Dráhy bydlení v ČR 1960 - 2001. Minulá, současná a budoucí stěhování občanů ČR ve výzkumu postojů k bydlení

Petr Sunega, Zdenka Vajdová, Daniel Čermák

1. Teoretická východiska

Dráha bydlení je termín, který se v odborné literatuře zabývající se problematikou bydlení vyskytuje poměrně často. Přesto (či snad právě proto) je jeho interpretace poměrně nejednotná, do značné míry je ovlivněna tím, jak široce jednotliví autoři koncept drah bydlení pojímají a jaké faktory zohledňují při jeho analýze a interpretaci. V anglicky psané literatuře se častěji než s pojmem dráha bydlení (housing pathway) setkáme s pojmem kariéra bydlení (housing career). H. Kendig (1990) definoval kariéru bydlení jako posloupnost obydlí, které jednotlivec obývá v průběhu svého života. Uvedená definice vychází z přesvědčení, že každé stěhování přibližuje jednotlivce/domácnost k jejímu ideálnímu typu obydlí, každý další dům/byt více odpovídá potřebám jednotlivce/domácnosti a naplňuje její aspirace na bytovém trhu. Vzhledem ke skutečnosti, že pojem kariéra bydlení implikuje zejména vzestupný pohyb na dráze bydlení, tj. stěhování se "do lepšího" (většího, lépe vybaveného, lépe položeného domu/bytu, zlepšení uživatelského postavení apod.), Kissoon (2000) upřesňuje, že "kariéra bydlení není jednoznačně cestou vzhůru nebo naopak dolů v průběhu života jednotlivce; kariéru tvoří pohyb vzhůru, dolů či stranou na pomyslném žebříku bydlení". Z tohoto důvodu bude v dalším textu používán pojem dráha bydlení, který je neutrální z hlediska pohybu jednotlivce/domácnosti na žebříku bydlení. Žebříkem bydlení se zpravidla rozumí posloupnost jednotlivých druhů bydlení členěných podle právního vztahu a typu zástavby a seřazených z hlediska obecných preferencí. Na nejvyšších příčkách takového žebříku se obvykle nachází vlastnické formy bydlení, které umožňují jejich uživatelům volně disponovat se svým nemovitým majetkem a má se za to, že jsou rovněž spojeny s největším komfortem užívání. Nejvýše dosažitelný vrchol obvykle představuje samostatný rodinný dům v osobním vlastnictví. Skutečnost, že bydlení ve vlastním rodinném domě představuje obecně nejpreferovanější typ obydlí, jasně prokazuje celá řada studií zabývajících se preferencemi (v USA např. Clark a Dieleman 1996, obdobný závěr je však možno učinit i v podmínkách ČR na základě výzkumu Postoje k bydlení 2001, o němž bude pojednáno dále). Na nejnižších příčkách žebříku bydlení se vyskytují nejméně preferované druhy bydlení jako podnájem nebo ubytovna apod. Není to však jen právní forma užívání (tedy skutečnost, zda je subjekt vlastníkem, nájemníkem nebo je v jiném právním vztahu k domu/bytu v němž žije), ale i další faktory, které indikují pohyb na dráze bydlení (jako například velikost domu/bytu, kvalita okolního prostředí apod.). Gober (1992) proto chápe dráhu bydlení jednotlivce šířeji jako postupné změny obydlí, které daný jednotlivec uskutečňuje (nebo jsou uskutečňovány) v průběhu životního cyklu. Podle této definice jakákoliv změna obydlí (tedy i obydlí stávajícího) utváří dráhu bydlení daného jednotlivce/domácnosti a představuje pohyb po této dráze. Může se přitom jednat o přestěhování se do většího a lépe vybaveného bytu nebo naopak do menšího bytu nižší kvality. Pohyb po dráze bydlení v tomto smyslu představuje také renovace stávajícího obydlí, změna sociálního statutu oblasti, v níž se nachází současné bydlení jednotlivce/domácnosti apod. Otázku, kterým okamžikem začíná dráha bydlení jednotlivce, vyřešil Ruonavara (1998) upravenou definicí dráhy bydlení: je to posloupnost obydlí a forem bydlení, v nichž jedinec bydlí v průběhu jeho nezávislého života. V souladu s touto definicí tedy není zkoumána historie bydlení jednotlivce předcházející osamostatnění od rodičů, opatrovníků apod. Clark, Deurloo a Dieleman (2001) obdobně jako Ruonavara vztahují dráhu bydlení k úseku života jednotlivce počínajícího založením jedno- či vícečlenné nezávislé domácnosti žijící v samostatném domě/bytě a končícího úmrtím nebo přestěhováním do domova s pečovatelskou službou.

