Červen 2011

George STEPHENSON

(9. 6. 1781 Wylam-12. 8. 1848 Chesterfield)

19. století bývá nazýváno stoletím páry. Ale je to též století mohutného rozvoje průmyslu, různých vynálezů a objevů v mnoha oborech lidské činnosti. Pokrok se výrazně projevil i v dopravě. Tu železniční značně posunul dopředu anglický vynálezce George Stephenson.


Foto: George Stephenson

Narodil se 9. června 1781 v hornické vesničce Wylamu do chudé rodiny, kde bylo celkem šest dětí. Georgův otec pracoval jako topič na dole. Na nějaké školní vzdělávání nebylo ani pomyšlení a malý chlapec se musel zapojit brzy do praktického života. Jeho prvním zaměstnáním bylo odhánění krav od dřevěných kolejí koňské dráhy. Dlouho neuměl číst ani psát a poprvé se podepsal ve svých devatenácti letech. Dalším zaměstnáním, kterým Stephenson prošel, byla práce strojníka u čerpadel. Mladý George se pohyboval v blízkosti strojů a chtěl je více poznávat a třeba i vylepšovat, ale k tomu je potřeba vzdělání.

Po večerech a ve svém volném čase se učí číst a psát. Také se ožení a v roce 1803 se mladým manželům narodí jediný syn Robert.

Stephensona stále zajímají stroje a protože se dále vzdělává je ve svém okolí známý jako člověk, který si dovede s porouchanými stroji poradit.

Osobní život ale Stephensonovi připravil ránu, když mu zemřela jeho mladá žena Fanny a on se musel sám postarat o malého syna a o otce, který přišel při nešťastné náhodě při práci o zrak. Aby rodinu uživil, přivydělával si také opravami bot a starých kabátů.

Rok 1812 byl pro budoucího vynálezce důležitý; přijal místo hlavního strojního mistra uhelných dolů v Killingworthu. Zde v roce 1814 sestavil svoji první parní lokomotivu, kterou pojmenoval Mylord, ale nakonec ji přejmenoval na Blücher. Lokomotiva vážila čtyři tuny a mohla táhnout osm vozů s nákladem 30 tun uhlí a jela rychlostí 5-6 km/h. Používala se na killingworthské důlní draze při přepravě uhlí. Stephenson se s prvním úspěchem nespokojil, ale dál pokračoval ve vývoji dalších a technicky dokonalejších strojů.

Talent, píle a touha po vzdělávání byla u Sephensona obdivuhodná. Lokomotivy jezdí po kolejích a právě na ně se dále upřela Stephensonova pozornost. Musel nahradit stávající litinové kolejnice, které často praskaly, kolejnicemi kovanými. Přitom se sám naučil železniční stavitelství. Stephensenův syn Robert začal studovat na univerzitě a svému otci předával to, co se na přednáškách naučil. Ze syna se stal výborný konstruktér lokomotiv a železniční stavitel a mohl tak spolupracovat se svým otcem na jeho stavbách.

Stephensonovou zásluhou je také to, že se železniční koleje začaly pokládat na pražce.

Další úkol, který před Stephensonem vyvstal, byla budoucí dráha, která by vedla mezi městy Stocktonem a Darlingtonem. Odborníci preferovali vzdálenost mezi městy překlenout vodními kanály, kterými by se dopravoval náklad. Tak proti sobě stála dvě protichudná řešení dopravy- průplavy nebo železnice. Parlament, který ve věci rozhodoval, dvakrát zamítl železniční variantu, nakonec ale Stephenson dostal možnost první veřejnou železnici na světě vybudovat. Domluvil se na spolupráci s obchodníkem Edwardem Peaseaem a s dalšími společníky založil společnost Stockton&Darlington Railway Company se sídlem v Newcastlu, kde se vyráběly lokomotivy.

Práce na nové trati byla velmi náročná. Nastalo 27. září 1825 a na čtyřicetikilometrovou trať vyjíždí nová lokomotiva Active (později přejmenovaná na Locomotion), která táhne celkem dvanáct vozů s nákladem a také salonní vůz s názvem Experiment ve kterém jelo představenstvo společnosti a další nákladní vozy s dalšími cestujícími.

Další nová trať měla spojit Liverpool s Manchesterem. Krajina mezi oběma městy ale byla pro stavbu krajně nevhodná. Byly zde říčky, údolí a bažiny. Po mnoha bojích, které nakonec končí v Londýně před sněmovním výborem, George Stephenson se svou železnicí vyhrál. Krajinu kolem budoucí trati mění mosty, viadukty, tunely.

A pak přišel 1. říjen roku1829. Pět různých lokomotiv bude mezi sebou soutěžit a která zvítězí, bude vybrána pro novou trať. Je mezi nimi i Stephensonova Raketa, na které se jako konstruktér velkou měrou podílel i Robert Stephenson. Vyhrála. V Rainhillu na rovném úseku mezi Manchesterem a Liverpoolem, kde se zkouška lokomotiv konala, přinesla Raketa svému tvůrci s maximálně dosaženou rychlostí 47 km/h historické vítězství. Začala tak doba parních lokomotiv.

George Stephenson postavil ještě další železniční cesty a zasadil se i o další zdokonalování na železničních tratích. Podle jeho příkladu se stavěli železnice i za hranicemi jeho rodné Anglie.

Otec železnic, za kterého bývá Stephenson právem považován, zemřel 12. srpna 1848.

V červnu 2011 uplyne 230 let od jeho narození.

Starší kalendária

Srpen 2010


Link František



15. srpna 1906 se v Brně narodil a 28. 9. 1984 v Paříži zemřel průkopník české astronomie František Link. Za druhé světové války založil Početní sekci České astronomické společnosti, která vykonala v předpočítačové době velké množství nenahraditelné práce. Roku 1947 založil a stal se prvním šéfredaktorem vědeckého časopisu "Bulletin of the Astronomical Institutes of Czechoslovakia" (BAC), které vycházely také v české verzi. BAC se v roce 1992 připojil k evropskému časopisu "Astronomy and Astrophysics. V roce 1948 se stal ředitelem observatoře v Ondřejově. Inicioval výzkum Slunce a vztahů Slunce-Země a byl také průkopníkem vesmírného výzkumu. Díky svým vědeckým aktivitám a dobrým společenským kontaktům výrazně přispěl k založení Ústředního astronomického ústav v roce 1951, začleněného do Ústředí výzkumu a technického rozvoje, které sdružovalo malou skupinu vědeckých institucí a později se stalo základem Československé akademie věd. V roce 1951 pozval František Link, tehdejší ředitel Ústředního astronomického ústavu Československého, mladého univerzitního studenta Zdeňka Ceplechu, aby na observatoři v Ondřejově zahájil postgraduální práci na novém projektu, ve kterém se pomocí meteorů určovaly hustoty a vzduchu ve výškách mezi 130 a 60 km. Linkův projekt zahájil novou éru výzkumu meteorů na Ondřejově, jehož prvotním cílem bylo osvětlit vzájemné působení meteorů a střední atmosféry. Meteory se každou jasnou a bezměsíčnou noc systematicky snímkovaly ze dvou různých stanic. Ondřejov byl po mnoho let základní stanicí; druhá se nacházela na jiných místech přibližně 40 km od Ondřejova (Mezivraty, Vysoký Chlumec a Prčice). Link si brzy uvědomil, že by přímé snímkování meteorů mělo být doplněno spektrálními kamerami o vysokém rozlišení vybavenými objektivními mřížkami. Posléze vznikla celá soustava 30 kamer s velkým zorným polem a ohniskovou vzdáleností 180 mm, pokrývající něco přes polovinu viditelné oblohy, opatřené rotujícím sektorem s 50 otáčkami za sekundu. K pořízení záznamů se používaly skleněné fotografické desky, které byly nejpřesnějšími detektory pro astrografická měření této doby. Tento moderní program snímkování meteorů poskytl za 27 let provozu údaje o 1200 meteorech. Pomocí této základny se zdařil Zdeňku Ceplechovi, Jaroslavu Rajchlovi aj. historický úspěch: stali se prvními astronomy v historii, kteří vědeckými prostředky zaznamenali příbramský bolid a pád meteoritu, jenž se stal prvním meteoritem s přesně definovanou oběžnou drahou. V letech 1952-1955 byla díky Františku Linkovi na observatoři v Ondřejově přistavěna nová budova sluneční laboratoře se třetí, východní kopulí.



Když byl v roce 1953 po sporech s nastupující mladou generací odvolán z funkce ředitele, soustředil se na výzkum vysoké atmosféry Země, často pomocí velmi nekonvenčních metod, včetně fotometrických studií měsíčních zatmění, obzvláště hustoty jejich ztemnění a barvy. Tímto způsobem zdokonalil svou teorii o zatměních Měsíce, kterou vypracoval ve Francii již roku 1933. Upozornil na možnost světélkování měsíčního povrchu způsobené korpuskulárním zářením Slunce. Link byl také jedním z prvních, kdo stanovoval množství atmosférického ozónu a navrhl metodu soumrakových měření umělými družicemi Země. František Link udržoval během celé své kariéry úzké vztahy s francouzskými astronomy. Pracoval na observatořích v Lyonu a Pic du Midi a prosadil spolupráci s francouzskými odborníky, kteří začali v 60. letech používat k výzkumu atmosféry stratosférických balonů. Využíval také sběrů meteorického prachu z tryskových stíhaček. Dva roky po sovětské invazi do Československa v roce 1968 emigroval do Paříže, kde aktivně působil na Observatoire de Paris až do své smrti roku 1984. Je autorem téměř 300 vědeckých prací, více než 100 populárně naučných článků, 10 knih např. Potulky vesmírem (1943), Co víme o hvězdách (1957), podílel se na třídílné Astronomii (1942, 1947, 1950).




Sanger Frederick



3. srpna 1918 se v Rendcombe v Gloucestershire narodil britský biochemik Frederick Sanger. Původně chtěl studovat lékařství, ale při studiu na Cambridge ho zaujala biochemie, v roce 1943 získal titul PhD. Stanovil kompletní aminokyselinové pořadí inzulínu a dokázal specifickou strukturu bílkovin. Zabýval se zejména řešením problémů spojených se stanovením struktury proteinů.  Tyto studie později vedly k určení struktury inzulinu. 1940-1943 pracoval s Dr. A. Neubergerem na metabolismus aminokyselin lysinu a v roce 1943 získal titul Ph.D. 1944-1951 měl stipendium pro lékařský výzkum a od roku 1951 byl členem Medical Research Council. His present position is Head of the Division of Protein Chemistry in the MRC Laboratory for Molecular Biology at Cambridge. V roce 1960 se začal zabývat nukleovými kyselinami RNA a DNA a  vyvinul metodu pro stanovení malých sekvencí v RNA.  V roce 1975 vyvinul řetězovou zakončovací metodu DNA sekvenčního zpracování známou jako Dideoxy zakončovací metodu nebo Sanger metodu. O dva roky později použil její techniku k úspěšně sekvence genom Phage-X174.  Tato poměrně rychlá metoda byla použita v roce 1977 pro stanovení DNA sekvence bakteriofága x 174 z 5375 nukleotidů, lidské mitochrondrial DNA (16338 nukleotidy) a bacteriophage (48.500 nukleotidů).  Sanger je dvojnásobným nositelem Nobelovy ceny – z roku 1958 za určení struktury inzulínu a z roku 1980 za metodu zjišťování struktury bílkovin, nukleových kyselin a virů. Spolu s ním cenu obdrželi americký molekulární genetik Walter Gilbert (*1932), autor metody zjištění struktury DNA, a americký biochemik Paul Berg (*1926), jeden ze zakladatelů genového inženýrství.  Do odchodu do důchodu byl Sanger vedoucím oddělení chemie proteinů v MRC laboratoře molekulární biologie v Cambridge. V roce 1951 byl Sanger oceněn Corday-Morgan medaili a cenou chemické společnosti. V roce 1954 se stal členem Královské společnosti a členem Královské vysoké školy v Cambridge.



Je čestným zahraničním členem Americké akademie umění a věd, čestným členem Americké společnosti biologických chemiků, členem Akademie věd Argentiny a Brazílie, čestným členem japonské Biochemické společnosti, a dopisujícím členem asociace Qulmica Argentina. 




Laufberger Vilém



29. srpna 1890 se v Turnově narodil a 29. prosince 1986 v Praze zemřel český lékař Vilém Laufberger 1910 maturoval v Chrudimi, 1916 promoval na lékařské fakultě Karlovy university v Praze a po roce 1918 zde také krátce působil. 1920 odešel vybudovat na nově založenou lékařskou fakultu v Brně Ústav pro obecnou a experimentální patologii a stal se jeho přednostou, 1921 habilitoval. 1922 byl jmenován mimořádným, 1927 řádným profesorem.



