Linda Awadová
Jazyková akvizice a konceptuální vývoj dítěte: lingvistická perspektiva
Ústav českého jazyka, Filozofická fakulta MU, Brno
Ve svém doktorandském studiu se pod vedením Prof. PhDr. Petra Karlíka, CSc. zabývám akvizicí (osvojováním) dětské syntaxe z perspektivy generativní gramatiky. Teoretické rámce orientované tímto směrem se vyznačují kladením důrazu na strukturní a formální záležitosti jazyka. V příspěvku na této konferenci bych se však ráda zabývala především konceptuálním vývojem u dětí a jeho vztahem k vývoji syntaktickému. Ráda bych nabídla stručný průřez obecným vývojem jazykové akvizice u dětí a jeho výzkumu u nás i ve světě. Poté bych chtěla věnovat pozornost tomu, jak děti zacházejí se sémantickou náplní slov a ilustrovala bych jej na vývoji skupiny vybraných adjektiv. Poukážu na to, jak těmto adjektivům děti rozumějí a jak tato adjektiva používají zejména v komparativních strukturách. Součástí analýzy bude náčrt akvizice konceptů „více“ a „méně“ a konstrukcí typu „Slon je větší než myš“. Jako zdroj dat mi bude sloužit korpus záznamů jazykových projevů pětiletého dítěte od známé pedagožky Lili Monatové, dále pak budu čerpat z vlastního souboru dat.
Jana Benedikovičová
Múdrosť a možnosti jej hodnotenia
Ústav experimentálnej psychológie SAV, Bratislava
Napriek intenzívnemu skúmaniu múdrosti v posledných rokoch doposiaľ neexistuje širšie akceptovateľné vymedzenie, ktoré by pomohlo skúmať múdrosť v rôznych kontextoch. V súčasných prístupoch k múdrosti môžeme zaznamenať niekoľko jej alternatívnych chápaní. Rôzne smery navrhujú taktiež metodologické postupy, zamerané na ohodnotenie špecificky chápaného prístupu k múdrosti. Autorka príspevku prináša pohľad na aktuálnu diskusiu dvoch hlavných prístupov k múdrosti a oboznamuje s predkladanými metodikami na ohodnotenie múdrosti.
Vladimír Blažek
Percepce obličeje a "other-race-effect"
Katedra antropologie, Filosofická fakulta ZČU, Plzeň
Percepce obličeje a rozpoznávání jeho jednotlivých charakteristik je významnou součástí kognitivních procesů. Během evoluce mozku a sociálního života člověka tak došlo k vytvoření specializovaných mozkových struktur a specifické neurokognitivní sítě. Mimo účasti okrsků zrakové kůry zvl. v gyrus occipitalis inferior se zde uplatňuje především gyrus fusiformis a další oblasti týlního a temenního laloku. Vedle identifikace jedince, rozlišení pohlaví ve vztahu k sexuální signalizaci a rozlišování mimických výrazů při komunikaci mají tyto kognitivní funkce i význam pro vytváření postojů k druhým osobám. Zde se také uplatňuje rozpoznávání příslušnosti jedinců k vzdálenějším, odlišnějším populačním skupinám, spojované s přiřazováním k tzv. "rasám" (tj. ke kategoriím vycházejícím z typologického přístupu). Rozdíly ve vnímání vnějších populačně odlišných (resp. "rasových") znaků nazýváme "other-race-effect", pro nějž můžeme nalézt určité neurofyziologické paralely. Mnohé studie sice ukazují, že zřejmě neexistuje unitární vrozená schopnost pro rozpoznávání příslušnosti k vlastní "rase", ale že lze odůvodněně předpokládat existenci vloh pro rozvíjení této schopnosti na základě zkušeností. Uvedené specifické odlišnosti percepce obličeje ve vztahu k fenoménu "other-race-effect" mají základ v evoluci člověka a lidské společnosti a zřejmě odrážejí vztahy mezi jedinci či skupinami na základě principu příbuznosti (kin-ship).
Ivan Brezina
Hodnotenie múdrosti vlastných rodičov v arabskej populácii
Ústav experimentálnej psychológie SAV, Bratislava
Studia je zamerana na analyzu dielcich vysledkov vyskumu, ktory bol realizovany v Arabskom svete v aprili 2006 na vzorke 143 univerzitnych studentov. Text spracuva problematiku role muza a zeny - otca a matky v kontexte kultury vo vseobecnej rovine, ako aj v uzsom prepojeni so spominanym vyskumom a vybranymi interpretaciami ziskanych dat.
Cyril Brom
Psychika virtuální bytosti
Kabinet software a výuky informatiky, Matematicko-fyzikální fakulta UK, Praha
Jiří Lukavský
Psychologický ústav AV ČR, Praha
Virtuální bytosti jsou umělé organismy, které obývají virtuální prostředí modelující reálný svět. Tyto bytosti mají ve virtuálním světě svá těla, která podléhají zjednodušeným fyzikálním zákonům, jednají a jejich chování mohou lidé sledovat a interagovat s nimi v jejich prostředí. Virtuální bytosti nachází uplatnění v počítačových hrách, ve filmu, výuce i terapii. Tyto bytosti potřebují svůj funkční model psychiky – potřebují zpracovávat signály z prostředí, stanovovat své bezprostřední cíle a na základě toho jednat. Tento model by měl být dostatečně komplexní, aby chování virtuální bytosti bylo dostatečně racionální a pro pozorovatele věrohodné, na druhou stranu ale příliš komplexní model zatěžuje systém a neumožňuje modelovat virtuální světy s větším množstvím bytostí. Příspěvek představuje projekt IVE vyvinutý v roce 2005 na MFF UK v Praze, který je jedním z možných řešení implementace virtuálních světů. Virtuální bytosti v IVE mají 3 základní charakteristické rysy: 1) jejich vnímání vychází z Gibsonova konceptu afordancí, 2) jejich jednání je rozvrhováno pomocí Belief-Desire-Intention teorie M.E.Bratmana, 3) chování bytostí v odlehlých částech světa je možné zjednodušovat podle Level-of-Detail techniky, což umožňuje ušetřené prostředky využít na věrohodnější zpracování postav, které jsou v dané chvíli ve středu dění. V předkládaném příspěvku popisujeme model psychiky pro virtuální bytosti použitý v IVE, diskutujeme jeho předpoklady z hlediska psychologie a předkládáme jeho možnosti a omezení.
Jan Burian
Perspektivy mozkové stimulace
Katedra logiky, Filozofická fakulta UK, Praha
Perspektivy mozkové stimulace Mozková stimulace zahrnuje škálu různých prostředků pro přímé ovlivňování oblastí v mozku elektrickýcm proudem (invazivní metody, implantace elektrod) či magnetickým polem (neinvazivní metody jako např. transkraniální magnetická stimulace, TMS). První část příspěvku je věnována krátkému úvodu do anatomické a neurofyziologické problematiky související s mozkovou stimulací.Hlavním tématem příspěvku je analýza historického vývoje a současného stavu mozkové stimulace a následná predikce možného využití a zneužití této technologie. Mozková stimulace se rozvíjela od první poloviny 20. století jako experimentální prostředek pro zkoumání lokalizovaných mozkových center řídících různé kognitivní a behaviorální procesy. Vcelku brzy se objevily pokusy použít mozkovou stimulaci i k léčbě pacientů s epilepsií, schizofrenií a depresí. Vznikla tak alternativa k farmakoterapii a chirurgickým zásahům do mozku. Neinvazivní techniky jako TMS se začaly rozvíjet od 70. let. V současnosti se mozková stimulace používá jako terapie v psychiatrii i jako experimentální nástroj. V budoucnosti by však mohla být využita i k rozvoji kognitivních schopností či ovlivňování prožívání zdravých lidí. Kontroverzní využití s obrovským potenciálním trhem se rýsuje zejména ve vojenském a zábavním průmyslu.
Andrej Démuth
Ako vyzerá farebný svet iných bytostí?
Katedra filozofie, Filozofická fakulta Trnavskej univerzity Trnava
Autor predkladanej štúdie sa pokúša problematizovať možnosť preniknutia do mentálneho sveta iných entít prostredníctvom tematizovania problematiky vnímania farieb. Na základe štúdiií Ewana Thompsona, Roberta Pollacka a iných poukazuje na vplyv evolučne nadobudnutých determinánt vizuálneho vnímania a nesúmerateľnosť fenoménov konštituovaných odlišnými kognitívnymi aparátmi. Kľúčovým bodom predkladaných úvah sa pritom javí otázka objektivizovateľnosti subjektívnej skúsenosti a jej komunikovateľnosti pri popise farebných svetov charakteristických neidentickými dimenzionalitami (achromatopsia, monochromatickosť, dichromatickosť až pentachromatickosť).
Slávka Démuthová
Biologické determinanty interpohlavných rozdielov v kognitívnych funkciách
Katedra psychológie, Filozofická fakulta UCM, Trnava
Množstvo výskumov potvrdzuje fakt, že existuje viacero rozdielov vo fungovaní kognitívnych funkcií muža a ženy. Vo všeobecnosti sú výsledkom spolupôsobenia prostredia, genetiky a seba-formujúcich vplyvov jedinca. Napriek tomu, že posledné z dvoch uvedených sú pre človeka podstatné, existujú nepopierateľné fakty poukazujúce na biologicky podmienené rozdiely v kognitívnych funkciách pohlaví. V kritickom období intrauterínneho vývinu dochádza k ireverzibilným zmenám spôsobujúcim pohlavne dimorfickú štruktúru a fungovanie mozgu, ako i odlišné hormonálne fungovanie počas života jedinca. Práca poukazuje práve na súvislosti týchto vplyvov na formovanie interpohlavných rozdielov v kognitívnych funkciách, akými sú vnímanie, pamäť, pozornosť, myslenie...
Mojmír Dočekal
Proč není Chomsky funkcionalista
Ústav jazykovědy, Filosofická fakulta MU, Brno
Jedním ze zakládajících článků kognitivní vědy je bezpochyby Chomského recenze Skinnerovy knihy Verbální chování. Chomsky je také bezesporu jednou z nejdůležitějších postav kognitivního obratu ve filozofii mysli. Jeho formální popis jazyk vedl ve filozofii mysli k funkcionálismu. Chomsky sám přesto explicitní funkcionalismus zpochybňuje (viz poslední sborník jeho prací -- New Horizons in the Study of Language and Mind). Ve svém referátu bych se chtěl věnovat tomu, zda je jeho debata s funkcionalisty jako je W. G. Lycan nebo S. Shoemaker alespoň částečně rozhodnutelná na základě lingvistických dat nebo zda jde o čistě filozofický spor, v němž jakákoliv empirická data nejsou důležitá.
