Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto příspěvku bych rád předložil argumenty, že je to především ona poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné.

Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku toho determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel mohou vytvořit jistý 'vnitřní prostor'- to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom ('zvenčí') zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami 'nezúčastněného pozorování', není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné.