmově znevýhodněným typem domácnosti rodiny se dvěma dospělými a dvěma nezaopatřenými dětmi (Sirovátka, Mareš 2006; 21 % těchto domácností je ohroženo chudobou). Můžeme předpokládat, že míra ohrožení chudobou se také výrazně liší podle vzdělání dospělých v obou těchto typech domácností, kdy s převládajícím nízkým vzděláním ohrožení chudobou roste.
Omezování výdajů na sociální politiku spolu s nejistotami spojenými s růstem flexibility na pracovním trhu a konkrétně například selhávání sociálního státu v podpoře rodiny a kombinace placené a neplacené práce produkuje „nová sociální rizika“ (Esping-Andersen 1999; Taylor-Gooby 2004) také v české společnosti. Nedostatečný přístup k sociálním dávkám a službám na podporu rodiny a kombinace placené a neplacené práce snižuje přístup osob pečujících o děti či jiné členy rodiny k adekvátně placenému a udržitelnému zaměstnání, což má za následek nárůst dlouhodobé nezaměstnanosti, sociálního vyloučení a chudoby u této skupiny (Sirovátka 2006). Ohrožení sociálním vyloučením a znevýhodnění nízkokvalifikovaných žen a matek je posilováno nastavením různých opatření sociální politiky, kde je jednak prosazován přístup aktivního začleňování prostřednictvím participace na trhu práce (např. zkracující se období podpory v nezaměstnanosti bez ohledu na sociální a rodinnou situaci) a zároveň dochází k refamilizaci rodinné politiky (Saxonberg, Sirovátka 2009), která podporuje ideál péče matky na plný úvazek (Formánková 2010), a udržuje tak ženy s malými dětmi (a zvláště nízkopříjmové skupiny žen) v dlouhodobé pracovní neaktivitě (Křížková et al. 2008).[5]
V tomto textu vycházíme z analýzy hloubkových biografických rozhovorů se ženami s nejvyšším dosaženým vzděláním vyučením. Výpovědi žen s nízkým vzděláním nám umožňují zachytit mechanismy genderové diskriminace, sociálního vyloučení a nejistoty, kterým tato skupina musí čelit ve svém pracovním a osobním životě, a dále strategie, které tyto ženy volí, a zdroje, které využívají pro řešení své situace. Základní výzkumnou otázkou pro nás je: Jak se ženy, které prožily své dětství a dospívání z velké části ještě před rokem 1989, vyrovnaly ve svých pracovních strategiích s růstem nerovností, nejistot a sociálních rizik a konkrétně kterým bariérám musely ve svých pracovních drahách čelit?
 
Biografická metoda jako nástroj mapování systémového znevýhodnění
Pro sběr a analýzu dat byla použita biografická metoda, která nám zprostředkovala proces formování pracovních drah žen na pozadí transformace a proměny české společnosti v průběhu posledních 20 let v jejich biografických vyprávěních. Biografický přístup umožňuje analyzovat, do jaké míry společenské změny související s nárůstem rizik a nejistot v době tzv. pozdní modernity (Beck 1992; Giddens 1991) pozitivně nebo negativně formují individuální životní dráhy.
Biografická perspektiva umožňuje nahlížet na individuální strategie zvládání sociálních rizik v kontextu celé pracovní dráhy formované vlivem ekonomických, zdravotních, sociálních a dalších nejistot (Rustin, Chamberlayne 2002). Tento přístup se staví proti přílišné generalizaci a zabstraktnění společenských fenoménů a naopak dovoluje analyzovat společenské změny v perspektivě životní zkušenosti konkrétního subjektu – jedince.
Rozhovory byly sebrány v roce 2009 jako součást rozsáhlé biografické studie, v rámci které jsme mapovaly pracovní dráhy 58 českých žen ve věku 24–65 let z hlediska strukturujících dimenzí: mateřství, věk a vzdělání. Celkem jsme provedly rozhovory s deseti bezdětnými ženami ve věku 35–40 let, 14 ženami bez dosaženého středoškolského vzdělání s nejmladším dítětem do šesti let, deseti ženami se středoškolským vzděláním s maturitou s nejmladším dítětem do šesti let, 13 ženami s vysokoškolským vzděláním s nejmladším dítětem do šesti let a 11 ženami staršími 55 let. Data byla získána technikou sněhové koule.
Při sběru dat jsme vycházely z Witzelovy (2000) techniky problémově orientovaného rozhovoru a rozumějícího rozhovoru (Kaufmann 2001). Tato technika vychází z narativně-biografického přístupu, rozhovor je ale více strukturován otázkami výzkumníka/ce. Přístup akcentuje zaměření na společensky relevantní výzkumný problém a na komunikační partnery/rky v procesu rozhovoru. V souladu s technikou problémově orientovaného rozhovoru byly nejprve zjištěny základní demografické charakteristiky komunikačních partnerek (věk, stav, socioekonomický status, počet dětí a jejich věk) a potom byl rozhovor zahájen předem formulovanou úvodní otázkou na počátek pracovní dráhy, která iniciovala biografické vyprávění o jejím průběhu v co nejširších souvislostech.[6]
Biografická data nám umožnila zachytit pracovní dráhy 14 českých žen s nízkým vzděláním ve věku 30–44 let, ohrožené socioekonomickou marginalizací a vícenásobnou diskriminací. Život těchto žen ovlivnily jak socioekonomické změny v době politické transformace na počátku 90. let 20. století, tak současná globální ekonomická krize. Všechny sebrané rozhovory přinášejí výpověď o unikátní životní zkušenosti, snažit se představit všech 14 by však vedlo k výrazné redukci a zjednodušení. Vzhledem k tomu, že jsme již provedly analýzu biografií celé této skupiny žen, je náš text obohacen o tyto poznatky o analýze všech 58 provedených rozhovorů. V tomto textu přinášíme studie pracovních drah vybraných tří žen. Výběr tří příběhů byl motivován snahou ukázat na rozmanité pracovní biografie žen s nízkým vzděláním v době střední dospělosti. Při analýze rozhovorů jsme se zaměřily na rovinu rizik a nejistot, které ženy během jejich pracovní dráhy potkávají, a na rozdílné strategie jejich zvládání nebo ne-zvládání. Vybraly jsme příběhy, které nabízejí komplexní pohled na vícenásobné znevýhodnění a diskriminaci na trhu práce a strategie adaptace a zvládání této situace. Jde o vyprávění bohatá na zvraty jak v soukromé, tak i pracovní oblasti a zároveň v mnohém typické pro skupinu žen s nízkým vzděláním. Vybrané biografické výpovědi tak reprezentují každodenní vyrovnávání se s proměnlivostí životních a pracovních podmínek a s nestabilitou společenských kategorií prestiže, příjmů a rodinných stavů. Zařadily jsme proto příběh ženy, které se těsně před 40 rozpadl vztah, rozvedla se a stala matkou samoživitelkou. Nyní se vrací po rodičovské dovolené zpět na trh práce v regionu silně postiženém ekonomickou krizí. Dále jsme vybraly příběh bezdětné servírky, která se opakovaně pokouší nalézt pracovní naplnění a uspět jako soukromá podnikatelka. Třetí příběh matky čtyř dětí, v jejíž pracovní dráze se střídají období hledání práce rozsáhle poznamenaná diskriminací, je silně ovlivněn partnerskými problémy a osobními zdravotními překážkami.

