Číslo I.–II./2010
Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník XVII.(2010) » Číslo I.–II./2010 »
Obsah
Odboj, kolaborace, přizpůsobení
Studie a články
Stanislav Kokoška
Odboj, kolaborace, přizpůsobení…
Několik poznámek k výzkumu české protektorátní společnosti
Vladimír Černý
Partyzánský oddíl Olga
Krvavá cesta jedné odbojové skupiny
Pavel Večeřa
Geneze jednoho kolaboranta
Novinář František Josef Prokop a jeho role při medializaci soudního procesu s generálem Aloisem Eliášem
Martina Šmejkalová
Výchova k vlastenectví, nebo nacistická indoktrinace?
Výuka českého jazyka na středních školách v Protektorátu Čechy a Morava
Diskuse
Eva Hahnová – Hans Henning Hahn
(Ne)patřičné poznámky k jednomu německému bestselleru
Alfred de Zayas o vyhnání Němců
Miloš Havelka
Revizionismus jako osud hnutí?
Nad knihou Michala Kopečka
Milan Nakonečný
Odpověď na kritiku mé knihy o českém fašismu
Recenze
Pavel Baloun
Čeští fašisté jako „naivní národovci“?
Netradiční pohled na fenomén českého fašismu
Petr Kaplan
Sudetští Němci a soumrak první republiky
Petr Šafařík
Nacistická spravedlnost v župě Sudety
František Svátek
Důležitý příspěvek ke „ztěžklému tématu“
Karel Hrubý
Chvála kořenů
Martina Hamplová
Vyvážené sociální dějiny poválečné Evropy
Dokumenty
Marek Syrný– Matej Medvecký
Zápisnice o výsluchu Viliama Širokého na Ústredni štátnej bezpečnosti
Anotace
Resumé
Resumé
Studie a eseje
Odboj, kolaborace, přizpůsobení…
Několik poznámek k výzkumu české protektorátní společnosti
Stanislav Kokoška
Autor ve své studii nastoluje některé teoretické problémy související s dosud nedostatečně rozvinutým studiem české protektorátní společnosti. Věnuje se jak možným teoretickým východiskům, jež spatřuje v důslednějším využívání sociologických přístupů v rámci historického výzkumu, tak dosavadním terminologickým sporům, které se vedly okolo pojmů „kolaborace“, „odboj“ a „rezistence“. Termín „kolaborace“ je v českém prostředí jazykovým importem a obecně se používá k označování nečestné spolupráce s nepřítelem. Využití tohoto termínu proto autor spatřuje především ve sféře zkoumání veřejné politiky, v jejímž rámci dochované prameny obvykle umožňují dostatečně poznat jednotlivé aktéry a objasnit jejich motivy. V tomto ohledu se odvolává i na názory některých českých historiků, kteří již dříve upozornili na skutečnost, že v rámci chování protektorátní společnosti lze jen těžko stanovit jasnou, univerzálně platnou hranici mezi odbojem a kolaborací.
Pro vlastní výzkum české protektorátní společnosti autor preferuje sémanticky neutrální termíny, které nemají moralizující podtext. Inspiraci vidí v sociologii, jejíž postupy umožňují vygenerovat i komplexnější model, než jakým je dosud široce sdílená představa o společnosti, která žila v jakémsi permanentním dilematu mezi odbojem a kolaborací. Vedle výzkumu protektorátní každodennosti – prostředí, ve kterém se pohybují jednotliví aktéři – doporučuje zkoumat i „míru adaptace“ (jak se aktéři podmínkám nového režimu přizpůsobují) a „míru identifikace“ (zda se aktéři s novým režimem ztotožňují a do jaké míry jej považují za již neměnný). Z porovnání obou veličin pak autor vyvozuje jak základní vztah aktérů k režimu (kladný, neutrální, potenciálně nepřátelský, nepřátelský), tak i základní způsob jejich chování (loajalita, delikvence, oportunismus, rezistence). Zejména „míra identifikace“ představuje dynamickou veličinu, jejíž hodnota byla závislá od řady okolností. Při výzkumu české protektorátní společnosti je proto nutné věnovat pozornost i dalším důležitým tématům, jakým je například působení nacistické a spojenecké propagandy, reflexe průběhu druhé světové války v české společnosti a v neposlední řadě i strach, který byl nedílnou složkou protektorátní reality. Chceme-li tedy porozumět chování české společnosti v letech druhé světové války (a tím také její hodnotové orientaci v době osvobození), musíme v historickém výzkumu dostatečně reflektovat elementární skutečnost, že tato společnost se nacházela v sevření totalitního režimu a nefungovala tudíž na principu svobodné volby.
