Prof. Olivier Clain ve své přednášce představí hlavní směry bádání, které rozvíjí spolu s francouzským psychiatrem a psychoanalytikem Rogerem Ferrerim. Východiskem mu bude vymezení pojmů „symbol“, „symbolická funkce“ a „symbolický systém“. Ty budou rozlišeny ostřeji, než jak činí teorie 20. století, přisuzující těmto pojmům v popisech psychického a společenského života klíčové místo. Jako „symbolický systém“ bude označena nabídka učiněná promlouvajícímu subjektu, aby vytyčil ideální místa a posléze prošel cestami, které je propojují, ať už oslovením těch, kdo tato místa obsazují, nebo prostřednictvím jejich mytického zestejnění. „Symbol“ funguje jako znak, jehož význam je nám bezprostředně dán kolektivem, který nás navádí k určitým objektům ve světě a určuje, jakým způsobem se k nim máme vztahovat. Tento návod se nám přitom v bezprostřednosti, s níž jej v sobě vykonáváme, jeví jako neproblematický. Jako „symbolická funkce“ bude naopak označena schopnost každého z nás vyhnout se tomuto provizornímu zastavení slova, jímž je symbol, a to vznesením otázky po jeho významu a hodnotě v dialogu s druhým. Symbolická funkce je v tomto smyslu chápána jako vzdor vůči předpisu, jako vzdor, který spěje k reciprocitě nesené slovem, jež tuto reciprocitu zjevuje, a k otevřenosti vůči slovu druhých.

Slovo a symptom užívají symbolů, a umožňují tak každému z nás kontrolovat svůj odstup od druhých. Subjektivita se ve svém vztahu k druhým stává mluvčím kolektivu, jeho zvláštní singularity, hlasem skupiny, která sama nikdy nemluví a které poskytuje idealitu jednoty. Vzpomeňme si nyní na Aristotela, podle něhož činí politeia totéž co symbolon, když smiřuje protiklady. Začíná-li ovšem politika vztahem k odlišnému druhému, pak je možné tvrdit, že jsou slovo a symptom něčím politickým. Skládají totiž elementární propozice, opírajíce se o protikladné principy kolektivu a singularity, ale také – v horizontalitě vztahu k druhým – o protiklad toho, co lze a co nelze sdílet. Výstavba těchto propozic je odpovědí na nevědomou otázku, již je třeba vyslovit. Tato úvaha bude ilustrována výkladem několika klinických typů, které budou přiřazeny k různým formám blokace dialektiky probíhající v určitém užití symbolické funkce a symbolů. Bude nabídnuta hypotéza, podle které jsou tyto blokace přísně vzato ustrnutím subjektu na otázce, jež zatěžuje jeho subjektivitu, ať už je tomu tak v té nejběžnější neuróze nebo v případě, který označujeme jako psychózu. V širší perspektivě pak půjde o to ukázat, že tím, co je směňováno slovem, ale také při směně věcí, je otázka hodnoty, a to hodnoty symbolů, činů a uznání.