Říjen 2010
Jakub Frey
23. 10. 1987 v Praze zemřel jeden z prvních českých námořních kapitánů Jakub Frey. Narodil se 8. 6. 1906 v Postřekově u Domažlic. Námořnické řemeslo poznal od plavčíka přes kadeta, palubního důstojníka až ke kapitánovi Maturoval na reálce v Domažlicích, poté získal stipendium na státní námořní akademii do Bakaru, kterou ukončil v roce 1925. Po složení zkoušek na námořního poručíka v roce 1927 sloužil na čs.obchodní lodi Legie, která byla provozována pražskou Legiobankou. Později se plavil na lodích Baťovy společnosti Morava a Little Eve. V roce 1932 v Kotoru udělal kapitánské zkoušky a nastoupil na Little Eve do funkce velitele a sloužila na nío až do jejího odprodeje v roce 1935. Protože čs.námořní loďstvo až do roku 1952 neexistovalo, vykonávat různá občanská povolání. V době hospodářské krize až do roku 1938, působil v Angole, jako Baťův nákupčí surovin (zejména kůže). V roce 1939 byl vedoucím provozu na plavebním kanále Baťovy firmy na jižní Moravě, později jako skupinový vedoucí v nákupním oddělení. V roce 1948 se stal šéfem obchodního oddělení n.p Moravia, později pracoval v Centrolloydu, vedoucím kanceláře Čs. plavby oderské v Praze a dále pak vedoucím nákupu lidového družstva znak v Praze. V roce 1952 vznikl podnik zahraničního obchodu Čechofracht a Frey byl požádán, aby svými zkušenostmi pomohl nově vznikající československé poválečné námořní dopravě (zejména po poškození první čs. poválečné nákladní lodi Republika v Čínském moři). 1954 se stal kapitánem první nové lodi Lidice, která byla již postavena přímo pro československé rejdařství. Velel řadě lodí, jako pedagog předával své zkušenosti a věnoval se výcviku československých mladých námořníků. Je autorem řady odborných publikací: Loď, moře, námořníci (1961, 1967) skripta Námořnická praxe, Angličtina pro námořníky aj. Působil také jako překladatel z portugalštiny. Vychoval řadu nástupců, v roce 1966 získal státní vyznamenání „Za vynikající práci. Do důchodu odešel v roce 1966, jako kapitán však jezdil až do roku 1978. Je pohřben v moři (80 st.v.d., 0,6 st.s.š.) u ostrova Srí Lanka (dříve Ceylon).
Haenke Tadeáš
31. října 1817 v bolívijské Buxacaxii (Cochabamba) zemřel český botanik, lékař a cestovatel Tadeáš Haenke (celým jménem Tadeáš Peregrinus Xaverius Haenke - též Tadeus, Taddäus, Thadæus, Tadeo Henke, Hänke, Hænke), nazývaný také „Lovec leknínů“ nebo „Český Humboldt“. Narodil se 6. 12. 1761 v Chřibské. Někde jsou také uváděna data narození 5.12.1761, existuje i několik údajů o datu úmrtí (nejčastější 24. 10. 1817 nebo 4. 11. 1816). Jeho badatelské výpravy přinesly nejen řadu praktických poznatků přírodovědných (vyznal se v botanice, vulkanologii či mineralogii), ale také etnografických a lingvistických (sestavoval kupříkladu slovníky indiánských jazyků). Vypustil u nás první mongolfiéru (balón), byl prvním Čechem na Aljašce (1791), Nové Guinei (1792), Novém Zélandu (1793), v Austrálii (1793), na Tahiti (1793), v Cuzcu (1794), prvním, kdo pokořil Ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (1804).
V roce 1784 s pomocí svého učitele Mikana sestrojil podle vzoru francouzských mongolfiér balón a provedl úspěšné pokusy s jeho bezposádkovým letem. Stal se asistentem ředitele pražské botanické zahrady Mikana a podnikl několik botanických průzkumů a cest po Čechách – v rakovnickém kraji, v berounském kraji a asi nejvýznamnější pěší a na povozové cestě z Prahy do krkonošského podhůří a na Černou Horu, Lučiny, Studničnou a Sněžku a údolím Labe zpátky do Prahy. Z této cesty vzešel jeden z našich prvních botanických inventarizačních soupisů.
Ještě v osmdesátých letech odjel do Vídně, kde studoval medicínu u Maximiliana Stolla a botaniku u profesora Jacquina, u kterého pak na univerzitě pracoval jako asistent. Po návratu z vědecké expedice do Alp byl v roce 1789 přijat za člena Královské České společnosti nauk.