Erika[7]
Erice bylo v době rozhovoru 44 let. Více než polovinu svého života prožila v režimu státního socialismu. Původem z malé moravské vsi se přestěhovala do většího regionálního města studovat učební obor kloboučnictví.
Erika bydlí v jedné z historicky nejvýznamnějších průmyslových lokalit České republiky.[8] Region procházel posledních 20 let rozsáhlou ekonomickou transformací, která vedla ke změně výroby směrem k zpracovatelskému průmyslu (automobilovému, elektrotechnickému a plastikářskému průmyslu) a také k nárůstu nezaměstnanosti nad celorepublikový průměr.
Většina dospělé populace regionu měla na počátku 90. let stejně jako Erika vzdělání bez maturity (Foldynová, Ivan, Tvrdý 2009). V době socialismu prestiž dělnické profese zajišťovala komunistická ideologie a chránily ji silné odbory, zatímco transformace výroby společně s procesy globalizace produkce výrazně snížily uplatnění nízkovzdělaných zaměstnanců dělnických profesí. Po roce 1990 došlo k výraznému poklesu produkce v primárním a sekundárním sektoru a naopak k nárůstu pracovních míst v sektoru služeb. Erika výběr učebního oboru odůvodnila tím, že šla studovat obor, který jí doporučila kamarádka, která byla o ročník výš. Po dokončení studijního oboru, v sedmnácti letech, nastoupila Erika do velké kloboučnické firmy, ke které učiliště náleželo.
A kloboučnice, ono to zní, ono to zní tak jako, že kloboučnice, ale přitom ta práce obnáší teda strašně velkou dřinu, na jednoho dost, když je to od začátku, my jsme se museli učit všechno, že, takže, a tam, kde jsem pracovala, tak tam pracovali i muži, takže to bylo dost takové náročné, no. (…) No protože to byla práce, kde pracovali i muži, a která byla tak jako placená, takže tam i ti muži pracovali. Jako líp (…)
 