Partyzánský oddíl Olga
Krvavá cesta jedné odbojové skupiny
Vladimír Černý
Studie pojednává o partyzánské skupině Olga, která se na jedné straně zapsala do dějin odboje v Protektorátu Čechy a Morava významnými akcemi, na druhé straně ale její činnost poskvrnily svévolné akty násilí spáchané na rozkaz velitele Josefa Houfka. Skupinu Olga založili v lednu 1945 v oblasti střední Moravy právě Houfek s Olgou Františákovou. Autor přibližuje jejich životní dráhu a mimo jiné ukazuje, že za Houfkovým rozhodnutím připojit se k partyzánům nebylo ani tak vlastenecké přesvědčení jako spíš touha po vyniknutí a dobrodružství; třiadvacetiletý nedoučený řezník měl za sebou již odsouzení kvůli drobným krádežím, službu ve wehrmachtu i u protektorátní policie. Vladimír Černý líčí řadu střetů partyzánů ze skupiny Olga s německými jednotkami a zdůrazňuje především dvě akce, jimiž si získali značné uznání. V prvním případě se jim 26. února 1945 podařilo vypustit více než půl milionu litrů pohonných látek a mazacích olejů z vagonů německé armády na nádraží v obci Morkovice. Krátce před koncem války, 19. dubna 1945, pak na zámku v Hošticích na Kroměřížsku zajali velitele německé 16. tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera, což byl čin v historii partyzánského hnutí v českých zemích zcela ojedinělý. Autor stejně tak ale věnuje pozornost případům, kdy velitel oddílu nechal z titulu své funkce zlikvidovat několik spolubojovníků a dalších osob, které byly bezdůvodně obviněny z kolaborace nebo se mu z různých důvodů staly nepohodlnými. Za tyto excesy byl po válce zatčen a dvakrát stanul před soudem, odsouzen byl však pouze k nízkému trestu. Na základě dosud opomíjených archivních materiálů autor prověřuje i řadu sporných údajů, které se během let kolem působení oddílu shromáždily. Jedná se zejména o nařčení Olgy Františákové z konfidentství pro gestapo, které však nemá relevantní opodstatnění. Připomíná i incident v obci Střílky těsně po válce, exekuci tří údajných kolaborantů provedenou v režii členů oddílu Olga, která se stala poté předmětem konfliktu mezi významným českým básníkem Františkem Halasem a literárním historikem Václavem Černým. V závěru se autor stručně zmiňuje o poválečných osudech některých členů skupiny Olga a pokouší se o celkové zhodnocení její činnosti v kontextu domácí protinacistické rezistence.
