Číslo II.-III./2001
Hlavní stránka » Časopis Soudobé dějiny » Ročník VIII.(2001) » Číslo II.-III./2001 »
Slovo úvodem (Jaroslav Cuhra)
Jaroslav Cuhra
KSČ, stát a římskokatolická církev (1948–1989)
Dana Hamplová
Institucionalizované a neinstitucionalizované náboženství v českém poválečném vývoji
Michal Barnovský
Likvidácia gréckokatolíckej cirkvi v Československu roku 1950
Róbert Letz
Perzekúcie proti rímskokatolíckej cirkvi na Slovensku v rokoch 1959–1963
Jan Pešek
Štát a cirkvi v období pokusu o spoločenskú reformu (1968–1969)
Jaroslav Šebek
Encyklika Quadragesimo anno, její recepce a vliv na katolické prostředí v českých zemích ve třicátých letech
Václav Vaško
Kardinál Beran a jeho zápas s totalitou: Portrét osobnosti
Recenze
Bedřich Loewenstein
Promeškaná příležitost
Vlastimil Hála
Proměny „divokého idealismu“: Dějiny Vlajky v pojetí Milana Nakonečného
Petr Šafařík
Dva životy jednoho germanisty
Françoise Mayerová
Bartoškova analýza represe na základě fenoménu politického vězně
Stanislav Sikora
História ŠtB na Slovensku v druhom pokračovaní
Šárka Daňková
Od kapitulace ke sjednocení
Jiří Ellinger
Stranicky zabarvený obraz Margaret Thatcherové a thatcherismu
Materiály
Norbert Kmeť
Zápas farára Novomestského o udržanie zborového domu v Uhrovci
Kronika
Andrew Bove, Michal Kopeček
Paměť století
Zpráva z konference
Anotace
Bibliografie k soudobým dějinám
Bibliografický přehled článků z odborných časopisů a sborníků zahraniční provenience vydaných v letech 1998–2001
Archiv soudobých dějin
Několik poznámek k historickým souvislostem (Jaroslav Cuhra)
Miroslav Pfann, Milena a Jan Šimsovi
Veřejná diskuse o činnosti Státní bezpečnosti v roce 1966 na půdě Svazu českobratrského evangelického duchovenstva
Jaroslav Cuhra
Předložený článek podává syntetický nástin politiky komunistického režimu vůči římskokatolické církvi v letech 1948–1989 v Československu. Dílčí pozornost je věnována i reakci církve na tuto politiku, v závěru se autor snaží upozornit na některé její následky, promítající se do současnosti. Text, zaměřený prioritně na římskokatolickou církev, podává i základní informaci o přístupu KSČ vůči náboženství vůbec.
Autor nejprve věnuje pozornost novému institucionálnímu rámci vztahu stát–církev po únoru 1948 (vstup KSČ a její ideologie do tohoto vztahu, vytvoření systému státních dozorových úřadů apod.) a stručně charakterizuje politiku KSČ vůči církvím v celém sledovaném období. Tvrdí, že v přístupu KSČ k církvím (a zvláště katolické církvi) vždy převládal „primát ideologie“ nad racionální snahou vyhnout se konfliktu a že (s výjimkou období „pražského jara“) nebyla vládnoucí strana ochotna k oboustranně přijatelnému kompromisu, přičemž nejenže trvala na vlastním ideovém monopolu, ale nadále prosazovala tezi o postupném „odumírání“ náboženství.
V dalším textu pak autor sleduje, nakolik se (při zachování tohoto základního postoje) proměňovala politika režimu, ukazuje, jak po prvním („vítězném“) konfliktu s římskokatolickou církví přistoupila moc k omezování svobodného života církví a náboženských společností všeobecně, v kontextu šedesátých let pak připomíná obavy režimu z modernizace římskokatolické církve po 2. vatikánském koncilu i tehdejší dialog mezi marxismem a křesťanstvím. Zvláštní pozornost věnuje období „pražského jara“, kdy i v reformním vedení KSČ převládla ochota k vytvoření přijatelnějších podmínek pro činnost církve.