Rovněž typologie drah bydlení se liší podle přístupu různých autorů a povahy zkoumaného problému. Abramssonová (Abramsson et al 2000) se ve své analýze drah bydlení švédských domácností zabývá zejména vzájemnými vazbami mezi velikostí domu/bytu, právní formu užívání, věkem a gender aspektem bydlení. Rozlišuje čtyři základní typy drah bydlení - vzestupnou, sestupnou, setrvalou a oscilující dráhu bydlení. Kritériem určujícím typ dráhy je v tomto případě skutečnost, zda domácnost při stěhování změnila velikost domu/bytu či nikoliv. Jestliže se domácnost přestěhovala do domu/bytu s větším počtem pokojů, pohybovala se na vzestupné dráze, přestěhování do menšího domu/bytu indikuje sestupnou dráhu, setrvalá dráha znamená nezměněnou velikost domu/bytu, oscilující dráha bydlení je charakterizována střídavými přechody z menšího domu/bytu do většího a zpět do menšího (nebo naopak z většího do menšího a opět do většího). Přechody mezi jednotlivými právními formami užívání domu/bytu jsou při analýzách rovněž sledovány, ale nejsou kritériem rozlišujícím jednotlivé typy drah bydlení. Abramssonová argumentuje tím, že přechod do většího či menšího bytu je často spojen se změnou uživatelského postavení, takže uvedená typologie drah bydlení tyto změny již do značné míry zahrnuje. Clark, Deurloo a Dieleman (2001) se ve svém výzkumu drah bydlení amerických domácností mezi roky 1968 a 1993 soustředí na identifikaci nejčetnějších drah bydlení, vzájemných souvislostí mezi typickými drahami bydlení a charakteristikami domácností, u nichž byly pozorovány. Zohledňují rovněž regionální diferenciace v cenách bydlení a rychlosti obratu bytového fondu. Jejich typologie drah bydlení je založena na sekvencích přechodů mezi nájemním bydlením a bydlením v osobním vlastnictví (či naopak); nájemní byty a byty/domy v osobním vlastnictví dále člení podle výše nájemného, resp. ceny nemovitosti. Rozlišují levné nájemní bydlení (označují jako r), drahé nájemní bydlení (R), levné vlastnické bydlení (o) a drahé vlastnické bydlení (O). Hranici mezi levným a drahým nájemním, resp. vlastnickým bydlením, tvoří hodnota mediánu vypočteného na základě údajů o výši nájemného resp. ceně vlastnického bydlení; vzájemná srovnatelnost mezi jednotlivými roky je zajištěna očištěním cen o inflaci s využitím indexu spotřebitelských cen. Dráha bydlení konkrétní domácnosti může vypadat např. takto: rRO. Z uvedené sekvence je zřejmé, že domácnost započala svou dráhu v levném nájemním bydlení, pokračovala v drahém nájemním bydlení a posléze se přestěhovala do drahého vlastnického bydlení.

