K největšímu uplatnění potenciálu lidské vynalézavosti dochází zpravidla v suboptimálních podmínkách. Platí to zjevně od úrovně jednotlivce (viz rčení o tvrdé židli) až po úroveň celých civilizací. Ukázkové příklady pocházejí z prostoru suché a environmentálně krajně nestabilní severovýchodní Afriky. Trvalé napětí mezi dvěma odlišnými světy – údolím Nilu a nesmírnými rozlohami okolních pouští – tu bylo katalyzátorem mimořádných vzmachů, ale i povážlivých pádů. Staroegyptský civilizační okruh chci předvést v poněkud jiné perspektivě, než se to obyčejně dělá: Nikoliv jako ohromující kulturní singularitu přetrvávající v podobě jakési civilizační konzervy po celá tisíciletí, ale naopak jako otevřený a pulzující systém neustále napájený z ideových a přírodních zdrojů domorodé Afriky. Výsledkem přijetí takové rozšířené a víc „ekologické“ perspektivy by měl být o něco svěžejší a dynamičtější pohled na staroegyptskou civilizaci, pohled pokud možno zbavený nánosů politicko-estetické fascinace 19. a první poloviny 20. století.