Číslo III./2003
Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník X.(2003) » Číslo III./2003 »
Adrian von Arburg
Tak či onak
Nucené přesídlení v komplexním pojetí poválečné sídelní politiky v českých zemích
Michal Kopeček – Miroslav Kunštát
„Sudetoněmecká otázka“ v české akademické debatě po roce 1989
Horizont
Mathieu Hautemulle
Cesta do Syldávie
Pohled (nejen) francouzských komiksů na východní Evropu
Recenze
Pavel Kolář
Mezi hegemonií a pluralitou
Metanarace německých dějin po roce 1945
Blahoslav Hruška
Srdce wagnerovského kultu bilo pro Hitlera
František Novák
Nelichotivý obraz Rakouska ve službách nacismu
Jiří Pešek
Poválečné osudy Němců v Polsku pod drobnohledem
Peter Švík
Dekréty prezidenta Beneša a ich dôsledky na deportácie a reslovakizáciu
Jan Měchýř
O dějinách KSČ a některých problémech při jejich výkladu
Michal Reiman
Diskutabilní „destalinizace“ Nad knihou o krizi z let 1953–1956 v sovětském bloku
Jan Růžička
Helsinki a pád komunismu
Mezinárodní závazky o lidských právech jako faktor politických změn
Marie Mrázková
Cesta k úspěchu Adenauerovy CDU
Diskuse
Tomáš Zahradníček
Poradit si s dějinami
Pamětník z 20. století Witold Gombrowicz a jeho memoáry
Václav Kural
K polemice kolem roku 1968 na stránkách Soudobých dějin
Memoáry
Dvakrát k liblické konferenci o Franzi Kafkovi
František Kautman
Osud díla Franze Kafky v českých zemích po roce 1948
Pavel Reiman
Několik poznámek ke kafkovské konferenci v roce 1963
Nucené přesídlení v komplexním pojetí poválečné sídelní politiky v českých zemích
Adrian von Arburg
Během útěku, vyhnání a odsunu téměř tří milionů sudetských Němců a po něm byly jimi původně obývané oblasti znovuosídleny Čechy a příslušníky jiných národností. Tento osidlovací proces představuje největší vnitřní migraci v dějinách českých zemí. Statisticky vzato více než každý čtvrtý Čech se mezi lety 1945 a 1950 pokoušel založit novou existenci v pohraničí, osídleném předtím většinou německým obyvatelstvem.
Předkládaný příspěvek nesleduje záměr poskytnout celkový přehled o průběhu znovuosídlení pohraničí. V první kapitole jsou pojednány některé základní základní otázky týkající se významu tematiky a stavu jejího zpracování. Autor přitom programově pléduje – s odvoláním na zejména polské výzkumy – za nový (v české historiografii zatím absentující), a to komplexní přístup k migracím, které se v českým zemích odehrály v prvních letech po druhé světové válce. Následující dvě kapitoly se na základě širokého archivního výzkumu v českých fondech pokoušejí dovodit, jak dalece spolu organizačně, především však koncepčně souvisely odsun Němců a státně řízená akce osidlování pohraničí. Autor zde objasňuje, že ústřední osidlovací orgány (v prvé řadě Osidlovací úřad v Praze v čele s komunistou Miroslavem Kreysou a paralelní úřad bratislavský) od počátku nevylučovaly nucené metody osidlování pohraničí. Nucený charakter vysídlení Němců poznamenal – a to v míře dosud neznámé – také provádění vnitřního osidlovaní, jež bylo vůči slovanskému obyvatelstvu zamýšleno jako v zásadě dobrovolná akce, jelikož realizaci obou těchto migračních procesů měly z velké části na starosti totožné orgány. Na konkrétních příkladech pak autor dokládá, jak byly nuceným přesídlením ze svých domovů postiženy některé neněmecké skupiny obyvatelstva (především Maďaři z jižního Slovenska, dále jihomoravští Charváti, Romové, obyvatelé Hlučínska a Vitorazska).
