Ačkoliv existují standardní monografie věnující se historii behaviorálních věd ve 20. století, obvykle nezohledňují ty teorie a praktiky, které jsou z dnešního pohledu považovány za nevěděcké či obskurní. To je případ ve své době (první tři desetiletí 20.století) velmi rozšířeného hnutí s názvem "nová zoopsychologie" (Neue Tierpsychologie). To se za časté a ostré argumentace různými formami darwinistické evoluční teorie a za institucionalizované podpory nemalé části významných evropských i amerických akademiků (Ernst Haeckel, Robert Yerkes a mnoho dalších) snažilo vlastními metodami zkoumat inteligenci zvířat, která byla v interpretacích proponentů těchto směrů srovnatelná či dokonce převyšující inteligenci lidskou. Mediálně proslulé aféry kolem "Chytrého Hanse", "Elberfeldských koní", "Rolfa, psa mannheimského" a desítky obdobných rozpoutaly v předválečné i meziválečné Evropě zapálenou debatu mezi laiky i odborníky, která dalece přesahovala jen úzké mantinely diskuze vědecké. Odrazy "aféry mluvících koní" nalezneme nejen v předních vědeckých časopisech, ale také v dobové próze (Maeterlinck, Kafka, Čapek). Při důsledné aplikaci diachronní perspektivy na dějiny věd o chování dojdeme k závěru, že právě tyto (z dnešního pohledu snad obskurní) kazuistiky byly pomyslným útesem, o který se štěpily různé tradice výzkumu chování a kognice živočichů, které v pozměněných formách existují dodnes.