Miloš Dokulil
Mysl autentická, anebo "jen" neurálně odvozená (a epifenomenalistická)?
Katedra informačních technologií, Fakulta informatiky MU, Brno
Co je "mysl"? Vágnost výraziva souvisícího se vším, co většina lidí vnámá jako "duševno" (ne-li "spiritualitu"). Od časů probuzeného lidství promítnutá představa, že v člověku jsou skryty DVĚ "substance" (klasicky pak v Descartesovi). Psychologie jako mimovědecká disciplina jak u Comtea, tak v behaviorismu. Co naznačuje proťaté corpus callosum? Funkcionalismus, kognitivismus. Popper. Searle. Penrose (tubuly, kvantová mechanika). Memetika? Sociobiologie? Jak interpretovat Libetovy výsledky? Kolbiště je také na poli možného přírodního "determinismu" nebo "klasického" intederminismu (nově spolehnuvšího na kvantovou fyziku)? (Neměli bychom také zapomenout na "duši".) Jsme pod diktátem neurofyziologie? (Co na to všechno vývojová biologie a psychologie?)
Miroslav Filip
Modelování individuálních a neverbálně strukturovaných reprezentací na základě teorie osobních
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Příspěvek je polemikou s tezí o nemožnosti existence privátní zkušenosti, kterou vyznávají někteří autoři hlásící se k tradici postanalytické filozofie a k sociálnímu konstrukcionizmu. Z perspektivy psychologie osobních konstruktů G. A. Kellyho ukazuje, že má smysl uvažovat o vrstvách zkušenosti, které nejsou jazykově kotvené a které jsou vysoce individuální. Kromě teoretických argumentů referuje i o empirické studii s Testem sémantického výběru, jehož položky jsou neverbální povahy. Nenáhodnou strukturovanost dat tohoto testu vysvětluje působením individuálních a neverbálně kotvených reprezentací s dichotomickou strukturou osobních konstruktů.
Marek Franěk
Dochází ke změnám kognitivních procesů v souvislostmi se změnami akustického prostředí?
Katedra ekonomie a managementu, Fakulta informatiky a managementu UHK, Hradec Králové
V průběhu technické revoluce dochází postupně ke změnám akustického prostředí. Nejprve se objevující hlučné stroje, později se k hlukovému zatížení spojenému se strojovou výrobou přidává ještě dopravní hluk. Postupně se rovněž zvyšuje hladina komunitního hluku spojeného se zábavou, rovněž dochází k nadužívání hudby. Zdravotní důsledky hlukového zatížení jsou obecně známé. Existují však rovněž hypotézy, podle kterých výrazná změna akustického prostředí, ke které došlo zejména v posledních desetiletích, může mít určité dopady projevující se rovněž v oblasti kognitivních procesů. Tak např. Kaplan a Kaplan (1989) se ve své teorii regenerace pozornosti zabývají dopadem života v současném městském prostředí na pozornostní kapacitu. Další teorie M. Riess-Jones (2004) vztahuje změny akustického prostředí ke změně periodicity pozornostního rytmu. Předpokládá se rovněž, že hlukové zatížení může vést k potřebě stále silnější stimulace, např. hlučnou hudbou. Autor ve svém referátu uvede některé teoretické přístupy k tomuto problému a rovněž představí výsledky svého výzkumu souvislostí spojených s citlivostí na hluk.
Milan Géci
Kategoriálne zovšeobecnenie základných farieb ako zložka intelektového vývinu
Ústav experimentálnej psychológie SAV, Bratislava
Vychádzajúc zo skutočnosti, že až spolu s osvojením si reči môže vnímanie farieb nadobudnúť uvedomelý a kategoriálny charakter sa v našej práci zameriavame na empirický výskum genézy pojmov základných farieb a na vplyv rôzneho stupňa osvojenia si názvov farieb a ich odtieňov na ich názorné a kategoriálne zovšeobecnenie u 2 až 6 ročných detí. V práci tiež zohľadňujeme úroveň rečového vývinu a úroveň kogitívnych schopností u detí. Klúčové slová: základné farby, názorné zovšeobecnenie, kategoriálne zovšeobecnenie, rečový vývin, kognitívne schopnosti,
Ivan M. Havel
Centrum pro teoretická studia, Praha
Prožívání a reflexe epizodických situací
Lidský život je složen z množství epizodických situací, které subjektivně prožíváme jako smysluplné, hodny zapamatování nebo vyprávění. Každá taková situace má určitou časoprostorovou extenzi, narativní obsah, horizont a různé typy vazeb k ostatním situacím. Epizodické situace můžeme nejen prožívat, ale i „předfilosoficky“ reflektovat a rozlišovat v nich různé modality prožívání (čas, prostor, scéna, zápletka, kauzalita, vlastní tělo, subjektivita a intersubjektivita). Přednáška se zaměří na vztah mezi subjektivně a objektivně orientovanou reflexí jednotlivých modalit včetně jejich hraničních případů a vzájemných vazeb.
Daniel Heller
Chytré heuristiky a co dál?
Psychologický ústav AV ČR, Praha
Žijeme ve světě omezených možností. Jsme omezení v prostoru i v čase, naše znalosti jsou omezené, řešíme problémy a rozhodujeme se v časové tísni, v situacích, kdy nemáme k dispozici dostatek relevantních informací a navíc je často nedokážeme využít. Promýšlení a zvažování následků našeho rozhodování a jednání se zdá být "luxusem". Přesto v přírodě i ve společnosti přežíváme. Z tohoto pohledu vycházeli Gerd Gigerenzer, Peter M. Todd a členové výzkumné skupiny ABC, když v roce 1999 publikovali knihu Simple Heuristics That Make Us Smart. Heuristiky chápou jako jednoduchá pravidla, která nám umožňují efektivní rozhodování při využívání omezených mentálních zdrojů. Srovnávali jednoduché heuristiky se složitějšími algoritmy a ukázali, jak simplicita souvisí s robustností. Autor přehlíží relevantní poznatky, které psychologie v tomto směru shromáždila během sedmi let od vydání této významné knihy.
Vladimír Chrz
Žánry jako intencionální modely
Psychologický ústav AV ČR, Praha
Člověk je bytostí žijící v zásobárně kulturních významů, nástrojů, praktik, produktů či artefaktů. Na lidskou mysl je proto třeba pohlížet jako na mysl kulturně ztvárněnou, existující skrze určité „druhy děl“. Jeden ze způsobů, jak uchopit mysl v kontextu kultury, představuje pojem žánr. Příspěvek postupuje k vymezení pojmu žánru prostřednictvím příkladů ze tří oblastí, jimiž jsou: a) nemoc a zdraví, b) film, c) škola a vzdělávání. Žánry jakožto modely kulturně ztvárněné intencionality jsou postupně uchopeny na několika úrovních. V rámci „monadického modelu“ lze žánry chápat jako druhy ztvárnění zkušenosti. Zde spočívá intencionalita v záměrnosti či v zaměřenosti (narativně strukturované) zkušenosti, kterou je možné popisovat prostřednictvím intencionálních stavů jedince. V rámci „modelu transmise“ lze žánry vymezit jako typy komunikačních interakcí. Zde je intencionalita dána funkcí či účelem příslušné interakce jakožto odpovědi na určitý typ situace. V rámci „modelu sdílených nástrojů“ je žánry možné uchopit jako nástroje zprostředkovávající různé oblasti lidské aktivity. Zde je intencionalita dána objektem či motivem příslušného „systému činnosti“. Žánr je ukázán jako pojem, který umožňuje chápat intencionalitu v jejím rozměru individuálním, interakčním i socio-kulturním.
Vladimír Janák
Alternativní prostředky výkladu kognice
Budou vyloženy čtyři výkladové principy elementární kognice , stručně ( a ) metafora telefonní ústředny, ( b ) metafora sémantického procesoru , ( c ) metafora počítače a ( e ) princip SCIKA,stručně řečeno, princip cílového projektování.
Norbert Kopčo
Marek Podolínsky
Laboratórium vnímania a kognície, Katedra kybernetiky a UI, TU Košice
Schopnosť človeka sústrediť sa na jeden sluchový podnet a potlačiť z vedomého spracovania ostatné, rušivé podnety je nevyhnutná pre účinnú rečovú komunikáciu v zložitých prostrediach. Porozumenie mozgovým procesom, ktoré túto schopnosť sprostredkujú, je však v súčasnosti len čiastočné. Táto práca prezentuje behaviorálne experimenty, ktorých cieľom bolo určiť ako pozornosť pomáha pri detekcii a identifikácii šumom maskovaných tonálnych podnetov v závislosti na ich priestorovej konfigurácii. Výsledky ukazujú, že priestorová pozornosť pomáha aj pri týchto veľmi jednoduchých úlohách, aj keď len za určitých špecifických podmienok. Preto je možné očakávať výraznejší vplyv pozornosti v zložitejších situáciách, napr. keď je cieľom porozumieť jednému z viacerých súbežne hovoriacich ľudí.
Jana Kordačová
Racionálno a iracionálno v prežívaní životnej spokojnosti.
Ústav experimentálnej psychológie SAV, Bratislava
Príspevok sa zaoberá otázkou štýlu myslenia a jeho dopadu na prežívanie životnej pohody a šťastia. Opiera sa o kognitívnu teóriu porúch emotivity a správania, známu ako racionálno-emočná behaviorálna teória (A. Elllis), kde základnou hypotézou je hypotéza o kognitívnom sprostredkovaní (mediation) emočných problémov a dysfunkcií. Pozornosť sa sústreďuje predovšetkým na hodnotiace kognície typu postojov a presvedčení, ktoré sú nerealistické, absolutizujúce a bránia dosahovaniu cieľov - tzv. iracionálne presvedčenia. Uvádzajú sa aj kritériá racionálneho myslenia a správania, kde racionalita sa považuje za základ adaptívneho fungovania. Ako protiváha nezdravého a iracionálne absolutizujúceho spôsobu myslenia sa ponúka životná filozofia relativizmu, ktorá je typická pre psychické zdravie a charakterizuje vyrovnaného, spokojného a šťastného ľudského jedinca.