Geneze jednoho kolaboranta
Novinář František Josef Prokop a jeho role při medializaci soudního procesu s generálem Aloisem Eliášem
Pavel Večeřa
Autor líčí kariéru novináře a šachového publicisty Františka Josefa Prokopa (1901–1973), který se po zřízení Protektorátu Čechy a Morava zařadil do úzké skupiny předních aktivistických žurnalistů a stal se jedním z šéfredaktorů českého denního tisku, nejprve v Českém slově a poté v Lidových listech. Stať se koncentruje především na zlomové okamžiky jeho kariéry ve fázi, kdy se snažil prosadit na poli protektorátní žurnalistiky. Pokouší se přitom interpretovat příčiny Prokopova vzestupu a motivy jeho kolaborace. Vedle toho si článek klade za cíl zhodnotit mediální zpracování soudního procesu s bývalým předsedou protektorátní vlády generálem Aloisem Eliášem, na kterém se Prokop počátkem října 1941 – spolu s prvořadým představitelem novinářské kolaborace Karlem Wernerem – významným způsobem podílel. Právě tímto počinem zůstává podle autora Prokop neslavně zapsán do dějin protektorátní žurnalistiky. Způsob medializace Eliášova procesu považuje autor za velmi zajímavý. Tiskový odbor kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora v čele s Wolfgangem Wolframem von Wolmarem, který fakticky řídil český protektorátní tisk, totiž musel vyřešit problém, jak české veřejnosti vylíčit Eliášovy odbojové aktivity, kvůli nimž byl odsouzen k trestu smrti, a přitom zamlčet podstatné informace o existenci aktivní domácí rezistence. Neméně důležitá byla při medializaci soudního procesu s Aloisem Eliášem prezentace jeho osobnosti. Nacistům šlo především o to, aby odsouzený generál vyšel z konfrontace s okupační mašinerií jako poražený, vyzývající své protektorátní spoluobčany k loajalitě vůči okupačnímu režimu. František J. Prokop tato zadání pod přísným dohledem šéfa německého tiskového odboru v podstatě splnil, a ačkoli později jeho kolaborační činnost slábla, zůstal až do konce okupace v německých službách. Po válce se před Národním soudem snažil bagatelizovat svou kolaboraci a přesvědčit o své činnosti ve prospěch odboje, byl však odsouzen na čtyři roky žaláře.
Podle autora nebyl Prokop ke kolaboraci motivován ideově-politicky, ale primárně důvody materiálními a nanejvýš v druhé řadě profesně kariérními. Představoval typ člověka, který zřetelně preferuje vlastní záliby před profesní činností nebo veřejným zájmem, přičemž neváhá pragmaticky vycházet vstříc požadavkům držitelů moci. Ve svém psychologickém portrétu Františka J. Prokopa dospívá autor k závěru, že vlastní sférou jeho seberealizace a možná i transcendence byla šachová hra, vnímaná jako umění, která mu poskytovala odpoutání od obtížné reality, a vyslovuje hypotézu, že snad i svou problematickou novinářskou činnost za protektorátu chápal jako svého druhu šachovou partii.
Výchova k vlastenectví, nebo nacistická indotkrinace?
Výuka českého jazyka na středních školách Protektorátu Čechy a Morava
Martina Šmejkalová
Stať se zabývá českým jazykem a jeho vyučováním v období Protektorátu Čechy a Morava, a to především na středních školách. Na základě primárních pramenů spjatých s výukou češtiny, zejména programových materiálů, nařízení ministerstva školství, dobových učebnic, ale i epistolárních dokumentů, hledá odpověď na otázku, jak se oficiální školská politika promítala v reálné vyučovací praxi. Sleduje projevy dvou hlavních proudů ve vyučování – oficiálního proudu, reprezentovaného publikovanými materiály, a nonkonformního proudu, pronikajícího i do některých pasáží používaných učebnic. Obecně přitom platí, že učebnice i vyučovací praxe byly prostoupeny projevy jazykového vlastenectví, které dohlížecí protektorátní, nebo i říšské orgány tolerovaly. Hlavním zásahem do strukturního uspořádání vyučovacího předmětu bylo narušení jeho dosavadní nerozbornosti: k základním konstitutivním složkám, českému jazyku a české literatuře, školská administrativa přistupovala separačně, a je tedy nutno mezi nimi diferencovat. Zatímco obsah literárního vyučování byl potlačován a stávající učebnice byly nahrazeny jednotlivými díly ideologicky zatížené Nové čítanky, jazykové vyučování čerpalo v období války převážně ze svých dřívějších tradic a utrpělo menší regresi. To bylo způsobeno i faktem, že jazykové vyučování a jazykové učebnice neměly plnit primárně převýchovnou úlohu, tak jako to bylo úkolem „předmětu utvářejícího názor“, české literatury. Vyloučení dějin literatury z výuky bylo mnohdy v praxi částečně obcházeno tím způsobem, že byla jejich látka pod záminkou příkladů historického vývoje češtiny přesouvána do hodin českého jazyka. Značnou pozornost věnuje autorka koncepci, obsahu, kulturním stereotypům a hodnotovému vyznění Nové čítanky. Shrnuje, že poskytovala obraz Čechů jako národa s krásným folklorem a dosti bohatou kulturou, která se však mohla rozvíjet jen díky příznivému vlivu germánského kulturního génia, a národa původně spíše zemědělského, jemuž je vlastní hlavně manuální práce. Ideologická manipulace Nové čítanky podle ní byla – narozdíl od komunistických učebnic po únoru 1948 – spíše skrytá a spočívala v propojování vybraných hodnot národních a nacistických a v uvádění částečně pravdivých informací.