Byl žákem a spolupracovníkem fyziologa a biologa E. Babáka (1873-1926). Jeho práce O přeměně neotenického axolotla z roku 1913 publikovaná v Biologických listech je dodnes považována za jednu ze základních prací rodící se endokrinologie. Do té doby byl totiž znám jediný hormon adrenalín, a kvůli jediné látce tedy nebylo nutné hned zakládat další obor. Laufberger tehdy ještě jako student lékařství experimentoval s obojživelníkem a živil ho štítnou žlázou. Po počátečních neúspěších se mu podařilo vytvořit živočicha, jakého do té doby přírodověda neznala a určil také hormon, kterým se tak stalo. 1. světová válka a politika tehdejšího Rakouska-Uherska mu však další výzkum znemožnila a tak Laufbergerův sen nalézt hormon štítné žlázy nemohl tedy být ani zahájen. Při nedostatku hormonů štítné žlázy vzniká kretenismus. Hormony jsou proto v popředí zájmu fyziologie a klinických endokrinologů dodnes. Později byl tento hormon připraven E.C.Kendallem a nazván thyroxin (1917). Objev uměle vzbuzovat metamorfózu z obojživelníků na čistě suchozemské živočichy ovlivnil také bádání o metamorfóze hmyzu. O několik let později se pak v brněnském Ústavu pro pokusnou a obecnou patologii podařilo izolovat inzulín z břišních slinivek. Psal se rok 1924 a ústav byl jediný v Československu, který to uměl. Preparát byl ale nečistý a v nepatrném množství, takže žádosti o lék musely být odmítnuty. 1932 a 1933 byl Laufberger děkanem lékařské fakulty v Brně. 1936 přešel na UK Praha jako řádný profesor a přednosta fyziologického ústavu a v letech 1938 – 1939 zde působil ve funkci děkana Za okupace se zabýval otázkami nervové činnosti ve Státním zdravotním ústavu, kde bylo jeho cílem spojit fyziologii a psychologii. 1939-1947 vytvořil vzruchovou teorii, v níž předběhl světovou vědu v oblasti, které se dnes nazývá neurověda o více jak 50 let. Do 1952 byl profesorem fyziologie na lékařské fakultě Karlovy university Hned po válce se začal zabývat organizací Československé akademie věd (ČSAV), 1952 se stal jedním z jejích prvních členů, akademikem a náměstkem prezidenta ČSAV. V roce 1953 přestal být přednostou Fyziologického ústavu pražské lékařské fakulty a stal se v rámci ČSAV ředitelem Laboratoře vyšší nervové činnosti v areálu nemocnice na Bulovce, od 1973 přejmenované na Laboratoř grafických vyšetřovacích metod. Vedení pak po něm převzal jeho žák Ctibor Dostálek. Laboratoř byla rozšířena a přejmenována na Ústav fyziologických regulací. Laufberger zkoumal především elektrické projevy srdeční činnosti a zabýval se konstrukcí diagnostických přístrojů. Vrcholem byla diagnostika srdce pomocí spaciokardiografie. Na vývoji spaciokardiografu se kromě Laufbergera podíleli J. Prošek a M. Netušil. Laufberger byl laurátem státní ceny (1954), nositelem Řádu republiky, Komandérského kříže řádu Polonia restituta, medaile J.E. Purkyně. 1957 – 1967 redigoval časopis Československá psychologie, celá desetiletí časopis Biologické listy a stál v čele sdružení fyziologů. 1950 byla založena Fyziologická společnost jako sekce Čs. lékařské společnosti J. E. Purkyně a Laufberger byl do roku 1955 jejím předsedou. Významné vědecké akce Fyziologické dny 1967, založené v roce 1957, se zúčastnil jako hlavní referent. Podílel se také na vybudování Slovenské akademie věd.



Červenec 2010

Lorentz Hendrik



18. července 1853 se v Arnhemu narodil a 4. února 1928 v Haarlemu zemřel holandský fyzik a zakladatel elektronové teorie Hendrik Lorenz. Studoval na univerzitě v Leidenu, kde také ve 22 letech obhájil disertační práci na téma Odraz a lom světla z hlediska Maxwellovy teorie. Jeho práce měla takový úspěch, že za tři roky zde byla pro něj zařízena nová katedra teoretické fyziky. Zabýval se převážně elektromagnetismem; studoval vztah elektřiny, magnetismu a světla. Dále se věnoval elektrodynamice, ve které položil základy pro speciální teorii relativity Alberta Einsteina. V elektromagnetismu vypracoval novou teorii o elektronech, podle které nejsou atomy elementárními částicemi, ale skládají se z ještě menších elektricky nabitých částic. Světlo je potom vyvoláno oscilacemi těchto nabitých částic v atomu. V té době se již vědělo, že světlo je elektromagnetické vlnění a Lorentzova teorie tak dobře vysvětlovala jeho vznik. Jeho kolega Pieter Zeeman (1865-1943), který studoval pod jeho vedením na univerzitě v Leidenu jako asistent, později se pak stal profesorem fyziky na univerzitě v Amsterodamu, kde studoval spektra, objevil jev, který dnes nese jeho jméno. Již před Zeemanem bylo známo, že různé materiály vyzařují světlo o různých diskrétních hodnotách frekvencí, čímž vytváří spektrální čáry, pro každou látku charakteristické. Zeeman si všiml, že v přítomnosti magnetického pole se spektrální čáry polarizovaného světla štěpí na více čar. Tento jev vysvětlil Lorentz za pomoci své elektronové teorie. Magnetické pole nemění dráhu obíhajících elektronů, jak by mohlo někoho napadnout, ale mění rovinu jejich oběhu, čímž dochází k vyzařování na několika odlišených frekvencích. Lorentzova elektronová teorie sice narážela na těžkosti při vysvětlování jevů uvnitř atomů, ale dokázala dobře vysvětlit i mnoho dalších elektrických a optických jevů. 1875 vysvětlil vzorce pro intenzitu při odrazu a lomu. 1892 dal nový obsah Maxwellovým rovnicím; vektory elektrického posunutí a magnetické indukce mají mikroskopický, statistický význam. K těmto Maxwellovým-Lorentzovým rovnicím přistupuje nový fundamentální vztah pro tzv. Lorentzovu sílu, které podléhá elektrický náboj v elektromagnetickém poli. V roce 1902 byli Hendrik Lorentz a Pieter Zeeman oceněni Nobelovou cenou. Od roku 1912 pracoval jako ředitel výzkumu Teylerova ústavu v Harlemu. Zůstal ale čestným profesorem v Haarlemu, kde pořádal jednou týdně přednášky.




Giles Ernest



20. července 1835 se narodil a 13.11.1897 zemřel australský cestovatel Ernest Giles. V roce 1872 jako první použil stanic na právě zřízené transkontinentální telegrafní lince jako východiska k průzkumu vnitřní Austrálie. Na cestu vyrazil od Chambers Pillar na Finkeho řece, asi 400 km putoval podél MacDonnelova pohoří, přičemž objevil Liebigovo pohoří a Amadeovo jezero. Byl prvním bělochem, který spatřil Ayersovu skálu, kterou domorodci nazývají Uluru.



Nachází se přibližně ve středu Austrálie, asi 450 km od města Alice Springs. Je to největší monolit na světě vyčnívající 348 m nad rovinou okolních plání o délce 3,5 km a šířce 2,5 km. Ayersova skála dostala jméno po bývalém australském premiérovi a dnes je součástí národního parku Uluru - Kata Tjuta. V okolí žije již asi 22 000 let kmen Amantů, pro který má skála velký význam duchovní. Každá součást monolitu, každá jeskyně a prohlubenina je pro ně posvátná, má zvláštní smysl a je s nimi spojeno mnoho legend. V jeskyních a skalních výklencích Uluru byly objeveny malby vnitrozemských kmenů představující lukostřelce, oštěpaře či zvířecí hlavy s mohutnými rohy, peřím a listím. Nejstarší obrazce mají geometrické tvary. V roce 1873 a 1874 se Giles pokusil přejít kontinent od stanice Peake přes jím objevené pohoří Musgrave a pohoří Petermannovo. Došel až k 126 stupni východní délky a pokaždé musel cestu ukončit kvůli nedostatku vody a neprůchodné křoviny. Při cestě v roce 1874 zmizel v poušti jeho průvodce Alfred Gibson. Na čtvrté cestě v roce 1875 vyšel od Spencerova zálivu, putoval podél západního břehu Torrensova jezera a přes velkou poušť Viktoriinu až k Moorovu jezeru do Perthu. Na zpáteční cestě šel podél řeky Murchison ke středu kontinentu, přešel Gibsonovu poušť a cestu ukončil u stanice Peake. Při cestě používal velbloudů a jeho rychlost při cestování byla 2000-2500 mil za měsíc.




Hertz Gustav Ludwig



22. července 1887 se v Hamburku narodil, a 30.10.1975 v Berlíně zemřel německý fyzik Gustav Ludwig Hertz. V roce 1906 začal studovat na univerzitě v Göttingenu , později na univerzitě v Mnichově a Berlíně, promoval v roce 1911. V roce 1913 nastoupil jako odborný asistent na Institutu fyziky v Berlíně, 1914 byl mobilizován, 1915 těžce zraněn. 1917 se vrátil do Berlína,  1920 - 1925 působil ve fyzikální laboratoři Philips v Eidhovenu a pracoval na jednom z prvních pokusů, který se stal podkladem pro Franck-Herzův experiment. Poprvé ho předvedli již v roce 1914 (dvanáct let před vznikem kvantové mechaniky) a poskytli tak jasný důkaz Bohrova postulátu, který říká, že energetické stavy atomů jsou kvantovány a že výměna energie mezi atomy a okolím probíhá pouze tehdy, když tato energie nabývá určitých hodnot.V tomto experimentu jsou atomy par rtuti excitovány nepružnými srážkami s elektrony o určité energii. Jde tedy o předání mechanické energie.  V roce 1925 se stal profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na University of Halle a spolu s Jamesem Franckem získal Nobelovu cenu za fyziku za objev zákonů, kterými se řídí srážka elektronu s atomem. V roce 1928 se vrátil do Berlína jako ředitel Ústavu fyziky Technologické univerzity v  Charlottenburgu a byl zodpovědný za způsob oddělování izotopů neonu prostřednictvím šíření kaskády.



V roce 1935 z této funkce z politických důvodů odstoupil a začal pracovat jako ředitel výzkumné laboratoře Siemens Company.  1945 - 1954 byl vedoucím výzkumné laboratoře v Sovětském svazu, a byl jmenován profesorem a ředitelem Ústavu fyziky na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku., kde působil až do roku 1961, kdy odešel do důchodu.







 

Červen 2010


Braun Karl Ferdinand



6. června 1850 v německém městě Fulda narodil a 20. dubna 1918 v New Yorku zemřel německý fyzik Karl Ferdinand Braun. Experimentální fyziku, chemii a matematiku vystudoval na univerzitě v Marburgu, V roce 1872 získal doktorát z fyziky na univerzitě v Berlíně. Do roku 1874 byl asistentem profesora Quinckeho na Universitě ve Würzburgu, 1876 byl jmenován mimořádným profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Marburgu, v roce 1880 profesorem fyziky na univerzitě ve Štrasburku, 1884 profesorem fyziky na Technische Hochschule v Karlsruhe a v roce 1885 byl pozván University of Bingen, aby tam vybudoval nový fyzikální ústav.  Jeho první výzkumy se týkaly oscilace strun a elastických tyčí, zejména s ohledem na vliv amplitudy a životní prostředí tyčí na jejich oscilace, ale  nejvýznamnější byly jeho objevy v oblasti elektřiny.  Publikoval práce o odchylkách od Ohmova zákona a výpočty elektromotorické síly reverzibilní galvanických článků z tepelných zdrojů. Jeho praktické experimenty ho přivedlo k vynálezu Braunova elektroměru a obrazovek-ray oscilograf v roce 1897.  V roce 1898 se začal zabývat bezdrátovou telegrafii s cílem zlepšit vysílání a rozsah vysílače.  V této době vysílání znamenalo přenos Morseovy abecedy a používán byl systém Guglielmo Marconiho, který měl monopol na radiotelegrafii a  mohl vysílat jen asi 15 km. Braun vyvinul systém, kterým rozsah vysílání opravdu výrazně zvýšil. Pomocí vysokofrekvenčních proudů představil uzavřený okruh kmitání do bezdrátové telegrafie a byl jeden z prvních, který dokázal poslat elektrické vlny v určitém směru.  V roce 1902 se mu podařilo přijímání zpráv prostřednictvím sklonu paprsku antény. Své poznatky o bezdrátové telegrafii zveřejnil v roce 1901 ve formě brožury v rámci Drahtlose Telegraphie durch Wasser und titul Luff (bezdrátové telegrafie prostřednictvím vody a vzduchu). V roce 1909 získal Braun spolu s Guglielmo Marconim Nobelovu cenu za fyziku.