Chtěl se také účastnit expedice placené ruskou carevnou Kateřinou II. Velitel expedice kapitán Billing však odmítl vzít s sebou vědce a tak se Haenke, díky svým vynikajícím znalostem a schopnostem a na přímluvu významného učence Ignáce Borna, mohl účastnit velké vědecké expedici na západní polokouli, která byla uskutečněna pod záštitou španělského krále Karla IV. Bourbonského. Haenke dostal od císaře Josefa II. povolení k účasti na této expedici jen pod podmínkou návratu do vlasti, což se nikdy nestalo. Fregaty Descubierta a Atrevida pod vedením italského kapitána ve španělských službách Alesandra Malaspiny di Mulazzo odplouvaly v roce 1789 z Cádizu. Než si však Haenke vyřídil všechna povolení a doklady ve Vídni a než dorazil do španělského přístavu, byl Malaspina s expediční flotilou dávno pryč. Haenke se však nevzdal a za pomoci krajana se dostal na obchodní loď směřující do Jižní Ameriky. Koráb s názvem Naše paní dobré cesty ztroskotal před pobřežím Uruguaye. Haenke se jako jeden z velmi mála zachránil a v člunu doplul do Montevidea, kde se dozvěděl, že Malaspinova výprava je již na západním pobřeží Jižní Ameriky. Ve vlnách oceánu ovšem zůstaly veškeré jeho osobní věci i vědecké instrumenty. Podařilo se mu zachránit pouze pověřovací listinu od španělského krále Karla IV. a kopie Liného Genera Plantarum. Přesto se nevzdal a vydal se na riskantní, velice obtížnou a z větší části pěší cestu přes Andy napříč kontinentem. 2. dubna 1792 v Santiagu expedici právě se vracející z Falkland dostihl. První část cesty expedice vedla k hornímu toku Amazonky s cílem prozkoumat její splavnost. Další cesta vedla podél západního pobřeží Ameriky na sever až k Aljašce a zpátky. Haenke po celou cestu (na Aljašce, v Kalifornii, Mexiku, Panamě, Ekvádoru atd.) dělal přírodovědné výzkumy, sbíral rostliny a nerosty a vše posílal do Španělska. Cesta pokračovala po Tichomoří a expedice prozkoumala Guam, Mariany, Filipíny, část Austrálie a Nového Zélandu, Tongu a Tahiti. V roce 1794 se výprava vrátila zpátky do Jižní Ameriky. Haenke onemocněl kurdějemi a Malaspin byl ve Španělsku intrikami obviněn ze zrady a uvězněn. Haenke zůstal natrvalo v Latinské Americe. Podnikal přírodovědné výzkumné cesty do jihoamerického vnitrozemí. V dnešním Peru strávil několik měsíců a popsal množství dosud neobjevených rostlinných druhů. Později se definitivně usadil v bolivijské Cochabambě (tehdy Oropesa), zřídil tam lékařskou ordinaci, koupil menší statek se zahradou, v níž pak pěstoval nejen léčivé, ale i jiné zajímavé rostliny ze svých cest. Dokonce začal kultivovat bource pro výrobu hedvábí.
Když v roce 1801 zkoumal splavnost řeky Maraňon a jejích přítoků, objevil (a poprvé popsal) na řece Mamoré do té doby neznámou leknínovitou rostlinu s obrovskými listy a nádhernými velkými květy. Další nález této obří vodní rostliny až o dvacet let později učinil Francouz Bonpland v poříčí Amazonky a po dalších osmi letech na řece Paraná. d’Orbigny objevil třetí kus.
A teprve tehdy byla tato 28 let známá rostlina poprvé platně vědecky popsána a pojmenována na počest britské královny Viktorie – viktorie královská (Victoria regia, nověji Victoria amazonica) Ještě později se pak zjistilo, že jde vlastně o dva rozdílné druhy - jednak viktorii královskou, která roste v povodí Amazonky a jednak o viktorii Cruzovu (Victoria cruziana) z povodí Paraná. Prvně jmenovaná dosahuje o něco větších rozměrů a je tak největším leknínem světa. Její listy mohou dosahovat průměru až 2 metry. Jsou zespodu vyztužené tvrdou žilnatinou a unesou na hladině tříleté dítě (prý i 50 kg).