Diskuse
(Ne)patřičné poznámky k jednomu německému bestselleru
Alfred de Zayas o vyhnání Němců
Eva Hahnová – Hans Henning Hahn
Autoři v tomto polemickém eseji představují amerického právníka a historika Alfreda-Maurice de Zayase (narozen roku 1947 v Havaně na Kubě), který se stal jedním z nejúspěšnějších autorů německé literatury o vyhnání (Vertreibungsliteratur), a jeho knihu Postupimská Nemesis: Angloameričané a vyhnání Němců (Die Nemesis von Potsdam: Die Anglo-Amerikaner und die Vertreibung der Deutschen), která vyšla již v šesti anglických a nejméně deseti německých vydáních (poprvé roku 1977 v londýnském nakladatelství Routledge, naposled v přepracované a rozšířené podobě v mnichovském nakladatelství Herbig). Tématem knihy je ztráta domova zhruba jedenácti milionů Němců žijících na východ od poválečných německých hranic, která se odehrála v letech 1939 až 1949. Podle autorů kniha formálně splňuje odborná historická kritéria, jako je poznámkový aparát, bibliografie a podobně, ve skutečnosti však není koncipována jako empirická studie o událostech a vývojových procesech, ale jako důkazní řízení obžaloby válečných Spojenců, kterým prý po válce nešlo o spravedlnost, ale o odplatu na Němcích. Obsahově nepřináší nic nového, víceméně jen reprodukuje historické stereotypy o Němcích, Češích a Polácích a jejich vztazích, jak jsou tradovány především v německé „vyhnanecké“ historiografii a publicistice. Tak je například Mnichovská dohoda ze září 1938 nahlížena jako logický důsledek nespravedlivého středoevropského uspořádání po první světové válce, iredentistické snahy německých menšin v nově vzniklých státech jako reakce na diskriminaci a sudetští Němci jako nevinné oběti Hitlerovy politiky. Jednostranné obrazy minulosti, jež předkládá Alfred de Zayas, mají ale podle autorů posloužit hlavně ke zdůvodnění aktuálních politických cílů, jimiž je odškodnění „vyhnanců“ z bývalých německých východních území podle mezinárodního práva v podobě „práva na vlast“ (tedy na návrat), restituci majetku a náhradu škod. Alfred de Zayas přitom zcela pomíjí, že takovou argumentaci nepřijal žádný soud. Čtenářská úspěšnost de Zayasových výkladů podle autorů prozrazuje, že konvenují stále značné části německé společnosti, která před kritickým pohledem na nedávnou minulost dává přednost „mýtu vyhnání“.
Revizionismus jako osud hnutí?