V roce 1915 odcestoval do New Yorku kvůli ověřování patentu a zjištování, zda by rádio nemohlo mít vojenský význam. Nemohl se však již vrátit zpět do Evropy, kde mu zůstala celá rodina. Usadil se v Brooklynu v New Yorku, zabýval se dalším vývojem v oblasti rádia a  pracoval na rukopise Fyzika pro ženy, neboť ho trápil nedostatek vědeckého vzdělání pro dívky.  Hodně informací v ní bylo zaměřeno k tomu, aby život a práce ženy v domácnosti byly jednodušší. Například první kapitola měla název Ústava hmoty - nebo jak k čištění skla. Nemoc a smrt mu nedovolila knihu dokončit.



Koryta Jiří




24. června 1922 se v Písku narodil a 30. 5. 1994 v Praze zemřel fyzikální chemik profesor Jiří Koryta. Vystudoval Karlovu univerzitu v Praze a získal doktorát v oboru fyzikální chemie. 1951-88 byl pracovníkem Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie J. Heyrovského v Praze, od 1966 externím profesorem UK v Praze, od 1985 dr.h.c. univerzity v Drážďanech, 1985-86 prezidentem Mezinárodní elektrochemické společnosti, od 1988 pracovníkem Fyziologického ústavu ČSAV v Praze, 1962-90 vědeckým redaktorem časopisu Vesmír. Zabýval se teoretickou elektrochemií, bioelektrochemií a historií přírodovědy. Publikoval ve vědeckých časopisech, jeho knihy vyšly v několika jazycích. Učebnice mu vydalo nakladatelství John Wiley a synové, uznávané v Anglii i v Americe. Přednášel na mnoha mezinárodních konferencích, a to nejen ve východní a západní Evropě, ale také ve Spojených státech, Japonsku a Číně. Je autorem nebo spoluautorem více než 150 publikací, z toho 20 knižních, např. Elektrochemie ( s J. Dvořákem) z roku 1983 byla přeložena do pěti jazyků a Iontově-selektivní elektrody (s K. Štulíkem) z roku 1984 do čtyř jazyků. Z biografických studií je zajímavá M. Faraday (1982) a J. Heyrovský (1990).



Baronka Bertha Sophia Felicita Freifrau von Suttner




9. června 1843 se v Praze narodila a 21. 6. 1914 ve Vídni zemřela česko-rakouská radikální radikální pacifiska, publicistka a spisovatelka baronka Bertha Sophia Felicita Freifrau von Suttner, rozená hraběnka Kinsky z Chynic a Tetova. V roce 1905 se stala první ženou, které byla udělena Nobelova cena za mír. Narodila se na Novém Městě pražském, jejím otcem byl polní podmaršál hrabě František Josef Kinský (1768-1843) a matka Sofie (Žofie) Vilemína Körnerová. Část dětství prožila s matkou v paláci Kinských na Staroměstském náměstí, ale pro nerovnost původu rodičů a proto, že její otec již nežil, byly vztahy mezi matkou Berty a širší rodinou Kinských napjaté. Odešly do Brna k Bertinu poručníku, otcovu příteli Ernstu Egonu Fürstenbergovi, kde získala kvalitní vzdělání a naučila se kromě rodné němčiny a češtiny i francouzsky, anglicky a italsky. V roce 1856 se odstěhovaly do Vídně, kde ji její teta zasvětila do literatury a filozofie. V roce 1873 se stala vychovatelkou u velkoprůmyslníka Karla von Suttnera, proti vůli celé rodiny se provdala za jeho syna Artura a odjeli spolu na pozvání Bertiny přítelkyně, kněžny Jekateriny Dadiani z Mingrelie do Gruzie. Finanční prostředky získávali především vyučováním v tamních šlechtických rodinách a psaním článků pro časopisy a noviny ve Vídni a Berlíně, zejména zprávy o Rusko-Turecké válce, často pod pseudonymem B. Oulet nebo Nemane. Oba též pracovali ve vojenských lazaretech při rusko-turecké válce a Berta získala odpor k válce a utrpení vojáků. V roce 1885 se vrátili zpátky do Vídně, usmířili se s rodinou a odjeli do rodinného zámku Harmannsdorf v Dolních Rakousích. 1886-1888 žili v Paříži jako uznávaní publicisté. V roce 1889 Berta von Suttnerová vydala román "Die Waffen nieder!" (v češtině „Odzbrojte!“, v angličtině jako "Lay Down Your Arms" 1892). Kde mj. popisuje dění v kraji těsně po velké bitvě u Hradce Králové v roce 1866. Román vyvolal velký rozruch a postavil autorku mezi přední představitele mírového hnutí ve světě. Začala se angažovat v protiválečných aktivitách; brzy stála v čele výborů mírových organizací, v jejich setkání v Evropě; jezdila na první mezinárodní kongresy, propagovala založení mezinárodního smírčího soudu v Haagu a také organizace obhajující práva žen a národnostních menšin, vyjadřovala svůj odpor k antisemitismu. 1892-1910 vydávala pacifistický časopis „Odzbroje“ (Die Waffen nieder!). Také napsal pod tímto názvem knihu Die Waffen nieder(1889), která byla přeložena v opakovaných vydání do mnoha jazyků. V češtině vyšla pod názvem „Odzbrojte!“ v roce 1896 v překladu Vlasty Pittnerové s dedikací Památce Vojty Náprstka, který byl iniciátorem překladu knihy. Mírovým aktivitám se začala naplno věnovat po smrti manžela Artura (10.12.1902). S jejím jménem jsou spojovány zejména tyto události:1891 založení společnosti Mírová společnost Benátky ("Friedengesellschaft Venedig"), v říjnu 1891 založení - Osterreichische Friedensgesselschaft. ve staré vídeňské radnici,. V listopadu 1891 na 3. mírovém kongresu v Římě byla zvolena viceprezidentskou Mezinárodního mírového byra. Kongres se konal na Kapitolu a Suttnerová byla první ženou, která kdy na tomto historickém místě pronesla řeč. Za úspěch Berty a jejích přátel lze pokládat i zřízení Mezinárodního soudního dvora se sídlem v Den Haagu v roce 1899. 3. září 1891 oznámila založení Rakouské společnosti přátel míru ("Österreichischen Gesellschaft der Friedensfreunde") a až do své smrti byla její prezidentkou. 3. června 1897 předala císaři Františku Jsefovi I.) podpisový arch s obhajovací řečí pro mezinárodní arbitrážní soud. V roce 1899 se účastnila příprav První Mírové konference k otázkám národní i mezinárodní bezpečnosti, odzbrojení a zřízení trvalého mezinárodního Nejvyššího soudu v Haagu. 1902 se účastnila Světového mírového kongresu v Monaku 1903 otevření Mezinárodního institutu míru (Institut International de la Paix) tamtéž 1904 při příležitosti Mezinárodní ženské konference v Berlíně na závěrečné mírové demonstraci ve filharmonii měla přednášku, pak odjela na Světový mírový kongres do Bostonu v USA, cestovala po Americe a mívala až tři přednášky denně. Ve Washingtonu DC byla pozvána do Bílého domu k rozhovoru s prezidentem Rooseveltem. V roce 1912 odjela do USA podruhé a přednášela tam ve více než padesáti městech. Dne 21. srpna 1904 v kursále (společenský dům Casino) v Mariánských Lázních přednášela jako prezidentka rakouské Mírové společnosti o pacifistickém hnutí a o boji s válkami Udržovala kontakt se svou rodnou zemí; za pacifistu a za svého stoupence považovala také T.G. Masaryka; setkávala se s básníky Svatoplukem Čechem a Jaroslavem Vrchlickým. Již na podzim 1895 se v Praze účastnila snah o ustavení české sekce Mírové společnosti. Německé kruhy chtěla získat vystoupením v Tiskovém klubu Concordia (v Německém domě v ulici Na příkopech) a pacifismus měl překlenout napětí mezi Čechy a Němci, nepochopením německé strany se tak nestalo. 1907 se účastnila druhé mírové konference v Haagu, kde se, oproti roku 1899, o pravidlech válečného práva a o otázkách stabilního míru jednalo mnohem ostřeji.

S A. Nobelem se sešla na základě dočasného nuceného odchodu z rodiny Sutterů, která ji chtěla oddělit od syna Artura, do Paříže, kde se stala na čas jeho tajemnicí Nobel se na přání švédského krále musel vrátil do Švédska a Berta na přání Arturovo zoufalé přání do Vídně. Krátký čas, který s Nobelem prožila v Paříži, položil základ k jejich celoživotnímu hlubokému přátelství a dopisování. V dopise ze 7. ledna 1893 Bertě naznačil, že hodlá založit fond, ze kterého se budou vyplácet ceny vědcům, lékařům a že také míní zřídit cenu pro toho, kdo se nějak zasloužil o světový mír a porozumění mezi národy. Po smrti Alfreda Nobela (10. 12. 1896) bylo toto v jeho závěti. Velká míra vlivu na toto rozhodnutí se připisuje Bertě von Suttnerové – která byla pro Nobela inspirací zejména při myšlence udělovat také cenu za mír. 10. prosince 1905 Berta von Suttner obdržela jako první žena na světě Nobelovu cenu za mír. Převzala ji 18. dubna 1906 v Kristianii (OSLO) a při té příležitosti přednesla přednášku „Vývoj mírového hnutí“. Čestného ocenění se jí také dostalo (posmrtně) při proslovu Štefana Zweiga na Mezinárodním ženském kongresu k porozumění národů v Bernu v roce 1917. V roce 2006 vyšla kniha "Život pro mír" (originál Ein Leben für den Frieden) od Brigitte HAMANN), která na 577 stranách popisuje život Berty Suttnerové. Do češtiny knihu přeložila Alena BLÁHOVÁ.



8. června 2008 jí byla v Paláci Kinských na Staroměstském náměstí slavnostně odhalena pamětní deska. Ve Vídni již řadu let existuje Společnost Berty Suttnerové, zabývající se odkazem jejích myšlenek. Ve skandinávských zemích se její život a dílo stalo námětem pro stovky knih a rozhlasových pořadů. Bertha von Suttner je zobrazena na rakouské minci v hodnotě 2 euro. Její portrét se nacházel i na starší rakouské bankovce - 1000 šilinků.

 

Květen 2010


Bardeen John

23. května 1908 se v Madisonu v USA narodil a 30. 1. 1991 zemřel americký fyzik John Bardeen, dodnes jediný, kdo získal dvě Nobelovy ceny za fyziku. Jednu za objev tranzistoru, druhou za vysvětlení jevu supravodivosti. Střední školu dokončil ve 13 letech a byl připraven nastoupit na univerzitu. Vzhledem k věku se rozhodl, že se bude nejprve věnovat dva roky speciálním přednáškám z matematiky. V patnácti letech nastoupil na univerzitu ve Wisconsinu a začal navštěvovat Van Vleckovy přednášky o kvantové mechanice, studovat elektroinženýrství a nějaký čas pracoval v Pittsburghu v geofyzice. Ta ho ale nezaujala, a tak se rozhodl pro postgraduální program věnovaný matematice na univerzitě v Princetonu, kde se svým přítelem Seitzem a skupinou studentů dokázali jako první aplikovat kvantovou mechaniku na reálné pevné látky. Od roku 1935 začal studovat univerzitu v Harvardu, kde byl na tři roky zařazen do skupiny mimořádně talentovaných mladých vědců. Tam potkal Shockleyho, který dokončoval svou doktorskou práci a v roce 1936 odešel do Bellových laboratoří. Bardeen se stal profesorem na univerzitě v Minessotě, kde se věnoval studiu supravodivosti. Během války pak pracoval ve vojenské laboratoři na námořním výzkumu. Po válce přešel také do Bellových laboratoří, kde vznikla silná skupina složená ze dvou teoretiků, Shockleyho a Bardeena, dvou experimentátních fyziků Brattaina a Pearsona, chemika Gibneye a elektronika Moora. Jejich původním cílem bylo využít polovodiče k náhradě elektronek v telefonních systémech. Shockley vymyslel návrh křemíkového zesilovače řízeného polem. Teoreticky bylo vše v pořádku, Brattain ale experimentálně prokázal, že zařízení nefunguje. Výsledkem bylo, že Shockley se urazil. Bardeen velmi brzy zjistil, že příčina tkví v tom, že podstatná část elektronů se zachycuje v povrchových stavech a nepřispívá k elektrické vodivosti. Pro celou skupinu začala dlouhá etapa výzkumu povrchových stavů, Shockley ale ztratil na výzkumu zájem. V listopadu 1947 Brattain zjistil, že fotovoltaický jev (světlo uvolňuje nosiče elektrického náboje a způsobuje elektrický proud) se zvýší, když celou aparaturu ponoří do elektrolytu a okamžitě přišel s vysvětlením, že ionty v elektrolytu mohou vytvářet elektrické pole větší, než je "zpomalovací" pole povrchových stavů. Ukázalo se, že kladné napětí fotovoltaický jev zvyšuje, zatímco záporné napětí ho zmenšuje nebo dokonce zcela zruší. A tak našli novou cestu, jak vytvořit polovodičový zesilovač řízený polem. Bardeen mezitím navrhl použít místo křemíku germanium, které bylo vyvinuto za války k detekci vysokofrekvenčních signálů radaru. Elektrolyt nahradili oxidovou vrstvou na povrchu germania a 11. prosince 1947 byli připraveni demonstrovat polovodičový zesilovač. 16. prosince 1947 objevili hrotový tranzistor.