Výrobna klobouků představuje výrazně genderově segregované odvětví, kde většinu provozu obstarávají ženy. Pouze v  částech výroby, kde byla práce hodnocena jako fyzicky náročnější, byly vypláceny vyšší mzdy, aby výrobce motivoval muže k nástupu do této profese. Erika si vybrala právě tuto oblast výroby. To, že pracovala v oddělení s muži, pro ni bylo nejen zdrojem vyšších platů, ale i profesní prestiže.
Ve dvaceti letech si Erika vzala svého kolegu z práce po pouze roční známosti. Jednalo se o typický vztahový vývoj v té době. Do vyprávění se tak promítají společenské diskursy období před transformací, pro které byla typická vysoká a raná sňatečnost. Manželství a rodičovství bylo univerzální součástí životní dráhy. Bylo považováno za krok ke stvrzení dospělosti. Raná sňatečnost byla daná omezením dalších životních alternativ (cestování, budování kariéry, další studium), stejně jako systémem sociálně řízeného přidělování zaměstnání a řízené bytové politiky zaměřené na rodiny s malými dětmi. V neposlední řadě představovala rodina jediný prostor bez přímé kontroly státního aparátu (Hašková 2007). Tento společenský diskurs manželství jako přirozené životní volby, která završuje proces dospívání, nacházíme v Eričině biografii.
Se sňatkem získala Erika stabilní společenský status a související pocit životní jistoty. Zároveň se do vyprávění promítá soudobá věková norma pro vstup do manželství. V době před rokem 1989 byl věk žen při vstupu do manželství průměrně 21 let a 95 % žen mladších 50 let bylo alespoň jednou provdané (Rychtaříková 1996). Vzhledem k tomu, že Erika patřila do skupiny žen s nižším středním vzděláním, které bylo ukončeno už v sedmnácti letech, mohla být ve dvaceti letech opravdu jednou z posledních svobodných žen.
V roce 1987, čtyři roky po svatbě, tedy na danou dobu relativně pozdě, se Erice narodilo první dítě – syn. Během těhotenství využila institutu převedení na jinou práci, kterou umožňuje zákoník práce od roku 1964 (Křížková, Vohlídalová 2009a). Po roce na mateřské dovolené se vrátila zpět do zaměstnání. Tehdejší právní úprava mateřské dovolené sice umožňovala zůstat doma až do tří let věku dítěte, ale až po narození druhého a dalšího potomka.[9] Erika ale návrat do zaměstnání vysvětluje tím, že syn mohl nastoupit do jeslí zřizovaných zaměstnavatelem a že se chtěla vrátit. Důvodem prý nebyla finanční situace rodiny:
Jako, tenkrát to zas bylo jiné, že, takže ale, já nevím, ještě jsem chtěla do práce, nějak tak jako, jsem se chtěla vrátit, věděla jsem, že musím stejně jednou do práce, takže asi tak nějak, jako, a ty jesle tam byly, takže.. byly ještě jesle, že, to byly i vlastně při tom závodu, takže jsem se vrátila za rok.
 
Z výpovědi je patrné, že vysoká dostupnost předškolních zařízení v době před rokem 1989 pozitivně ovlivňovala brzký návrat žen na trh práce. Jeselská zařízení navštěvovalo v letech 1980–1989 21 % dětí mladších jednoho roku (Hašková, Maříková, Uhde 2009). Zároveň relativně krátká pracovní doba jak mužů, tak žen umožňovala sladit zaměstnání s otevírací dobou těchto zařízení. Vzhledem k tomu, že Erika i její tehdejší manžel pracovali na směny, střídali se v odvádění a vyzvedávání syna z jeslí podle toho, kdo měl ranní a kdo odpolední směnu. Výjimečně vypomáhala babička, manželova matka.
Po dvou letech, když byly synovi tři roky, změnila Erika zaměstnání. Byl rok 1991, tedy čerstvě začínal proces socioekonomické transformace. Důvodem pro změnu zaměstnání byla obava z restrukturalizace kloboučnické firmy, kterou provázelo propouštění, a zároveň chuť zkusit pracovat jinde, v jiném oboru. Na práci v továrně začaly Erice také vadit změny v uspořádání pracovní doby, hlavně práce na směny a přesčasová práce, protože v tomto režimu je složité pečovat o malé dítě.
…tenkrát se pracovalo (na směny), někdy se dělalo, že se dělal i přesčas, třeba že jsme museli dělat přesčas, nebo odpolední, noční, taky se stalo, nebo jsme museli už potom chodit i na jiné provozy. Takže to bylo takové, že už to, už to bylo takové, už se mi tam nelíbilo.
 
Erika nastoupila jako pečovatelka do domu s pečovatelskou službou pro seniory. Nové zaměstnání si vybrala opět na základě „referencí“ blízkého okolí, tentokrát na doporučení matky manžela, která pracovala v daném zařízení na obdobné pozici. Erika si kvůli práci doplnila vzdělání – absolvovala rekvalifikační kurs pro pracující ve zdravotnictví na místním úřadu práce. V novém zaměstnání jí velice vyhovovala pracovní doba, která trvala do brzkého odpoledne, a tak umožňovala dobře kombinovat práci a péči o dítě předškolního věku.
Na další mateřskou dovolenou, tentokrát s dcerou, odešla Erika po dvou letech. Ze zaměstnání odešla na čtyři roky. V době, kdy byla na mateřské a rodičovské dovolené, začal manžel podnikat. Manželova živnost byla jedním z důvodů, proč Erika zůstala doma déle – on sice vydělával víc peněz, ale měl výrazně méně času na rodinu. Erika ve svém vyprávění ukazuje na typický začarovaný kruh českých domácností s malými dětmi – žena celodenně pečuje a stará se o domácnost, a tak se muž nemusí výrazně zapojit, o to více času může nebo musí trávit v zaměstnání a tím je žena zpětně nucena zůstat v domácnosti, aby se o děti měl kdo postarat (Formánková 2008). Erika sice začala pracovat během rodičovské dovolené brigádně na několik hodin jako uklízečka u svého předchozího zaměstnavatele – v pečovatelském domě. Nastoupit plně do zaměstnání plánovala až ve čtyřech letech věku dítěte, neboť se domnívala, že je jí do té doby garantována ochrana pracovního místa, tedy povinnost zaměstnavatele ji znovu zaměstnat:
Takže jsem, mně to tak vyhovovalo, spíš to s tou brigádou jenom, takže nějak takhle, asi proto. No a teď jsem viděla, že vlastně, no ty tři roky, já osobně nevim, prostě asi proto, že už měl víc těch peněz a už nebyl tolik doma a že už to bylo takové jiné. Tak, když nebyl doma, tak už, člověk je na to většinou sám, že. Když věděl, že jsem doma, tak zůstával dlouho v práci. (…)no a tenkrát to právě přecházelo zrovna v té době, kdy ona měla tři roky, tak to přecházelo na ty čtyři roky. Ta péče o dítě. No, a já, jako nevědomky, s tím, že si mě potom vezmou zpátky, tak jsem zůstala jako čtyři roky, že si nechám to a budu to tak nějak, jako mít. No jenže oni mi poslali výpověď, když měla vlastně tři roky, tak jsem dostala výpověď. Ono se o to nějak musí žádat…
 