Anna Kotrčová
Přisuzování osobnostních rysů na základě vzhledu obličeje
Katedra filosofie a dějin přírodních věd, Přírodovědecká fakulta UK, Praha
Jitka Hanušová
Katedra parazitologie, Přírodovědecká fakulta UK, Praha
Věra Pivoňková
Katedra obecné antropologie, Fakulta humanitních studií UK, Praha
Jaroslav Flegr
Katedra parazitologie, Přírodovědecká fakulta UK, Praha
Jan Havlíček
Katedra obecné antrolopogie, Fakulta humanitních studií UK, Praha
Přisuzování vlastností podle obličejových znaků je každodenním jevem. Z velké části jsou takové atribuce “haló efektem”, zdá se však, že mají „pravdivé jádro“. V publikovaných studiích byli hodnotitelé podle obličejové fotografie schopni správně přisuzovat Eysenckův psychoticismus a „Big Five“ faktory extraverzi a přívětivost. Jako vodítko by mohla sloužit atraktivita, která souvisí jak s pozitivními atribucemi vlastností, tak s pozitivními skóry mnoha osobnostních rysů. Podobně by tomu mohlo být u maskulinních znaků, které zřejmě díky společné hormonální determinaci korelují s některými „maskulinními“ osobnostními rysy. Naší studie se zúčastnilo nejprve 138 studentek a 80 studentů PřF UK, kteří vyplnili Cattellův Dotazník 16PF a byla jim pořízena standardní obličejová fotografie s neutrálním výrazem. Fotografie byly se zakrytou vlasovou částí prezentovány 122 studentkám a 73 studentům FHS UK, kteří hodnotili jeden z pěti vybraných cattellovských primárních faktorů (vřelost, emoční stabilita, dominance, svědomitost a sociální smělost), atraktivitu nebo maskulinitu. Mimo to byl pomocí antroposkopické analýzy spočítán index maskulinity pro každý portrét. Správně byla přisuzována sociální smělost (r=0,18, p<0,05) a hodnocení vřelosti, emoční stability a sociální smělosti korelovalo s cattellovským faktorem druhého řádu, extraverzí (vřelost: r=0,18, p<0,05; emoční stabilita: r=0,20, p<0,01; smělost: r=0,20, p<0,01). Přisuzování vlastností bylo silně ovlivněno atraktivitou hodnoceného jedince, ale zmíněné korelace zůstaly signifikantní i po statistické kontrole atraktivity. Maskulinita měřená antroposkopicky korelovala s přisuzovanou sociální smělosti mužů (r=0,33, p<0,01), stejný vztah však nebyl nalezen s tímž faktorem měřeným dotazníkem. Výsledky poskytují první doklady skutečnosti, že i méně robustní faktory, jako jsou Cattellovy „pramenné rysy“, mohou být do určité míry správně přisuzovány na základě pouhé obličejové fotografie.
František Koukolík
Amnézie II. Systémové korelace
Oddělení patologie, Fakultní Thomayerova nemocnice, Praha
Sdělení pojednává o amnézii z hlediska funkčních systémů paměti: strukturální a funkční korelace, běžné příčiny poruch se zaměřením na hipokampální formaci při ischémii a Alzheimerově nemoci.
Jan Kremláček
Co prozradily optické iluze o našem zrakovém vnímání
Ústav patologické fyziologie, Lékařská fakulta v Hradci Králové UK, Hradec Králové
Porozumění zrakovému vnímání nám umožňuje odpovědět na mnohé otázky vědomí. Jedním z prostředků, jak zrakové vnímání zkoumat, jsou zrakové iluze. O zrakové iluzi mluvíme tehdy, pokud při interpretaci fyzikálního podnětu naše zrakové vědomí činí chybu a vytvoří mylnou interpretaci skutečnosti. Z analýzy této chyby můžeme usuzovat na podstatu zrakového zpracování. Vnímání jasu představuje relativně úzkou oblast v procesu vidění. Už v druhé polovině 18. stol. byly činěny systematické pokusy v hledání závislosti mezi fyzikální intenzitou a počitkem jasu (Bouguer P. Traité d’optique sur la gradation de la lumi&#232;re, 1760), které v 19. stol. vyústily k formulaci Weber-Fechnerova zákona. V zápětí byl zákon kritizován například pro chybějící popis vlivu kontextu prostředí na jasový vjem. Tento vliv, demonstrovaný iluzí „simultánního kontrastu“, může být vysvětlen fyziologickými vlastnostmi recepčních polí zrakového systému. Existuje však množství dalších iluzí, pro jejichž vysvětlení je třeba vzít do úvahy i vlastnosti pozorovaných objektů a jejich osvětlení (Arend L. In Gilchrist: Lightness, Brightness and transparency, 159-213, 1994). Z podstaty takto pojatého vysvětlení vyplývá, že počitek jasu je odvozen z vlastností sledovaného objektu. Zraková iluze je pak průkazem, že vlastní počitek, jako nižší úroveň vjemu, není našemu zrakovému vědomí explicitně přístupný. Tuto teorii rozkladu zrakové scény na objekty a jejich pozorování skrze transparentní prostředí (atmosféru) potvrdila také nedávno publikovaná, velmi sugestivní iluze (Anderson B & Winawer J. Nature, 434, 79-83, 2005).
Petr Kulišťák
Restituce kognice: problém stále řešený
Neurologická klinika IPVZ, Fakultní Thomayerova nemocnice, Praha
Následkem moderního způsobu života přibývá jedinců s poraněním mozku a současně se díky rychlému vývoji medicínské techniky zvyšují počty pacientů, kteří přežívají po jiných onemocněních mozku (např. cévních mozkových příhodách, novotvarech, infekčních chorobách, onemocněních v důsledku abúzu návykových látek atd.). Všichni jsou vráceni do života, který pro ně však obvykle již není tím, jaký jej měli před postižením CNS. Bohužel, možnosti našeho, ale i jiných zdravotnických systémů nemohou dosud nabídnout optimální podmínky pro restituci, reedukaci a rehabilitaci v postakutním stádiu. Postižení kognitivních funkcí je na jedné straně pro člověka velmi limitujícím faktorem, na straně druhé však není vidět "na první pohled", což je jeden ze základních faktorů, proč postižení jedinci nejsou pro rehabilitaci v této oblasti motivováni. V příspěvku chceme podat krátký přehled stávajících možnosti především v oblasti restituce kognice. Zamyslet se nad výchozími principy, teoriemi a hypotetickými úvahami o "obnovitelnosti" či "nahraditelnosti" jednotlivých kognitivních funkcí. S ohledem na velký rozsah tohoto tématu vybíráme jen některé "nejproblematičtější"; oblasti kognice, jakou je např. exekutivní funkce frontálního laloku mozku, i když je na první pohled zřejmé, že všechny kognitivní funkce se v našem mozku prolínají a díky tomu nelze žádnou z nich považovat za vice přístupnou restitučním snahám. Samozřejmě, že jedním ze základních problémů s významem i pro oblast hypotetického “návratu” některé z poškozených kognitivních funkcí, je absence validní globální teorie funkčnosti mozku. V posledních letech sice dochází s rozvojem mikročipových a obdobných technologií k rozsáhlejší nabídce protetických pomůcek i pro oblast funkcí kognitivních, ale jejich masové šíření je jen futurologických vizí.
Vladimir Kvasnička
Kognitívna veda, umelá inteligencia a teória ohraničenej racionality
Ústav aplikovanej informatiky, Fakulta informatiky a informačných technologií STU, Bratislava
V práci je prezentovaný pohľad kognitívnej vedy a umelej inteligencie na problém ohraničenej racionality. Termín „ohraničenej racionality“ bol zavedený Herbertom Simonom v r. 1957 v knihe „Models of Men“ (Simon, 1957), kde bol použitý ako vyjadrenie našich ohraničených možností riešiť zložité problémy a spracovať informáciu. Kognitívni psychológovia Daniel Kahneman (získal Nobelovu cenu za ekonómiu v r. 2002) a Amos Tversky použili tento prístup (Kahneman et al. 2000; Kahneman et al. 1982) ako model pre štúdium správania sa racionálnych ekonomických agentov. Hlavná idea tohto modelu spočíva v tom, že pri riešení zložitých problémov v reálnom čase, používame jednoduché heuristiky, ktoré v mnohých prípadoch sú v kontradikcii so zákonmi štatistiky, teórie pravdepodobnosti a pod.
Petr Květon
Adaptivní testování: efektivnější způsob měření?
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Martin Jelínek
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Dalibor Vobořil
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Oproti klasicky pojatému psychologickému testu, ideou adaptivního testování je zadávat testované osobě k řešení pouze takové položky, které umožňují ideálně posoudit úroveň měřené schopnosti testované osoby. Praktickým důsledkem tohoto přístupu je efektivnější procedura testování ve srovnání s konvenčními testy s pevně stanoveným počtem a pořadím položek, neboť položky s minimální informační hodnotou pro danou osobu nejsou vůbec administrovány. Cílem tohoto příspěvku je posoudit efektivitu adaptivního přístupu v oblasti testů kognitivních schopností.
Jana Langrová
Vliv věku na hlavní komponentu (P300) zrakových kognitivních potenciálů
Ústav patologické fyziologie, Lékařská fakulta v Hradci Králové UK, Hradec Králové
Miroslav Kuba
Ústav patologické fyziologie, Lékařská fakulta v Hradci Králové UK, Hradec Králové
Jan Kremláček
Ústav patologické fyziologie, Lékařská fakulta v Hradci Králové UK, Hradec Králové
Zuzana Kubová
Ústav patologické fyziologie, Lékařská fakulta v Hradci Králové UK, Hradec Králové
Úvod: V rámci orientace na zrakovou modalitu evokovaných potenciálů se naše laboratoř zabývá také kognitivními potenciály (event related potentials - ERP), které lze diagnosticky využít k hodnocení funkce vyšších korových center. Parametry (latence, amplituda) vlny P300 - hlavní komponenty ERP - mohou být ovlivněny celou řadou biologických faktorů. V této práci jsme se snažili ověřit vliv věku a pohlaví na vlnu P300. Metodika: Do studie bylo zařazeno 119 zdravých osob (72 žen, 47mužů) ve věku 6-83 let, s normální zrakovou ostrostí (v případě potřeby korigovanou brýlemi). Vlna P300 byla zaznamenána jako odpověď na zřídka (30%) presentované arabské číslice (náhodně generované v intervalu 1-9), zatímco častý (70%) podnět představovalo písmeno ‘X‘. Vyšetřovaná osoba byla instruována, aby v duchu sčítala náhodně se objevující číslice (s kontrolou výsledku po ukončení série podnětů). Výsledky: Pomocí nepárového t-testu nebyl zjištěn rozdíl mezi muži a ženami, a proto bylo další statistické zpracování prováděno pro obě pohlaví společně. Byla nalezena velmi významná pozitivní korelace mezi věkem a latencí hlavního vrcholu P300 (r = 0,76; p < 0,001). Pro amplitudu tohoto vrcholu byla zjištěna korelace negativní, kdy s věkem došlo k redukci amplitud (r = -0,51; p < 0,001). Závěr: Věk vyšetřované osoby má výrazný vliv na charakter odpovědi (latence, amplituda) zrakových ERP. Proto je třeba pro diagnostické použití mít k správné interpretaci získaných výsledků věkově závislé normy. Zjištěná závislost parametrů kognitivních potenciálů na věku může být využita pro hodnocení biologického stárnutí CNS.