Do Evropy se Viktoria dostala až v roce 1849 do botanické zahrady v anglickém Kew. O tři roky později vykvetla (jako první v Evropě) v zámecké zahradě v Děčíně. Vyvolala v Evropě obrovský zájem a módu stavění viktoriových skleníků. Haenke objevil a popsal i další rostliny, (na většinu se pozapomnělo) a tak je s jeho jménem spojována ještě největší bromélie světa Puya raimondii.
Haenke po celou dobu svého pobytu v Jižní Americe udržoval kontakt s předními evropskými botaniky a vědci a posílal do Evropy minerály, rostliny, semena, indiánské artefakty a vědecké studie o přírodě a životě indiánů. Roku 1804 podnikl cestu do And, kde měřil horské hřebeny. Při té příležitosti jako první člověk vystoupal na ekvádorskou nejvyšší horu Chimborazo (6310 m).
Chimborazo je vyhaslý čtvrtohorní stratovulkán a s 6310 metry nejvyšší horou Ekvádoru, zobrazenou na státním znaku Ekvádoru. Leží mezi pásmy Východní a Západní Kordillery, asi 150 km od hlavního města Quita. Kdyby se měření provádělo od zemského středu, bylo by Chimborazo, díky své blízkosti rovníku, nejvyšší horou světa, neboť jeho vrchol je místem nejvíce vzdáleným od středu Země. Má celkem pět vrcholů. První zdařilý výstup provedl švýcarský horolezec Edward Whymper v roce 1880, první česká výprava stanula na vrcholu v roce 1972.
Haenke prozkoumal stříbrné doly v Potosí, četná teplá zřídla a prameny v oblasti, objevil chilský ledek a doporučil jej jako vynikající hnojivo. Shromáždil četné etnografické poznatky o různých indiánských kmenech. Dodnes jsou v Madridském muzeu jeho písemnosti o jihoamerických indiánech, včetně náčrtků oděvů, zbraní, nástrojů a předmětů nebo slovníčků základních slov toho kterého kmene.
V letech 1806–1809 byl španělským vládním komisařem pro indiánský kmen Chiriguanů. Seznamoval indiány se zásadami křesťanství. Začal s nimi sympatizovat a pak jim i pomáhat jako vlastencům bojujícími za svobodu jednotlivých španělských kolonií. Učil je například ze síry a ledku vyrábět střelný prach, za což byl ovšem také zatčen. Díky jeho špatnému zdravotnímu stavu byl však z vězení propuštěn domů do Buxacaxey, kde ale záhy za dosud nevyjasněných okolností 31. října 1817 zemřel. Podle oficiální zprávy španělských koloniálních úřadů mu údajně služebná omylem podala místo léku jed.
V Cochabambě dodnes stojí jeho dům a jedna z hlavních ulic nese jeho jméno (Avenida Tadeo Haenke). V Casa de la Cultura visí jeho portrét mezi nejvýznamnějšími občany města, neboť v Bolívii navrhoval pěstování vhodných užitkových rostlin, založil botanickou zahradu (první v Latinské Americe), napsal často používaný spis o splavnosti řek v jihoamerickém vnitrozemí a je považován dnešní bolivijskou historiografií za jednoho ze zakladatelů přírodovědy v Bolívii a za osobnost, která velmi významně ovlivnila hospodářství země. Jeho potomci žijí v Cochabambě dodnes.
Většinu z jeho cenných písemností dnes uchovává Královská botanická zahrada v Madridu (některé jsou též v pražském Památníku písemnictví), ovšem materiál, který si po návratu chtěl Haenke osobně vyzvednout se po cestě zajímavé téměř jako cesta samotného Haenkeho nakonec dostal do Náprstkova a Národního muzea v Praze. Sedm beden s přírodovědným materiálem, které Haenke posílal roku 1794, leželo v Cádizském a později Hamburském přístavu až do roku 1821. Celá tato Haenkeova pozůstalost byla v roce 1819 nabídnuta Českému vlasteneckému muzeu v Praze (dnešní Národní) za velmi nízkou cenu 655 zlatých. Vzhledem k obavám, že je materiál za 25 let skladování ve vlhkých přístavech zničen, se koupě projednávala celkem třikrát. Bylo rozhodnuto o převozu beden do Nového Boru, kde je prohlédl profesor Tuasch a zkonstatoval, že stav materiálu (především rostlin) je mnohem lepší než se předpokládalo. Po tomto dobrozdání Vlastenecké muzeum sbírku koupilo. Šlo o 4000 druhů rostlin v 15000 exemplářích. Indiánské předměty (udice, klobouky, košíky, modely člunů aj.) se pak dostaly do Náprstkova muzea.