V roce 1995, když byla Erika na rodičovské dovolené s dcerou, došlo ke změně legislativy upravující podobu rodičovského příspěvku. Zatímco rodičovská dovolená zůstala v rozsahu do tří let věku dítěte jako součást pracovněprávní legislativy upravené zákoníkem práce, rodičovský příspěvek se stal součástí systému dávek státní sociální podpory. Maximální délka pobírání dávky byla prodloužena do čtyř let dítěte s tím, že rodičům bylo umožněno si přivydělávat. Další legislativní úpravy učinily problematiku pobírání rodičovského příspěvku ještě komplexnější. Od roku 2008 je pobírání rozděleno do tří rychlostí/variant (dodvou, tří a čtyř let dítěte). Rodičovský příspěvek není navázaný na systém pracovněprávní legislativy, která by zajistila návrat rodičů na pracoviště. Ten je garantován v rámci rodičovské dovolené, která trvá pouze do tří let věku dítěte. Na příběhu Eriky je patrné, jak časté legislativní změny v systému dávek a dovolených, postavené na těžko srozumitelných premisách, vedou ke zmatení klientek a ve svém důsledku mohou velice negativně ovlivnit jejich další fungování na trhu práce.
Po neúspěšném pokusu vrátit se na původní pozici pečovatelky našla Erika práci u svého prvního zaměstnavatele – v kloboučnické firmě. Tentokrát získala pracovní místo v provozu pletení baretů. Tam ale dlouho nevydržela, protože se provoz rušil. Erice nastalo více než dvouleté období krátkodobých zaměstnání a brigád, protože si nemohla najít trvalé místo.
…a začala jsem pracovat, ale, jo, zpátky v T (…), potom je taky po čase zrušili, takže jsem dostala výpověď vlastně s tím, že se to. No a chvilku nato jsem našla zaměstnání v tom A…, ale oni nám tam dali právě taky jenom na dobu určitou, na tři měsíce…mají zakázku, tak prostě naberou, no a potom nás vlastně všechny, a nás tam bylo tenkrát hodně opravdu, já nevím, nějak, dvacet, konkrétně tam k nám a jenom jednu, co si nechali, jinak všechny nás zase propustil (…)člověk byl rád, že už má práci, a teď zase tak, že. Takže to bylo takové (…) a potom jsem byla nezaměstnaná. No a hledala jsem brigády snadno, takže jsem občas něco, tak jako, našla, jenom něco takového, a snad jsem možná i chvíli uklízela, ale to bylo fakt jako jenom chvíli.
 
V tomto období se Erika dostala do situace, která potkává při návratu z rodičovské dovolené na trh práce mnoho českých žen. V období do dvou let po ukončení rodičovské dovolené má zkušenost (podle retrospektivních výpovědí žen) s krátkodobou nezaměstnaností více než 20 % žen.[10] Familialistické[11] pojetí české rodinné politiky podporuje dlouholetý odchod žen z trhu práce z důvodu péče o děti předškolního věku (Leitner 2003; Saxonberg, Sirovátka 2006; Formánková 2007). Relativně dlouhá rodičovská dovolená, neboli dlouhodobé setrvávání s malým dítětem v domácnosti, přináší v současnosti českým ženám nejistý návrat k původnímu zaměstnavateli, snížení úrovně lidského kapitálu a větší riziko nezaměstnanosti.
V roce 2000 nastoupila Erika do nově postaveného výrobního závodu nadnárodní společnosti vyrábějící elektroniku. Do práce bylo nutné dojíždět dvacet kilometrů, dopravu ale zajišťoval zaměstnavatel. Výroba byla v nepřetržitém provozu, kdy se zaměstnanci střídali v osmihodinových a dvanáctihodinových směnách. Práci ukončila výpovědí v roce 2002, kdy se rozvedla, a podle svých slov přestala kombinaci práce na směny, dojíždění a péče o děti zvládat. Předtím Erice s dětmi pomáhal manžel, protože ten pracoval pouze přes den – měl vlastní živnost, anebo jeho matka, po rozvodu by ale musela nechávat děti doma sama během nočních a odpoledních směn.
Erika nemohla najít práci další rok, a tak musela opět nastoupit do směnného provozu ve výrobním podniku sídlícím v blízkém městě, kam dojížděla opět dvacet kilometrů. Aby mohla nastoupit do nového zaměstnání, začala jí jezdit pomáhat s domácností a péčí o děti její matka. Po dalších dvou letech v tomto zaměstnání otěhotněla s novým přítelem a v roce 2005 se jí narodila druhá dcera. Vztah se záhy rozpadl a Erika zůstala s dcerou sama. Tím, že měla v zaměstnání smlouvu na dobu určitou, skončila jí smlouva již během těhotenství a pracovní poměr již nebyl znovu obnoven. Po třech letech na mateřské a rodičovské dovolené začala Erika znovu hledat zaměstnání. Dceru se jí podařilo umístit od tří let do školky. Chodí tam na čtyři hodiny denně, jak umožňuje legislativní úprava rodičovského příspěvku z roku 2008. Aby získala místo ve školce, musela Erika nepravdivě tvrdit, že nastupuje do zaměstnání:
No ale, jinak je to i tak problém, tady s těma školkama, že, je sehnat. Já jsem teda řekla, že mám práci slíbenou, jinak nevím, jako, nechtěli po mně naštěstí žádné potvrzení, no, nechtěli po mně, a jako vím, že kamarádky někde, ve školce, že po nich chcou potvrzení od toho zaměstnavatele, že opravdu do té práce nastoupí, takže je to taky problém, no.
 