Replika prvního funkčního tranzistoru

Historický objev zcela zničil tvůrčího ducha polovodičové skupiny Bellových laboratoří. Shockley zklamaný tím, že vynález byl realizován bez něho, se pokusil tranzistor patentovat na své jméno. Patentový úřad ho odmítl s tím, že jeho starý princip si již patentoval Polák Lilienfield v roce 1930. Shockley jako šéf odstavil oba své úspěšné kolegy od vývoje nového tranzistoru s přechodem p-n. a experimenty na novém typu tranzistorů začal provádět tajně doma. Brzy to prasklo a Bardeen s Brattainem byli šokováni. Bardeen se z práce na tranzistoru stáhl a vrátil se ke "své" supravodivosti. Bellovy laboratoře tento problém nezajímal, a tak pracoval sám. 15. května 1950 se telefonicky dověděl od kolegy Serina z Rutgersovy univerzity o experimentech, které jeho teorii supravodivosti podporovaly a po jistých peripetiích přešel na univerzitu v Illinois. Tam se k němu připojili tehdy mladí doktorandi, dnes členové fyzikální elity, Leon Cooper a Robert Schrieffer. V roce 1956 Bardeen jel do Stockholmu převzít svou první Nobelovu cenu za tranzistor.



Skupina (Bardeen, Schrieffer, Cooper) pracovala dále na supravodivosti a publikovala základní článek o BSC teorii supravodivosti. Bardeen byl přesvědčen, že jejich práce si zaslouží Nobelovu cenu možná více než tranzistor, ale obával se, že Švédská akademie věd se bude držet tradice neudělovat více než jednu cenu jedné osobě v jednom oboru. Navrhl tedy na cenu zcela nezištně pouze své spolupracovníky. Nicméně v roce 1972 se Nobelův výbor rozhodl tradici porušit a udělil za BSC teorii cenu všem třem.



V 80. letech Bardeen pokračoval v řešení složitých kvantově mechanických problémů v pevných látkách. Když byla objevena vysokoteplotní supravodivost, okamžitě začal pracovat na teorii tohoto jevu. 30. ledna 1991 ho ale postihl infarkt a problém vysokoteplotní supravodivosti dosud rozřešen nebyl.



Kossel Walther Ludwig Julius



22. května 1956 v Tubingenu v Německu zemřel německý fyzik Walther Ludwig Julius Kossel. Narodil se 4. ledna 1888 v Berlíně. Byl synem Albrechta Kossela, který získal v roce 1910 Nobelovu cenu za fyziologii a medicinu. Studoval na univerzitě v Heidelbergu, 1907-1908 na univerzitě v Berlíně. 1910-13 byl asistentem Philippa Lenarda a 1910 získal titul PhD. Na univerzitách v Kielu a Danzig, prováděl výzkum na spektroskopické jevy paprsků X-a gama záření a stabilitu atomových dluhopisů a vyvinul teorii electrovalence. V roce 1921 byl jmenován řádným profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Kielu, v roce 1928 představil kinetické teorie růstu krystalů, která se stala známou jako Kossel-Stranski model . V roce 1932 byl jmenován řádným profesorem teoretické fyziky na technisce Hochshule v Gdaňsku a v roce 1934 tam objevil x-ray mříž interference sférických vln v krystalech při bombardování single-krystalů mědi s high-energie elektronového svazku. V roce 1944 mu byla udělena Max-Plnckova medaile. V roce 1945 se stal profesorem teoretické fyziky a ředitelem Ústavu fyziky na univerzitě v Tubingenu., kde také zemřel.



Koula Jan



18. května 1919 zemřel česlý architekt, výtvarník, etnograf a spoluzakladatel Klubu za starou Prahu Jan Koula. Narodil se 7. 2.1855 v Českém Brodě. V letech 1872-1877 vystudoval pozemní stavitelství a architekturu na České vysoké škole technické v Praze u prof. Josefa Náklade a na Akademii výtvarných umění ve Vídni u Theofila Hansena. Vrátil se do Prahy a 1878-1880 j pracoval jako asistent architektury u prof. Josefa. V roce 1885 se tam stal docentem, mimořádným a pak řádným profesorem ornamentálního a architektonického kreslení. V architektuře se zprvu přikláněl k historismu, později spojoval prvky historické s folklorem a secesí. Zabýval se záchranou památek, historií uměleckého řemesla a lidového umění v Čechách, zejména skla, keramiky a kovářských i zlatnických prací. Tuto činnost shrnul vydáním dvou svazků Památek uměleckořemeslných v Čechách (1882, 1888) a prací pro harrachovské sklárny nebo malírnu keramiky v Telči. Jeho národopisné cítění se projevilo při přípravě Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 návrhem několika výstavních budov pro Národopisnou výstavu v roce 1895 a založením a dlouholetým vedením národopisného oddělení Národního muzea v Praze. V oblasti památek stojí za pozornost jeho citlivá rehabilitace průčelí a vnitřků renesanční radnice v Plzni nebo soutěžní návrh na dostavbu Staroměstské radnice v Praze. Vynikajícím způsobem redigoval Architektonický obzor. Jeho dílo: úprava interiérů paláce Vojtěcha Lanny v Hybernské ul. čp. 1030 v Praze (1880), novorenesanční sokolovna v Českém Brodě (1884), Česká chalupa na Jubilejní výstavě v Praze (1891), Rychta na Národopisné výstavě českoslovanské v Praze, vlastní rodinná vila v lidovém slohu v Slavíčkově ul. čp. 153 v Praze-Bubenči (1896), novorenesanční dům Adolfa Heyduka v Písku (1899), novobarokní dům v Pařížské tř. čp. 1073 v Praze (1902) , dům na Staroměstském nám. čp. 608 v Praze (1904–05), úpravy Staroměstské radnice a sousedícího domu U minuty v Praze, Čechův most v Praze (1906–08, úpravy Strakovy akademie v Praze, pavilón Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan v Královské oboře v Praze (1908), rekonstrukce historické renesanční radnice v Plzni (1907–12). Jeho výtvarné a uměleckořemeslné práce – akvarely, sklo a keramika, nábytek, šperky a kovářské práce – jsou uchovávány ve sbírkách mnoha našich muzeí a galerií, především v Uměleckoprůmyslovém museu a Národní galerii v Praze, Regionálním muzeu v Kolíně (Podlipanském muzeu v Českém Brodě), Západočeském muzeu a Západočeské galerii v Plzni nebo v Moravské galerii v Brně.


K jeho nejznámějším dílům patří secesní Čechův most v Praze.

Je desátým pražským mostem a z mostů vedoucích přes Vltavu v Praze nejkratší Je 169 m dlouhý a 16 m široký. Je to jediná takto velká ozdobená mostní konstrukce v Čechách z období secese a patří mezi chráněné technické památky. Je jediným železným obloukovým mostem v Praze a postaven byl v letech 1905 až 1908.. Na jeho návrhu se podíleli spolu s ním ing. Jiří Soukup, Václav Trča, a František Mencl. Podle původních plánů měl být součástí velkorysého dopravního řešení: Můstek – Staroměstské náměstí – Pařížská třída – tunel pod letenskou strání. Most má jednostranné stoupání 2 % a rozpětí oblouků od pravého břehu roste (47,8 + 53,1 + 59,2 m). Z těchto důvodů je každé z celkem 24 klenbových žeber jinak dimenzováno. Přímo pod mostem vede hlavní kanalizační sběrač. Betonové pilíře s tuhou výztuží z profilových želez jsou založeny na ketonech.. Stavba pilířů byla slavnostně skončena 17.4.1907 položením závěrného kamene císařem Františkem Josefem I.. Chodníky byly vydlážděny tříbarevnou mozaikou s obrazci šachovnic a rybiček. Na vozovku byla položena speciální 13 cm vysoká špalíčková dlažba z tvrdého australského dřeva zvaného Jarčách. Veřejnosti byl most předán 6. června 1908.



Výzdoba Čechova mostu měla pravděpodobně za vzor pařížský Pont Alexandre přes Seinu, především ve čtyřech bronzových postavách Viktorií. Každá postava je postavena na zasklené železné lucerně a stojí na vrcholu 17,5 metru vysokého sloupu. Sochy Viktorií či Génií (od Antonína Poppa) více než tři metry vysoké drží v ruce pozlacené ratolesti. Na návodních stranách mostních pilířů jsou bronzové sochy Světlonošek s pochodněmi (od Ludvíka Wurzla a Karla Opatrného), do nichž dříve vedlo plynové vedení, takže pochodně ozařoval plamen svítiplynu. Části oblouků při jejich vrcholech jsou pokryty výplněmi z měděných plechů s motivy klidných a bouřlivých vln. Okraje mostních oblouků osvětlovaly dvě stovky žárovek, které patřily k nejčastěji poškozovaným částem mostu. Výzdoba Čechova mostu byla obnovena po druhé světové válce v plném rozsahu, avšak jeho bronzové vázy, které se za německé okupace podařilo ušetřit, padly za oběť potřebám průmyslu v prvních poválečných letech. Most také zdobí pražský znak, který "chrání" šestihlavé hydry od L. Wurzela a stejně reliéfy s Delfíny. Výzdoby mostu se účastnil i sochař Vilém Amort ap. alegorie řemesel jsou upraveny G. Zoulem. Na letenské straně byl most upravován při příležitosti výstavby Stalinova pomníku vletech 1953-1956. V rámci stavebních úprav okolí Čechova mostu byla přesunuta o 31 metrů kaple sv. Máří Magdalény, což byl historicky první významný přesun budovy v České republice. Poté prošel v roce 1974 generální opravou za 22 miliónů Kč. V levé krajní mostní opěře byl vybudován podjezd, čímž také došlo ke zrušení místnosti, která byla vybudována pro podzemní kavárničku. Při rekonstrukci také zmizela původní při dešti velice kluzká dřevěná dlažba mostovky. Původní jméno mostu bylo Most Svatopluka Čecha (1908-1940), během německé okupace byl přejmenován na Most Gregora Mendela (1940-1945), od 1945 je dodnes Čechův most.

 

Duben 2010


Ulam Stanislav




13. dubna 1909 se v polském Lemberku (dnes Lwov na západní Ukrajině) narodil a 13. 5. 1984 v Santa Fé zemřel polský matematický génius Stanislav Ulam. Matematiku studoval ve Lwově a jeho učitelem byl vynikající matematik Stefan Banach. Doktorát získal ve 24 letech na lwovské polytechnice. V roce 1936 na pozvání Johna von Neumanna pracoval na několikaměsíční stáži v Ústavu pokročilých studií vPrincetonu a v roce 1938 na Harvardu. Do Polska jezdil na prázdniny, v roce 1939 v předvečer 2. světové války odjel zpět do USA. Zbytek jeho rodiny zemřel v koncentračních táborech. Ulam několik let působil na Wisconské univerzitě v Madisonu. Uprostřed války ho Neuman přizval do projektu Manhattan, který pracoval na vývoji jaderných zbraní. Společně přivedli na svět metodu Monte Carlo, což je numerické řešení pravděpodobnostních i deterministických úloh pomocí statistického experimentu. Jedná se o statistický odhad, jehož přesnost roste s počtem pokusů. Metoda jako taková byla známa již v minulosti, ale Ulam, von Neumann a Metropolis navrhli první počítačové algoritmy pro tuto metodu, ukázali převod deterministických úloh na stochastické úlohy a jejich řešení statistickými postupy.