Jiří Lukavský
Asociační experiment - fyziologické reakce a významové podobnosti
Psychologický ústav AV ČR, Praha
Příspěvek se zabývá sledováním fyziologických reakcí při slovním asociačním testu. Posluchači budou seznámeni s výsledky pilotního experimentu (N=12), při kterém byly sledovány asociační odpovědi, tělesné reakce (změny kožního odporu, rozšíření pupily) a sémantické hodnocení podnětů pomocí testu sémantického výběru. Výsledky nám umožňují vizualizovat na úrovni jednotlivých osob jejich sémantické mapy spolu s příslušnými intenzitami emocionálních reakcí.
Dominik Lukeš
Izomorfie jako heuristicko-filozofický problém
University of East Anglia
Jedním z největších problémů, se kterými se potýkají dnešní kognitivní vědy (od lingvistiky, psychologie až po umělou inteligenci), je spolehlivost studia výstupů lidského kognitivního systému. Základním a zřídka reflektovaným předpokladem je zde totiž jistá dávka izomorfie mezi strukturami, které lze objevit ve výstupním signálu (např. v jazyce) a pomyslným strojem sídlícím kdesi „uvnitř“, jehož cílem je tyto struktury generovat (jak upozornil již Lamb, 1999). Tento problém zdědily kognitivní vědy od filozofie, jejíž epistomologická přemítání jsou již po staletí převážně na tomto předpokladu postavena. Karteziánské kořeny Chomského hloubkových struktur jsou dobře známé a v poslední době narůstající obliba kantovských ideí mezi kognitivně nakloněnými filozofy má podobné kořeny. Oba tyto myšlenkové proudy však spoléhají na předpoklad základní izomorfie mezi strukturami v našem „myšlenkovém stroji“ a strukturami v našem myšlení a jazyce. Kant se tyto struktury pokusil omezit jen na nezbytné minimum jakéhosi ‚logického‘ základu sine qua non, ale v posledku se izomorfii nevyhnul. Tento příspěvek si klade za cíl vysledovat celou řadu známých kognitivních a lingvistických problémů (i těch zdánlivě vyřešených), kterým by mohlo prospět zpochybnění předpokladu izomorfie. Patří mezi ně způsob měření v kognitivní psychologii, ‚eye tracking‘ nebo měření ‚response time‘ nám sice poskytují velice přesná data, ale jejich interpretace zcela spočívá na předpokladu alespoň minimální lineární izomorfie mezi systémem a jeho výstupem. Jejich hodnota pro zkoumání jevů jako jsou metafory nebo mentálních prostory (Lakoff, Fauconnier, apod.) je tak velice omezená. Stejně tak lze zpochybněním izomorfie vrhnout nové světlo na sto let staré jazykovědné dilema systému a procesu (langue/parole, competence/performance) a mnohé další. Alternativy můžeme hledat v neuronových nebo fraktálních analogiích, ale na začátku stojí reflexe problému.
Davit Lupták
Gödel, Kuhlenbeck a večná honba za podstatou inteligencie
Ústav experimentálnej psychológie SAV
Inteligenciu, jej praktický a teoretický výskum možno považovať za jednu z ústredných tém kognitívne orientovaného bádania. Pritom, ak sa obzrieme späť na vyše 100 rokov inteznívneho skúmania tohto pojmu, nemôžeme sa ubrániť dojmu, že celá táto obrovská oblasť vykazuje stále markantnejšiu neucelenosť, roztrieštenosť, fragmentáciu – obrazne povedané dostali sme sa do situácie, kedy „kvôli stromom nevidíme les“. Dôvodov pre tento stav je niekoľko, my sa však budeme sústrediť na istý „meta-dôvod“, ležiaci na prvopočiatku pátrania po podstate inteligencie. Z dôvodov, ktoré v inej, avšak nie irelevantnej oblasti sformuloval brnenský rodák Kurt Gödel a ktoré do oblasti kognitívneho výskumu vniesol H.Kuhlenbeck, vyzerá výskum inteligencie ako ouroboros – had požierajúci svoj vlastný chvost. Principiálna obmedzenosť celej oblasti výskumu inteligencie sa stáva zjavná.
Petr Macek
Styly sebedefinování: sociálně kognitivní přístup k identitě
Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií MU, Brno
Styly sebedefinování jsou konstruktem, který uvedl M. Berzonsky (1989; 1990). V návaznosti na teorii osobnostních konstruktů (Kelly, 1955), self-teorii (Epstein, 1973) a teorii statusů identity(Marcia, 1975) rozvíjí procesuální přístup k identitě. Identita je pojata proces sebe-definování či sebe-konstruování, jsou rozlišeny tři styly: informační, normativní a difusní. Informačním styl sebedefinování (identity) vyjadřuje aktivní sebepoznávání, záměrné vyhledávání nových seberelevantních informací. Pro normativním styl sebedefinování je typická „reaktivní“ konstrukce sebe sama podle reakcí druhých a hodnocení vzhledem k společenským normám. Vyhýbavý/difúzní styl sebedefinování vyjadřuje nezájem až nechuť jasně vymezit sebe sama. Příspěvek informuje o našich výzkumech stylů identity. Ukazuje se, že strategie sebedefinování jsou stabilní interindividuálně diferencující proměnné, s řadou korelátů k dalším kognitivním, sociálním a osobnostním konstruktům.
Radoslav Matěj
Amnézie III. Molekulárně biologické korelace
Oddělení patologie, Fakultní Thomayerova nemocnice, Praha
Jedním z velmi raných příznaků Alzheimerovy nemoci a dalších demencí je porucha recentní epizodické paměti, tedy forma amnézie. Na tomto modelu probereme soudobou představu o molekulárně biologické povaze a patofysiologických procesech ve vztahu k postižení zejména hipokampální formace.
Nella Mlsová
Vybrané italské motivy v textech českých autorů
Katedra českého jazyka a literatury, Pedagogická fakulta UHK, Hradec Králové
Karel Mls
Katedra informačních technologií, Fakulta informatiky a managementu UHK, Hradec Králové
Vybrané italské motivy v textech českých autorů (Konstanty a proměnné zobrazovaného tematického okruhu jako projev a důsledek poznání) Nella Mlsová Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové Karel Mls Fakulta informatiky a managementu, Univerzita Hradec Králové Cílem příspěvku je ukázat na vybraných textech, zobrazujících konkrétní tematický okruh (Benátky jako jeden z prvků „italské cesty“), konstanty a proměnné, které se v různých časových obdobích projevují ve vymezeném tématu (vznik a utváření stereotypů, jejich proměňování a střídání, představy, mýty a „skutečnost“). Časové hledisko akcentuje dobu vzniku jednotlivých děl a výběr textů se týká převážně české prózy 19. a 20. století (například M.Z. Polák, K.H. Mácha, J. Maria, J. Kroutvor). Textová analýza, jejímž prostřednictvím bude uvedená problematika pojednána, zároveň vytvoří podklad pro interpretaci možných faktorů, které ovlivnily prezentované způsoby zobrazení. Literatura: P. Burke: Variety kulturních dějin. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006 Cesty. Pojem – Metafora – Žánr. Studie z komparatistiky IV, Centrum komparatistiky FF UK, Praha 2004
Josef Moural
Searlova čínská místnost: dnešní stav
Centrum teoretických studií UK, Praha
Tzv. argument čínské místnosti (Searle 1980) je jedno z nejdiskutovanějších témat filosofie mysli a AI a přispěl k formulaci programu kognitivních věd. V pokračující diskusi se mezitím podařilo řadu dříve sporných otázek vyjasnit. Chtěl bych referovat o nejdůležitějších nových výsledcích v této oblasti, především na základě Preston, Bishop (2002) a Moural (2003).
Ivan Murín
Neverbálny prehovor - variabilita dekódovania.
Katedra obecné antropologie, Fakulta humanitních studií UK, Praha
Dekódovanie vizuálneho vnemu, hoci sa ho týkajú tie isté modely ako akéhokoľvek iného komunikačného kódu, zápasí s veľkou variabilitou významov. Hoci je to údel každého vysokosymbolického jazyka, od súčasného človeka, ktorý si zvyká na záplavu vizuálnych informácií, by sa mohla očakávať vyššia percepčná schopnosť vnímania správnych významov. Na experimentálnom príbehu zobrazenom prevažne vizuálne, autor prezentuje verbálne preinterpretovanie príbehu respondentami z rôzneho kultúrneho prostredia. Metódami kognitívnej antropológie a humánnej etológie sa snaží nájsť skupinové reprezentácie pre jednotlivé proxemické schémy, gestá, mimiku, taktilné správanie a kinezické modely, z ktorých je sujet príbehu zostavený. Výsledky experimentu napovedajú, že hoci ide o rôzne kultúrne i sociálne prostredia, niektoré neverbálne znaky skutočne stabilne nesú univerzálne významy. Kultúrne špecifické reprezentácie sa strácajú prevažne pod vplyvom komunikačných neverbálnych schém získaných z médií, čo dokazuje na modeloch neverbálnej komunikácie z komunity Rómov. Príklady „zrkadlenia“ schém z technických médií ilustrujú, že je to dnes prevažujúci princíp osvojovania znakov v symbolickej mimoverbálnej reči. Takto získané nové znaky či správanie nahrádzajú staršie schémy, v minulosti získavané predovšetkým generačnou transmisiou.
Iva Nebeská
Slova a svět za slovy
Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Filozofická fakulta UK, Praha
Ke komplexu problémů spojených se slovním významem přistupují lingvistické směry nestejně. Strukturní orientace dává přednost tomu, že pracuje s jazykem spíše jako s autonomním předmětem zkoumání; rozlišuje proto jazykové a nejazykové, lexikální význam a pojem. Důraz klade na denotativní (konceptuální) složku slovního významu. V pozadí zde zůstávají konotativní složky významu, v nichž je uložena především emocionální zkušenost, i vztah mezi lexikálním významem a pojmem. Kognitivní přístup k jazyku (zejména koncept jazykového obrazu světa) naopak akcentuje jak překrývání /splývání jazykového a nejazykového, lexikálního významu a pojmu, tak konotativní složky významu. Jazyk se tu chápe jako součást poznání, podílí se na tom, jaký obraz světa si jedinec, resp. jazykové společenství vytváří. Za důležitou se považuje každodenní zkušenost člověka s jazykem, zobecněná zkušenost je právě v jazyce uložena. V jazyce jsou také někdy doloženy zdroje pro pojmenování jevů nefyzických; např. ve zkušenosti hmatu jako jednoho ze smyslů je zdroj českých slov "pochopit", "přísahat", "obsažný", ve zkušenosti zraku zdroj slov "zřetel", "bezohlednost" aj. Mezi konkrétní předměty zkoumání české kognitivní lingvistiky patří vybrané fragmenty obrazu světa českých mluvčích. Uvedený přístup bude demonstrován na konkrétních příkladech.