Nad knihou Michala Kopečka
Miloš Havelka
Autor se zabývá knihou Michala Kopečka Hledání ztraceného smyslu revoluce: Zrod a počátky marxistického revizionismu ve střední Evropě 1953–1960 (Praha, Argo 2009). Otázky, které si nad ní klade, a podněty v ní obsažené, jež dále rozvíjí, mu slouží k formulaci širších úvah o genezi, povaze a souvislostech marxistického revizionismu. Na jejich okraji vyjadřuje také několik mírně kritických připomínek. Zároveň nabízí čtverý různý způsob či optiku čtení Kopečkovy práce. Nejprve ukazuje možnost vnímat ji prizmatem historické analýzy diksurzu, v níž jde v zásadě o celkový vývoj určitého typu (zde marxistického) myšlení, podobně jako je tomu v dějinách idejí. Z tohoto hlediska autor uvažuje o vztahu marxismu a nacionalismu ve 20. století, a to nejen ve smyslu jeho legitimizačního potenciálu při prosazování komunistické ideologie a režimů ve středoevropském prostoru (jak to analyzuje Kopečkova kniha), ale také ve smyslu proměn komunistické doktríny a emancipačního potenciálu nacionalismu v distanci od „závazného“ modelu socialismu a v demokratizačním procesu šedesátých let. V souvislosti s rozvíjením západního marxismu, kritického vůči ideologické doktríně, se Havelka zamýšlí nad tím, zda každý pokus o realizaci této doktríny v praxi nebyl nutně zároveň její revizí, a nadhazuje otázku, nakolik byly revizionistické argumenty v padesátých letech původní či převzaté z revizionismu staršího. V rovině analýzy diskurzu hegemoniálního a kritického, tedy stalinismu a revizionismu, jde o ideologické diference a mocensko-politické kontrapozice mezi oběma tábory. Autor zde poukazuje na rozdílné pojímání ideologie (stabilizační pro ortodoxii, mobilizační či naopak retardační ve dvou směrech revizionismu), na roli formálních i neformálních institucí moci a klade otázku, co tvořilo společnou myšlenkovou „matrici“ stalinismu i revizionismu. Prizma analýzy utopického diskurzu představuje podle Havelky třetí možnost čtení Kopečkovy knihy, sledující intenci jejího nadpisu, totiž „hledání ztraceného smyslu revoluce“. Jedná se v ní o vztah hnutí k jeho kořenům, legitimizační náboj těchto návratů a naději na kultivaci neuspokojivé přítomnosti prostřednictvím oživení její utopické a emancipační dimenze. Havelka vyslovuje hypotézu, že z hlediska této utopické dimenze revizionismus nutně doprovází marxismus po celou dobu jeho existence a stal se časem dokonce jeho hybnou silou. Nakonec upozorňuje na rovinu komparativní analýzy, soustředící se na porovnání vývoje, forem a úlohy revizionismu ve třech sledovaných státech, tedy v Polsku, Maďarsku a Československu. V závěru autor Kopečkovu knihu vysoce oceňuje jako původní a důležitý pokus o změnu přístupu ke zkoumání minulého režimu, vyznačující se hlubokou znalostí materiálu, intenzitou historického vcítění do problematiky a neotřelostí prostředků výkladu.
Odpověď na kritiku mé knihy o českém fašismu
Milan Nakonečný
Autor reaguje na recenzi své knihy Český fašismus (Praha, Vodnář 2006) z pera Pavla Balouna, která vychází v aktuálním dvojčísle časopisu Soudobé dějiny pod názvem „Čeští fašisté jako ‘naivní národovci’: Netradiční pohled na fenomén českého fašismu“. Prohlašuje, že by opravdu nechtěl být spojován s „tradičním“ pohledem na český fašismus, který byl podle něj stejně za první republiky jako dnes poplatný vládnoucí ideologii a politickým zájmům. Totéž platí pro zažitou idealizaci meziválečné československé demokracie a jejích hlavních představitelů, kterou odmítá. V rozporu s kritickým hodnocením českého fašismu, které ve své knize provádí, není například vyvracení stále opakovaných „hradních“ dezinterpretací kolem osobnosti generála Radoly Gajdy. Autor se hlásí k dnes nepopulárnímu českému nacionalismu jako k hodnotovému zakořenění svých historických výkladů. Odpovědnost za faktografická pochybení přijímá, avšak výtku, že nepracoval dostatečně s úředními archiváliemi, odmítá jako lichou, neboť je věcí recenzenta konkrétně prokázat, co důležitého z nich opominul.
Recenze
Čeští fašisté jako „naivní národovci“
Netradiční pohled na fenomén českého fašismu
Pavel Baloun
NAKONEČNÝ, Milan: Český fašismus. Praha, Vodnář 2006, 427 stran.