Za poslední rok absolvovala Erika několik výběrových řízení, ale stále ještě nenašla zaměstnání a v současné době je registrovaná na místním úřadu práce. Kvůli hledání zaměstnání se naučila pracovat na počítači a sepsala si svůj první životopis. Každý den navštěvuje elektronické portály s nabídkou pracovních míst. Pokusila se o návrat na svoje poslední pracoviště, zúčastnila se konkursu na místo pečovatelky, ale zatím nikde neuspěla.
…když se jdete zeptat na jakékoliv zaměstnání, chcou po vás životopis a já jsem si tam napsala, protože jsem byla ještě na mateřské, takže jsem si tam napsala, že v současné době, takže každý to tam viděl, no a prostě, pak mi říkají, že to tam nemám psát, že tam mám psát nezaměstnaná (…) ale oni se stejně, i tak, zeptají, oni se zeptají jako jestli mám děti a tak jako jak, jak staré a jestli mám zajištěné hlídání, nebo co budu dělat, když to dítě bude nemocné. Nebo jestli třeba budu moct zůstat někdy dýl, nebo, prostě nějak, něco takového.
 
Mateřství je pro zaměstnavatele důvodem pro nepřijímání žen, protože u nich bez ohledu na jejich reálné schopnosti a podmínky očekávají konflikt pracovních a rodinných rolí (Kuchařová et al. 2006: 95; Křížková et al. 2008).[12] Podle svých slov by byla ochotná vzít jakoukoliv práci. Přesto, pokud by si mohla vybrat, pracovala by raději jinde než ve směnném provozu. Na druhou stranu oblast pásové výroby představuje jednu z mála oblastí, které Erika dobře zná, a má pocit, že by se rychle zapracovala. Mnohem raději by pracovala jako pečovatelka, podle současné legislativní úpravy poskytování péče v sociálních službách ale nemá dostatečnou kvalifikaci. Kurs, který absolvovala na počátku 90. let 20. století, již pro výkon zaměstnání nepostačuje. Zaměstnáním snů by byla práce fotografky, na doplnění vzdělání  – absolvování fotografického kursu – ale nemá Erika dostatek financí.
Příběh Eriky reprezentuje biografii významně ovlivněnou politickou transformací provázenou přechodem od plánované k tržní ekonomice, který výrazně ovlivnil pracovní dráhy dělnických profesí, když došlo k útlumu v oblasti průmyslové výroby a k růstu pracovních míst v sektoru služeb. Erika pracovala většinu dospělého života v oblasti pásové výroby, a nemá tedy dostatečnou kvalifikaci ani praxi, aby mohla v sektoru služeb hledat lehce uplatnění. Eričino vyprávění plasticky vykresluje neustálou nutnost lidí žijících v rizikových společnostech přizpůsobovat se měnícím se společenským a ekonomickým podmínkám. Přesto, že se nevzdává a neustále hledá nové cesty, jak se bránit socioekonomické marginalizaci, v jejím vyprávění se často objevují formulace ukazující na jisté rozčarování. Opakovaně zdůrazňuje skutečnost, že v dnešní době už nic není takové, jako bývalo, situace na trhu práce, v zaměstnání i v oblasti rodinné politiky se změnila a došlo ke zhoršení podmínek. Eričina životní strategie v oblasti zaměstnání by se dala nazvat jako neustálá snaha adaptovat se na stále složitější životní situace. Původně relativně neproblematická biografie mladé vdané matky pracující v dělnické profesi se v průběhu let mění a Erika se postupně dostává do marginalizované skupiny matek samoživitelek s nízkým vzděláním a výrazně omezenými životními a pracovními perspektivami.