„Sudetoněmecká otázka“ v české akademické debatě po roce 1989
Michal Kopeček – Miroslav Kunštát
Článek shrnuje a hodnotí českou akademickou debatu k takzvané sudetoněmecké otázce po roce 1989, která ve svobodných a demokratických poměrech vstoupila do kvalitativně nové fáze. Ani v devadesátých letech však nepřestala být nazírána optikou tragického vyústění historického vztahu Čechů a Němců v českých zemích v letech 1938 až 1946. Při pohledu zvenčí se koncentrovala na „spor o Benešovy dekrety“ a „diskusi o odsunu“ – tedy na témata, která přes opakované snahy historiků nemohla stát daleko od politiky. Autoři neaspirují na vyčerpávající komentovanou bibliografii diskuse, jde jim spíše o její konceptuální charakteristiku, popis jejího vývoje a kritiku jejích teoretických a ideologických limitů. Debatu jako celek třídí na základě ideálnětypického modelu vymezeného dvěma krajními pozicemi podle jejich poměru k interpretaci odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce. Předložený redukcionistický, či přesněji dichotomický model – základní štěpnou linii představuje horizontální osa od „obhájců odsunu“ ke „kritikům odsunu“ – naznačuje sémantické pole, na němž je možno vyhodnotit i další prvky a pozice současné české diskuse. Krystalizačním bodem a také personifikací sporů je podle autorů do značné míry postava prezidenta Edvarda Beneše. Většinu účastníků diskuse je možno zařadit do okolí středu pomyslné škály: tato značně heterogenní skupina odmítá nespornost a jednoznačnost obou extrémů a zdůrazňuje historický kontext událostí.
Rok 1989 rozhodně neznamenal v české diskusi příslovečnou „hodinu nula“. Autoři se zabývají polistopadovou recepcí předcházejících debat v exilu, disentu, respektive i v takzvané šedé zóně, tedy názory těch směrodatných autorů, kteří logicky konstituovali i základní názorové pozice po roce 1989 (Toman Brod, Jan Křen, Václav Kural, Bedřich Loewenstein, Ján Mlynárik, Petr Pithart, Petr Příhoda, Milan Otáhal, Václav Vrabec a další), jakož i autory střední a mladší generace, kteří na ně – často v polemické tónině – navázali (Jindřich Dejmek, Jaroslav Kučera, Jan Kuklík ml., Jan Němeček, Jiří Pešek, Zdeněk Radvanovský, Tomáš Staněk, Pavel Škorpil a jiní). „Extrémní“ póly diskuse autoři pojednali relativně samostatně – z důvodů až příliš zjevné oscilace na hraně mezi publicistikou a historiografií někdy in margine (jako například Boris Čelovský, Bohumil Doležal či Dalibor Plichta), jindy zevrubněji v samostatných partiích textu (Milan Churaň, Emanuel Mandler). Zvláštní pozornost věnovali historikům, kteří se právě jakožto historikové ex professo cítili povoláni ve veřejných prohlášeních vystoupit proti domnělému či skutečnému mediálnímu „znásilňování dějin“ (Jaroslav Pánek, Jiří Pešek) či kteří cítili nutnost připravit pro naši i zahraniční veřejnost populární publikace, ať už oficiální (Zdeněk Beneš, Jan Kuklík ml., Václav Kural, Jiří Pešek) či neoficiální, respektive určené především německému publiku (Jaroslav Kučera, Alena Míšková a jiní).