Matematikové již předtím dokázali, že množina všech prvočísel je nekonečná, tedy že za každým přirozeným číslem leží nekonečně mnoho prvočísel, ale stále řešili otázku, jak jsou prvočísla v rámci množiny přirozených čísel uspořádána. Ulam na tuto otázku odpověď nalezl. Při jednom ze svých pokusů začal do polí nekonečné šachovnice zapisovat do spirály přirozená čísla, všiml si, že prvočísla tvoří jakési úhlopříčky a že se tedy rozmístění prvočísel řídí nějakou zákonitostí. V roce 1943 se Ulam výrazně podílel na vytvoření vodíkové bomby, ale byla špatně sestrojena. Teprve po několika dalších pokusech došlo k výrobě úspěšné. Bombu nazval Teller-Ulamova konstrukce podle sebe a maďarského fyzika Edwarda Tellera, se kterým na ní pracoval a který si později veškeré zásluhy o objev vodíkové bomby přisvojil. Až pár let před svou smrtí ve svých vzpomínkách Ulamův přínos nazval „obzvlášť důležitým“. Dnes se pro vodíkovou bombu používá název termonukleární zbraň a dokumenty o ní jsou stále přísně tajné.



V roce 1946 onemocněl Ulam těžkou encefalitidou a přestože byl úspěšně operován, dalšímu výzkumu se již nevěnoval. V roce 1965 se stal děkanem matematické fakulty na Coloradské Univerzitě v Bouldevaru a vládním poradcem.

Je autorem řady publikací: Sbírka problémů, Los Alamos, 1957; Sbírka matematických úloh, New York, Interscience Publishers, 1960; Ohlédnutí a perspektivy, New York, Praeger, 1968.  Dover brožované vydání dotisk ca.  1990 ;  Sady, Čísla a vesmíry, Cambridge, Massachusetts, 1974;  Dobrodružství matematik, New York, Charles Scribner je Sons, 1983 (autobiografie);  Matematické Zprávy SM Ulam Los Alamos a jeho spolupracovníci.  Berkeley: University of California Press, 1990.

Metoda Monte Carlo se postupně začala uplatňovat i v dalších oblastech fyziky a operačního výzkumu. Na vývoji a rozšiřování této metody, která v dnešní době nachází široká uplatnění v různých oborech včetně inženýrství, fyziky, výzkumu a vývoje, obchodu a finančnictví mají společnosti U. S. Air Force a společnost Rand Corporation.



Billroth Theodor




26. dubna 1829 se na Rujaně narodil a 6. 2. 1894 v Opatii zemřel německý lékař a jeden z nejznámějších chirurgů Theodor Billroth, který vypracoval několik postupů pro operaci žaludku, střev, prostaty a štítné žlázy. Studoval na Univerzitě v Greiswaldu, Gottingenu a v Berlíně, kde také v roce 1852 získal titul doktor medicíny. 1853 byl jmenován asistentem kliniky B. von Langenbeck v Berlíně a publikoval svou první práci z patologické histologie Mikroskopické studie o struktuře nemocných lidských tkání. V roce 1858 byl jmenován profesorem patologie v Greifswaldu, 1860 profesorem chirurgie v Curychu. V roce 1876 se stal profesorem chirurgie na vídeňské univerzitě a přednostou I. chirurgické kliniky. I přes jeho plný výukový program vzděláváni doktorů a chirurgů se věnoval i řádnému vzdělávání zdravotních sester. Rozpoznal úlohu bakterií při působení poúrazových horeček a zasloužil se o zvýšení bezpečnosti na operačních sálech zavedením dezinfekce.



V roce 1877 provedl jako první na světě úspěšnou operaci hrtanu. První resekce žaludku byla provedena v roce 1879 francouzským chirurgem Péanem, pacient však zemřel. První úspěšnou operaci pak provedl až v roce 1881 Billroth. Po celý život byl vášnivým hráčem na housle a měl blízko k řadě hudebních skladatelů, např. k Johanu Brahmsovi. Zemřel krátce po svých 65 narozeninách. Je pohřben na čestném místě na vídeňském hřbitově a jeho přínos medicině byl oceněn Třetí mincí z cyklu Slavní rakouští lékaři.




 

SCRINCI Jan Antonín

28. dubna 1773 v Praze zemřel český lékař a fyzik Jan Antonín Scrinci. Narodil se 16. 10. 1697 v Praze. Pocházel z pražské italské stavitelské rodiny. Původně chtěl být právníkem, ale když byl jednou přítomen veřejnému zkoušení mediků, odpovídal za jednoho nepříliš připraveného studenta tak dobře a přesně, že se rozhodl přestoupit na studium lékařství a velmi brzy patřil k nejlepším studentům. Po získání titulu působil nejdříve ve Slaném a pak v Mladé Boleslavi. Na podzim roku 1736 se na severu Čech objevila rychle se šířící zvláštní choroba, ze které byli lékaři bezradní. Teprve až Scrinciho důkladná pozorování a studium příčin choroby vedly k jednoznačnému závěru, že jde o ergotismus, tedy nemoc vzniklou z námele a postihující nervový systém. Přestože byla tato choroba popsána již dříve, Scrinci se jako první zabýval především důkladnou množstevní analýzou poškození lidského organismu. Výsledky výzkumu vedly k získání místa profesora na lékařské fakultě, kde pak přednášel mj. právě sémiotiku - nauku o příznacích chorob. První zmínky o výuce chemie na Universitě Karlově se datují k roku 1654, kdy měl podle tehdy platného studijního řádu přednášet profesor botaniky ve čtvrtém ročníku lékařského studia také o fyzice a chemii. Ustanovení však zůstalo téměř sto let jen na papíře.

Teprve až Scrinci začal na univerzitě od roku 1745 přednášet z chemii a experimentální fyziku jako samostatný předmět. Jeho přednášky (zejména díky velkému množství pokusů, které s oblibou demonstroval)ve svém bytě v Karolinu) dosáhly velmi brzy velké obliby u studentů a císařovna Marie Terezie mu na jejich provádění od roku 1752 vyplácela zvláštní podporu 200 zlatých. Jeden z nich - proslulý pokus s magdeburskými polokoulemi - předváděl v roce 1754 na nádvoří Břevnovského kláštera i před Marií Terezií a jejím manželem.



V roce 1753 se pak Scrinci ovlivněn francouzskou vědou, duchem doby a obklopen řadou stejných nadšenců, odhodlal vypracovat návrh na založení akademie věd v Praze. Jeho návrh byl však zamítnut. 1756-57 a později znovu v letech 1760-61 byl zvolen rektorem pražské univerzity. V roce 1758 fakultu opustil a v přednáškách chemie nastala, neboť se nenašel vhodný nástupce, sedmnáctiletá přestávka. Teprve v roce 1775 chemii začal přednášet erudovaný učitel Josef Bohumil Mikan (1742–1814), který také prosadil úpravu gotických prostor v přízemí Karolina (v místech dnešní šatny) na chemickou laboratoř a sám dohlížel na stavbu speciálního chemického krbu. Rok před jeho odchodem do výslužby došlo dvorským dekretem z 24. září 1810 k oddělení přednášek chemie od botaniky a jejich prodloužení na celý studijní rok.

 

Březen 2010

Hooke Robert




3. března 1703 v Londýně zemřel anglický vynálezce a experimentátor Robert Hooke. Narodil se 18. července 1635 se ve Freshwater na ostrově Sign. Začal studovat v Oxfordu, kde se o něj začal zajímat anglický fyzik a chemik R. Boyla. Na jeho doporučení se v roce 1663 stal členem Royal Society, která měla heslo Nullius in verba! (Nic slovy). Byl jedním z těch, kteří začali používat mikroskop pro vědecká pozorování. Vylepšil osvětlování, vynalezl irisovou clonu. Nákresy jeho mikroskopického pozorování se staly přílohou první knihy věnované mikroskopické technice - nejslavnějšího Hookova díla Micrografia (1665). Je mu mj. přisuzováno také zavedení biologického pojmu buňka. Poprvé se v této knize objevily zobrazené rostlinné i živočišné buňky i krystalická struktura železa či nerostů. Zkonstruoval zrcadlový dalekohled, předvedl helioskop určený k pozorování Slunce, navrhl pohon dalekohledu hodinovým strojem, představil vynález čelních kol se šroubovými zuby, vynalezl tzv. hodinový nepokoj, zavedl užívání nitkového kříže pro nastavení dalekohledu, vynalezl stroj na dělení kruhu, vymyslel přístroj nazývaný oktant, objevil úměrnost mezi zatěžující silou a prodloužením pružiny, dnes známou pod názvem Hookův zákon.




1677-1683 byl tajemníkem Královské společnosti.

V roce 1665 se stal profesorem geometrie na Gresham College v Londýně. V roce 1667 jako první vysvětlil teplotu jako živý pohyb molekul, 1678 tento objev popsal v díle De potentia restitutiva. Vynalezl sirénu s ozubenými koly, sestrojil první rtuťový barometr s kruhovou stupnicí, zdokonalil podvojný Huygensův tlakoměr, navrhl námořní barometr, zkonstruoval přístroj pro měření síly větru, navrhl meteorologické přístroje se samočinnou registrací (např. srážkoměr a vlhkoměr), objevil hustoměr pro měření koncentrace soli ve vodě, vynalezl hloubkoměr a teploměr pro měření mořských hlubin, optický telegraf, spolu s nizozemským matematikem a fyzikem Ch. Huygensem (1629-1695) zvolil body varu a mrznutí vody za pevné body stupnice teploměru. Po požáru Londýna v roce 1666 vypracoval stavební plány, podle kterých byla část města znovu postavena. Pozoroval Slunce a planety sluneční soustavy, studoval změny povrchu Země, rozpoznal souvislost mezi geologickými změnami a změnami fauny. Byl první, kdo ve zkamenělinách poznal zbytky dřívějších organismů a napsal o tom práci O příčinách častých nálezů lastur a jiných mořských objektů na povrchu Země. V práci Přednášky o zemětřesení z roku 1688 psal o vnitřním ohni Země, v práci Pokus o dokázání pohybu Země z roku 1674 připravil půdu pro gravitační teorii anglického vědce I. Newtona (1642-1727).

 

Němec Bohumil



12. března 1873 se v Prasku u Nového Bydžova narodil a 7. 4. 1966 v Havlíčkově Brodě zemřel český biolog a akademik Bohumil Němec. 1891 maturoval na gymnáziu v Novém Bydžově, studoval na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Zájem o přírodovědu ho přivedl mezi posluchače prof. F. Vejdovského, který tam vedl ústav zoologie a srovnávací anatomie. 1899 pro tento obor habilitoval. Zavádění pokrokových zoologických metod Vejdovského školy a jejich doplnění o vlastní pokusy mu umožnilo se stát jedním z uznávaných zakladatelů experimentální cytologie rostlin. Spolu s J. Blažkem začal v roce 1902 intenzivně studovat možnosti umělé polyploidizace rostlinných buněk. Tyto výzkumy, spolu s řešením řady otázek oplození a cytologických základů genetiky, vyvrcholily v jeho nejrozsáhlejší vědeckou práci Das Problem der Befruchtungsvorgänge (Berlín 1910). Významně se také podílel na založení Ústavu fysiologie rostlin, v letech 1901–1903 stál v jeho čele. 1907 se stal profesorem. Zabýval se zkoumáním rostlinné buňky, podporoval výzkum růstových a regulačních látek - fytohormonů. 1921 rozdělil organismy na eukaryota a prokaryota. 1919-1920 byl děkanem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zasloužil se o vznik samostatné přírodovědné fakulty a 1921-22 byl pak rektorem celé univerzity. V roce 1923 znovu zahájil činnost populárně vědeckého časopisu Vesmír. 1923-1927 byl vydavatelem vědeckého časopisu Studies from the Plant Physiological Laboratory of Charles University a v roce 1959 založil časopis Biologia plantarum. 1930-1943 pracoval jakol šéfredaktor Ottova Slovníku naučného nové doby. V roce 1937 ku příležitosti 150. výročí narození J. E. Purkyně spoluorganizoval v Praze kongres pro historii reálných věd. 1931–1946 předsedal Čs. národní radě badatelské. Bohumil Němec se také angažoval v politice. Byl přítelem A. Rašína a členem národně demokratické strany. Obdivoval K. Kramáře a kritizoval skupinu Hradu kvůli slabosti vůči Němcům a špatné politické etice V roce 1935 se stal protikandidátem E. Beneše na úřad prezidenta republiky.



