Badatelská problematika sledovaná českou pracovní skupinou

Křesťanstvo v ohrožení: Křižácké projekty 15. století

Křížové výpravy, původně namířené proti muslimům Východního Středomoří, brzy našly svůj cíl i v centru západokřesťanské oikumény. Vedle klasických kruciát do Svaté země jsme po celý středověk svědky výprav proti muslimům ve Španělsku či pohanům v Pobaltí a proti kacířům a politickým odpůrcům církve kdekoliv v Evropě. Patnácté století je dobou, kdy tradiční nepřítel z východu, Turci, proniká hlouběji a hlouběji do křesťanského území. Západní a východní křesťané pod tímto tlakem hledají cestu k jednotě, zároveň se však v latinské církvi objevují povážlivé trhliny. Současně s nárůstem tureckého nebezpečí, rámovaným neúspěšnými kruciátami z let 1396 a 1444, vzniká v Čechách odstředivé církevněreformní hnutí, kterému je vyhlášen boj rovněž v podobě křižácké svaté války. V konfrontaci s odlišným, nepřátelským a zatracovaným vymezuje většinová společnost křesťanské Evropy svou identitu.
V reakci na dvojí nebezpečí (ze strany Turků a ze strany kacířů) sáhla církev po letitém, staletími prověřeném modelu křížové výpravy. Otázka zní, nakolik byl tento tradiční mechanismus v nových podmínkách použitelný. Jak mohly fungovat kostitutivní prvky křížové výpravy, ustavené během 12. století, o 300 let později? Co bylo na kruciátě neustále fascinující? Jaký byl poměr mezi zaslepeným nadšením pro svatou válku na jedné straně a hrou mocenských ambicí a reprezentace na straně druhé? Pozdní kruciáty lze sledovat v oblouku rozpjatém mezi tradicí a inovací, mezi ideologií, diplomacií a propagandou.
V sousedních oblastech Svaté říše římské byla reakce na českou heterodoxii nejsilnější, i vzhledem k nárokům římského a uherského krále Zikmunda na český trůn. Husitská otázka se řešila na velkých koncilech v Kostnici a Basileji a stala se předmětem reflexe předních teologů, zároveň se však protihusitská polemika a propaganda dostala až do farních kostelů při kázání, přijímání kříže a udílení křižáckých odpustků. Právě funkce, forma a obsah těchto klasických institutů křížové výpravy v 15. století bude jedním z témat řešených v projektu. Protihusitské polemiky Nikolause von Dinkelsbühl, Joba Venera či Heinricha Kalteisena jsou integrální součástí dobového křižáckého hnutí. Křižácká kázání norimberského augustiniána Oswalda Reinleina (Tractatus exhortativus pro cruce signatis) nebyla dosud vydána a jejich obsah je historikům prakticky neznámý.
Ani dále na západ od českých hranic nezůstalo husitství bez ohlasu. Hledání a zpracování stop, které zanechalo ve francouzských oblastech, je však rovněž v počátcích. Českému bádání není krom několika stále opakovaných jednotlivostí (psaní Jany z Arku husitům apod.) známo téměř nic. Mimo zorné pole husitologie dosud stojí básník a politik Jean Régnier, autor pozoruhodného díla Le Livre de la Prison z 30. let 15. století, které je souborem úvah o válce, o míru, o toleranci a o smyslu bojů proti českým heretikům. Studium dobových francouzských kronik Enguerranda de Monstrelet, Jeana de Wavrin či Georgese Chastellaina pak přispěje nejen k obohacení obrazu českých dějin o pohled zvnějšku, ale může ukázat i roli husitských Čech při sebevymezování Evropy 15. století vůči věroučně odlišným proudům. Husitství přitom stále vystupuje vedle islámu jako součást heterodoxního komplexu, jenž udržoval křižácké hnutí i na konci středověku živé a aktuální. Ojedinělým pramenem, který v sobě spojuje všechny aspekty studované problematiky, jsou zápisky o cestách Guilleberta de Lannoye. Diplomatická příprava křížových výprav, setkání s cizím a nepřátelským, zbožná pouť a svaté tažení jsou prvky, které spolu s osobní pečetí ego-historie dávají tomuto prameni potenciál odpovědět na otázky, které si v projektu klademe. Dílo Guilleberta de Lannoye bude čtyřčlenným mezinárodním týmem zpřístupněno českému čtenáři a doprovozeno odborným rozborem a komentářem.