Většina studií věnovaných problematice drah bydlení se zaobírá také otázkou, které faktory vedou člověka k rozhodnutí změnit své současné bydliště, jaké faktory zvyšují pravděpodobnost, že se člověk přestěhuje. Postupně vznikly dva koncepty osvětlující důvody, proč se lidé v určitém okamžiku stěhují. Historicky starší je koncept životního cyklu (life cycle). Na základě charakteristik jako je věk, rodinný stav, počet dětí a jejich věk je možné určit, v jaké fázi životního cyklu se jednotlivec/domácnost nachází. Každá fáze je přitom spojena s určitými životními událostmi, přijímanými rozhodnutími, určitými typickými vzorci chování běžné domácnosti. Předpokládá se, že v určité fázi se člověk osamostatní od rodičů, v jiné založí rodinu apod. Každá z takových důležitých životních událostí pochopitelně ovlivňuje i jeho pohyb po dráze bydlení. Podle tohoto konceptu člověk postupně prochází jednotlivými etapami životního cyklu, jednou pro druhé, a v souladu s tím postupuje i po dráze bydlení. Winter a Stoneová (1998) uvádějí tři hlavní důvody kritiky životního cyklu. Za prvé, koncept neuvažuje měnící se strukturu domácností a vznik nového typu domácností (rostoucí počet domácností jednotlivců, domácností svobodných matek, postupný zánik vícegeneračních domácností apod.) v průběhu času. Za druhé, identifikace domácnosti v jakékoliv fázi životního cyklu zahrnuje pouze statický popis jejích životních poměrů, ale nevysvětluje, jak se tyto postupem času utvářely (tj. nezahrnuje dynamické aspekty). Za třetí, koncept nepočítá s různorodostí životních zkušeností domácností nacházejících se v téže fázi životního cyklu.

Vzhledem k výše uvedeným nedostatkům byl koncept životního cyklu většinou autorů postupně opuštěn a nahrazen konceptem životní dráhy (life course), který umožňuje flexibilnější a dynamický přístup při objasňování důvodů důležitých lidských rozhodnutí. Winter a Stoneová (1998) uvádějí Kendigovu interpretaci konceptu životní dráhy: "koncept životní dráhy zohledňuje rozmanitost zkušeností, které jednotlivec získal v průběhu života, v rámci jednotlivých životních "kariér" (ve vzdělání, v zaměstnání, v rodině, v manželství), zkoumá jejich souslednost, kombinace a načasování. Při vysvětlování lidského chování jsou brány v úvahu jak přetrvávající efekty předcházejících životních zkušeností, tak momentální okolnosti ovlivňující rozhodování jednotlivce. Přístup rozšiřuje tradiční analýzu životního cyklu o takové problémy jako jsou rozvody, opětovné uzavření manželství a migrace." Koncept životní dráhy je založen na respektování s věkem svázaných sociálních norem, které jsou v dané společnosti rozšířeny a obecně přijímány. Na rozdíl od konceptu životního cyklu zde však neexistuje pouze jedna konkrétní "přípustná" sekvence životních rolí pro odlišné typy životních drah, kterými se lidé ubírají. Koncept životní dráhy rovněž postuluje, že charakter dřívějších životních zkušeností může zužovat množinu budoucích životních alternativ. Jinými slovy, lidé jsou formováni předcházejícími životními zkušenostmi, které je orientují určitým směrem podle povahy těchto zkušeností a omezují pole jejich dalšího výběru. K věku vázané sociální normy představují hrubý časový plán přechodu mezi nejdůležitějšími životními rolemi. Shrneme-li výše uvedené, koncept životní dráhy je postaven na dvou hlavních principech (Winter a Stoneová 1998): 1) k věku vázaným normám (standardům), kdy životní dráha sestává ze série sociálně definovaných k věku vztažených norem, které jsou v dané společnosti široce akceptovány; 2) lineární spojitosti postulující determinovanost současných a budoucích životních zkušeností minulými životními zkušenostmi. První princip nechť je nazýván homogenita, druhý princip spojitost. Clark, Deurloo a Dieleman (2001) vysvětlují koncept životní dráhy jako přístup analyzující dráhy jednotlivců/domácností na trhu práce a trhu bydlení, které se vyvíjejí podle toho, jak se jednotlivci/domácnosti pohybují na pracovním žebříčku a na žebříku bydlení v průběhu jejich samostatného života. Jednotlivé mezníky na těchto drahách představují přechody mezi různými pozicemi (stavy) a jsou nezbytně svázány s věkem. Clark a spol. sledují především úseky odpovídající určitým pozicím jednotlivce/domácnosti v rámci zmiňovaných kariér (pracovní, bytové) a jejich vazby na charakteristiky domácnosti s ohledem na faktory, které vedly k přechodu mezi jednotlivými stavy.

Přestože koncept životní dráhy dnes představuje nejrozšířenější nástroj používaný při analýzách drah bydlení, objevují se pochybnosti, zda v dnešní společnosti charakteristické rostoucí mírou nejistoty a rizika (risk society) platí oba uvedené principy, na nichž je založen. Winter a Stoneová (1998) uvádějí, že v podmínkách "rizikové" společnosti (risk society) je přerušena vazba mezi minulými a budoucími událostmi v životě člověka díky rostoucí míře nejistoty a odlišné reakci jednotlivců na tuto nejistotu. Jinými slovy, je porušen princip spojitosti. Jako příklad je zmiňována skutečnost, že univerzitní vzdělání v současnosti již nevyhnutelně nezaručuje dobře placenou pracovní pozici, jak tomu bylo v minulosti, uzavření partnerského vztahu nutně nevede k uzavření manželství a uzavření manželství nevede nevyhnutelně k narození potomků. Winter a Stoneová (1998) testují porušení obou uvedených principů na datech o drahách bydlení australských domácností a docházejí k závěru, že princip homogenity (alespoň pro případ vstupu domácností do sektoru vlastnického bydlení) zůstává zachován, naopak v průběhu posledních let se projevuje tendence jeho posílení ^[1]. Jinak je tomu u principu spojitosti, kdy bylo zjištěno porušení tradičního schématu životních kroků předcházejících vstupu domácnosti do vlastnického sektoru bydlení ^[2].

