V minulém čísle Akademického bulletinu se doc. František Weyda z Biologického centra AV ČR (Entomologický ústav) v Českých Budějovicích zamýšlel nad poselstvím nepatrných obyvatel mikrokosmu v dnešním informacemi zahlceném světě, nad současnými podobami bádání, jež vedou vědce k novým objevům. Tentokrát se vyznává ze své vášně pro popularizaci vědy, z lásky k práci v regionech i z radosti nad zájmem o výstavy vědecké fotografie. Úvodem má slovo galeristka paní Bohuslava Maříková, která spolu s ním a dr. Petrem Znachorem, výstavu v Českých Budějovicích připravila.
Krvavé slzy české vědy. Kapky hmyzí hemolymfy.
FOTO: Petr Nohel, vědecký pracovník, lékař a přírodovědec.
Od roku 2002 vedete Galerii Nahoře, sama jste úspěšná fotografka a navíc dávná obdivovatelka mikrosvěta. Uspořádat výstavu vědecké fotografie vás napadlo po setkání s Františkem Weydou a Petrem Znachorem ve fotografickém klubu Vývojka, potřebnou částku na uskutečnění plánu jste získala od města jako nečekanou a radostně přijatou odměnu několikaletého snažení. Podílelo se i Biologické centrum, takže mohl výstavu doprovodit katalog, který s velkou elegancí představuje část prací zúčastněných vědců. Jak jste je vybírali?
Kontakty ze světa živé přírody obstarali oba pánové, Weyda a Znachor, adresy vědců, kteří zkoumají neživou přírodou elektronovými mikroskopy, jsem dostala od přátel v Praze. Podařilo se také získat zde v Budějovicích diapozitivy snímků vynikajícího primáře očního oddělení zdejší nemocnice Aloise Timra, který byl vášnivým fotografem, teoretikem fotografie i rádcem fotografů amatérů. Už v sedmdesátých a osmdesátých letech se mikroskopickému fotografování věnoval, ovšem tak, že měl fotoaparát napojený na mikroskop. Z asi čtyřiceti krabic jsem vybrala čtyři snímky očního pozadí, jež vypadají jako vesmírná tělesa, opravdu připomínají Mars. Nechali jsme je zdigitalizovat a vystavili je také.
Na to, co jsme vystavovali, pohlížím spíš z uměleckého hlediska. Při výběru obrázků jsme brali v úvahu hledisko vědecké, já hlídala, aby snímky měly také uměleckou hodnotu. I kdyby se vystavily samostatně, mohly by fungovat jako umělecké dílo.
Pokud vím, připravili jste i doprovodné akce?
V rámci výstavy jsme pořádali přednášky pro střední školy, které byly velice úspěšné, přišlo asi 580 dětí. Ohlas byl velký i mezi základními školami, přednášku pana Jana Robovského si objednaly právě ony. Myslím, že se nám tak podařilo trochu vědy i mikrosvětů do škol opravdu dostat.
Rozsivka Thalassiosira nordenskioeldii vytváří křemičité, vlastně skleněné schránky, složené ze dvou misek; na snímku z elektronového mikroskopu zobrazena z bočního pohledu.
FOTO: Pavel Škaloud, katedra botaniky PřF UK v Praze.
Co v Budějovicích ještě plánujete?
Máme několik fotografických klubů, vystavují u nás i různé kluby z okolí, z Vodňan, Prachatic, Českého Krumlova. Devadesátá léta sice zdejší tradici rozkolísala, ale dnes mají lidé znovu potřebu se sdružovat. Dáváme prostor amatérské fotografii a jednou až dvakrát ročně pořádáme výstavy profesionální. Mým velkým přáním je svět vědy a umění opravdu propojit a udělat výstavu, na níž by se sešli vědci a umělci. Mnoho umělců intuitivně tuší, že vesmír mikrosvěta zde je, a budˇse jím inspirují, nebo podvědomě ve svých obrazech zachycují jeho podoby. Ta výstava bude věcí na dlouhou trať, nejprve je třeba nadchnout lidi, což pan doktor Weyda, s jehož účastí počítám, dobře umí.
