Sociální bydlení

Martin Lux

Sociální bydlení v zemích EU

Na začátku výstavby sociálního bydlení v evropských zemích stáli v první polovině 19. století zejména filantropové: bohatí lidé, kteří se prostřednictvím svých vlastních soukromých fondů nebo kontaktů snažili zajistit odpovídající bydlení pro stále početnější městský proletariát. Již v 19. století se do výstavby nájemních bytů zapojily rovněž obce (např. ve Velké Británii) a významným impulsem pro novou "sociální" nájemní výstavbu se stalo rovněž bytové družstevnictví. Družstevnictví našlo ornou půdu všude tam, kde byly ve vládách zastoupeny sociálně-demokratické strany (Německo, Dánsko, Nizozemí, Švédsko), jelikož v sobě neslo i důležitý morálně sociální apel (solidarita s blízkými); do velké míry však bylo podporováno i jinými politickými stranami (komunisty v SSSR, konzervativci ve Švédsku, fašisty v Německu). Problematické a rozporuplné bylo však vždy vyjasnění vzájemných vlastnických vztahů mezi členy družstva a družstvem jako takovým (problémy švédského bytového družstevnictví uvádí Strömberg 1992), protože postavení družstevníků neodpovídalo často ani postavení plných vlastníků, ani postavení nájemníků. Časté sdružování jednotlivých družstev do větších celků navíc často vedlo k tomu, že stát prostřednictvím nejvyšších orgánů nejrůznějších družstevních svazů získával na původně nezávislou politiku bytových družstev stále větší vliv.

V poválečném období družstevnictví postupně ztrácí na svém významu; ve většině zemí se s rostoucí výstavbou obecního nebo státního nájemního bydlení podíl družstevního sektoru výrazně snížil, družstva byla rovněž nejrůzněji transformována a postupně se vytrácel i duch počátečního družstevnictví. V současnosti existuje velmi marginální družstevní sektor ve Francii, Německu a Nizozemí a výraznější postavení má družstevnictví pouze v Rakousku, Švédsku, Norsku a Dánsku, kde se naopak podíl družstevního bydlení na celkovém bytovém fondu od roku 1945 dodnes zvyšuje (mimo Dánsko a Rakousko se však jedná téměř výlučně o družstva vlastníků, nikoliv družstva nájemníků, jako tomu bylo v období komunistického Československa). Rozhodující postavení postupně získal klasický nájemní bytový fond ve vlastnictví obcí a rovněž sociální nájemní fond nezávislých bytových asociací a jiných soukromo právních provozovatelů sociálního bydlení.

Programy státem financované výstavby sociálních nájemních bytů se ve Velké Británii, Německu, Dánsku a Nizozemí realizovaly již před druhou světovou válkou, v období mezi rokem 1919 a 1925. Nicméně základním cílem většiny vlád západních zemí v dané době bylo pouze vyrovnat se s válečnými ztrátami a vrátit se postupně k volnému trhu s bydlením, na kterém v oblasti nájemního bydlení přirozeně dominuje soukromý nájemní bytový fond. Skutečná masová výstavba sociálních nájemních bytů se naplno rozvinula až jako důsledek druhé světové války a byla téměř jednohlasně podporována ve všech evropských zemích. "Investice do sociálního bydlení se staly rovněž jedním z nástrojů keynesiánského modelu stimulace poptávky; byly užity k podpoře cílů zajištění plné zaměstnanosti a ekonomického růstu." (Harloe 1994, 409). S růstem popularity konceptu "státu blahobytu" v 60. letech rostly také výdaje státního rozpočtu do oblasti bydlení a bytové výstavby. V 70. letech se však objevily známé ekonomické potíže: ekonomická recese v roce 1974, rostoucí inflace, neúnosná zadluženost veřejných rozpočtů, rostoucí nezaměstnanost. Navíc v těchto letech byl již poválečný nedostatek bytů ve většině případů eliminován. "Konzervativní a centristické politické strany se vrátily k upřednostňování soukromého na úkor sociálního bydlení, zvláště pak vlastnického bydlení." (Harloe 1994, 410).

Problémy, které se vynořily jako důsledek masové bytové výstavby v 60. a 70. letech, nebyly malé: nízký kvalitativní standard rychle postavených bytů, nízká kvalita okolního prostředí, rychlá devastace bytového fondu, rostoucí sociální diferenciace, velmi nízká úroveň správy a kontroly bytového fondu (centralismus a byrokracie). Výsledkem zásadních reforem bytových politik v 80. a 90. letech pak byl relativně prudký posun od dotací na cihlu k dotacím na hlavu (zavedení adresného příspěvku na bydlení), razantní snížení státních výdajů do výstavby a správy sociálních bytů, decentralizace sociální bytové politiky, zvýšení role soukromých provozovatelů sociálního bydlení (bytových asociací), zvýšení nájemného, privatizace sociálních bytů, pobídky pro soukromé investice do nájemní výstavby, do budoucna pouze částečné a většinou nepřímé krytí sociální nájemní výstavby z veřejných prostředků. "Sociální bydlení není dnes velmi oblíbený termín. Zahrnuje totiž aktivní roli státu, využívá peněz daňových poplatníků a zdá se, že je příliš vzdáleno trhu." (Priemus 1997, 549). Procesy sociální diferenciace se zásadními reformami bytových politik urychlily a v některých zemích se objevil problém "rezidualizace" nebo "marginalizace" sociálních nájemních bytů (koncentrace příjmově nejslabších domácností v sociálním bydlení). Výstavba nových sociálních bytů se v mnoha zemích v 80. a 90. letech vlivem nově nastavených podmínek snížila, nejprudčeji ve Velké Británii a Nizozemí (Smith, Oxley 1997, 490).

Zajímavá je ovšem skutečnost, že dotační programy státu skončily zvláště v zemích s největším podílem sociálního bydlení na celkovém bytovém fondu jako je Nizozemí, Velká Británie a rovněž, možná neočekávaně, Švédsko (viz graf 1). Naopak v zemích, kde specifické historické podmínky jako např. imigrace nebo nečekaný ekonomický růst zapřičiňující prudké zvýšení cen vlastnického bydlení snížily dostupnost bydlení pro sociálně potřebnou část populace, dotační programy byly v průběhu 90. let obnoveny, i když v mnohem "tržnější" podobě, než tomu bylo dříve (Německo, Irsko)............