Kromě konceptů životního cyklu a životní dráhy volí někteří autoři přístup zkoumající dráhy bydlení jednotlivců/domácnosti přes spotřebu bydlení (housing consumption). Z ekonomického pohledu je spotřeba bydlení ekvivalentem nákladů užívání domu/bytu často vztažených k celkovému čistému příjmu domácnosti (Gulbrandsen, Sandlie 2001). V případě nájemního bydlení se náklady užívání obvykle shodují s výší nájemného, v případě vlastnického bydlení je tvoří součet výdajů na běžnou údržbu a opravy, placené daně a úroky z úvěrů na pořízení vlastního bydlení. Svou roli při určování výše spotřeby bydlení hrají také alternativní náklady nebo náklady obětované příležitosti (alternativního užití kapitálu). Vzhledem ke skutečnosti, že data o cenách domů/bytů nebo dokonce o možnostech alternativního užití kapitálu se získávají jen velmi obtížně, setkáme se v pracích výzkumníků analyzujících spotřebu bydlení obvykle s jinými mírami spotřeby bydlení. Spotřeba bydlení jako proměnná indikující pohyb jednotlivce/domácnosti na dráze bydlení bývá obvykle měřena počtem pokojů vztaženým k počtu členů domácnosti nebo rozlohou bytu připadající na jednoho člena domácnosti. Bezpochyby existuje přímá vazba mezi jednotlivými fázemi životního cyklu jednotlivce/domácnosti a velikosti jeho spotřeby bydlení, která má rovněž souvislost s věkem. S analýzami založenými na spotřebě bydlení se často setkáme ve studiích norských (např. Gulbrandsen a Sandlie 2001) a švédských (např. Abramsson et al 2000) výzkumníků ze sféry bydlení. Gulbrandsen a Sandlie měří "fyzickou" spotřebu bydlení jako spotřebu bytové plochy. Podle jejich pojetí je vlastnické bydlení vždy spojeno s vyšší spotřebou bydlení, než bydlení nájemní (bez ohledu na velikost domu/bytu). Proto nájemníci, kteří si přejí stát se vlastníky, usilují o zvýšení své spotřeby bydlení, zatímco vlastníci přecházející do sektoru nájemního bydlení svou spotřebu bydlení naopak snižují. Jedním z důvodů, proč je podle nich vlastnické bydlení vždy spojeno s vyšší spotřebou bydlení než bydlení nájemní, je fakt, že vlastnictví nemovitosti je nezbytně spojeno s dlouhodobějším vkladem kapitálu a často i očekávaných budoucích příjmů, což limituje možnosti jejich použití ke zvýšení jiných druhů spotřeby (než je spotřeba bydlení). S ohledem na skutečnost, že 90 - 95 % Norů si přeje stát se vlastníky, je podle autorů relevantní měřit spotřebu bydlení na základě požadovaného počtu pokojů bez ohledu na preferovanou formu užívání (vlastník či nájemník). Jako míry spotřeby bydlení používají tři druhy indikátorů: preferovanou právní formu užívání domu/bytu (podle výše zmíněného klíče, kdy vlastnické bydlení = vyšší spotřeba bydlení), podíl domácností, které by si přály vlastnit dům/byt s nejméně pěti pokoji a konečně podíl domácností, které by si přály bydlet v domě/bytě s počtem pokojů přesahujícím počet členů domácnosti nejméně o dva. Gulbrandsen a Sandlie se ve svém výzkumu zaměřují na otázku, zda spotřeba bydlení mezi nejmladší generací norských domácností klesá a stává se obecným trendem, jak naznačuje pokles podílu mladých domácností vstupujících do vlastnického sektoru od počátku 90. let minulého století. Jejich závěry tuto hypotézu spíše odmítají a hovoří o časovém zpoždění, které se v případě věkové skupiny do 30 let projevuje pozdějším přechodem do vlastnického sektoru bydlení. Mladé domácnosti s potřebou většího životního prostoru a dostatečnými finančními zdroji stále vykazují vysokou spotřebu bydlení, té jsou však do určitého věku ochotny se vzdát získáním menšího domu/bytu v centru velkého města. Jakmile však překročí věkovou hranici 30 let, tato tendence se spíše obrací (tedy preferují větší dům/byt mimo urbanistická centra). Dále uvádějí, že vyšší spotřeba bydlení je preferována zejména mladými domácnostmi jednotlivců, obyvateli tří největších norských měst, domácnostmi s nižšími příjmy a vyšším vzděláním (Gulbrandsen, Sandlie 2001). Abramssonová naopak upozorňuje na pozorovaný pokles ve spotřebě bydlení, který se v průběhu času projevil jednak rostoucím počtem přesunů domácností mezi domy/byty stejné velikosti (měřeno počtem pokojů), jednak klesajícím podílem domácností žijících v bytech s jednou nebo dvěma ložnicemi, které se v průběhu let 1975 - 1990 stěhovaly do většího domu/bytu. Příčiny spatřuje na straně demografického vývoje (rostoucí počet máločlenných domácností), rostoucího standardu bydlení (rostoucí plocha "málopokojových" bytů), či rostoucích finančních nákladů, které se domácnosti snaží redukovat přestěhováním do menšího obydlí. Nutno však poznamenat, že data, z nichž vychází, umožňují měřit velikost domu/bytu pouze počtem pokojů (nikoliv rozlohou) a vztahují se pouze k jedné geografické lokalitě ve Švédsku.

....