Pane doktore, objevovat kouzlo mikrosvěta se pro vás stalo nejen osobní radostí, dobrodružstvím, možná opojením – ale vy se o všechno chcete i podělit. Vystavujete, píšete, přednášíte. Co vám dává tento dialog?
Především mě těší a jsem hrdý, že je možné vše okolo mikrosvěta zajistit zde v jihočeském regionu. Takové aktivity by člověk očekával spíše v hlavním městě. Jaký zde mají tyto věci význam, jsem si uvědomil před dvěma lety, když jsme v souvislosti s podobnou autorskou výstavou dostali s doktorem Znachorem významnou regionální fotografickou Cenu Františka Dvořáka od statutárního města České Budějovice a byli jsme pozváni k primátorovi. I v Radě pro popularizaci vědy jsme mluvili o tom, jak je dobré jít do krajů. Po výstavách ve Wiehlově domě a na Národní v Praze proto směřuji do regionů. Postupně přes Protivín a Písek dál na Moravu, kde jsem měl výstavu na několika místech, například ve Valašském Meziříčí, Vsetíně, Kroměříži a Havířově. Po Krásné Lípě teď míříme do Kladna. Zjistil jsem, že v malých městech, tak do deseti tisíc obyvatel, přijdou lidé na výstavu nebo na přednášku jako za starých časů: rodina se v neděli oblékne, vezme děti a všichni se těší, že něco takového u nich je. Mám z toho vždycky velký zážitek, jdu se nenápadně podívat, jak to funguje – a tak mě jednou napadlo, že na výstavě není kniha návštěv. Šel jsem ji tedy koupit do papírnictví, říkám, že bych potřeboval nějakou trochu lepší, s pěknými deskami, a paní prodavačka mi odpověděla: „Není to náhodou na výstavu? Jsme strašně rádi, že tu je! Byli jsme se podívat celá rodina…“ V knihách návštěvníků si čtu, ukazuji je dokonce studentům, i to je docela inspirativní.
Zrcadlení výstavy je její další rozměr. V Krásné Lípě jsem výstavu doprovázel dvou a půlhodinovou přednáškou, při které se i malé děti ptaly na plno věcí. Zájem těch lidí! Jak ocení, že k nim někdo přijede! Není všechno jenom v centru. Jít do krajů, až na výspu civilizace, třeba až k hranicím…
Není i to nové? Potřeba kontaktu s lidmi, nebýt jen zavřený v laboratoři, v temné komoře, v ateliéru, ale vnímat odpověď, vést dialog?
O to se snažím i ve vědě. Říkám: „živá věda“. Samozřejmě, publikace je základ vědecké práce. Ale kromě toho, a dříve jsme se tomu učili, je třeba vědu i osobně prezentovat. Nestačí, že člověk svou práci někam pošle. Má s ní jít ven a komentovat osobně. Osobnost autora je důležitá, i kdyby koktal, je cenná, má možnost odpovídat na dotazy. Začátkem devadesátých let se trochu přestalo s ježděním a pořádáním vědeckých akcí, snížil se počet konferencí, nebyl velký zájem. Je dobře, že se teď situace zlepšuje. Svět trpí nedostatkem dobré komunikace a zvláště u nás se musíme naučit lépe komunikovat. Ve Spojených státech jsem zažil, jak se tam mládež ve školách učí správně položit otázku. Není ostatně výzkum také pokládání otázek přírodě? Tomu jsme se nenaučili. Stále dokola: učitel – žák, tady jedna skutečnost – tady druhá. Když přijdou studenti na přednášku, každý si od učitele sedá co nejdále. Když jinde ve světě přijdete na vysoké škole do hodiny, dá vám to někdy práci učitele najít, protože všichni jsou v jednom chumlu a tak se o probírané problematice baví. Ve Spojených státech jsem zažil dvouměsíční kurs, jehož přednášející profesoři byli nešťastní, až agresivní, když se jich půl hodiny nikdo na nic nezeptal.
Věda hrou?
Určitě. Bude-li se vědec držet jen zaručených postupů a nedá prostor kreativitě, mnoho toho neobjeví. Jen jednomu z tisíce se cosi rozzáří a on uvidí, co má vidět. Ačkoli jsme národ Komenského, pro kterého byla škola hrou, já tu hru na školách moc často nevidím. Proto se snažím chodit i do základních škol, zatím jsme se soustředili jen na školy střední.