Tato recenze je upravenou verzí článku, který autor zveřejnil na webové stránce http://www.fronta.cz/kniha/nakonecny-cesky-fasismus. Reakce Milana Nakonečného vychází v aktuálním dvojčísle Soudobých dějin pod názvem „Odpověď na kritiku mé knihy o českém fašismu“. Autor upozorňuje na četná faktografická pochybení recenzované práce, která podle něj pramení z toho, že Milan Nakonečný nepracoval dostatečně s archivními materiály úřední povahy, zejména pro dobu první republiky, a přebíral mnoho informací z fašistických tiskovin. Vytýká mu také slabou reflexi dosavadní historické literatury. Pozastavuje se nad jeho hojnými kritickými soudy na adresu meziválečného Československa a jeho představitelů. Na závěr konstatuje, že se otevřeně staví na stranu českých nacionalistů a kritiků prvorepublikové demokracie, což podle něj může být impulzem ke koncepčnějšímu uvažování a polemikám o fenoménu českého fašismu.
Sudetští Němci a soumrak první republiky
Petr Kaplan
BRANDES, Detlef: Die Sudetendeutschen im Krisenjahr 1938. (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 107.) München, R. Oldenbourg 2008, xvi + 399 stran.
Známý německý historik se ve své poslední monografii věnuje postavení sudetských Němců v meziválečném Československu a jejich roli při rozbití republiky. Recenzent oceňuje mimořádně intenzivní autorovu práci s prameny a základní přednost knihy spatřuje v tom, že nesleduje osudy sudetských Němců jako jediný příběh homogenní vrstvy obyvatelstva, ale jako dějiny mnoha sociálních skupin, jejich vzájemných vztahů a interakcí s vnějším (československým a německým) prostředím. Autor je značně kritický vůči národnostní politice první republiky, která podle něj ztěžovala německé menšině identifikaci s novým státem, a ve vyhrocení vztahu mezi Čechy a Němci vpředvečer mnichovské konference vidí hlavní příčinu poválečných „divokých odsunů“ německých obyvatel.
Nacistická spravedlnost v župě Sudety
Petr Šafařík
ANDERS, Freia: Strafjustiz imSudetengau 1938–1945. (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 112.) München, R. Oldenbourg 2008, vii + 551 stran + CD-ROM.
Kniha je podle recenzenta precizním pojednáním, které do značné míry vyplňuje mezeru ve zpracování právních dějin Říšské župy Sudety. Ocenění si zaslouží propracovaná teoretická východiska, opírající se o typologii panství Maxe Webera, a rozsáhlá práce s prameny V kapitolách věnovaných proměnám trestního práva, činnosti státních zastupitelství, soudnictví, rozsudkům a sociálnímu profilu zaměstnanců justice v sudetské župě přináší velké množství cenných, zejména kvantitativních údajů a své závěry ilustruje také na konkrétních kauzách.
Důležitý příspěvek ke „ztěžklému tématu“
František Svátek
WEGER, Tobias: „Volkstumskampf“ ohne Ende? Sudeten Organisationen 1945–1955. (Die Deutschen und das östliche Europa – Studien und Quellen, sv. 2.) Frankfurt/M., Peter Lang 2008, 639 stran.
Recenzent publikaci vřazuje do stále sílícího proudu kritiky nacionálních stereotypů a mýtů ve Spolkové republice Německo, který zasahuje také ideologizující historiografii a publicistiku sudetoněmecké provenience. Autor s hlubším teoretickým zakotvením důkladně rozebírá kontinuity a diskontinuity sudetoněmeckých výkladů vlastních dějin, klíčových pojmů a představ od meziválečného nacionalistického zápalu k poválečnému etablování sudetoněmeckých institucí. Ve druhé, rozsáhlejší části práce pak na základě velmi bohatých pramenů detailně přibližuje vznik a první desetiletí vývoje těchto organizací, přičemž kriticky analyzuje různé jejich programové dokumenty. Pro svou komplexnost, přehlednost a použitý vědecký aparát by Wegerova kniha mohla sloužit i jako encyklopedická příručka.