Mezinárodní odborný kontext diskuse, především německý a rakouský, mohl být pouze naznačen, a to především připomenutím důležitých prací německých či v Německu žijících historiků (Detlef Brandes, Ralf Gebel, Eva Hahnová, Hans Lemberg, Jan Pauer, Volker Zimmermann), zvláště však stručným zhodnocením výsledků práce Společné česko-německé (a Společné slovensko-německé) komise historiků, jakož i méně viditelné komise česko-rakouské. Rostoucí význam mezinárodního referenčního rámce je doložen v závěru příspěvku – projekty k „politicky citlivým“ historickým tématům se stále více internacionalizují, někteří čeští autoři píší své práce rovnou v cizím jazyce, množí se překlady zásadních titulů německé provenience do češtiny a naopak. Změna paradigmatu se jeví autorům jako nejenom potřebná, ale i nevyhnutelná. Charakter debaty ve „veřejném prostoru“ to však může ovlivnit jen nepřímo a zprostředkovaně. V době nezadržitelné pluralizace politického a kulturního diskurzu a nebývalého „vzestupu memorialismu“ se historik stává pouhým řadovým účastníkem veřejné diskuse o dějinách, byť stále ještě do značné míry privilegovaným. Všichni aktéři české i zahraniční akademické debaty o takzvané sudetoněmecké otázce se zároveň blíží – ať si to uvědomují či nikoli – k časovému horizontu, kde už nikdo nebude moci osobně vzpomínat na bolestnou minulost a kde za něj nastoupí dějiny.
Cesta do Syldávie
Pohled (nejen) francouzských komiksů na východní Evropu
Mathieu Hautemulle
Autor eseje převzatého z francouzské revue La Nouvelle Alternative (roč. 17, č. 56, 2002, s. 151–166) se snaží zachytit, jak je v kreslených seriálech vycházejících ve Francii přítomná střední a východní Evropa jakožto svébytná historicko-geografická entita, a zároveň tím podniká pokus využít komiksů jako historického pramene svého druhu. Sleduje proměny zájmu a způsobů prezentace tohoto tematického celku před, a zejména po pádu Berlínské zdi v roce 1989, po rozkladu sovětského impéria a vypuknutí balkánských válek uprostřed devadesátých let. Vybírá si charakteristické prvky komiksového zobrazení, jako je krajina, fyzický vzhled, oblečení, řeč a charaktery postav, vztah mužů a žen, konflikt mezi jedincem a mocí, politické kulisy a ideologické symboly, a demonstruje na nich transformaci historické reality v komiksovou fikci, respektive směšování reality a imaginace v ikonografickém mýtu. Komiksoví hrdinové ve většinou pochmurně a „barbarsky“ laděných příbězích na území bývalého Sovětského svazu, střední Evropy či Balkánu bloudí labyrintem komunismu, fašismu, kapitalismu či vzepjatého nacionalismu, v němž se vybíjí potlačovaná energie a traumata národů, zájmových klik a jedinců toužících po moci
Mezi hegemonií a pluralitou Metanarace německých dějin po roce 1945
Pavel Kolář
JARAUSCH, Konrad H. – SABROW, Martin (ed.): Die historische Meistererzählung: Deutungslinien der deutschen Nationalgeschichte nach 1945. Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2002, 255 stran.
Recenzent referuje o sborníku, který vzešel z rozpravy v sekci „Konjunktury a krize národních metanarací“ na sjezdu německých historiků v Cáchách v roce 2000. Autoři sborníku porovnávají konkurenční metanarace – tedy „velká historická vyprávění“ s hegemonním interpretačním nárokem a jistou legitimizační funkcí – v obou německých státech po roce 1945 (v marxismu zakotvené výklady německých dějin v NDR, národně orientované dějepisectví a teorie Sonderwg v SRN), snaží se postihnout jejich diskurzivní strukturu a institucionalizaci. Jako možné alternativy těchto modelů uvádějí feministické či regionální dějepisectví, mikrohistorii či dějiny každodennosti, nově koncipované dějiny nadnárodních celků v globalizujícím se světě. V situaci, kdy historici v důsledku všudypřítomné medializace dějin ztratili svou monopolní roli producentů „historické pravdy“, plédují autoři za pluralitu perspektiv a kulturu tolerance, což recenzent doporučuje také účastníkům současných českých „sporů o dějiny“.
Srdce wagnerovského kultu bilo pro Hitlera
Blahoslav Hruška
HAMANN, Brigitte: Winifred Wagner oder Hitlers Bayreuth. München, Piper Verlag 2002, 687 stran.