Také se pokoušíme prezentovat vědce trochu jinak, než je zvykem. Tomu dává zelenou Evropská unie s její významnou akcí „Noc vědců“ (koná se jednou za rok v celé Evropě). Jde o to představit vědce jako bytosti, které dokáží i jiné věci, než je věda. Zde v Českých Budějovicích zakládáme tuto akci na představení vědců jako hudebníků a fotografů. Už druhý rok u nás například hostovala britská hudební skupina a hrály také naše kapely, složené (třeba jen částečně) z vědců.
Oční pozadí.
FOTO: Alois Timr (1926–1991) působil v krajské nemocnici v Českých Budějovicích jako vynikající oftalmolog.
Jaké máte plány?
Co se týče vědy, rád bych se vrátil ke svým kořenům, tak trochu do studentských let. Dělat vědu, jak jsem ji dělával dřív. Bez velké byrokracie. Mám svou laboratoř, mám svoje zkušenosti, to je velké zabezpečení. Rád bych dělal vědu pomalejším způsobem, aby to nebyla taková „honička“ jako teď. Především bych se ale chtěl věnovat popularizaci vědy. O tom jsem se už napřemýšlel! Viděl jsem, jak ji dělají v zahraničí, hovořil s mnoha vědci: je potřeba víc prezentovat vědu společnosti. Máme k tomu určité prostředky, je to i dluh vůči mládeži. Vědec je skromný, často se neprosazuje, spíš věří, že jeho dobrá práce se prosadí sama. Je ale třeba nespoléhat jen na publikace. Jak budeme přemýšlet o ekonomických záležitostech? Věda je všude okolo nás, je nutné o ní mluvit. Hodně záleží na osobnostech. A je třeba jít také do regionů, blíž k lidem. Není pravda, že podobná práce nemá takový dopad jako v Praze. I v regionu za vámi novináři přijdou a mluví s vámi, možná víc než v Praze. I když je totiž člověk sebeskromnější, je rád, když přijde nějaká zpráva, zpráva od lidí k vám. Nemusí to být pochvala, ale je dobrý pocit být autorem něčeho, co má smysl. Vernisáž je svátek, i pro mne. Člověk něco dává a něco dostává. A je velice důležité, aby byl schopen si svátek udělat, užít si ho. Aby se zastavil.
Člověk na útěku... O tom se už dlouho mluví: je člověk ještě schopen se zastavit? I vědec?
My se musíme umět zastavit. Věda je dnes opravdu „velká honička“. Uvědomuji si, že často pracuji jako mravenec, pracuji, pracuji, vyplňuji lejstra, hlášení, přihlášky, ťukám do počítače..., ale už často nemohu dělat to základní, totiž abych několik dní třeba nepracoval a přemýšlel v klidu o problému, který mám intelektuálně zvládnout. Dřív vědci tento čas měli, já už ho dnes prakticky nemám. Mám sice spousty informací, ale nedokážu najít dostatek času a v klidu z nich sestavit syntézu, kterou bych měl jako vědec udělat. To chci změnit. Využiji k tomu důchodový věk, který se již silně hlásí. Chci mít víc volného času. Tím sice jako bych něco ubral, ale myslím si, že svou práci tím zkvalitním. A že informace, které jsem posbíral, alespoň částečně ještě zhodnotím.
Co říkáte svým studentům?
Učit studenty už není jen to, že někomu předáváte výsledky vědecké práce. Jste s nimi ve styku, ptají se vás. Máte pocit, že se nějak podílíte, byť jen skromně, na vývoji národa. To je už jiná rovina. Povinnost, poslání... Snažím se jim říkat, aby nebrali vše tak úplně vážně (při zachování nezbytné zodpovědnosti, samozřejmě). Aby si taky uměli hrát. Aby byli spíš pokornější, než aby projevovali nějakou velkou hrdost, protože proti přírodě jsme všichni strašně nepatrní. Hlavně jim říkám, aby byli poctiví. Aby se nebáli negativních výsledků – patří do vědy stejně jako ty pozitivní. A je třeba říkat pravdu. Tu, o které jsem na základě poctivé práce a znalostí přesvědčen. Třeba i přes momentální nesouhlas okolí. Umět svou pravdu prosadit – samozřejmě slušně a pomocí argumentů. Umět také přiznat, že jsem se mýlil. Je velkou výhodou vědy, že člověk pracuje pod svým jménem. Buď si je uděláte dobré, nebo si je zkazíte…
SYLVA DANÍČKOVÁ
Krvavé slzy české vědy. Kapky hmyzí hemolymfy.