Petrbok Jaroslav
25. října 1881 se v Praze narodil a 14. prosince 1960 zemřel český paleontolog, speleolog, archeolog a botanik Jaroslav Petrbok. Prožil bujaré mládí - k jeho kumpánům patřil Jaroslav Hašek nebo známý výtržník František Sauer. Petrbok se zajímal o přírodní vědy a archeologii, na vysokoškolská studia mu však kromě peněz patrně chyběly některé osobní vlastnosti. Nesnášel autority, systém a kázeň, a ne každému imponovalo jeho hrubé chování. V roce 1902 maturoval na učitelském ústavu a učil pak v Nedomicích, Kojeticích a Praze-Kyjích. Externě spolupracoval s Národním muzeem.
Zejména v mládí Jaroslav Petrbok hodně cestoval, oblíbil si Palestinu a Bulharsko, kam se opakovaně vracel. Později se stále více zabýval archeologickým výzkumem, především v jeskyních Českého krasu. Dosáhl některých nesporných vědeckých úspěchů. Velmi šťastnou náhodou ve slovenských Gánovcích od dělníků v kamenolomu koupil unikátní travertinový výlitek mozku neandrtálce. V Českém krasu zase nalezl pravěkou píšťalku zhotovenou z kosti a další vzácné památky na život v době kamenné. Byl také jedním z prvních, kdo se pokoušel prosadit ochranu této mimořádně cenné krajinné oblasti.
Sepsal několik stovek odborných článků a knih o třetihorách a čtvrtohorách, mimo jiné také populární knihu o pračlověku. Jako znalec květin též napsal knihu pro děti „Poznáš je, když kvetou?“ a „Rostliny“ s kresbami Karla Svolinského. Jeho práce měla však poněkud zvláštní systém a jeho chování také nebylo v souladu s normálním chováním vědeckého pracovníka.. Dokumentaci vykopávek prováděl ledabyle nebo vůbec, šel jen po významných nálezech, zatímco "drobnosti" velkoryse přehlížel a lokality leckdy pro další výzkum zcela znehodnotil. Přesto ho české vědecké prostředí nejen trpělo, ale i podporovalo ještě v polovině 20. století.
Okupace přinesla příchod německých vědců a pro Petrboka konkurenta Lothara Ferdinanda Zotza. (* 1899) . Na rozdíl od Petrboka svědomitě stoupal po žebříčku vědeckých hodností a svými pracemi získal mezinárodní věhlas. Po nástupu nacistů se archeologie stala státem sledovanou vědou, neboť podstatná část Hitlerovy ideologie stála na historických argumentech. Zotz nemínil vědeckou dráhu opustit a vstoupil do nacistické strany, přestože zážitky ze zákopů první světové války z něj udělaly antimilitaristu, a po příchodu na německou univerzitu v Praze si zamiloval Český kras. S českými archeology jednal vždy přátelsky jako rovný s rovným, v kolegiálním duchu obvyklém v předválečných vědeckých kruzích. Petrbok ho však nazýval drzým okupantsým frickem, znemožňujícím mu vědeckou práci. Zotz se o Petrbokových metodách se vyjadřoval jako o "škodlivém hrabání". Přesto se snažil jeho nadšení pro archeologii podchytit. V létě 1940 společně s ním vyrazil na obhlídku archeologických lokalit v Českém krasu a krátce na to zařídil, aby se mohl podílet na vykopávkách pod jeho dohledem. Petrbok ovšem lepší nálezy zatajoval a Zotz nakonec práci ukončil jako neefektivní. Od té doby český nadšenec do jeskyní nesměl, nicméně kopal dál tajně - a po svém. Snaha vycházet dobře s Čechy a ctít vědeckou pravdu Zotzovi přinesla spor se soukmenovci, kteří chápali archeologii jako nástroj nacistické ideologie, zejména s organizací Ahnenerbe, kterou založil Himmler, a která hledala po celém světě důkazy o prastarém původu nadřazené germánské rasy. Zotz byl v roce 1943 odveden na východní frontu. Zotz to kupodivu přežil a po válce působil jako uznávaný archeolog. Stal se autorem řady publikací. V jedné z nich zmínil Petrboka jako neodborníka, který české lokality svým "hrabáním" hlavně poškozoval. Petrbok, který velmi dobře po válce vycházel s bolševickými papaláši, svého německého konkurenta nešetřil vůbec.
Díky podpoře z nejvyšších míst pracoval až do své smrti pro Národní muzeum - a díky svéráznému způsobu života, který neměl daleko k životnímu stylu bezdomovců, se stal legendou.