Recenzent hodnotí nejnovější titul známé rakouské historičky jako další z řady jejích zdařilých biografií, v nichž na příběhu konkrétní osobnosti zobrazuje široký výsek kulturních dějin. Tentokrát zachycuje politizaci Bayreuthu jako centra wagnerovského kultu v éře nacionálního socialismu. Posloužila jí k tomu postava Winifred Williamsové-Klindworthové, manželky jediného Wagnerova syna Wolfganga, která se stala přesvědčenou nacistkou, antisemitkou a udržovala blízké vztahy k Hitlerovi, přesto mnohokrát intervenovala ve prospěch pronásledovaných osob.
Nelichotivý obraz Rakouska ve službách nacismu
František Novák
BUKEY, Evan Burr: Hitlerovo Rakousko: Jedna říše, jeden národ. Praha, Rybka Publishers 2002, 375 stran. Z anglického originálu přeložil Michal Prokop.
Arkansaský historik ve své monografii sledoval politické poměry a nálady v první Rakouské republice, postoje jednotlivých vrstev obyvatelstva k anšlusu a nacistickému režimu s důrazem na vystupňovaný antisemitismus a reakce Rakušanů na vývoj válečného konfliktu Německa se Spojenci. Podle recenzenta napsal čtivou a kvalitní syntézu, která s konečnou platností vyvrací různé mýty o rezistenci Rakušanů za druhé světové války.
Poválečné osudy Němců v Polsku pod drobnohledem
Jiří Pešek
„Nasza ojczyzna stała sie dla nas obcym państwem…“: Niemcy w Polsce 1945–1950. Wybór dokumentów, sv. 2–4. Warszawa, Wydawnictwo Neriton 2000–2001, 588, 496 a 495 stran.
Pešek zde navazuje na svou nedávnou informaci o rozsáhlém edičním a historiografickém projektu polských a německých historiků (Velkorysá edice k poválečnému vysídlení Němců z Polska. In: Soudobé dějiny, roč. 9, č. 1 (2002), s. 120–124). S uznáním recenzuje druhý, třetí a čtvrtý svazek publikace, která – zatím pouze v polském vydání – přináší historické studie a dokumenty o německém obyvatelstvu v jednotlivých polských vojvodstvích.
Dekréty prezidenta Beneša a ich dôsledky na deportácie a reslovakizáciu
Peter Švík
VADKERTY, Katalin: Maďarská otázka v Československu 1945–1948. Bratislava, Kalligram 2002, 863 strán. Predslov napísal László Szarka. Ako dodatok sú pripojené memorandá: FÁBRY, Zoltán: Obžalovaný prehovorí: Dokumenty z dejín Maďarov v Československu (adresované českej a slovenskej inteligencii); PEÉRY, Rezső: Bohatá úroda siedmich chudobných rokov; PEÉRY, Rezső: Memorandum O situácii Maďarov v Československu; SZALATNAI, Rezső: Memorandum Maďari na území ČSR v rokoch 1938–1945. Z maďarského originálu preložili Marta Lesná, Katarína Borbášová, Galina Sándorová.
Monografie slovenské autorky maďarské národnosti je podle recenzenta dosud nejdůkladnějším a nejkomplexnějším zpracováním osudů Maďarů na Slovensku v prvních poválečných letech. Přes úctyhodnou faktografickou dokumentaci jí však vytýká zaujatost ve prospěch maďarské menšiny při interpretaci, jednostranné normativní kladení morálních měřítek při posuzování „kolektivní viny“ maďarského a slovanského obyvatelstva a nedostatečné přihlížení k historickým souvislostem tvrdého zacházení s Maďary na Slovensku po skončení války.
O dějinách KSČ a některých problémech při jejich výkladu
Jan Měchýř
RUPNIK, Jacques: Dějiny Komunistické strany Československa: Od počátků do převzetí moci. Z francouzského originálu přeložila Helena Beguivinová. Praha, Academia 2002, 285 stran.
NECHVÁTAL, Martin: 15. 5. 1921. Založení KSČ: Ve službách Kominterny. Praha, Havran 2002, 126 stran. Edice Dny, které tvořily české dějiny, sv. 3.