Tereza Nekovářová
Abstraktní vizuální stimuli a prostorová kognice zvířat
Oddělení Neurofyziologie paměti, Fyziologický ústav AV ČR, Praha
Jan Nedvídek
Oddělení Neurofyziologie paměti, Fyziologický ústav AV ČR, Praha
Jan Bureš
Oddělení Neurofyziologie paměti, Fyziologický ústav AV ČR, Praha
Prostorová kognice je rozšířeným modelem pro výzkum kognitivních funkcí, paměti i učení obecně. V nově navrženém behaviorálním testu jsme zkoumali, zda jsou zvířata schopna orientace v reálném prostoru na základě abstraktní vizuální informace prezentované na počítačovém monitoru. Sledovali jsme, zda je rozdíl ve vnímání stimulu obsahujícího informaci o konfiguraci reálného prostoru a ve vnímání jednoduchího geometrického tvaru. Tento test jsme realizovali na potkanech (Rattus norvegicus) a na makacích (Macaca mulatta). Použili jsme modifikovaný Skinnerův box umístěný před počítačový monitor, na kterém byly prezentovány vizuální podněty. Zvířata měla odpovídat dotykem na přesně určené pozice na průhledné desce umístěné před monitorem. Vizuální podněty byly dvojího druhu: 1) „prostorové stimuli“ – tyto podněty reprezentovaly reálný prostor, kde zvíře odpovídalo a obsahovaly informace o konfiguraci jednotlivých „odpověďových míst“ a 2) „neprostorové stimuli“ – tyto podněty představovaly jednoduché geometrické tvary bez jakékoliv prostorové informace. Výsledky experimentu ukázaly, že zvířata jsou schopna orientace v reálném prostoru na základě abstraktní vizuální informace. Srovnání skupin používajících „prostorové“ a „neprostorové“ informace ukázalo, že tyto informace jsou vnímány odlišně. Potkani se dokázali orientovat podle „prostorové“ informace, ale „neprostorové“ geometrické tvary nedokázali asociovat s prostorovou odpovědí. Makaci se dokázali orientovat na základě obou typů informace, nicméně další testy ukázaly, že „prostorovou“ a „neprostorovou“ informaci vnímají odlišně. Tento behaviorální test může velmi přesně odlišit prostorovou kognici od jiných složek, což může sloužit pro další studie zkoumající vliv farmak nebo funkci různých mozkových struktur v jednotlivých složkách kognice.
Markéta Panoušková
Využití (tvorby) mentálních modelů ve výuce předmětu základy odborného stylu.
Ústav filosofie a společenských věd, Fakulta humanitních studií, Universita Hradec Králové
Při výuce předmětu základy odborného stylu na pedagogické fakultě se ukazuje, že mnozí studenti mají velké problémy s četbou odborného textu ze společenských věd a následně s tvorbou vlastního odborného textu. Autorka článku sledovala chyby, kterých se studenti při interpretaci textu a při tvorbě svých seminárních prací dopouštějí, a zkoumala jejich příčiny. Autorka se domnívá, že je velmi užitečné ukázat studentům, jak je možné studovaný text strukturovat a především jak a podle jakých pravidel jej zpracovat ve „svých zápiscích“, aby bylo snadnější se vyvarovat chyb v další odborné práci. Cílem výuky je pomoci studentovi, aby si vytvořil mentální modely, které bude moci později použít při zpracování odborných textů. Tyto mentální modely by měly obsahovat jak informace o správném postupu i o podstatě a předpokladech chybování při četbě, tak i informace o správném postupu a důvodech případného chybování při psaní. Především je však důležité, aby si student uvědomil souvislosti mezi těmito dvěma činnostmi. Autorka se v článku zabývá obsahem a strukturou zmíněných modelů a zkušenostmi nabytými při aplikaci těchto postupů ve výuce. Na první pohled jde o naprosto všední záležitost, o které není třeba mluvit. Samotnou autorku však překvapilo, jak nesamozřejmou může být spolehlivá, a tedy smysluplná, práce i s relativně jednoduchým odborným textem.
Markéta Panoušková
Význam kognitivní mapy města pro vznik a podržování identity člověka
Ústav filosofie a společenských věd, Fakulta humanitních studií, Universita Hradec Králové
Podmínkou zachování, případně vytvoření identity člověka je mimo jiné pocit pohody. Ten je podmiňován jak osobnostními proměnnými, tak i proměnnými prostředí, a to nejenom sociálního, ale i materiálního, a tedy i prostředí krajiny či města. Obeznámenost člověka se sociálně-psychologickým řádem obce má velký podíl na vzniku pocitu pohody, tedy na udržení identity jedince. Při poznávání souvislosti mezi jednotlivými místy a ději ve městě si ve své mysli vytváříme kognitivní mapu daného města. Tato kognitivní mapa však neobsahuje pouze informace o tom, které úseky města jsou příjemné a které nepříjemné, obsahuje i informace o jejich historii, možnosti využití atd. Vnitřní mentální reprezentace města se u různých lidí liší obsahem informací, jejich bohatostí, ostrostí a správností. Vytvoření dostatečně bohaté a pravdivé kognitivní mapy nám umožňuje pocit, že město nám není něčím cizím, že se v něm můžeme "zabydlet". Charakter této mapy tedy ovlivňuje naši identitu.
Marek Petrů
Percepce a svoboda. Proč vnímáme vědomě?
Katedra filosofie, Filosofická fakulta UP, Olomouc
Mozek vytváří vjemy ze střípků vzruchů dráždících neuroreceptory. To, co vnímáme, je více méně pravděpodobný "odhad" skutečnosti, jehož je naše nervová soustava schopna. Vjemy jsou obrazy vytvářené mozkem a tyto obrazy mohou být klamné, jak přesvědčivě dokazuje celá řada smyslových iluzí i rigorózních experimentů. Proč však organismus podstupuje toto riziko, proč vytváří jednoznačné stabilní vědomé obrazy, kterými interpretuje nejednoznačnou nestabilní realitu? Vždyť nervová soustava může vzruchy zpracovávat a cíleně na ně reagovat i nevědomě! V příspěvku, který bude zaměřen na zkoumání vztahů mezi vnímáním a rozhodováním, se autor pokusí ukázat, že kvália (jednoznačné a stabilní vědomé vjemy) vytváří mozek proto, že facilitují neautomatické volní jednání a jsou podmínkou možnosti svobodné vůle.
Marek Pícha
Argumentační mapa Čínského pokoje
Katedra filosofie, Filosofická fakulta MU, Brno
Searlův myšlenkový experiment Čínského pokoje je bezesporu jedním z nejdiskutovanějších filozofických příspěvků k psychofyzickému problému. Ve svém referátu nejprve představím základní schéma myšlenkového experimentu v podobě poloformálního argumentu, poté v podobě kvintetu vzájemně nekonzistentních propozic (aplikace Sorensenova schématu). Dále budu věnovat pozornost jednotlivým propozicím a ukáži, které z argumentů publikovaných během více než dvacetileté polemiky je možné pod danou propozici začlenit.
Jana Plichtová
Koncept kultúrnej evolúcie a jej kognitívne, emocionálne a sociálne predpoklady.
Kabinet výskumu sociálnej a biologickej komunikácie SAV, Bratislava
Osvietenecký koncept sociokultúrnej evolúcie, ktorý postuloval vývoj spoločnosti ako jednosmerný historický proces neustáleho pokroku v zmysle zlepšovania životných podmienok ako aj mravných a rozumových kvalít človeka, bol z mnohých dôvodov kritizovaný a nakoniec zavrhnutý. Je však potrebné postulovať mechanizmus kultúrnej evolúcie, ktorý selektoval vhodné kognitívne, sociálne a emocionálne schopnosti podstatne rýchlejším a efektívnejším spôsobom ako biologická evolúcia. Vysvetlenie ľudskej prirodzenosti len z perspektívy biologickej evolúcie totiž naráža na dva paradoxy. Prvý spočíva v tom, že hoci je človek tretím druhom šimpanza, s ktorým zdieľa 98,4% genetickej štruktúry, vykazuje odlišné správanie a schopnosti (symbolické myslenie a jazyk, zámerné a plánované konanie, kooperatívnu deľbu práce, tvorbu kultúrnych artefaktov, spoločenských inštitúcií). Tieto črty špecificky ľudského správania sa vyvinuli za nepomerne kratšiu dobu jeho fylogenézy, než akú vyžadujú zmeny na základe prirodzeného výberu. Druhý paradox spočíva v tom, že hoci poznanie človeka za posledných desať tisíc rokov exponenciálne rastie, kapacita ľudského mozgu zostáva rovnaká. Musia tu teda existovať isté kognitívne a sociálne predpoklady pre participáciu a kooperáciu pri získavaní poznatkov, pre ich akumuláciu a distribúciu. Aké oblasti psychologického výskumu môžu prispieť k riešeniu týchto paradoxov? Je to predovšetkým objasnenie špecifických kognitívnych, sociálnych a emocionálnych charakteristík ľudskej mysle, a to prostredníctvom sledovania a porovnávania vývinu ľudských a šimpanzích mláďat vychovávaných v ľudskej rodine, v prirodzenom prostredí a v zajatí. Tie umožnia odpovedať na otázku, aké predpoklady umožňujú ľudským mláďatám lepšie využívať možnosti kultúrneho učenia. Druhým zdrojom poznania je porovnávací výskum normálneho a patologického vývinu kognitívnych, sociálnych a emocionálnych kompetencií detí, ktorý umožňuje overiť, či pri zníženej schopnosti kultúrneho učenia chýbajú identifikované predpoklady.
Jan Procházka
Miroslav Kopeček
Kognitivní skrínink - nový test “Koskrín”
Psychiatrické centrum Praha
Autoři představují nový skríninkový test s pracovním názvem „Koskrín“ (kognitivní skrínink), který by měl sloužit k zachycení kognitivního deficitu a tak pomoci v sekundární prevenci mnoha onemocnění (kognitivní funkce jsou předpokladem normálního, aktivního života každého jedince). Test byl sestavován tak, aby byl proveditelný i u lůžka nemocného bez zvláštních pomůcek (jen s pomocí tužky a papíru, hodinek nebo stopek k měření času). V práci jsou popisována teoretická východiska a kroky vedoucí k sestavení baterie. Tu tvoří sedm úkolů jejichž zvládnutí včetně pokynů trvá průměrně cca 9 minut. Pilotní studie byla provedena na 33 pacientech. Byly vytvořeny prozatímní normy na vzorku 53 zdravých osob všech věkových kategorií průměrně středoškolského vzdělání. Parametry testu byly dále ověřovány ve srovnání se standardizovanými testy kognice na souboru 32 pacientů a 27 zdravých kontrol. Statistická analýza výsledků zjištěných Koskrínem a standardizovanými bateriemi poskytla tyto charakteristiky testu: validita vyjádřená korelací mezi Koskrínem a baterií standardizovaných testů r = 0,505 (významná korelace, hladina významnosti p = 0,01), senzitivita 86,7%, (± 17,2 % v int. spolehlivosti 95 %), specificita 66,7 % (± 15,4 % v int. spolehlivosti 95 %). Analýza vnitřní konsistence (Cronbachův koef. alfa = 0,65). Test splňuje předpoklady pro to být dobrým skríninkovým testem kognitivního deficitu. Součástí práce je testový manuál spolu se záznamovým archem.
Karel Pstružina
Lidské myšlení a jeho pohyb
Katedra filosofie, Vysoká škola ekonomická, Praha
Dostáváme k nutnosti uvažování o pohybu, prostoru a času, neboť jak se zdá pohyb, prostor a čas jsou nezbytnou, i když nikoli dostačující podmínkou konstitucí světa a mentálů. Naše domněnka je tedy taková (jak jsme již několikrát zdůraznili), že lidské myšlení je pohybem a sice takovým pohybem, že vždy s něčím operuje, tedy intencionálními obsahy mysli (se stimuly vytrženými ze jsoucen, s čísly, s pojmy, s představami, atd.). Lidské myšlení tedy hýbe s něčím, i když samo není ničím pohybováno. Lidské myšlení proto, že je jsoucnem mezi jsoucny, je určeno myšlením jako pohyb, tedy tak, že je pohybem samým. Proto nelze říci, že by lidské myšlení bylo něčím pohybováno.Čas a prostor nelze vnímat, i když jen v nich a skrze ně se dějí konstituce světa. Vjem času je posobnost projikcí lidského myšlení; a vjem prostoru je vedlesebnost konstitucí věcí. Jsou to i nutné předpoklady i pro konstituce mentálů a následných reakcí na mentály vyúsťujících v rozhodnutích, řešeních problémů a tvorbě novostí ve formě díla? Lidské myšlení tedy projikcemi vždy následně přináší nové a nové stimuly, z nichž posobě konstituuje věci a právě v této následnosti a posobnosti je rozmanitost konkrétní věci, neboť ta je spojena a sounáleží s dalšími věcmi.
Imrich Ruisel
Múdrosť v kontexte kritického myslenia
Ústav experimentálnej psychológie SAV, Bratislava
Model kritického myslenia i nadväzujúcej múdrosti ponúka veľké nádeje do budúcnosti. Možným veľkým katastrofám, ktoré podľa futurológov hrozia tretiemu miléniu, bude snáď možné zabrániť zvýšeným úsilím, ktoré presvedčí väčší počet ľudí, aby reálnejšie mysleli. Kritické myslenie sa sformovalo ako formálna disciplína s vlastnou obsahovou náplňou. S múdrosťou sa kritické myslenie snaží dosiahnuť, aby ľudia získavali a užívali informácie, nielen v prospech vybraných skupín, ale ľudstva ako celku.
Robert Rusina
Amnézie I. Behaviorální korelace
Neurologická klinika IPVZ, Fakultní Thomayerova nemocnice, Praha
Sdělení pojednává o amnézii coby poruše deklarativní paměti, jejích formách (prográdní, retrográdní) hloubce, vyšetřování a klinické analýze příčin, průběhu, vyústění a rehabilitace.
Ján Rybár
Optické ilúzie a inteligencia
Centrum kognitívnych vied, Katedra aplikovanej informatiky, Fakulta matematiky fyziky a informatiky UK, Bratislava
Optické ilúzie poukazujú na nedokonalosť a obmedzenia našej vizuality. Znie to paradoxne, ale sú produktom našej inteligencie a ich skúmanie prináša mnoho nových poznatkov o tom ako fungujú naše vizuálne zariadenia. O mnohých ilúziách môžeme povedať, že sú to banálne známe fenomény. Čo však nie je až také banálne je vysvetlenie a využívanie týchto fenoménov. A to je práve cieľom môjho príspevku.
Tomáš Řiháček
K povaze sluchové percepce
Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií MU, Brno
Sluch bývá co do důležitosti řazen mezi ostatními smysly až na druhé místo. Nelze však jednoznačně říci, že by byl svou povahou méně významný nebo primitivnější než zrak. Tento příspěvek se zabývá některými podobnostmi a rozdíly mezi sluchem a dvěma nejbližšími smysly, zrakem a hmatem. Začíná specifiky sluchu a zraku v oblasti povahy smyslových podnětů a biologické důležitosti vjemů těchto modalit, a pokračuje pak spekulativními, tradičně uváděnými vlastnostmi sluchu a zraku (resp. hmatu), které se dotýkají gnozeologie a vztahování se k prostředí. Ve světle antropologických studií se tyto charakteristiky ukazují jako kulturně podmíněné a podle některých autorů jsou spíše záležitostí kognitivního stylu než reálnými vlastnostmi jednotlivých smyslových modalit. Je přirozené, že smysly fungují ve vzájemné součinnosti. V současné době, zejm. v souvislosti s nástupem elektronických technologií, však dochází k rozštěpení smyslového prožitku, což může ovlivňovat způsob, jímž prožíváme svou existenci ve světě. Východiska pro další bádání nám může poskytnout Truaxův pojem elektroakustické komunity, McLuhanovy úvahy o návratu orální kultury nebo Schaferova schizofonie. Naše prožívání existence ve světě je bytostně spojeno se smyslovým „dotýkáním se“ světa a z tohoto hlediska je důležité porozumět poněkud opomíjené úloze sluchu, jeho biologickým a zejména sociálním významům, jejich proměnám a konsekvencím těchto proměn.
Martin Saic
Kognitivní styly - současný stav výzkumu
Katedra psychologie, Filosofická fakulta UK, Praha
Příspěvek referuje o stávající úrovni poznatků v oblasti kognitivních stylů, analyzuje trendy ve výzkumu za posledních třicet let a ukazuje potenciál a limity výzkumu vyplývající ze specifického charakteru předmětu výzkumu. Zvláštní pozornost je věnována problematice operacionalizace kognitivních stylů. Příspěvek navazuje na studii „Pojem kognitivní styl osobnosti“ M. Sedlákové z r. 1975, shrnující prvních dvacet let výzkumu kognitivních stylů
Lucie Saicová Římalová
„Naivní“ (folková) a vědecká psychologie z pohledu kognitivní lingvistiky
Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Filozofická fakulta UK, Praha
Příspěvek zkoumá konceptualizace vybraných psychických jevů a modelů (např. vybraných emocí, některých aspektů myšlení atp.) v češtině a srovnává je s jejich ztvárněním v základních psychologických teoriích. Soustřeďuje se zejména na to, jakou podobu obrazu analyzovaných jevů v myslích běžných mluvčích lze zkonstruovat z materiálu běžně užívaného jazyka. Sleduje také, co oba pohledy, tzv. naivní i vědecký, sdílejí, a klade si otázku, jak je vědecký přístup ovlivněn užitými metaforami, představovými schématy a laickým pojetím. Analýza navazuje na práce M. Sedlákové o folkové psychologii. Využívá metodologie tzv. jazykového obrazu světa a základních principů kognitivní lingvistiky, jako jsou teorie konceptuální metafory, představová schémata, kategorizace založená na prototypech a radiálních strukturách. Zatímco v zahraniční kognitivně orientované lingvistice bylo např. emocím věnováno již mnoho pozornosti (Kövecses, Wierzbicka aj.), v češtině je zatím z oblasti jazykového obrazu psychických jevů prozkoumáno pouze smyslové vnímání (Vaňková a kol.), hněv (Bednaříková), vybrané mentální predikáty (Nebeská) a některé části těla spojené s emocemi (srdce - Vaňková). Příspěvek se zaměřuje na témata v češtině dosud nezpracovaná.
Jana Spilková
Mentální mapy a lokalizační motivace zahraničních firem v ČR: využití konceptu mentálních map v ekonomické geografii
Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje, Přírodovědecká fakulta UK, Praha
Termín kognice a kognitivní mapa je používán mnoha přírodními a sociálními vědami, chápání těchto pojmů se však mezi jednotlivými obory liší. Úkolem příspěvku je představit problematiku kognitivních, neboli mentálních map z pohledu sociální geografie a především behaviorální geografie. Zde je mentální mapa grafickým vyjádřením představ člověka o geografickém prostoru, jeho kvalitě a uspořádání. Vytvoření takovéto mentální mapy předchází poznávací proces kognivitního mapování. Mentální mapa představuje individuální model světa, ve kterém žijeme nebo jeho částí. Můžeme ji chápat jako strukturu znalostí o prostředí na různé úrovni detailnosti a propojenosti. Mentální mapy mohou sloužit při obecném řešení prostorových problémů. Hrají roli v procesu rozhodování - např. jak cestovat, kam cestovat, jakou trasu vybrat, jaký dopravní prostředek apod. Velmi často slouží také ve výzkumu vzorců pohybu - migrace a mobility. Obvyklé jsou také při seznamování se s cizím prostředím. Velmi vhodnou pomůckou mohou být také při výzkumu lokalizačních rozhodnutí. Cílem tohoto příspěvku je tudíž také seznámit s výsledky empirického šetření environmentální percepce a mentálních map zahraničních investorů působících v České republice. Představena je celková mentální mapa dotazovaných zahraničních investorů. V následném šetření pomocí strukturovaných rozhovorů s vybranými zástupci zahraničních firem jsou pak sledovány i motivy pro konkrétní lokalizaci. Jako významné faktory při lokalizaci pobočky v ČR se totiž neprosazují jen čistě ekonomické důvody (výhodná geografická poloha, blízkost trhu, blízkost partnerů), ale především "měkčí" faktory jako například historická návaznost výroby (tradice), a hlavně pak bydliště a osobní preference českého partnera zahraničního podnikatele.