Petra
Petra je bezdětná, 38letá vyučená servírka, která má ve své pracovní dráze zkušenosti jak se zaměstnaneckou pozicí, tak i s vlastním podnikáním, kdy vedla vlastní restauraci. Vyučila se v oboru kuchař-číšník těsně před rokem 1989 pod podnikem Jednota, kam pak po vyučení musela nastoupit a odpracovat tam nejméně dva roky. Šlo o postupně zrušený systém vzdělávání propojeného se státními podniky za doby státního socialismu. Petra vysvětluje volbu učebního oboru tím, že před rokem 1989 šlo o poměrně prestižní zaměstnání. Rozhodla se na radu rodičů, kteří v pozici tohoto oboru samozřejmě v té době nepředpokládali žádné změny. Ekonomická transformace na začátku 90. let 20. století však přinesla pro většinu profesí na trhu práce výrazné proměny, zejména významnou diferenciaci na úrovni prestiže a mezd. Takovými proměnami prošla nejen profese kuchařů/ek a číšníků/ic, ale i např. prodavačů/ček. Před rokem 1989 to byla vzhledem k nedostatkovosti zboží a služeb, které distribuovala, poměrně výhodná zaměstnání, která se nijak výrazně vnitřně nediferencovala. S rozvojem a diferenciací trhu, průnikem zahraničního kapitálu a nárůstem sektoru služeb došlo postupně k pevnému zakotvení větší části těchto profesí na sekundární trh práce (Dudová, Tomášek  2008), který se v tržní ekonomice vyznačuje spíše nižšími mzdami, nejistotou zaměstnání, nízkou prestiží a špatnými pracovními podmínkami. Tyto profese ztratily s ekonomickou a politickou transformací svá privilegia pramenící ze společnosti nedostatku. Kromě toho výrazně zesílila genderová vertikální diferenciace a segregace, kdy stále existují vybraní zaměstnavatelé a pracovní pozice v rámci těchto profesí na primárním trhu práce (např. personál v prestižních hotelech – barmani, kuchaři, číšníci), kterým však zcela dominují muži.
Petra se po vyučení, v 17 letech, odstěhovala od rodičů a bydlela na ubytovně v místě svého zaměstnání. Pracovala jako servírka v jednom hotelu u Prahy.[13] Podle svých slov si ráda vyzkoušela žít samostatně již ve velmi mladém věku.
Jako když jsem třeba chtěla, když jsem měla volno, tak jsem mohla jet domů, kde jsem bydlela, bydlení jsem měla jakoby u rodičů, ale tím, že jsem skoro furt byla v tý práci, tak jsem byla tam. Vegetovala, což bylo v 17 docela hezký období (smích). I pracovně, i že jsem do toho byla hozená a musela jsem se teda starat. Bylo to dobrý docela.
 
Když Petra odpracovala povinné dva roky v tomto podniku, vrátila se k rodičům do Prahy a našla si místo v jedné restauraci v Praze. V její zkušenosti z hledání zaměstnání zhruba v době, kdy jí bylo 20 let, se projevuje diskriminace potenciálního mateřství. Také z Petřiny biografie je zřejmé, jak běžné jsou diskriminační otázky při přijímání žen do zaměstnání a že znevýhodněny nejsou jen matky malých dětí, ale i ještě bezdětné ženy ve fertilním věku.
…všude se ptají, jestli máte děti nebo jestli neplánujete děti. To si teda rozhodně myslím, že by to takhle být nemělo. Samozřejmě řekli jiný důvod, neřekli přímo na rovinu, že je to tenhle důvod, ale určitě si říkali, ona bude chtít děti a ona nám pak odejde a bude na mateřský.
 
Dalším typem znevýhodnění, se kterým se Petra setkala, je genderová segregace na trhu práce. Horizontální a vertikální genderová segregace zaměstnání je v biografických vyprávěních o pracovních drahách žen častým typem diskriminace. Horizontální genderová segregace ovlivňuje pracovní dráhu Eriky. Diskriminační chování se objevuje při „genderově vhodné“ volbě zaměstnání, při výběru zaměstnanců ze strany zaměstnavatelů, ale také v pracovním kolektivu, např. v přidělování konkrétních pracovních úkolů. Představy o tom, zda žena či muž může nebo nemůže vykonávat určitou práci – pozici, jsou jednoznačně jedním z hlavních strukturujících elementů českého trhu práce (Křížková, Sloboda 2009). V pohostinství je vertikální segregace institucionalizovaným genderově stereotypním rozdělením jednotlivých pozic, které se těší odlišné prestiži a rozdílnému mzdovému ohodnocení. Ve vyprávění Petry se dobře ukazuje, že formální rozdělení práce na ženskou a mužskou funguje, i když prakticky vykonávají shodnou práci, a slouží jako argument mzdových rozdílů, který je aktéry většinou považován za legitimní. Pokud je pozice jinak pojmenována, i když náplň a hodnota práce je stejná, aktéři se často shodují v tom, že mzdové rozdíly jsou na místě.
…když třeba jsem dělala tu servírku a dělala jsem s chlapem, tak takový to, že ta ženská bude utírat stoly, ale v podstatě jsem vždycky dělala stejnou práci jako ten chlap. Zrovna tak tahala ty basy, a že teda chlap řekne, to je ženská práce to utírání stolu. Tak to já jsem hned byla alergická na takovýhle věci. To si myslím, že jsou oba stejný a stejně času v práci a děláme stejnou práci, tak ať je to ženská nebo chlap, tak to samý.
T: Myslíte, že bylo i jiný finanční ohodnocení?
Ono to hodně bylo totiž tak, že ten chlap byl jako vedoucí směny. Většinou to tak bylo dělaný, že zastával samozřejmě úplně stejnou práci, ale většinou to bylo, že ten chlap, tak určitě i finančně to bylo ohodnocený. Všude bylo, že byl vrchní číšník. Já si nepamatuju ze svýho života, že by byla vrchní servírka. Vždycky byl vrchní a ten kasíroval a ten rozděloval peníze a vždycky to byl chlap. Nikdy jsem nezažila, dodneška, že prostě, aby byla vrchní ženská. Už tím je daný, že na tom byl vždycky líp. To jsem já špatně snášela. Protože si myslím, že ta ženská zvládne tu samou práci. Zrovna tak jako ten chlap, tak proč by měl být vrchní nebo vedoucí chlap.
T: Čím si to vysvětlujete, že vždycky ty vedoucí směny nebo ti vrchní číšníci byli ti muži?
To tak bylo daný, vždycky to tak bylo. Já si myslím, že to bylo tou dobou, že teď už je to lepší. Že teď už to ustupuje, že už dávají ženský na ty vedoucí funkce, ale jinak to vždycky bylo. To bylo zažitý, že chlap je vedoucí, že jo. To tak prostě bylo.
 