FOTO: Petr Nohel, vědecký pracovník, lékař a přírodovědec.
Od roku 2002 vedete Galerii Nahoře, sama jste úspěšná fotografka a navíc dávná obdivovatelka mikrosvěta. Uspořádat výstavu vědecké fotografie vás napadlo po setkání s Františkem Weydou a Petrem Znachorem ve fotografickém klubu Vývojka, potřebnou částku na uskutečnění plánu jste získala od města jako nečekanou a radostně přijatou odměnu několikaletého snažení. Podílelo se i Biologické centrum, takže mohl výstavu doprovodit katalog, který s velkou elegancí představuje část prací zúčastněných vědců. Jak jste je vybírali?
Kontakty ze světa živé přírody obstarali oba pánové, Weyda a Znachor, adresy vědců, kteří zkoumají neživou přírodou elektronovými mikroskopy, jsem dostala od přátel v Praze. Podařilo se také získat zde v Budějovicích diapozitivy snímků vynikajícího primáře očního oddělení zdejší nemocnice Aloise Timra, který byl vášnivým fotografem, teoretikem fotografie i rádcem fotografů amatérů. Už v sedmdesátých a osmdesátých letech se mikroskopickému fotografování věnoval, ovšem tak, že měl fotoaparát napojený na mikroskop. Z asi čtyřiceti krabic jsem vybrala čtyři snímky očního pozadí, jež vypadají jako vesmírná tělesa, opravdu připomínají Mars. Nechali jsme je zdigitalizovat a vystavili je také.
Na to, co jsme vystavovali, pohlížím spíš z uměleckého hlediska. Při výběru obrázků jsme brali v úvahu hledisko vědecké, já hlídala, aby snímky měly také uměleckou hodnotu. I kdyby se vystavily samostatně, mohly by fungovat jako umělecké dílo.
Pokud vím, připravili jste i doprovodné akce?
V rámci výstavy jsme pořádali přednášky pro střední školy, které byly velice úspěšné, přišlo asi 580 dětí. Ohlas byl velký i mezi základními školami, přednášku pana Jana Robovského si objednaly právě ony. Myslím, že se nám tak podařilo trochu vědy i mikrosvětů do škol opravdu dostat.
Rozsivka Thalassiosira nordenskioeldii vytváří křemičité, vlastně skleněné schránky, složené ze dvou misek; na snímku z elektronového mikroskopu zobrazena z bočního pohledu.
FOTO: Pavel Škaloud, katedra botaniky PřF UK v Praze.
Co v Budějovicích ještě plánujete?
Máme několik fotografických klubů, vystavují u nás i různé kluby z okolí, z Vodňan, Prachatic, Českého Krumlova. Devadesátá léta sice zdejší tradici rozkolísala, ale dnes mají lidé znovu potřebu se sdružovat. Dáváme prostor amatérské fotografii a jednou až dvakrát ročně pořádáme výstavy profesionální. Mým velkým přáním je svět vědy a umění opravdu propojit a udělat výstavu, na níž by se sešli vědci a umělci. Mnoho umělců intuitivně tuší, že vesmír mikrosvěta zde je, a budˇse jím inspirují, nebo podvědomě ve svých obrazech zachycují jeho podoby. Ta výstava bude věcí na dlouhou trať, nejprve je třeba nadchnout lidi, což pan doktor Weyda, s jehož účastí počítám, dobře umí.
Pane doktore, objevovat kouzlo mikrosvěta se pro vás stalo nejen osobní radostí, dobrodružstvím, možná opojením – ale vy se o všechno chcete i podělit. Vystavujete, píšete, přednášíte. Co vám dává tento dialog?