KOPEČEK, Michal: Hledání ztraceného smyslu revoluce: Zrod a počátky marxistického revizionismu ve střední Evropě. Praha, Argo 2009, 386 stran.
Recenzent v podrobném referátu o knize vyzvedává teoretické zakotvení Kopečkových výkladů, jemnost jeho pojmových analýz a bohatou škálu pramenů. Připomíná, že revizionismus měl za sebou v padesátých letech minulého století už dlouhou historii, a upozorňuje, že vedle autorových rozborů revizionistických tendencí ve filozofii a sociologii by bylo možné sledovat i jejich prosazování v ekonomii, právní vědě a literatuře. Nejpřínosnější část knihy je podle jeho mínění věnována vývoji revizionismu v Polsku, kde našel nejpřipravenější půdu a v intelektuálním působení Leszka Kołakowského dospěl ke svému středoevropskému vrcholu. Podobný význam měl v Maďarsku György Lukács, který ovšem usiloval hlavně o teoretické zdůvodnění leninismu. V Československu narozdíl od obou sousedních zemí neměl revizionismus politickou podporu a na své plné rozvinutí čekal až do druhé poloviny šedesátých let, která je už mimo záběr recenzované knihy.
Vyvážené sociální dějiny poválečné Evropy
Martina Hamplová
KAELBLE, Hartmut: Sozialgeschichte Europas: 1945 bis zur Gegenwart. München, C. H. Beck 2007, 437 stran.
Podle recenzentky tato rozsáhlá publikace o historických proměnách poválečné evropské společnosti vyniká nad jiné syntézy evropských sociálních dějin po roce 1945 v tom, že z hlediska geografického nepomíjí východní část Evropy, z hlediska časového zahrnuje i poslední čtvrtinu 20. století a z hlediska tematického usiluje o kompaktní sociálněhistorické podání a detailní postižení společnosti. Výjimečná je také v tom, že se snaží zprostředkovat nejen rozdíly v rámci kontinentu, ale pokouší se interpretovat i spojitosti charakteristické pro evropskou společnost.
Dokumenty
Zápisnice o výsluchu Viliama Širokého na Ústredni štátnej bezpečnosti
Marek Syrný – Matej Medvecký
Dokumentární edice obsahuje protokol z výslechu slovenského komunistického funkcionáře Viliama Širokého v Ústředně státní bezpečnosti (politické policie) v Bratislavě v červnu 1941 a dva dodatky. Viliam Široký (1902–1971) působil za první republiky jako tajemník krajských a oblastních výborů Komunistické strany Československa na Slovensku, redigoval ústřední slovenský komunistický deník Pravda a byl činný v aparátu Komunistické internacionály. V roce 1935 se stal poslancem československého parlamentu, roku 1938 se stal předsedou krajinského vedení KSČ na Slovensku a po zákazu KSČ emigroval do Moskvy. V červnu 1941, krátce před vypuknutím války mezi Německem a Sovětským svazem, se vrátil na Slovensko, ale po krátkém pobytu v ilegalitě byl zatčen a zbytek války strávil ve vězení. Po osvobození se pak stal místopředsedou vlády (1945‒1953) a předsedou Komunistické strany Slovenska (1945‒1954), ministrem zahraničí (1950‒1953) a poté předsedou československé vlády (1953‒1963), zároveň byl členem předsednictva Ústředního výboru KSČ (1948‒1963). Podílel se na zavádění stalinského teroru a organizování politických procesů, kvůli čemuž byl v roce 1963 zbaven všech funkcí a v roce 1968 i členství v KSČ. Z publikovaného záznamu je patrné, že Široký po svém zatčení na Slovensku sdělil vyšetřujícím orgánům důležité informace o odbojovém hnutí a kontakty na jeho pracovníky, které poté vedly k jejich zatčení. Jak editoři uvádějí, po válce byla existence inkriminovaného protokolu utajována, začátkem padesátých let však neušel pozornosti vyšetřovatelů Státní bezpečnosti při přípravě politických procesů. V souvislosti s tím se také přestalo hovořit o původně zdůrazňovaných odbojových zásluhách Viliama Širokého.