V případě mužů dochází při genderové segregaci ke kumulaci formálních odpovědností a agend k pozici, na které pracují, nebo nad rámec dané pozice, a to bývá doprovázeno vyšším finančním ohodnocením.
V tomto období získala Petra v oboru pohostinství také zkušenost se zneužíváním práce. Popisuje běžnou praxi zaměstnávání brigádně, což představuje velmi nejisté zaměstnání bez jakékoli ochrany a výhod nebo zaměstnávání na smlouvu, ale za minimální mzdu bez jakékoli pohyblivé složky. Stejné mechanismy zneužívání ze strany zaměstnavatelů popisuje v následující biografii Zuzana na příkladu práce v obchodě. U číšníků a číšnic zaměstnavatelé předpokládají, že podstatnou část platu vydělají na spropitném, ale tento systém opět činí zaměstnání nejistým – není vhodný např. pro rodiče s dětmi, kteří hledají jistotu práce a slušné pracovní podmínky.
Zhruba po roce na druhém pracovišti se Petra seznámila s mužem, se kterým brzy začala žít. Její přítel, cizinec podnikající v Čechách, byl velmi dobře finančně zajištěn, a tak Petra práci opustila. Neměla potřebu a ani čas pracovat, protože podle jejích slov hodně cestovali a věnovali se sobě navzájem. Rodinu v té době ještě neplánovali, spíše výhledově. Zde se projevuje přijetí genderově tradičního modelu partnerství, které je pro ženy s nízkým vzděláním typické. Neznamená to, že by tyto ženy neměly zájem pracovat, Petra byla ve všech dalších obdobích svého života výrazně zaměřená na práci. Ovšem tyto ženy zřejmě nejsou natolik zakotveny na trhu práce, např. specializovanou kvalifikací, kterou by mohly určitou přestávkou v kariéře ztratit, a často si ani neuvědomují, jakou ekonomickou ztrátu pro ně (např. do budoucna) může ekonomická neaktivita znamenat (Maříková 2008). Důsledek tohoto rozhodnutí se v biografii Petry projevil záhy. Po zhruba čtyřech letech, když bylo Petře 26 let, se její přítel zabil při autonehodě. Pro Petru to byl naprostý šok, nebyla vůbec finančně zajištěna, a tak byla odkázána na pomoc rodičů, ke kterým se zpět nastěhovala. Po zhruba roce a půl, kdy se léčila z psychických problémů, dostala nabídku od svého známého pronajmout si restauraci. Rozhodla se proto pro samostatné podnikání. Petra tvrdí, že vždycky toužila být vlastní paní, spíše nebýt zaměstnankyní, a tak měla příležitost si náročné podnikání v pohostinství vyzkoušet.
To bylo tím, že jsem tam měla ty zaměstnance, tak jsem to musela i hlídat. Musela jsem tam být, protože tu hospodu by mi rozkradli. To jsem musela mít opravdu přehled, musela jsem tam být v podstatě od rána do večera, abych měla o všem přehled, co se tam děje nebo neděje. Když bylo potřeba, tak jsem prostě dělala. Ať už to bylo v kuchyni nebo to bylo jako tu servírku, já jsem se sama zásobovala, já jsem si sama dělala papíry, úplně všechno okolo. Proto jako časově to, ale tam to bylo časově náročný, hodně. To bylo opravdu od nevidím do nevidím denně. …My jsme se v podstatě domluvili, na ty dva roky, že to prostě zkusím. Nebo na rok, pak teda na dva a v podstatě po těch dvou letech jsem si říkala, že to nemá smysl, že jsem toho byla otrok.
 