Především mě těší a jsem hrdý, že je možné vše okolo mikrosvěta zajistit zde v jihočeském regionu. Takové aktivity by člověk očekával spíše v hlavním městě. Jaký zde mají tyto věci význam, jsem si uvědomil před dvěma lety, když jsme v souvislosti s podobnou autorskou výstavou dostali s doktorem Znachorem významnou regionální fotografickou Cenu Františka Dvořáka od statutárního města České Budějovice a byli jsme pozváni k primátorovi. I v Radě pro popularizaci vědy jsme mluvili o tom, jak je dobré jít do krajů. Po výstavách ve Wiehlově domě a na Národní v Praze proto směřuji do regionů. Postupně přes Protivín a Písek dál na Moravu, kde jsem měl výstavu na několika místech, například ve Valašském Meziříčí, Vsetíně, Kroměříži a Havířově. Po Krásné Lípě teď míříme do Kladna. Zjistil jsem, že v malých městech, tak do deseti tisíc obyvatel, přijdou lidé na výstavu nebo na přednášku jako za starých časů: rodina se v neděli oblékne, vezme děti a všichni se těší, že něco takového u nich je. Mám z toho vždycky velký zážitek, jdu se nenápadně podívat, jak to funguje – a tak mě jednou napadlo, že na výstavě není kniha návštěv. Šel jsem ji tedy koupit do papírnictví, říkám, že bych potřeboval nějakou trochu lepší, s pěknými deskami, a paní prodavačka mi odpověděla: „Není to náhodou na výstavu? Jsme strašně rádi, že tu je! Byli jsme se podívat celá rodina…“ V knihách návštěvníků si čtu, ukazuji je dokonce studentům, i to je docela inspirativní.
Zrcadlení výstavy je její další rozměr. V Krásné Lípě jsem výstavu doprovázel dvou a půlhodinovou přednáškou, při které se i malé děti ptaly na plno věcí. Zájem těch lidí! Jak ocení, že k nim někdo přijede! Není všechno jenom v centru. Jít do krajů, až na výspu civilizace, třeba až k hranicím…
Není i to nové? Potřeba kontaktu s lidmi, nebýt jen zavřený v laboratoři, v temné komoře, v ateliéru, ale vnímat odpověď, vést dialog?
O to se snažím i ve vědě. Říkám: „živá věda“. Samozřejmě, publikace je základ vědecké práce. Ale kromě toho, a dříve jsme se tomu učili, je třeba vědu i osobně prezentovat. Nestačí, že člověk svou práci někam pošle. Má s ní jít ven a komentovat osobně. Osobnost autora je důležitá, i kdyby koktal, je cenná, má možnost odpovídat na dotazy. Začátkem devadesátých let se trochu přestalo s ježděním a pořádáním vědeckých akcí, snížil se počet konferencí, nebyl velký zájem. Je dobře, že se teď situace zlepšuje. Svět trpí nedostatkem dobré komunikace a zvláště u nás se musíme naučit lépe komunikovat. Ve Spojených státech jsem zažil, jak se tam mládež ve školách učí správně položit otázku. Není ostatně výzkum také pokládání otázek přírodě? Tomu jsme se nenaučili. Stále dokola: učitel – žák, tady jedna skutečnost – tady druhá. Když přijdou studenti na přednášku, každý si od učitele sedá co nejdále. Když jinde ve světě přijdete na vysoké škole do hodiny, dá vám to někdy práci učitele najít, protože všichni jsou v jednom chumlu a tak se o probírané problematice baví. Ve Spojených státech jsem zažil dvouměsíční kurs, jehož přednášející profesoři byli nešťastní, až agresivní, když se jich půl hodiny nikdo na nic nezeptal.
Věda hrou?
Určitě. Bude-li se vědec držet jen zaručených postupů a nedá prostor kreativitě, mnoho toho neobjeví. Jen jednomu z tisíce se cosi rozzáří a on uvidí, co má vidět. Ačkoli jsme národ Komenského, pro kterého byla škola hrou, já tu hru na školách moc často nevidím. Proto se snažím chodit i do základních škol, zatím jsme se soustředili jen na školy střední.
Také se pokoušíme prezentovat vědce trochu jinak, než je zvykem. Tomu dává zelenou Evropská unie s její významnou akcí „Noc vědců“ (koná se jednou za rok v celé Evropě). Jde o to představit vědce jako bytosti, které dokáží i jiné věci, než je věda. Zde v Českých Budějovicích zakládáme tuto akci na představení vědců jako hudebníků a fotografů. Už druhý rok u nás například hostovala britská hudební skupina a hrály také naše kapely, složené (třeba jen částečně) z vědců.