Guillebert de Lannoy – padesát let na cestách

Budeme-li sledovat aktivity burgundské zahraniční politiky v 15. století, zcela jistě nám neunikne jméno Guilleberta de Lannoye. Tento šlechtic narozený r. 1386 ve Flandrech působil ve službách burgundského, francouzského i anglického dvora více než padesát let. Dokladem jeho diplomatických misí a cest po celé Evropě a Blízkém východě jsou četné zápisky a poznámky, které tento cestovatel pořídil na konci svého života (vyšlo jako Guillebert de Lannoy – Oeuvres, ed. Ch. Potvin, Louvain 1878).
Už jenom suchý výčet míst, do kterých de Lannoy putoval, je ohromující. Léta 1403-1450 v sobě zahrnují tři vojenské výpravy po Španělsku, tři poutě do Svaté země a jednu do Irska, vojenské tažení do Anglie, diplomatické cesty do říše, do Uher, Dánska, Polska, Litvy, Novgorodu a Konstantinopole. Je však třeba zmínit i zapojení mladého de Lannoye do bitvy u Azincourtu, později do boje proti Armagnacům, tažení v Pomořanech, nehledě k „lokálním“ konfliktům v samotném Burgundsku a Nizozemí. Svoji povahou by se tyto nesčetné cesty daly rozdělit do tří kategorií: 1) vojenská tažení, 2) diplomatické mise, 3) náboženské pouti.
První kategorie dominuje Guillebertovu mládí. Již v r. 1404 (tedy v 18 letech) se vydal na neúspěšnou výpravu do Anglie. V letech 1407 a 1410 pak bojoval ve službách Ferdinanda Aragonského proti Granadě. Při první cestě si navíc de Lannoy „odskočil“ ke hrobu sv. Jakuba do Compostelly; při druhém tažení proti Maurům byl vážně raněn. Zranění si odnesl také po bitvě u Azincourtu o pět let později, po níž byl dokonce držen v zajetí v Anglii a teprve na kauci propuštěn.
V r. 1415 měl však už de Lannoy za sebou první velkou diplomatickou cestu. O dva roky dříve se totiž po moři vydal k velmistru řádu německých rytířů do Pruska. Cesta měla mít původně charakter tzv. reise – tedy cesty mladého rytíře proti pohanským Baltům – zvrhla se však nejprve ve výpravu proti pomořanskému vévodovi. Po ní pokračoval Guillebert dále na severovýchod a přes Královec, kuronské přístavy, Rigu a Narvu dorazil až do Novgorodu, což byly regiony pro západního rytíře naprosto neznámé. Při cestě zpět došlo ještě k zastávce ve Vilniusu (setkání s vévodou Witoldem) a v polském Kaliszi (setkání s Vladislavem Jagellonským). Zajímavý je i Guillbertův postřeh z návratu přes Čechy, kde při krátkém pobytu v Praze a Kutné Hoře autor hovoří o napjatých poměrech v „royaume de Behaigne“.
Snad nejzajímavější a na středověké poměry dosti fantastickou výpravu podnikl de Lannoy r. 1421. Tentokrát již ve službách Filipa Dobrého, ovšem zároveň i s dary a úkoly od anglického krále se Guillebert odebírá znovu do Pruska na svoji „ambassade de paix“. V Sandoměři se setkává opět s polským králem, který diplomata využívá i pro svá jednání se svým spojencem – tureckým sultánem. Lannoy se v Podolí účastní jednání s Witoldem, tatarskými předáky a moldavským vévodou. Jeho cílem je však Konstantinopol, kam se kvůli bojům na Dunaji musí přeplavit z krymské Kaffy. Na Krymu se setkává s Janovany – pro Burgunďana to musel být ojedinělý záchvěv západní kultury v celém tom podivném světě. Poté co v Konstantinopoli vyřídí své poselství, pokračuje do Egypta. V Alexandrii a Káhiře si počíná jako zvěd, který s vojenskými a taktickými zkušenostmi zjišťuje možnosti pro uspořádání nové křížové výpravy. Po návštěvě měst ve Svaté zemi se pak de Lannoy po moři a přes Itálii a Německo vrací do Londýna, kde o svém úkolu zpravuje anglického krále.
K diplomatickému okruhu cest patří nesporně i ty do střední Evropy. Filip Dobrý totiž Guilleberta zapojuje do svých jednání s císařem Zikmundem a s kurfiřty o přípravě nové křížové výpravy proti husitům pod burgundským velením (která se ovšem nikdy neuskutečnila), a tak můžeme na konci 20. a ve 30. letech spatřit de Lannoye v Budíně, Mohuči nebo na koncilu v Basileji. Pro české dějiny je zvláště tato část Guillebertova svědectví důležitým pramenem.
O tom, že postava Guilleberta de Lannoye měla i svůj náboženský rozměr, svědčí četné cesty na svatá místa. Již v letech 1405-1407 nastupuje mladý šlechtic pouť do Jeruzaléma, kam se vrací na sklonku svého života r. 1446. Bez povšimnutí také nelze nechat Guillebertovu vysněnou cestu do Irska r. 1430 spojenou s návštěvou památných míst sv. Patrika včetně jeho Očistce.
V závěru svého života (mezi léty 1450-1462) měl tedy tento cestovatel o čem psát. Jako dobrý diplomat však Guillebert de Lannoy neopomněl často zatajit pravý účel svých cest. Jeho zápisy a poznámky nám přesto poskytují téměř ucelený obraz poměrů národů a zvyků soudobé Evropy (včetně její východní části) z pohledu burgundského šlechtice.