Z monitoringu tisku

Šéf Akademie věd: Mladí vědci se vrátit chtějí. Jenže je odrazují čeští politici.

Výstup z odborné diskuze k projektovému záměru IPn Efektivní systém hodnocení a financování výzkumu, vývoje a inovací


Věda na rozhlasových vlnách
 Ze světa vědy na Vltavě
 Leonardo slouží vědě

Akademický bulletin vstoupil do věku dospělosti

Get the Flash Player to see this player.


 

Abicko  > 2007  > prosinec  > Rozhovor

ŠKOLSTVÍ NA ROZCESTÍ

Obrázek k článku 

Ačkoli u nás zaznívají na jedné straně varovné hlasy před propadající se úrovní vzdělanosti, na straně druhé vypovídají mezinárodní úspěchy české omladiny více než objektivně o tom, že nemáme důvod lámat nad budoucností hůl. Důkaz podala mj. i II. studentská vědecká konference, při jejíž příležitosti jsem požádala o názor čestného předsedu Akademie věd ČR Rudolfa Zahradníka.

Pane profesore, Vaše promluvy ke studentům vždy poslouchám s ohromným potěšením. "Při Vás nikdo nespí", potvrzuje i můj syn ohlasy své generace. Jak Vy sám vnímáte dnešní studenty?
To je velmi aktuální téma a formulujete hezky otázku. Kdybychom chtěli být naivními optimisty, řekli bychom: "Viděli jste přednášky gymnaziální a středoškolské mládeže, které se konaly minulý týden (pozn. red. 25. září 2007) v této budově? Neviděli? Škoda, byly oslnivé! Mnoho profesionálů – českých i ze světa – nedokáže tak inteligentně prezentovat své výsledky." Byl jsem okouzlen. Bývám nadšen, když se setkám s gymnazisty, kteří mluví dobrou češtinou i angličtinou. To nás může povzbuzovat a dávat naději, ale neznamená to mnoho.
Že všeobecná vzdělanost klesá, je na pováženou. Je to způsobeno moderními tendencemi. Jestliže se např. nic nemá učit nazpaměť a všechno se najde na internetu, pak vězme, že mnozí nešťastníci nenajdou nic, protože nevědí, co mají hledat. Slušný objem základních znalostí ze všech oborů si musíme osvojit. Stejně jako když mě známí pozvou na návštěvu, měl bych dámě donést kytičku a nepředávat ji zabalenou v papíru, nemusím nic víc. Můžu pánovi domu donést ryzlink, který mě upoutal. Nemusím. To jsou věci, které se musí vědět. Když mám jako chemik udělat zředěnou kyselinu sírovou, tak musím zpaměti, téměř od kolébky až po rakev vědět, zda naliji kyselinu sírovou do vody, nebo vodu do kyseliny. Když tekutiny naliji v opačném sledu, může mi to vypálit oči. A jako chemik nemůžu přemýšlet, zda etyléter je hořlavina nebo není, zda ho můžu sušit sodíkem nebo ne. Nemůžu se mučit tím, zda byl Karel IV. před Josefem II. nebo naopak. A takových znalostí je moc.

Představa návštěvy, kde společnost místo živé konverzace sedí s notebooky na klíně dohledávajíce si informace, aby bylo o čem hovořit, je absurdní. K pemzu vzdělání také patří společenská výchova, která však odchází kamsi do ztracena…
To bych se mohl také ptát, zda mám držet nůž v pravé nebo levé ruce a zda je správné ho olizovat nebo ne. Vyhlídky nejsou dobré. Základem pro první roky života člověka je dobrý kontakt a spolupráce rodiny se školou, a to se hroutí. Nechci moralizovat, ale musím říct, že by se mi odcházelo lépe, kdybych věděl, že lidstvo čeká slušná budoucnost. Jak si mají děti osvojit dobré způsoby, když jejich rodiče nepěstují vzájemně dobré vztahy? Přitom své děti považují za nedotknutelné a i dobré kantory příkře kritizují. V labilnějších rodinách bývá častěji podporován postoj žáka, ať oprávněný či zcela neoprávněný, a množství rozpadajících se manželství neslibuje v blízké budoucnosti změnu.

Vraťme se však k těm starším studentům, s nimiž přicházíte do styku v rámci akcí, jako jsou studentské konference, soutěže. Vždyť tito středoškoláci už se dostali téměř na úroveň vědců.
Řekl bych, že mládež je v zásadě pořád stejná. Není narušena negativními životními zkušenostmi. Touží po charakterní hře. Ti nejlepší tvoří okraj Gaussova rozložení. V každé třídě je dost studentů chtivých věci, a když se jim vypráví něco zajímavého, soustředěně poslouchají. Kantor(ka) musí působit silou své osobnosti a ta má dvě komponenty: odborné znalosti a lidské způsoby. Představa, že študák nepozná, za co stojí člověk před ním, je naivní. Stejně tak, když si študák myslí, že kantor po krátké chvíli nepozná, kolik toho umí.
V souvislosti se středním školstvím mě trápí skutečnost, že kvanta probírané látky bývají v některých předmětech veliká, avšak v myslích studentů toho zůstane uloženo málo. Bylo by poctivější omezit se na jádro tématu a usilovat, aby se stalo trvalou znalostí. Neděje-li se tak, vede to k povrchnosti (jež se zhusta táhne na VŠ, pokračuje-li student dál) a je to také jakási forma života ve lži. Na počátku 21. století je přímo nepřijatelné, aby maturita z matematiky nebyla povinná. Povaha matematiky ovšem vyžaduje dvě verze maturitních požadavků: verze nutná pro pozdější studium přírodovědných a technických oborů by měla být výrazně náročnější. Studenti by měli samostatně zpracovávat daleko víc témat, a to nejen v češtině, ale ve všech vyučovaných jazycích. Málo je řečnických cvičení. Ve všech oblastech je nevyhnutelně třeba mít natrvalo uloženy klíčové základní znalosti – proto je zarážející horlivé tažení proti memorování; i na internetu je třeba tušit, co se má hledat. Soudím také, že oslabení pozice dějepisu ve středu Evropy je chyba; přes kroky vpřed s jazykovou výchovou není tato věc všude v uspokojivém stavu.

Otázka našeho školství je v současné době více než aktuální a složitá, a tak jsme z rozhovoru přeskočili k delšímu zamyšlení nad školstvím a vědou, které následuje.

MARINA HUŽVÁROVÁ