Nezískal však dostatečnou podporu státotvorných stran a proto svou kandidaturu stáhl. Po roce 1945 byl komunisty vytlačován z funkcí ve vědecké komunitě a včetně jeho rodiny i perzekuován. Na základě intervence sovětského vědce Borise Zoravy u prezidenta Zápotockého perzekuce skončila a stal se členem a akademikem Československé akademie věd, 1956-1959 ředitelem Encyklopedické kanceláře ČSAV. Byl místopředsedou Mezinárodní akademie reálných věd v Paříži, místopředsedou Mezinárodní rady vědeckých unií, členem a funkcionářem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk, Československé národní rady badatelské a také členem Linnéovy společnosti v Londýně, která v rozmezí 175 let své působnosti zvolila do svých řad jen dva Čechy – J. E, Purkyně a Bohumila Němce.



Mayer, Julius




20. března 1878 v Heilbronnu ve Švábsku se narodil a 25. listopadu 1814 tamtéž zemřel německý lékař a fyzik Julius Mayer. Vystudoval lékařství v Tübingen a krátkou dobu provozoval praxi na klinikách v Mnichově, Vídni a Paříži. V roce 1840 se stal lodním lékařem na malé východoindické lodi s 28 muži plující na Jávu. Zajímal se o záhadu tepla, buzeného třením i o původ tepla v živých organismech. Při pouštění žilou námořníkům v tropech ho zaujalo, že jim tekla neobyčejně světlá krev. Při návratu do mírného pásu se barva změnila na tmavou. Vysvětlil to tím, že lidské tělo v tropech nemusí vydávat mnoho energie na udržení tělesné teploty a tudíž se v krvi nepřenáší tolik kyslíku. Pozoroval prý také zahřívání vody při jejím mechanickém pohybu, vlnobití, a celou zpáteční cestu (121 dní) o těchto jevech přemýšlel. Výsledkem byl článek, který 16. června 1841 odeslal do Poggendorffových Análů, ale publikování se nedočkal. V roce 1842 mu byl však článek o stejném objevu již v Liebig´s Annalen otištěn byl. Navíc v něm popsal i výpočet mechanického ekvivalentu tepla. Publikoval celkem tři práce týkající se zákona zachování energie. V roce 1842 Bemerkungen über die Kräfte der unbelebten Natur o energii v neživé přírodě, v roce 1845 Die organische Bewegung im Zusammenhang mit dem Stoffwechsel o energii u živočichů a rostlin. Popisoval proudění energie ze Slunce v podobě světla, které způsobuje vypařování vody do mraků a které dodává energii rostlinám a zvířatům. Dále pak, že při přeměně na svalovou práci se přeměňuje chemická energie potravin na energii mechanickou. Nakonec v roce 1848 publikoval Beiträge zu der Dynamik des Himmels, kde popsal energetické zásady pro kosmická tělesa. V roce 1848 správně zdůraznil nemožnost konstrukce perpetuum mobile prvního druhu, správně chápal podstatu tepla a rozlišoval pět forem energie (potenciální, kinetickou, tepelnou, elektrickou a magnetickou, chemickou). Mezitím se stal uznávaným lékařem, ale jeho úspěch neměl dlouhého trvání, neboť se články na podobné téma začaly objevovat i jinde. Když hájil své prvenství, přišel o duševní klid i klientelu, neboť pacienti se na něj dívali jako na člověka, který krade cizí myšlenky. Musel se léčit 13 měsíců v psychiatrické léčebně s diagnózou megalomanie. Na zotavenou odjel do Švýcarska a světem se šířila pomluva, že zemřel v blázinci. V posledních letech života se mu konečně dostalo uznání od zahraničních fyzikálních kolegů, ale jeho první práce dokazující pravdu se našla až za 36 let po smrti Poggendorffa v jeho stole.

Únor 2010


František Lexa



13. února 1960 v Praze zemřel zakladatel české egyptologie na Karlové univerzitě František Lexa. Narodil se 5. 4. 1876 v Pardubicích. Do gymnázia chodil v Praze, kde ho dějepis a zeměpis učil Alois Jirásek. Ve studiu pakpokračoval na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity a mezi jeho spolužáky patřil  T.G. Masaryk a Zdeněk Nejedlý. Po ukončení studia učil krátce středoškolskou matematiku a fyziku na malostranském gymnáziu a na C. K. Vyšším gymnasiu v Hradci Králové. Zajímal se o filozofii, psychologii a začal se zabývat studiem staroegyptského písma. V roce 1905 se začal učit starou egyptštinu a  to tak dobře, že přeložil jednu kapitolu Knihy mrtvých. Překlad náhodou získal profesor orientalistiky Rudolf Dvořák a doporučil Lexu ke studiu egyptštiny u profesora Adolfa Ermana v Berlíně. Po roce studií  se začal věnovat démonštině ve Štrasburku  a v letech 1938-1951 se rozhodl vydat svou vlastní mluvnici démotštiny. Po návratu do Prahy začal učit znovu na gymnáziu a připravovat svou habilitační práci O poměru ducha, duše a těla u Egypťanů Staré říše, kterou však zveřejnil  až po skončení 1. světové války.



Po vzniku Československa se na Karlově univerzitě zvedl zájem o orientalistiku a Lexa zde d roku 1919 začal bezplatně přednášet egyptologii. V roce 1927 získal placené místo mimořádného profesora a během této doby napsal několik knih, o které byl velký zájem. To přispělo ke zřízení Egyptského semináře na Karlově univerzitě, a Lexa se stal jeho jediným řádným profesorem.  Ve školním roce 1934/35 byl zvolen děkanem Univerzity Karlovy. V 50. letech 20. století inspiroval Lexu jeho žák Zbyněk Žába k založení Československého egyptologického ústavu se sídlem v Praze a v Káhiře., v jehož čele stál až do své smrti. Po něm na toto místo pak Žába nastoupil.


Zbyněk Žába

Lexa je autorem řady knih: Výbor z mladší a starší literatury staroegyptské, Náboženská literatura staroegyptská, Staroegyptské čarodějnictví, Obecné mravní nauky staroegyptské , Grammaire démotique - Gramatika démotštiny, Veřejný život ve starověkém Egyptě, Česká egyptologie.




XXI. zimní olympijské hry 2010
















12. února 2010 začínají a 28. února 2010 skončí v kanadském Vancouveru XXI. Zimní olympijské hry. Vlajka olympijských her byla vztyčena 26.února 2006 před budovou vancouverské radnice, kde bude vlát až do slavnostního zahájení. her. Navazovat budou Paralympijské hry, které se uskuteční od 12. do 21. března 2010.



Olympijský oheň pro XXI. ZOH byl zapálen 22. října 2009 v Řecké Olympii a do Kanady cestoval přes severní pól. Pochodeň urazí 45.000 kilometrů a projde rukama 12.000 Kanaďanů a poprvé v historii bude po dobu olympiády hořet pod střechou.  Sportovci z 97 zemí, včetně Ghany, Puerta Rico, Jamajky, Bahamy, Venezuelya nebo Senegalu, budou soutěžit v 15 sportech a 86 disciplínách. Sporty: Alpské lyžování, Biatlon, Boby, Běh na lyžích, Curling, Krasobruslení, Akrobatické lyžování, Lední hokej, Saně, Severská kombinace, Short track, Skeleton, Skoky na lyžích, Snowboarding, Rychlobruslení.Vítězové získají nejtěžší medaile v historii olympijských her. Váha medailí bude 500 – 576 gram.  Bude rozděleno 1014 unikátních medailí, 86 zlatých. Ani jedna nemá dokonalý tvar a ani dvě medaile nejsou identické.  Z České republiky pojede soutěžit 98 sportovců.

Zde bude slavnostní zahájení a zde se budou rozdávat medaile:



Hokejové zápasy se budou odehrávat v této hala na hřišti, které bude mít standardní rozměry kluziště NHL (61 × 26 metrů), mezinárodní má rozměr 61 × 30 metrů. Zápasy proběhnou na hokejovém stadionu GM Place, na kterém hraje svoje zápasy v NHL Vancouver Canucks.



Vancouver

Vancouver je přístavním městem v jihozápadní části kanadské provincie Britská Kolumbie. Leží v údolí řeky Fraser u Tichého oceánu na ploše 114,67 km² (aglomerace 2 878,52 km2). Od přímého vlivu Tichého oceánu ho chrání ostrov Vancouver, s oceánem je spojen úžinou Strait of Georgia. Město samotné se rozkládá na poloostrově Burrard mezi fjordem Burrard na severu a ústím řeky Frasier. Nad ním se rozkládá pohoří Coast.



Je největším metropolitním centrem v západní Kanadě a třetím největším v celé Kanadě. Vancouverský přístav zaujímá objemem své přepravy první místo v celé Severní Americe. Město i přilehlý ostrov nesou jméno po kapitánovi Královského námořnictva Georgi Vancouverovi, který zde prováděl průzkumy v roce 1792. Oficiálně město Vancouver vzniklo zápisem do registru jako městská samospráva 6. května 1886. Ve stejný rok do města dorazila Transkontinentální železnice a městu vybral jméno prezident Kanadské pacifické železnice (CPR) William Cornelius Van Horne.



13. června 1886, vypukl velký požár a celé město lehlo popelem. Přesto se Vancouver z této tragédie rychle vzpamatoval a ještě v tom samém roce byla založená i první městská požární stanice Z osady čítající pouze 1 000 obyvatel se Vancouver do konce 19. století rozrostl na 20 000 a do roku 1911 na 100 000 obyvatel. Odhaduje se, že počet obyvatel v roce 2020 dosáhne hranici 2,6 milionu.

 

Arrhenius Svante August



19. února 1859 se v Uppsale narodil a 2. 10. 1927 ve Stockholmu zemřel  švédský fyzik a chemik, jeden ze zakladatelů fyzikální chemie Svante August Arrhenius. Fyziku začal studovat od roku  1876 v Uppsale, později ve Stockholmu. Zabýval se zejména studiem vodivosti elektrolytů a v roce 1883 dospěl k Teorii elektrolytické dissociace, což znamená, že látky, které vedou elektrický proud, jsou ve svých roztocích rozštěpeny v částice s elektrickými náboji (ionty). Akceptoval a důsledně provedl myšlenku, kterou dříve vyslovili v omezené míře Clausius a Williamson, a vytvořil nauku o chemické afinitě. V roce 1884 habilitoval v oboru fyzikální chemie a získal od stokholmské skademie cestovní stipendium, na základě kterého pak mohl studovat v cizině, a to u F. Kohlrausche ve Vircpurce, u Boltzmanna ve Štýrském Hradci, u W. Ostwalda v Rize a v Lipsku a u Van' Hoffa v Amsterodamě. V té době provedl řadu prací, kterými význam své teorie elektrolytické disociace přesvědčivě dokazoval. Jeho práce byly uznávány ve světě, ale doma se mu příliš nedařilo. Až v roce 1895 získal řádnou profesuru a byl jmenován čestným členem Německé Bunsenovy společnosti pro užitou fyzikální chemii a teprve v roce 1901 členem švédské WetenskapsAkademi. V roce 1903 získal Nobelovu cenu. Jeho práce jsou uloženy v různých německých, anglických i francouzských odborných časopisech a v publikacích Švédské akademie: Theories of Solution (1912), Smittkorper och deras bekämpende (1913), Vaccinationes teoretiska grunder (1913), Quantitative Laws in Biological Chemistry (1915), Stjärnernas öden (1915), Kemien och det moderna livet (1919).