Oční pozadí.
FOTO: Alois Timr (1926–1991) působil v krajské nemocnici v Českých Budějovicích jako vynikající oftalmolog.
Jaké máte plány?
Co se týče vědy, rád bych se vrátil ke svým kořenům, tak trochu do studentských let. Dělat vědu, jak jsem ji dělával dřív. Bez velké byrokracie. Mám svou laboratoř, mám svoje zkušenosti, to je velké zabezpečení. Rád bych dělal vědu pomalejším způsobem, aby to nebyla taková „honička“ jako teď. Především bych se ale chtěl věnovat popularizaci vědy. O tom jsem se už napřemýšlel! Viděl jsem, jak ji dělají v zahraničí, hovořil s mnoha vědci: je potřeba víc prezentovat vědu společnosti. Máme k tomu určité prostředky, je to i dluh vůči mládeži. Vědec je skromný, často se neprosazuje, spíš věří, že jeho dobrá práce se prosadí sama. Je ale třeba nespoléhat jen na publikace. Jak budeme přemýšlet o ekonomických záležitostech? Věda je všude okolo nás, je nutné o ní mluvit. Hodně záleží na osobnostech. A je třeba jít také do regionů, blíž k lidem. Není pravda, že podobná práce nemá takový dopad jako v Praze. I v regionu za vámi novináři přijdou a mluví s vámi, možná víc než v Praze. I když je totiž člověk sebeskromnější, je rád, když přijde nějaká zpráva, zpráva od lidí k vám. Nemusí to být pochvala, ale je dobrý pocit být autorem něčeho, co má smysl. Vernisáž je svátek, i pro mne. Člověk něco dává a něco dostává. A je velice důležité, aby byl schopen si svátek udělat, užít si ho. Aby se zastavil.
Člověk na útěku... O tom se už dlouho mluví: je člověk ještě schopen se zastavit? I vědec?
My se musíme umět zastavit. Věda je dnes opravdu „velká honička“. Uvědomuji si, že často pracuji jako mravenec, pracuji, pracuji, vyplňuji lejstra, hlášení, přihlášky, ťukám do počítače..., ale už často nemohu dělat to základní, totiž abych několik dní třeba nepracoval a přemýšlel v klidu o problému, který mám intelektuálně zvládnout. Dřív vědci tento čas měli, já už ho dnes prakticky nemám. Mám sice spousty informací, ale nedokážu najít dostatek času a v klidu z nich sestavit syntézu, kterou bych měl jako vědec udělat. To chci změnit. Využiji k tomu důchodový věk, který se již silně hlásí. Chci mít víc volného času. Tím sice jako bych něco ubral, ale myslím si, že svou práci tím zkvalitním. A že informace, které jsem posbíral, alespoň částečně ještě zhodnotím.
Co říkáte svým studentům?
Učit studenty už není jen to, že někomu předáváte výsledky vědecké práce. Jste s nimi ve styku, ptají se vás. Máte pocit, že se nějak podílíte, byť jen skromně, na vývoji národa. To je už jiná rovina. Povinnost, poslání... Snažím se jim říkat, aby nebrali vše tak úplně vážně (při zachování nezbytné zodpovědnosti, samozřejmě). Aby si taky uměli hrát. Aby byli spíš pokornější, než aby projevovali nějakou velkou hrdost, protože proti přírodě jsme všichni strašně nepatrní. Hlavně jim říkám, aby byli poctiví. Aby se nebáli negativních výsledků – patří do vědy stejně jako ty pozitivní. A je třeba říkat pravdu. Tu, o které jsem na základě poctivé práce a znalostí přesvědčen. Třeba i přes momentální nesouhlas okolí. Umět svou pravdu prosadit – samozřejmě slušně a pomocí argumentů. Umět také přiznat, že jsem se mýlil. Je velkou výhodou vědy, že člověk pracuje pod svým jménem. Buď si je uděláte dobré, nebo si je zkazíte…
SYLVA DANÍČKOVÁ
English
