Už průmyslová revoluce vnesla do světa hluk strojů a touhu po tichu. Dvacáté století učinilo noise (hluk a šum), stejně jako ticho, častým prostředkem uměleckého výrazu. Jaký metaforický potenciál mají dnes noise a odmlčení? Co znamená výrok japonského recenzenta "každé ticho znělo jinak"? Jak využívá moc "frekvenční politiky"? A který ze dvou zvukových pólů má dnes subverzivnější potenciál, hluk nebo ticho?