Aleš Stuchlík
Prostorové chování, neuropřenašeče a kognitivní mapy
Oddělení Neurofyziologie paměti, Fyziologický ústav AV ČR, Praha
Prostorová orientace je v předmětem intenzivního zájmu odborníků z oblastí experimentální psychologie, neurobiologie, farmakologie apod.. Prostorové chování zvířat je považováno za model vyšších nervových funkcí člověka, některými autory též za model lidské deklarativní paměti. Současné poznatky naznačují, že pro efektivní orientaci v prostoru zvířata používají vnitřní reprezentace, tzv. "kognitivní mapy", na jejichž tvorbě se podílí řada neuronálních okruhů a neuropřenašečových systémů. Přednáška ukáže nejdůležitější metodické přístupy používané ke studiu prostorové kognice, nastíní komplexitu nervových procesů podílejících se na tomto chování, a bude diskutováno zapojení jednotlivých přenačečových systémů ve fyziologii a patofyziologii prostorové orientace. Práce byla podpořena grantem GAČR 309/06/1231 a výzkumnými centry MMT 1M0517 and LC554.
Radovan Šikl
Vnímání plné předpokladů
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Michal Šimeček
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Lidské vnímání má omezenou přesnost, není věrným obrazem skutečnosti. Takové ovšem ani není jeho hlavní poslání. Tím je mnohem spíše poskytnutí relevantních, použitelných informací v co nejkratším čase a přesnost postačující k bezpečné interakci v prostředí. Podoba vjemu odráží u člověka – ostatně stejně jako u jiných živočichů – zvláštnosti stylu života, je optimalizovaná na požadavky situací, se kterými se dostáváme do každodenního kontaktu. Tomu je uzpůsobená stavba a činnost smyslového ústrojí a tomu odpovídá i množství zvnitřněných předpokladů (přednastavení, schémat), s nimiž přistupujeme k poznávání okolního světa. Tyto předpoklady se týkají obecných i specifických vlastností prostředí a jsou naším průvodcem a rádcem v procesu percepční interpretace, byť si jejich intervenci neuvědomujeme. Počínaje prostým aktem vyčlenění figury (předmětu zájmu) z nezajímavého pozadí přes četné způsoby segmentace podnětového pole až například k tvarovým charakteristikám lidské tváře volíme vždy z možných interpretací promítnuté podoby podnětu ty, které vyhovují (neprotiřečí) našemu „vidění“ světa, volíme relevantní, „výhodné“ interpretace. Zmíněná tendenčnost při intrepretaci proximálního podnětu ještě nutně nemusí vést k chybovosti vnímání, pouze vnímané obsahy činí osobně významnými. V referátu se pokusíme detailněji představit tuto trochu skrytou, přesto velmi vlivnou skupinu faktorů vstupujících do vnímání. Jejich působení budeme demonstrovat na příkladu vnímání architektonických děl.
Michal Šimeček
Vybrané otázky experimentálního výzkumu vnímání prostoru: deformace vizuálního prostoru, vztah mezi deskriptory prostoru, Achillova pata metodologie výzkumu
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Radovan Šikl
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Příspěvek shrnuje hlavní výsledky pětiletého výzkumného snažení autorů. Jedna linie výzkumu byla zaměřená na vztah dílčích deskriptorů definujících prostor při formování komplexního trojrozměrného vjemu; experimentálně byla testovaná součinnost velikosti a orientace podnětu při jeho percepčním zpracování. Další skupina výzkumů se věnovala srovnání geometrie vizuálního a fyzikálního prostoru, přičemž jejím hlavním zjištěním je postřeh anizotropie zakřivení vnímaného prostoru. Konečně jsme se pokusili poukázat na rizika používání metrických úloh při výzkumu zrakového vnímání prostoru, kdy se po pozorovateli v experimentu požaduje absolutní přesnost odpovědi (explicitní formát odpovědi). Prvním z řady argumentů proti takovému zadání je jeho odlehlost vzhledem ke všednodenní zkušenosti; přílišná náročnost spolu s interpretací výsledků neuzpůsobenou specifické úloze se pak podepisují na nízké ekologické validitě zjištění.
Jasňa Šlédrová
O cestách a o duši; podtitul: Pohled kognitivní lingvistiky a pedagogiky
Ústav českého jazyka a teorie komunikace, Filozofická fakulta UK, Praha
O cestách a o duši Pohled kognitivní lingvistiky a pedagogiky V příspěvku se prizmatem kognitivní lingvistiky a pedagogiky (zejména didaktiky mateřského jazyka) zamýšlíme nad pojmy "cesta" a "duše". Naším cílem je představit kognitivní lingvistiku a pedagogiku propojenou s filozofií výchovy jako komplementární přístupy. Chceme ukázat, jak kognitivně orientovaná lingvistika může být inspirativní pro dialogické pojetí výchovy (viz pojetí dialogu v různých filozofických etapách), které pak následně vede k rozvoji spontánní kreativity žáků / studentů. Pojmy "cesta" a "duše" jsme zvolili z toho důvodu, že v lakoffovsko-johnsonovských představových schématech mají zásadní význam. Tento poznatek doložíme konkrétními příklady.
Dalibor Špok
Analýza nesprávných odpovědí jako metoda výzkumu nevědomé percepce
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Tento příspěvek chce na konkrétním experimentu (percepce čísel) představit návrh inovativního přístupu k výzkumu percepce na hranici uvědomění – analýzu nesprávných odpovědí. Tato metoda obchází některé často kritizované úskalí jiných postupů (např. stanovení prahu vědomí), na druhou stranu hypoteticky posouvá zkoumaný percepční práh zpět směrem k jeho „objektivní“ (klasické), nikoli subjektivní (Cheesman a Merikle) definici. Výhodou větší hodnověrnosti ve smyslu odstranění nežádoucího uvědomění vjemu je menší citlivost této metody. Její výhody i omezení jsou v příspěvku zmíněny, stejně jako možné další aplikace.
Dalibor Špok
Buďme opatrní: K proměnám pojmu „vědomí“ v dějinách psychologie
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Kosmologické, ontologické nebo sociální kategorie každé kultury jsou svébytné. Nesmíme je chápat pouze jazykově - tyto „znakové systémy“ popisující svět ovlivňují samotné prožívání světa a vlastní osoby v něm (jsouce tak zpětně ovlivněny). Nebezpečí, které vzniká neopatrným aplikováním jiných (např. současných) významů pro takové kategorie, jako je čas, osoba nebo duše (psychika), na jiné kultury nebo na jiné historické epochy, jakoby tyto kategorie měly v těchto dobách a epochách přesně tento současný význam, si dobře uvědomili filozofové, lingvisté, historikové nebo kulturní antropologové. V psychologii se však s takovou mis-aplikací a mis-interpretací setkáme mnohem častěji. Tento příspěvek chce na několika příkladech ukázat genezi v současnosti vědecky velmi moderního pojmu „vědomí“ v dějinách evropského myšlení. Chce ukázat, jak radikálně se jeho původní význam (conscientia) proměňoval a jak přebíral postupně atributy jiných kategorií (anima). Novověkost a relativní „čerstvost“ tak samozřejmého pojmu, jakým dnes „vědomí“ je, nás upozorňuje, že opatrnost v posuzování všech kategorií folkových psychologií jiných dob a jiných kultur – nikoli pouze jako jazykových pojmů, ale jako odlišného způsobu prožívání sebe ve světě – je vždy na místě.
Zdenka Švarcová
Funkční komplex "lidská mysl" ve verbálních obrazech.
Ústav Dálného východu, Filosofická fakulta UK, Praha
Zatímco přírodovědce a lékaře zajímá především organická podstata a přirozená funkčnost lidské mysli, lingvisté hledají cestu k jejímu pojetí skrze její projevy. Lingvisticky relevantní reflexe mají formu verbálních útvarů umožňujících jazykovědci těžit z obrovského množství textových obrazů mysli - detailů, polocelků i celků -, jež navíc zachycují i dynamiku lidské mysli. Mluvčí japonského jazyka mají možnost skládat mozaiku mysli i ze slov složených z čínských znaků odkazujících k jemným nuancím každého "hnutí mysli". Statistická data týkající se této časti japonské slovní zásoby spolu s podrobnou sémantickou analýzou mohou pomoci vytvořit síť opěrných bodů v základu funkčního komplexu "lidská mysl".
Radek Trnka
Sémantická diferenciace emočních výrazů a její vliv na vnímání a kategorizování neverbálních signálů
Oddělení pro vědu a výzkum, Fakulta humanitních studií UK, Praha
Vysokoškolští studenti (m=100, f=101) rozpoznávali fotografie základních mimických výrazů ze standardizované experimentální sady Matsumoto & Ekman (1988). Předchozí výzkumy s touto sadou využívali metodu nucené volby (forced-choice), většinou s konzistentní nabídkou možností s vysokou sémantickou diferencí (strach, radost, vztek atd.). Výsledkem toho byly velmi vysoké procentní úspěšnosti respondentů u všech základních mimických vzorců (70-95%). V naší studii jsme se pokusili o jemnější sémantickou diferenciaci verbálních výrazů v nabídkách možností, ze kterých budou respondenti vybírat vhodné termíny pro posuzované mimické výrazy. Jako výchozí soubor slovních výrazů byla použita kategorizační studie Hřebíčková (1995) obsahující 4145 osobnostně relevantních přídavných jmen. Ze subkategorie „Emoce a vnitřní stavy“ byla nejprve vyřazena slova vyjadřující vlastnosti (např. popudlivý) a vnější projevy emočních stavů (např. brečící). Ve zbývajícím souboru poté proběhla eliminace synonymních výrazů tak, aby konečný vzorek neobsahoval výrazy se shodným sématnickým významem. S výsledným souborem obsahujícím 20 slovních výrazů emocí byla provedena předvýzkumná kategorizační studie. Každý výraz byl vytištěn na samostatnou kartičku a respondenti z řad vysokoškolských studentů i pedagogů (m=10, f=10) rozřazovali emoce do libovolného počtu kategorií na základě sémantické příbuznosti dle subjektivního úsudku. Nabídky možností pro rozpoznávání mimických výrazů byly pak sestaveny ze slovních výrazů, které získaly nejvyšší počet přiřazení k danému výrazu základní emoce, která by měla být vlastní „správnou“ odpovědí pro daný mimický vzorec. Jemnější sémantická diferenciace nabídek možností způsobila i různorodější distribuci celkových procentních úspěšností pro jednotlivé mimické výrazy (40-92%). Výsledky jsou interpretovány z hlediska proporcí verbálního rejstříku pro jednotlivé skupiny emocí a z hlediska strukturního rozboru mimických konfigurací různých výrazů.