Recenzent porovnává dvě knihy pojednávající o historii Komunistické strany Československa a uvažuje o deziderátech výzkumu tohoto tématu. Zatímco Rupnikovu knihu charakterizuje jako věcnou, výstižnou a pronikavou analýzu cesty komunistů k moci, jež v tomto směru i čtvrt století po svém napsání zůstává nepředstižena, Nechvátalova práce je podle jeho názoru sice zasvěcená a přináší hodně zajímavostí, poněkud však trpí nesourodostí a povrchností.
Diskutabilní „destalinizace“
Nad knihou o krizi z let 1953–1956 v sovětském bloku
Michal Reiman
FOITZIK, Jan (ed.): Entstalinisierungskrise in Ostmitteleuropa 1953–1956: Vom 17. Juni bis zum ungarischen Volksaufstand. Politische, militärische, soziale und nationale Dimensionen. Paderborn – München – Wien – Zürich, Schöningh 2001, 393 stran.
Recenzent se zamýšlí nad sborníkem o vývoji ve středoevropských satelitech SSSR po Stalinově smrti, do nějž přispěli němečtí, polští, maďarští, čeští a ruští historici. Za nejvíce problematické pokládá, že žádná studie v jinak přínosném sborníku neobjasňuje proměny sovětského politického kurzu v tomto období, které determinovaly vývoj ve zmíněných zemích, a naznačuje kontury těchto změn. Diskutuje také o pojmu destalinizace, který podle jeho mínění není ve sborníku pregnantně vysvětlen a užíván.
Helsinki a pád komunismu
Mezinárodní závazky o lidských právech jako faktor politických změn
Jan Růžička
THOMAS, Daniel C.: The Helsinki Effect: International Norms, Human Rights, and the Demise of Communism. Princeton, Princeton University Press 2001, 308 stran.
Recenzent nejprve z hlediska teorie mezinárodních vztahů vymezuje pozice, z nichž Thomas vychází. Jeho východiskem je konstruktivismus, který se prosadil v reakci na neschopnost realismu a liberalismu předpovědět, ba aspoň zpětně vysvětlit zhroucení sovětského mocenského bloku. Ve své knize pak autor sleduje problém, jak se vytvářely rámce (framing), v nichž mezinárodní normy o lidských právech obsažené v Helsinských dohodách nabývaly rozdílného významu, a jak se potom tyto normy na různých úrovních socializovaly. Recenzent sice lituje, že autor prakticky ztotožňuje Západ s USA a pomíjí recepci a vliv těchto norem v západní Evropě, vyzvedává však originální skloubení konstruktivistické teorie s empirickými poznatky, zvláště o proměně americké politiky pod vlivem helsinského „třetího koše“.
Cesta k úspěchu Adenauerovy CDU
Marie Mrázková
BÖSCH, Frank: Die Adenauer CDU: Gründung, Aufstieg und Krise einer Erfolgspartei 1945–1969. Stuttgart – München, Deutsche Verlags-Anstalt 2001, 575 stran.
Böschova kniha o počátcích a výstavbě německé Křesťanskodemokratické unie je podle recenzentky první odbornou prací o historii této strany založenou na primárních pramenech. Vyznačuje se podle ní přesnou analýzou všech relevantních problémových okruhů, logicky a přehledně strukturovaným výkladem, schopností pohlížet na téma z různých úhlů, vyváženým zhodnocením role zakladatele Konrada Adenauera a poutavým podáním. Zvláště pak vyzdvihuje kapitoly o integraci malých stran v CDU, jejím neformálním řízení a pololegálních způsobech jejího financování v padesátých letech.
Poradit si s dějinami
Pamětník z 20. století Witold Gombrowicz a jeho memoáry
Tomáš Zahradníček
Autor se nad knihou polského exilového spisovatele Witolda Gombrowicze Vzpomínky na Polsko (Wspomnienia polskie), pojednávající o meziválečném Polsku, zamýšlí nad základy historického řemesla, respektive nad hranicemi a měřítky oddělujícími historické poznání od subjektivního svědectví doby. Gombrowicz si reklamoval právo na autonomii vůči společenským vědám a s tímto naladěním přistupoval k psaní knihy, v níž skloubil autobiografické líčení s objevováním proměn struktury a mentality předválečné polské společnosti. Autor v návaznosti na to rozvíjí myšlenku o ztrátě výlučného postavení školeného historika jako producenta a strážce „historické pravdy“ v soudobé pluralitní, informacemi (prameny) zahlcené společnosti a přisuzuje mu sice nezanedbatelné, avšak skromnější místo v různohlasu podání minulosti.