   

Leden 2010

Marcus Tullius Cicero




3. ledna 106 př.n.l. se v Alpinum narodil a 7. 12. 43 př.n.l. zemřel římský řečník, politik a spisovatel Marcus Tullius Cicero.  Pocházel z nepříliš bohaté rodiny, první vzdělání získal v Arpinu, později v Římě. Studoval rétoriku, právo a filosofii, překládal z řečtiny. Od roku 79 př.n.l. začal vystupovat veřejně, zejména u soudu, ale ze zdravotních důvodů musel opustit Řím a odjet do Řecka později pak cestoval i po Asii. Na těchto cestách se dále vzdělával a cvičil v rétorice. O dva roky později se vrátil do Říma, oženil se  s Terentií a začal se věnovat veřejným záležitostem, zejména obhajobám u soudu. Touto činností získal značnou popularitu, 76 př.n.l. byl zvolen quaestorem na Sicílii, po ukončení quaestury se stal senátorem,.67 př.n.l. městským praetorem a 64 př.n.l. konzulem. V této funkci odvrátil pozemkový zákon předložený Publiem Servilem Rullem a Catilinovo spiknutí. Obě tyto akce usilovaly o potlačení demokracie v Římě. 58 př.n.l. musel odejít do vyhnanství a návrat mu byl povolen až v roce 57 př.n.l. Snažil se dále vystupovat na obranu republiky, ale veškerá moc byla v té době v rukou triumvirů, a proto odešel z veřejného života a věnoval se výuce gramatiky a rétoriky, veřejně vystupoval pouze při soudních obhajobách. Před občanskou válkou se přiklonil na stranu Pompeia, po jeho porážce odmítl vedení republikánského loďstva a raději odprosil Caesara, se kterým se vrátil do Říma jako přítel. Od roku 47 př.n.l. nevykonával žádnou veřejnou funkci a věnoval se pouze filosofii. Na veřejnosti vystupoval pouze v případech, kdy některý z jeho přátel potřeboval pomoc (Oratio pro Marcello, Oratio pro Ligario a Oratio pro rege Deiotario). Po Caesarově smrti věřil v obrat k republice, ale byl zklamán a Řím opustil. Cestou dostal zprávu, že se Antonius vzdal moci. Když po návratu do Říma zjistil, že je to lež, začal proti Antoniovi vystupovat a přednesl 14 řečí proti Antoniovi. Po těchto projevech senát vyhlásil Antoniovi válku, jejíž vedení svěřil Octavianovi. Ten se ale s Antoniem spojil a moc senátu se definitivně rozpadla. Cicero se pokusil o útěk z Říma, byl však dostižen a popraven. Jeho hlava a pravá ruka byly vystaveny na řečništi v Římě.

Marcus Tullius Cicero je považován za největší osobnost antického řečnictví. Jeho dílo se z větší části zachovalo a jen díky jemu máme zprávy o některých filosofech, jejichž díla se nedochovala.



Schliemann Heinrich



6. ledna 1822 se v Neu Buckovu narodil jako syn chudého pastora německý archeolog Heinrich Schliemann, 1836-1841 se učil na knihkupce v knihkupectví ve Fürstenbergu.  Měl vždy velké nadání k učení jazyků a vynikající paměť a zde se také poprvé seznámil s Homérem v řečtině. Po několika letech z důvodů nemoci z obchodu odešel. 28. listopadu 1841 se nechal v Hamburku najmout na loď plavící se do Venezuely, která však 11. prosince ztroskotala u holandského pobřeží, a tak se stal úředníkem a účetním u obchodní společnosti B. H. Schröder a spol. v Amsterdamu a začal se učit anglicky, holandsky, francouzsky, španělsky, italsky, portugalsky a rusky. V roce 1846 ho firma jako dealera přeložila do St. Petěrburku. Zde si založil vlastní firmu a začal obchodovat. Za války na Krymu pracoval jako válečný dopisovatel. V padesátých se stal americkým občanem a začal žít v USA jako poměrně úspěšný a známý obchodník. Ve 36 letech opustil dráhu finančního magnáta a pustil se do studia archeologie a dějin starověkého Řecka. Rozhodl se objevit bájnou Tróju,  procestoval a prostudoval Řecko, Itálii, Skandinávii, Německo a Sýrii. Po neúspěchu v Evropě se vydal na cestu kolem světa a navštívil Indii, Čínu a Japonsko (o Číně a Japonsku napsal knihu). Archeologii studoval také  v Paříži. Procházel tzv. Homérská místa, o kterých Homér psal ve svých eposech. Vydal svou první knihu - Ithaka, der Pelopennes und Troja, ve které napsal, kde by Trója měla ležet. V roce 1868 mu zemřela 10letá dcera a  rozvedl se s manželkou Jekatěrinou. V roce 1869 se oženil s mladou řeckou studentkou Sophií Engastromenosovou, se kterou se seznámil pomocí seznamovací agentury a v roce 1970 začal s vykopávkami na Hisarliku.  1871-1873 objevil ve východní části Turecka Tróju.



Velké problémy Schliemannovi způsobovala neochota místního sultána vykopávky povolit.  Aproto mohl začít kopat až 11. října 1871 ve 12 hodin, a to jen díky jeho známostem mezi diplomaty a vlivnými lidmi, se kterými se mu podařilo tvrdohlavého a neochotného sultána přesvědčit. O všem co objevil psal střídavě řecky, německy, francouzsky, anglicky. do svého deníku, který měl přibližně 10 000 stran. Jak postupoval po jednotlivých vrstvách, objevil stopy po zemětřesení, potom stopy po požáru. Nalezl zbytky budov a mnoho hliněných nádob, na kterých  nacházel velmi často ornament, který neměl název, a tak ho Schliemann pojmenoval swastika. Ten byl pak později rozšířen v celém Německu jako symbol fašismu. Hákový kříž však se swastikou kromě podoby nemá vůbec nic společného. Hákový kříž Hitlerovi navrhl jeden mnichovský zubař, který ho považoval za svůj osobní objev, a vůbec nevěděl nic tom, že se používal mnohem dřív. Součástí jeho výbavy byl teploměr, protože věděl, že podle Homéra se v blízkosti Tróji nacházeli 2 prameny: jeden teplý a jeden studený. Objevil kopec odpovídající jeho typografickým požadavkům, který z velké části patřil americkému konzulovi, od kterého se dozvěděl, že jeden čas tudy tekl horký pramen, než mu kameny po zemětřesení ucpaly cestu. Když objevil velmi bohaté a rozvinuté město Illioj rozhodl se vykopávky ukončit. Poslední den však zahlédl pod jednou z hradeb něco velmi lesklého. Ihned odvolal všechny dělníky a sám s kapesním nožem, který nosil stále v kapse odkryl jeden z největších pokladů lidstva - desetitisíce předmětů z 23-karátového zlata. Schliemann byl přesvědčen, že objevil poklad krále Priama, teprve později  však bylo zjištěno, že to byl poklad trojského krále staršího asi o 1 000 let než Priamus.

Schliemann zemřel 26. prosince 1890. Ten den se mu udělalo nevolno a na ulici upadl. V nemocnici ho odmítli ošetřit s tím, že byl oblečen jako chudý člověk a neměl by tedy na zaplacení lékařské péče. Teprve po příchodu jeho přítele se zjistilo, kdo to ve skutečnosti je. Pochován je v Řecku v Athénách. Objevil dvě nové civilizace a částečně se podílel na objevení Kréty. Zasloužil se o zpopularizování historie jako vědního oboru.



Max Theiler



30. ledna 1899 se v Pretorii v JAR narodil a 11. srpna 1972 v New Haven v USA zemřel jihoamerický lékař a virolog Max Theiler. Jeho otec byl významný veterinární vědec a Max studoval na školách v Basileji, na Grahamstownu a 1916-18 na lékařské fakultě University of Cape Town.  Studia dokončil v Anglii v roce 1922 a nastoupil do oddělení tropické medicíny na Harvard Medical Schoul. Od 1930 pracoval v Mezinárodním zdravotnickém oddělení Rockefeller Foundation, 1951 se stal ředitelem Divize medicíny a veřejného zdravotnictví v New Yorku. Zabýval se zejména žlutou zimnicí a vývojem vakcíny proti ní. V roce 1951 získal Nobelovu cenu.

Žlutá zimnice je akutní infekční onemocnění, které vyvolává virus stejného rodu jako jsou viry klíšťové nebo japonské encefalitidy. Zdrojem nákazy u lesního typu infekce bývá opice, zatímco u městského typu je zdrojem infekce sám člověk. V obou případech je přenos na člověka zprostředkován náhodným bodnutím infikovaného komára. Díky očkování a hubení komárů byla vymýcena zejména městská forma žluté zimnice ve Střední a Jižní Americe. Cirkulace nákazy v džungli však představuje trvalý zdroj infekce lidí. Žlutá zimnice se vyskytuje především v rovníkové oblasti Jižní Ameriky a Afriky. DNES podle zprávy Světové zdravotnické organizace je virus přítomen v některých tropických oblastech Afriky a jižní Ameriky. Do začátku 20.století byl přítomen také v Evropě, na Karibských ostrovech a ve střední a severní Americe. V současné době se zde nevyskytuje, ale tato území musí být stále pod kontrolou. V Africe je přímo ohroženo 508 milionů lidí ve 33 zemích, ležících v oblasti mezi 15° s.š. a 10° j.š. od rovníku. V Americe je žlutá zimnice endemická v devíti jihoamerických zemích a na několika Karibských ostrovech. Bolívie, Brazílie, Kolumbie, Ekvádor a Peru patří mezi nejohroženější. Ročně je zde zaznamenáno na 200 000 případů žluté zimnice, z toho 30 000 smrtelných. Každoročně se objeví malé  množství onemocnění ze zemí, kde se žlutá zimnice nevyskytuje a jde vždy o nákazy importované cestovateli.

 

 

Prosinec 2009

 

Libby Willard Frank


 
17. prosince 1908 se v údolí Granda v Coloradu narodil a 8.9.1980 zemřel v Los Angeles americký fyzik a chemik Willard Frank Libby. Studoval chemii na Univerzitě v Kalifornii a v Berkeley, kde se také stal odborným asistentem a začal se zabývat umělou radioaktivitou. Od roku 1941 působil na univerzitě v Princetonu. Na počátku druhé světové války pracoval na Kolumbijské univerzitě s laureátem Nobelovy cena Heroldem Urey. na obohacování uranu-235, který byl pak použit v atomové pumě na Hirošimě. V roce 1945 se stal profesorem na univerzitě v Chicagu. V roce 1946 vynalezl atomové hodiny, které pracují na základě kmitů atomů cesia a i v současné době jsou to nejpřesnější hodiny na světě. Jejich odchylka představuje méně než jednu sekundu za 300 000 let. V roce 1954 byl jmenován do americké komise pro atomovou energii. V roce 1959 se stal profesorem chemie na kalifornské univerzitě v Los Angeles a na této pozici pracoval až do důchodu v roce 1976.. Byl také ředitelem Institutu geofyziky a planetární fyziky (IGPP) na kalifornské univerzitě. V roce 1972 odstartoval první environmentalní inženýrský program u UCLA. V roce 1960 získal Nobelovu cenu za chemii za objev metody využití uhlíku C14 pro stanovení stáří. Tento jeho objev byl startem k revoluci v archeologii. .




Sagan Carl



20. prosince 1996 ve Washingtonu zemřel americký profesor astronomie a astrofyziky, průkopník exobiologie a jeden z hlavních podporovatelů programu SETI (Hledání mimozemské civilizace) Carl Sagan. Narodil se 9. 11. 1934 v Brooklynu, Studoval na univerzitě v Chicagu, 1955 se stal bakalářem, 1956 magistrem, 1960 získal doktorát v astronomii a astrofyzice. Učil na univerzitě v Harvardu a pak odešel na Cornellovu univerzitu, kde se v roce 1971 stal profesorem a zařídil si tam také svou laboratoř. Zabýval se planetologií a spolupracoval s americkým kosmickým výzkumem. Podílel se na vývoji a provozu kosmických sond Mariner, Pioneer, Viking a Galileo, zasloužil se o financování projektu SETI (pátrání po mimozemské inteligenci. Přispěl k realizaci většiny bezobslužných vesmírných výprav, prozkoumávání naší sluneční soustavy a prosadil, že na kosmické sondy Pioneer a Voyager bylo umístěno poselství lidstva mimozemšťanům. První zpráva byla do prázdna poslána na zlato-anodizodové plaketě. Dále pak pracoval na vývoji a konečné podobě tzv. Zlatých cestovatelských desek určených k poselstvím do vesmíru. Světově známým se stal svými populárně-vědeckými knihami a zejména svým autorským televizním seriálem Cosmos, který také sám uváděl. Podle jeho scifi- románu Kontakt byl v roce 1997 natočen stejnojmenný film s Jodie Fosterovou v hlavní roli. Napsal kolem 350 původních vědeckých prací, zejména o Venuši a Marsu, podporoval teorie o nukleární zimě, globálním oteplování a asteroidech, které ovlivňují Zemi. Tyto teorie jsou ve vědecké společnosti sporné, ale mají řadu zastánců pro i proti. Americké univerzity mu udělily celkem 22 čestných diplomů. Dvakrát byl vyznamenán NASA: "Za mimořádné vědecké úspěchy" a "Za veřejné zásluhy". V roce 1975 získal cenu Josepha Priestleye "Za významný příspěvek k blahu lidstva" a o tři roky později za populárněvědeckou knihu Draci z ráje obdržel jako první vědec prestižní Pullitzerovu cenu za literaturu. V této knize formou přístupnou i laikům vykládá evoluční vývoj lidského mozku, přičemž uvažuje o vlastnostech a perspektivách inteligence. Byla po něm pojmenován planetka 2709 Sagan. Z jeho díla: Inteligentní život ve vesmíru.(1966), Mars a mysl muže (1973), Jiné světy (1975), Šepoty země: Cestovatelský mezihvězdný záznam (1977), Nukleární zima: Svět po atomové válce (1985), Spekulování na evoluci s lidskou inteligencí (1989), Stíny zapomenutých předků: Hledání kdo my jsme (1993), Kontakt (1997), Bledě modrá tečka: Vize budoucnosti člověka ve vesmíru (1997), Miliardy a miliardy: Myšlenky na život a úmrtí na pokraji tisíciletí (1998), Démon-strašidelný svět: Věda jako svíčka v temnotě (1997), Vesmírné spojení a mimozemský pohled (2000), Kosmos (2002).