Martina Uhlířová
Mentální mapování jako nástroj aktivního učení v matematice
Katedra matematiky, Pedagogická fakulta UP, Olomouc
V poslední době dochází k hlasitým útokům na školskou matematiku a k pokusům o vytěsnění matematických disciplin na okraj vzdělávání. Příčinu tohoto jevu můžeme hledat v osobní negativní zkušenosti lidí z vyučovacích hodin matematiky. Existují mezi veřejností názory, že školní předmět matematika oslabuje intelektuální sebevědomí většiny žáků a buduje jejich komplex méněcennosti. Tím nepřispívá k motivování žáků k učení a snižuje kvalitu celého vyučovacího procesu. Jednu z příčin lze vidět ve způsobu vyučování, které je zaměřeno především na výkon žáka. Bývá obvyklé, že žákům „stačí“ nějakým způsobem vstřebat určitý soubor matematických poznatků a ve vhodném okamžiku jej reprodukovat bez hlubšího porozumění. Cílem edukace by však měl být žák, který zná nejen samotná fakta, ale také vzájemné souvislosti. Úspěšný žák by měl vědět, jak se má učit, měl by ovládat vhodné učební strategie vedoucí k výše zmíněnému cíli. Mentální mapování považujeme za vhodnou strategii. Příspěvek je věnován konkrétním zkušenostem s implementací metody mentálního mapování v rámci odborné pregraduální přípravy učitelů matematiky. Domníváme se, že změna postojů budoucích učitelů k pojetí matematického vzdělávání by měla být impulsivním příspěvkem k celkovému přechodu od transmisivního pojetí k pojetí konstruktivistickému.
Tomáš Urbánek
Psychologické přístupy k významu
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Celý lidský život je plný neustálé práce s významy, bez nichž by nebylo možné orientovat se ve vnějším a vnitřním světě, reagovat na měnící se podmínky, komunikovat, plánovat apod. Kategorií významu se zabývají různá odvětví sémantiky, sémiotiky, filosofie nebo jazykovědy. Další obor, který by se otázkám významu měl systematicky věnovat, je psychologie. Kupodivu tomu tak není, přestože několik autorů, kteří se otázkám významu systematicky věnují, existuje. V příspěvku budou uvedeny psychologické přístupy, které se různými otázkami významu zabývají, ať už teoreticky, nebo se snaží různá významová hlediska využívat v rámci nějakého metodologického směru. Bude učiněn pokus o jejich porovnání.
Michal Vavrečka
Od mentálních reprezentací k mentálním simulátorům
Katedra psychologie, Fakulta sociálních studií MU, Brno
Článek se zabývá některými aspekty mentálních reprezentací vzhledem k jejich použitelnosti jako reprezentačního systému v oblasti umělé inteligence a kognitivních věd obecně. Přes otázky spojené s ukotvováním symbolů a s dynamickou povahou kognitivního aparátu se pokusíme ukázat některé výhody mentálních simulátorů jako plodné metafory reprezentačního systému.
Kamil Vlček
Modely prostorové paměti a navigace u lidí
Oddělení Neurofyziologie paměti, Fyziologický ústav AV ČR, Praha
Ve výzkumu prostorové paměti a navigace se používájí pro lidi různorodější typy testů než pro zvířata. Za “prostorové” je považována široká škála testů od paměti pro abstraktní obrazce nebo jejich kreslení, přes paměť pro konfiguraci objektů nebo jejich pořadí v prostoru, hledání cesty v bludišti ať už v reálném prostoru, na papíře nebo ve virtuálním městě na počítači, určování pozice skrytého cíle, opakování určené trasy po radiální bludiště s cílem nejít do žádného ramene vícekrát. Důvodem takové variability můžou být různé pokusy o zjednodušení skutečné reality, jako přenos do dvou rouzměrů nebo zmenšení měřítka. Jiným důvodem může být skutečná složitá povaha lidského vnímání prostoru, možná podobně složitě neuronálně podložená. Přednáška nastíní různé způsoby přístupu k prostorové navigaci u lidí a pokusí se odpovědět na otázku týkající se klasifikace vnímání prostoru u lidí. Práce je podpořena granty GAČR 309/05/0693 a výzkumným centrem MŠMT ČR 1M0517.
Irena Vlčková
Současné psychologické přístupy k autobiografické paměti
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Ivo Čermák
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Výzkum paměti byl vždy jedním z pilířů kognitivní psychologie. Autobiografická paměť se však jako předmět výzkumu objevuje až v posledních desetiletích. V příspěvku je nastíněn vývoj konceptu autobiografické paměti v oblasti sociálního konstrukcionismu, kognitivní a diskurzivní psychologie. Diskurzivní psychologie upozorňuje na dynamiku autobiografické paměti a její utváření v procesu vzájemného působení paměti, self a kultury. Kognitivní psychologie nabízí motivační teorii autobiografické paměti, podle které je funkcí autobiografické paměti uchovávání informací o osobních cílech. Autoři též věnují pozornost též narativnímu pojetí autobiografické paměti. Autobiografická paměť je tak představena jako komplexní a mnohovrstevnatý fenomén.
Dalibor Vobořil
Historie a využití tachistoskopu v experimentální psychologii
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Petr Květon
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Martin Jelínek
Psychologický ústav AV ČR, Brno
Tachistoskop je často popisován jako přístroj zásadního významu od samého počátku vědecké psychologie. Jeho přínos pro experimentální psychologii je nepopiratelný a byl přítomen u klíčových experimentů psychologie (např. Sperling 1960 - ultrakrátkodobá paměť). Informační zdroje věnované tachistoskopům se vyskytují sporadicky, což je vzhledem k tomu, jak často byl a je tachistoskop v psychologii zmiňován a používán, překvapující. V našem příspěvku se věnujeme historii "krátkodobé prezentace" a také nejvýznačnějším experimentům, při nichž byl tachistoskop využit.
Miloslav Vondráček
Neutrum vs. nonneutrum (pragmaticko-kognitivní aspekt mluvnického rodu)
Katedra českého jazyka a literatury, Pedagogická fakulta UHK, Hradec Králové
Čeština disponuje mluvnickým rodem mužským, ženským a středním, jež jsou vyústěním opozice živost : neživost, resp. osobovost : věcnost (kdo : co). Jméno nese rod bez ohledu na živost či neživost pojmenovávaného, bez ohledu na uplatnitelnost kritérií pohlavní příslušnosti; mluvnický rod se stal jazykovou kategorií spíše formální. Přesto je zřejmá snaha dvojí přirozený sexus osob a některých zvířat zohlednit v rodu jazykovém. Projektivně se maskulina, feminina a neutra chápou mj. jako pojmenování příslušníků pohlaví mužského, ženského a mláděcího (jedinců pohlavně indiferentních); mluvčí se s rodem středním neidentifikuje. Jazyková kategorie implikující pohlavní (ne)zařazení se dílem jeví jako kategorie kognitivní. Forma maskulina slouží nejen pro označení jedinců mužského pohlaví, ale mj. pro označení druhu bez ohledu na pohlaví (občan, pacient); generické maskulinum je spíše výrazem obsahové nadrodosti, mimopohlavnosti, projevem vyšší abstrakce. Vespolná jména, rodově různá, pohlaví nereflektují (prase, žížala, čáp), při konfliktu implikovaného rodu a detekovaného pohlaví lze však sekundárně derivovat jména přechýlená (kosice, lišák, prasnice). Oba mechanismy vedou k vyrovnání systému – k vytvoření hierarchie pojmenovacího prostředku pohlavně diferencujícího a indiferentního. Bezrodým zájmenům nelze přiřadit mluvnický rod (já, ty), prostřednictvím shodové kategorie se však (reflektující pohlaví) projeví (Já jsem šel/šla domů) v důsledku konceptualizace: systémově a formálně bezrodé zájmeno v řeči rodovou sémantiku získává, pojmový obsah se formálně promítá do kongruentních tvarů; o sobě mluvíme a myslíme jako o příslušnících pohlaví ženského nebo mužského. Rezignaci na přiřazení rodu (bezrodost) vyjadřuje shodové užití tvarů neutra (PIN bylo chybně zadáno). Příspěvek dokumentuje komunikační využití (ne)souladu rodových implikací jmen a vědomí pohlavní příslušnosti jejich nositelů.
Michal Wittner
Harmonografická visualisace zvuku
Fyziologický ústav, 1. lékařská fakulta UK, Praha
Experimentálně zkoumáme možnosti visualisace zvukového signálu pomocí zobecněných Lissajousových křivek jako alternativy k běžnější visualisaci založené na Fourierově analyse. Všímáme si, že nervová soustava vzhledem ke své struktuře a principům funkce disponuje prostředky potřebnými k harmonografické analyse signálu a v této souvislosti se ptáme, co by takováto analysa přinesla nového ve srovnání s amplitudovým spektrem, jehož realisace v nervové soustavě se má za prokázanou. Klademe si otázku, do jaké míry zvuk pociťovaný jako příjemný koresponduje s esteticky zajímavým obrazem.
Lukáš Zámečník
Perspektivy a meze nelineární neurodynamiky
Katedra filosofie, Filosofická fakulta UP, Olomouc
Příspěvek si klade za cíl zhodnotit přínos nelineární (neuro)dynamiky pro aplikovanou kognitivní vědu (a filosofii mysli), její nejnovější výdobytky, ale také principiální omezení. Rozbor základních pojmů bude proveden skrze představení koncepce neurodynamiky amerického neurologa Waltera Freemana a jeho amerických (Kozma, Lenhart) i japonských (Tsuda, Shimoide) spolupracovníků a pokračovatelů. Klíčovou, polemickou částí příspěvku bude rozbor problematických konceptů a (zdánlivě) neřešitelných obtíží nelineární (neuro)dynamiky (hierarchie úrovní struktur a jejich vzájemný vztah, emergence nových kvalit, nelineární kauzalita, uložení informace v síti, ...) Poslední část příspěvku se podrobněji zaměří na tematizaci jednoho z klíčových pojmů nelineární dynamiky, paměti nelineárního dynamického systému. Toto pojetí paměti bude zkoumáno ve vztahu k (ne)omezenému informačnímu obsahu reprezentovaného okolí systému a ve vztahu k fenoménu vědomí. Z předchozího shrnutí vyplývá následující členění příspěvku na pět částí: 1. Předpoklady a podmínky nelinárního (neuro)dynamického systému 2. Nelineární neurodynamika W.J. Freemana 3. Skutečné a zdánlivé problémy nelineární neurodynamiky 4. Paměť dynamického systému a informační obsah jeho okolí 5. Paměť a vědomí v kontextu nelineární neurodynamiky Klíčová literatura: Freeman, W.J.: Neurodynamics. King, Ch.: Fractal and chaotic dynamics in nervous systems. Turing, A.: Computing machinery and intelligence. Penrose, R.: Shadows of the mind. Wittgenstein, L.: Filosofická zkoumání. Davidson, D.: Subjektivita, intersubjektivita, objektivita.