K polemice kolem roku 1968 na stránkách Soudobých dějin
Václav Kural
Autor vstupuje do polemiky, která se v minulých číslech Soudobých dějin vedla o povaze reformního procesu v Komunistické straně Československa v období „pražského jara“ 1968 a o roli Alexandra Dubčeka. Soustřeďuje se přitom na otázku, zda reformní postup v Dubčekově vedení KSČ po drážďanské schůzce šéfů východoevropských komunistických stran v březnu 1968 pokračoval (jak v polemice tvrdí Antonín Benčík), anebo zda se zastavil (jak tvrdí Jitka Vondrová s Jaromírem Navrátilem). Přiklání se v tomto sporu víceméně na Benčíkovu stranu, což dokládá mimo jiné podrážděnými reakcemi sovětského vedení na kroky československých představitelů. Autor vyzývá k umírněnějšímu, věcnějšímu a osobně nezahrocenému tónu polemik, k čemuž se připojuje i redakce časopisu.
Dvakrát k liblické konferenci o Franzi Kafkovi
Před čtyřiceti lety, v květnu 1963, se v Liblicích nedaleko Prahy konala konference o literárním odkazu Franze Kafky, mezi jejímiž zahraničními účastníky byli mimo jiné marxističtí teoretici umění Roger Garaudy a Ernst Fischer. Liblická konference prolomila určitá ideologická tabu v Československu, a především jako politická událost – zásluhou polemik mezi ideově otevřenými interprety Kafkova díla a východoněmeckými kulturními ideology, jejichž ohlasy poté dlouho doznívaly v tisku – si získala v zahraničí značnou proslulost. Literární historik František Kautman a germanista Pavel Reiman, jejichž příspěvky zde uveřejňujeme, stáli – vedle novináře a estetika Alexeje Kusáka a germanisty Eduarda Goldstückera – u počátků konference jako její spoluiniciátoři či spoluorganizátoři.
Osud díla Franze Kafky v českých zemích po roce 1948
František Kautman
Autor, který je předním českým znalcem Kafky, v tomto autobiograficky laděném příspěvku sleduje proměny recepce Kafkova díla od února 1948 do poloviny devadesátých let minulého století. Tyto proměny podstatně souvisely s vývojem politických poměrů v zemi. Mezi komunistickým převratem a dvacátým sjezdem sovětských komunistů v roce 1956 bylo Kafkovo dílo tabuizováno jako »reakční«, po krátkém uvolnění bylo v letech 1958 až 1962 opět potlačeno. Kafkovská konference v Liblicích, jejíž atmosféru autor přibližuje, odstartovala silnou vlnu zájmu o Kafku v literatuře, divadle a filmu, která trvala do roku 1969. V následujícíh letech se „normalizační“ režim vrátil zhruba k hodnocení z padesátých let, Kafka se prakticky nepřekládal a byl i vyřazován z knihoven, zato jeho vliv na neoficiální literaturu ještě zesílil. To se začalo měnit v polovině osmdesátých měnit, půl roku před převratem v listopadu 1989 se v Praze konal neoficiální festival kafkovských inscenací. Devadesátá léta pak přinesla kromě množství publikací a kulturních akcí i někdy kýčovitou medializaci Kafky a jeho díla.
Několik poznámek ke kafkovské konferenci v roce 1963
Pavel Reiman
Autor, v době konání liblické konference ředitel Ústavu dějin KSČ, napsal tento svůj vzpomínkový text počátkem sedmdesátých let minulého století, kdy byl „normalizačním“ režimem odstaven z veřejných funkcí. Přibližuje v něm svou cestu ke Kafkovu dílu, okolnosti konání konference a následné ideové polemiky.