Kašpar Šternberk

 



20. prosince 1838 na svém zámku Březině, jako poslední svého rodu, zemřel český šlechtic, přírodovědec a zakladatel Národního muzea Karel Šternberk. Narodil se 6.1.1761 taktéž na zámku Březina. 1777-79 studoval filozofii na pražské univerzitě a 1779-82 teologii v Římě, kde také přijal nižší církevní vysvěcení. 1782-83 odjel do Řezna, kde chtěl žít a pracovat, ale dojížděl často do Čech a stýkal se zde se vzdělanými lidmi soustředěnými kolem přírodovědce a lékaře Johanna Mayera. 28. června 1783 se stal kanovníkem řezenské kapituly a krátce poté přijal tonzuru a vysvěcení. 1784 se stal dvorním komorníkem a radou řezenského biskupa a začal spravovat biskupské lesy, v roce 1788 kanovníkem i ve Freisingu a správcem všeho biskupského majetku. Inspirací k počátku jeho zájmu o přírodní vědy v roce 1790 bylo založení řezenské Botanické společnosti J. Ch. Schafferem. Od 1795 se o tuto společnost začal zajímat hlouběji a od roku 1795 se již pravidelně účastnil jejích schůzí a přispíval do jí vydávaných Botanisches Taschenbuch. V roce 1800 se stal jejím řádným členem a začal soukromě studovat botaniku. Jeho prvním učitelem byl Charles Jemnět Duval.. 1805 složil církevní funkce a přijal místo ředitele vědeckých ústavů v Řezně. Během svého pobytu ve Francii se seznámil s Alexandrem von Humboldtem a elitou francouzských paleontologů a botaniků. Z vědeckých výprav, zvláště do bavorských Alp si přivezl materiál pro latinskou práci Přehled lomikamenů v obrazech. Krátce na to zdědil po starším neženatém bratru Jáchymovi panství Radnice v západních Čechách, kde zřídil botanickou zahradu a v nově otevřených uhelných dolech začal vyhledával zkameněliny pravěkých rostlin. Německy a vzápětí i česky vydal Pojednání o rostlinopisu v Čechách a v letech 1820-38 začalo vycházet společné dílo Kašpara ze Šternberka, Karla Bořivoje Presla a Augustina Cordy - Pokus o zeměpisně botanické popsání pravěkého rostlinstva. O jeho překlad z němčiny do francouzštiny se postaral Kašparův učitel Francois Gabriel de Bray. 1818 byl Kašpar ze Šternberka zvolen předsedou Společnosti pro založení Českého vlasteneckého musea, jemuž pak odkázal svou knihovnu i paleontologickou sbírku a ujal se uspořádání herbáře českoněmeckého cestovatele, podnikatele a přírodovědce Tadeáše Haenkeho, který ji přivezl z Latinské Ameriky.



V roce 1825 byl hrabě Kašpar Šternberk jedním z klíčových podílníků Pražské železniční společnosti, která v roce 1827 získala koncesi pro stavbu Lánské koněspřežky. Vyměřováním tratě byl pověřen J. Barrande, který při této práci učinil mnoho přírodovědných objevů.




Listopad 2009

Vavilov Nikolaj Ivanovič



5. listopadu 1887 se narodil a 26. ledna 1943 zemřel sovětský biolog, propagátor genetiky a zakladatel sovětské genetické a šlechtitelské školy Nikolaj Ivanovič Vavilov. Cestoval po celém světě, sbíral rostliny, které pak chtěl v Sovětském svazu pěstovat a zajistit tak jídlo pro milióny pracujících lidí. Jeho odpůrcem a nepřítelem byl vědec a přítel Stalina Trofim Lysenko, který tvrdil, že genetika je podvrh a že vše, co je třeba je možné nějakými podněty vycvičit. Jako příklad uváděl, že pokud by je k tomu někdo dovedl by třeba krávy mohly dávat fialové mléko, 6. srpna 1940 byl obviněn, že svými experimenty s genetikou zavinil hladomor ve třicátých letech 20. století. Proces trvající pět minut skončil odsouzením k zastřelení, ale pak mu byl trest snížen na dvacet let vězení v gulagu na Sibiři, kde také v roce 1943 zemřel.




22. listopadu 1963 ve 13:00 zemřel v Parklandské nemocnici prezident USA John Fitzgerald Kennedy. Zemřel na následky atentátu na Plaza Dealey v Dallasu ve státě Texas. Výstřely padly ve 12:35 hodin místního času. Velmi rychle byl vypátrán a za vraha oficiálně uznán Lee Harvey Oswald, který byl krátce poté také zastřelen. Spekulace a teorie o tom proč, kým a na čí pokyn byli prezident a Oswald zavražděni existuje řada teorií.

John Fitzgerald Kennedy se narodil 29. 5. 1917 a měl osm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra.Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut pokračoval ve studiu a v roce 1940 absolvoval s vyznamenáním.na Harvardu. Jeho disertační práce o Mnichovské dohodě Proč Anglie spala, se díky jeho otci stala bestsellerem. Původně se jmenovala Setkání v Mnichově, ale na radu otce název změnil. V roce 1941 nastoupil do armády, V oblasti Šalamounových ostrovů velel torpédovému člunu PT-109. V noci z 1. na 2. srpna 1943 byl PT-109 potopen v úžině Blackett japonským torpédoborcem a JFK utrpěl vážné zranění zad (první měl již z amerického fotbalu). Několik dní se se svou posádkou skrýval bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. Tuto kritickou událost mu později připomínal kokos s vyrytou zprávou o trosečnících na jeho pracovním stole. Následně obdržel Řád purpurového srdce. Po válce pracoval krátce jako novinář. Byl při mírových rozhovorech v Postupimi a na zakládací schůzi OSN v San Francisku.
Po druhé světové válce se začal věnovat politice a v roce 1947 se stal kongresmanem. V roce 1953 se stal poprvé senátorem (znovuzvolen byl v roce 1958) za stát Massachusetts. V listopadu 1960 získal John Kennedy těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách porazil Bizona. Vyhrál ve 23 státech Unie a 20. ledna 1961 se stal prezidentem Spojených států.
V této době dominovalo soupeření se Sovětským Svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí ovlivňovalo také politiku v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spoluprái se západoevropskými spojenci. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, ale neústupnost N.S. Chruščova vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Kvůli naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala. Problematická byla i jednání
s Chruščovem.



Na schůzce ve Vídni v červnu 1961 v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína se nepodařilo dosáhnout žádné dohody a v červenci a srpnu 1961 došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy se při televizním projevu 25.7.1961 vyjádřil, že je připraven svobodu Berlína bránit i vojensky. Další byla tzv karibská krize v květnu a červnu 1962, kdy se Sověti rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Kennedy se rozhodl tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili. V televizním projevu 22. 10. 1962 varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni. 28. 10. 1962 po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhly výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku. USA a Sovětský Svaz v této době také soupeřili v dobývání vesmíru. V květnu 1961 představil Kennedy v Kongresu smělý a v té době neuvěřitelný plán s cílem do 10 let poslat člověka na Měsíc a zajistit také jeho bezpečný návrat. Tímto prohlášením byl odstartován program Apollo a 20. 7. 1969 Neil Armstrong učinil první krok člověka na Měsíci.



Na podzim 1963 začal Kennedy pracovat na přípravě svého druhého volební období na prezidenta USA. V listopadu odjel do Dallasu.


 
Atentát na mimořádně populárního prezidenta vyvolal celosvětový ohlas. Pohřbu 25. listopadu 1963 se účastnilo přes 90 zástupců zemí z celého světa včetně Sovětského svazu.

V listopadu 2009 získali Elizabeth Helen Blackburnová, Carol Greiderová a Jack Szostak Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii. Ukázali, že každému buněčnému dělení předchází kopírování dědičné informace pro dceřinou buňku. Blackburnová a Szostak zjistili, že chromozom, který je nositelem dědičné informace, při tomto procesu chrání před poškozením koncové "čepičky", takzvané telomery. Při každém dělení buňky se ale chromozom, přesněji řečeno jeho konec - telomera - o něco zkrátí. Když zkracování klesne pod kritickou mez, buňka dělení zastaví a umírá. Blackburnová a Greiderová nicméně přišly na to, že existuje enzym telomeráza, který zkracování telomer blokuje a který dokáže chromozom znovu prodloužit, a tak kompenzovat jeho zkracování v důsledku neúplné replikace. U diferenciovaných lidských buněk je aktivita telomerázy velmi nízká, což je příčinou přirozené smrtelnosti buněk. Výjimkou jsou rakovinné buňky, u nichž se telomeráza znovu aktivuje. Pokud by byl nalezen způsob, jak činnost telomerázy v rakovinných buňkách zastavit, dalo by se toho využít při léčbě rakoviny.



Blackburnová Elizabeth Helen

26. listopadu 1948 se v australském Hobartu na ostrově Tasmánie narodila Elizabeth Helen Blackburnová. Má australskou i americkou státní příslušnost.
Studovala na Melbournské univerzitě, v roce 1975 získala doktorský titul na Cambridgeské univerzitě ve Velké Británii. Zabývá se mapováním DNA. Dnes působí na univerzitě v Kalifornii, kde je od roku 1990 profesorkou biologie a fyziologie. 1975-1977 na univerzitě v Yale společně s Josephem Gallem objevila podstatu fungování takzvaných telomer neboli koncových částí chromozomů, bez nichž by v dědičné informaci zavládl chaos. Svůj objev publikovali v roce 1978 a Blackburnová telomery přirovnala ke koncům tkaniček, které zabraňují jejich rozvinutí. Telomery chrání chromozomy před zničením a degradací. Ve vědecké obci je známá jako "babička telomer", v roce 2009 získala Nobelovu cenu za lékařství.



Carol Greiderová se narodila v roce 1961 v kalifornském San Diegu. Vystudovala Kalifornskou univerzitu, v roce 1987 získala pod vedením Elizabeth Blackburnové doktorský titul a začala pracovat v laboratoří v Cold Spring Harbor. Od 1997 je profesorkou molekulární biologie a genetiky na lékařské fakultě Univerzity Johna Hopkinse. V prosinci 1984 spolu s Blackburnovou objevila enzym telomerázu, který tvoří telomery a tým vědců vedených Greiderovou, že telomeráza zpomaluje proces stárnutí lidských buněk.



Szostak Jack


 
9. listopadu 1952 v Londýně se narodil biochemik Jack Szostak. Vyrůstal v Kanadě, bakalářské studium v oboru buněčná biologie ukončil na McGillově univerzitě v Montrealu ve svých 19 letech, doktorát z biochemie získal na Cornellově univerzitě v roce 1977 a otevřel si vlastní laboratoř na Harvardu. V současné době je profesorem genetiky na lékařské fakultě na Harvardské univerzitě a působí i v Lékařském institutu Massachusettské všeobecné nemocnice. Zabývá se molekulární biologií a je považován za průkopníka ve vývoji umělých buněk a chromozomů a zaměřuje se na výzkum původu života na Zemi. Výsledky jeho práce využívá mezinárodní projekt zkoumání lidského genomu Human Genome Project (HGP). Je nositelem mnoha ocenění, například americké ceny Alberta Laskera nebo Heinekenovy ceny za biochemii a biofyziku.

• <<
• 1
• 2
• 3
• 4
• 5
• 6
• 7
• 8
• ... 126
• >>