Josef Božek
(28. 2. 1782 Biery-21. 10. 1835 Praha)
Foto: Josef Božek
Budoucí český vynálezce, mechanik a hodinář se narodil ve slezské obci Biery (dnešní území Polska) do české mlynářské rodiny. Podobně jako později o 33 let mladší Jan Perner, se i mladý Josef měl vydat v otcových mlynářských stopách. Ale brzy bylo zjevné, že se tak nestane. Snad to bylo mlýnské zařízení, které ho přivedlo k zájmu o techniku. Zvídavý chlapec v rodném mlýně vymýšlel a protože byl i manuálně šikovný, tak i zhotovoval modely různých strojů a technických zařízení. Po obecné škole Božek nastoupil na gymnáziu v Těšíně, kde dokonce sestrojil čtyřicet technicky náročných modelů přístrojů. Po maturitě odešel na vysokou školu do Brna, kde studoval matematiku a mechaniku.V Brně zůstává jenom rok a roku 1804 odchází 22letý mladík s osmi groši a modelem postřihovacího stroje na zádech pěšky do Prahy. To, že měl možnost studovat na gymnáziu, byla zásluha profesora a prefekta těšínského katolického gymnázia Leopolda Šeršníka, který si povšiml jeho mimořádného talentu. Profesor Šeršník byl i přímluvcem u hraběte Clam-Martinice, u kterého se stal Božek vychovatelem jeho synů. V Praze také Božek studoval filosofii a poté ve Stavovském polytechnickém ústavu přijímá nabídku samotného ředitele ústavu Františka Josefa Gerstnera na místo mechanika. V tomto místě mohl uplatnit i své znalosti hodinářského řemesla, kterému se vyučil u pražského hodináře Petra Heinricha. Kromě hodin také sestavoval modely a přístroje pro potřeby vyučování. Šíře Božkova umu byla obdivuhodná, protože vedle zmíněných přístrojů sestrojil i protézu lidské ruky a nohou. Rok 1810 byl v Božkově životě zvlášť zásadní. Hrabě Buquoi přivezl z Anglie rozebraný parní stroj s neopracovanými litinovými díly, který věnoval pražské polytechnice. Božek se chopil příležitosti a první parní stroj v Čechách postupně sestavil. Od té doby ho neopouštěla myšlenka na sestrojení vozu poháněného parním strojem.
Po velkém úsilí a prací nad výkresy, po nocích, kdy si sám vyráběl nejjemnější díly a v neposlední řadě sháněním finančních prostředků, se nakonec dostavil 22. srpen 1815, kdy Božek písemně žádá o povolení veřejné produkce.
Velký den nakonec nastal 24. září 1815, kdy Josef Božek přijíždí se svým parním vozem před jásající Pražany v Královské oboře. Po tomto úspěchu se chtěl vynálezce vydat se svým strojem do Vídně, ale to mu znemožnil Gerstner, který v budoucnost parní síly nevěřil a Božkovo nadšení nesdílel.
Božek tedy dál vymýšlí, zdokonaluje svůj parovůz a postaví malou loďku opatřenou parním strojem a kolesy. Tu předvedl veřejnosti na rybníku v zahradě Valdštejnského paláce. Dne 1. června 1817 znovu předvádí veřejnosti vylepšený parní vůz i paroloď. Po úspěšném začátku se náhle strhla bouřka, začal liják a v nastalé panice někdo ukradl veškeré vybrané peníze. Pro Božka to znamenalo, že se dostal na mizinu. V návalu vzteku a zoufalství kladivem rozbil svůj parní stroj. V dalších letech dále zůstává ve funkci stavovského mechanika na polytechnice a nadále pracuje a vynalézá. Ale dějiny už svými výtvory neovlivní.
Při pracích na pražské staroměstské vodárně si přivodí zápal plic a ve věku třiapadesáti let 21. října 1835 umírá.
21. října 2010 to bude už 175 let.
Foto: Božkův parní vůz
Přídavek – z kartotéky fotografií a ilustrací…
Malá československá encyklopedie k heslu "astroláb" uvádí:
Astroláb - jednoduchý astrometrický přístroj, v podstatě měděný nebo mosazný kruh, který byl při měření svisle zavěšený a v jehož středu byla otáčivě upevněna alhidáda se dvěma průhledítky a s ukazateli. Používal se ve starověku a středověku k určování zeměpisných souřadnic z okamžiků průchodů hvězdy stejnou výškou.
Foto: Astroláb