Na vedení restaurace byla zcela sama a zodpovědnost a neustálý dohled i práce byla velmi těžká, a tak se rozhodla podnikání v pohostinství po dvou letech ukončit a nechala se znovu zaměstnat. Tentokrát jako provozní, takže využila schopnosti, které získala samostatným podnikáním. Krátce nato však Petřina maminka onemocněla rakovinou a ona se rozhodla se o ni společně s otcem starat. Zaměstnání provozní proto opustila a tři měsíce se intenzivně starala o umírající matku. Během této doby si uvědomila, že už se ke své profesi pravděpodobně nebude chtít vrátit a absolvovala postupně víkendový rekvalifikační kurs na kosmetičku. Když maminka zemřela, vrhla se Petra na podnikání jako kosmetička, aby přišla v tomto těžkém období mezi lidi. Změnu profese a svou volbu právě kosmetičky i začátky podnikání popisuje takto:
Takže jsem si vlastně udělala ten kurs a šla jsem podnikat. … vždycky jsem chtěla dělat sama za sebe. Trvalo to taky, než jsem měla tu klientelu. Ten rok určitě trvalo, než jsem se dostala na to, že jsem poplatila všechno, co jsem měla zaplatit, a vydělala jsem si a měla jsem stálý zákaznice. Tak po tom roce už jsem to začala dělat jako naplno. (…) v podstatě to dělám v prostoru, který mi jako dávají k dispozici. (…) je to takový jako centrum, středisko, kde nám dávají k dispozici ty prostory a my jim dáváme nějaký procenta z naší tržby. Což je taky dobrý, nebo je výhodný, že mám čistou hlavu, nemusím se s ničím zajišťovat. Ale jsem jakoby živnostník na sebe… Ale je to o povaze, že já jsem nikdy neměla ráda nad sebou nikoho a dělám radši sama za sebe. A co si udělám, tak si udělám, a nikdo mi do toho nemluví. To je docela podstatná věc v tom podnikání, není to o těch penězích, ani o tom, kolik si vydělám, je to o té spokojenosti, že za prvé mě ta práce baví, naplňuje mě ta práce a za druhý je to o tom, že jsem spokojená sama se sebou. Co jsem vytvořila, je to ve mně. Že to není nějaký kolektiv, nebo že je tam nějaký vedoucí, to mi na tý práci asi nejvíc vyhovuje.
 
Rozhodnutí zcela změnit obor práce a vstoupit do podnikání je pro ženy poměrně typické (Křížková 2007). Zároveň rekvalifikace na kosmetičku poukazuje na nedostatečně rozvinutou aktivní politiku zaměstnanosti a systém celoživotního učení, který je v ČR dosud v plenkách. Zaměstnání v podobných službách, jako je kosmetička, pedikérka apod., představují u nás zatím téměř jedinou rekvalifikační nabídku pro ženy (Czesaná, Matoušková, Vymazal 2005). Zůstává otázkou, nakolik je genderově stereotypní rekvalifikace cestou z marginalizace žen na trhu práce a nakolik podnikání v těchto oborech nabízí cestu z nejistého zaměstnání a příjmového znevýhodnění. Petra měla tu výhodu, že nemusela mít do začátku žádnou významnou investici, protože nájemní prostory získala zařízené. Podnikání vždy představuje určitý risk a Petra si to dobře uvědomovala, když ve své výpovědi srovnávala pozici zaměstnanců a podnikajících osob, které nemají legislativně zabezpečen právní nárok na placenou dovolenou a další výhody. Na druhou stranu podnikání přináší flexibilitu organizace času a práce. Odvaha riskovat vstupem do podnikání byla pravděpodobně z velké části dána Petřinou bezdětností, zároveň práce servírky není vzhledem k nastavení směn podle Petry vhodná pro matky malých dětí.
Bezdětnost je u vyučené Petry výsledkem nevolby (Hašková 2009), je výsledkem okolnosti smrti partnera ve vážném vztahu a toho, že od té doby měla jen krátkodobé vztahy většinou s ženatými muži, kteří s ní děti nechtěli mít, a její soukromý život se odvíjel i jinak spíše problematicky. Bezdětnost přináší do její pracovní dráhy významnou dávku nezávislosti a flexibility, která jí dává prostor na vyvázání se ze znevýhodňujících pozic. Zpočátku pracovní dráhy se sice setkala s diskriminací, dalším diskriminačním praktikám, ke kterým dochází v zaměstnavatelských vztazích, se jí podařilo uniknout samostatným podnikáním. Bezdětnost jí pomohla vyvázat se z nutnosti kombinovat práci a péči, která často vrhá ženy s nízkým vzděláním také do příjmového znevýhodnění, ale jen částečně, protože i s tímto problémem se setkala, když se rozhodla pečovat o svou nemocnou matku a musela opustit zaměstnání, protože neexistovala jiná schůdná a okamžitá řešení. To jí pomohlo rozhodnout se ke změně oboru a novému vstupu do podnikání, ovšem opět v intencích genderové stereotypizace.

Pokračování druhé části

Poznámky

---

[1] Tento článek vznikl za podpory projektů „Procesy a zdroje genderových nerovností v pracovních drahách žen v souvislosti s proměnou české společnosti po roce 1989 a členstvím ČR v EU, GA AV ČR” č. Grantu IA700280804,  „Konstrukce živitelství po roce 1989 v české společnosti”, GA ČR, projekt č. 403/09/1839 a „Proměny forem a uspořádání partnerského a rodinného života z hlediska konceptu životních drah“, GA ČR, projekt č. 404/10/0021.