Pro období takzvané normalizace je podle autora charakteristický návrat ideologického a fakticky neracionálního přístupu k církvi, která je opět zatlačována do role organizace určené k „zániku“. Ani její narůstající odpor, ve druhé polovině osmdesátých let vyjadřovaný i veřejnými vystoupeními, přitom nepřiměl slábnoucí komunistický režim k hledání skutečného konsenzu.
V závěru článku je připomenuta jak důležitá úloha římskokatolické církve v protitotalitním odporu, tak i některé problémy, které dlouholetý útlak církvi přinesl a které ovlivňují její činnost a postavení ve společnosti dodnes.
Institucionalizované a neinstitucionalizované náboženství v českém poválečném vývoji
Dana Hamplová
Článek se ze sociologického hlediska zabývá vývojem náboženství v České republice v druhé polovině 20. století, přičemž rozlišuje náboženství organizované (církve a náboženské společnosti) a neorganizované (obecná víra v nadpřirozeno). Opírá se jak o data ze sčítání lidu, tak o údaje ze specializovaných empirických šetření.
Autorka dovozuje, že v období komunistického režimu (1948–1989) se v České republice významně snížil podíl obyvatelstva s náboženským vyznáním, prudce poklesla návštěvnost bohoslužeb i podíl dětí, které docházely na náboženskou výuku. Nejednalo se přitom o povlovný proces, ale o prudký zlom ve vztahu k religiozitě, spojený s nástupem komunistického režimu, jeho represivních metod a ateistické propagandy. Autorka se však zároveň snaží poukázat na to, že i když z hlediska podílu vyznávajícího obyvatelstva či účasti na bohoslužbách lze českou společnost označit za vysoce sekularizovanou, skrývá v sobě relativně silný náboženský potenciál, který se však mohl uplatnit až po pádu komunistického režimu, a to do značné míry netradičními (okultními) formami.
Likvidácia gréckokatolíckej cirkvi v Československu roku 1950
Michal Barnovský
Autor sa v tejto štúdii zaoberá takmer nespracovanou kapitolou represívnej politiky československého komunistického režimu voči cirkvám. Konštatuje, že v roku 1948 bolo v Československu oficiálne 305 645 gréckokatolíkov, z toho na Slovensku 237 245, pričom kompaktnejší celok tvorili iba na východnom Slovensku. V období od oslobodenia štátu v máji 1945 do štátneho prevratu vo februári 1948 vládnuce kruhy, vrátane komunistov, zaujali ku gréckokatolíckej cirkvi ústretový postoj. Nezasahovali do jej pastoračnej činnosti a vnímali ju ako opozičnú silu voči totalitnému režimu Slovenskej republiky v rokoch 1939–1945. U komunistov tento kladný vzťah, kontrastujúci s ich antipátiou voči rímskokatolíckej cirkvi, bol v roku 1947 naštrbený podozrením z podpory banderovcov (príslušníkov Ukrajinskej povstaleckej armády) zo strany gréckokatolíkov.
K radikálnej zmene cirkevnej politiky štátu (respektíve KSČ) vo vzťahu ku gréckokatolíckej cirkvi podľa autora došlo v období od leta 1948 do mája 1950. Vtedy komunistická moc označila túto cirkev za vôbec najreakčnejšiu a od začiatku roka 1949 pripravovala podľa vzoru Sovietskeho zväzu jej likvidáciu prostredníctvom návratu gréckokatolíkov k „viere otcov“ – pravosláviu. V tomto úsilí bola mocenským štruktúram nápomocná hierarchia pravoslávnej cirkvi v Československu v koordinácii s ruskou pravoslávnou cirkvou, priebeh udalostí ovplyvňovali aj sovietskí komunisti. Autor upozorňuje, že úloha a záujmy jednotlivých činiteľov v tomto procese ešte niesú celkom vyjasnené. Vo februári 1950 sa začalo s realizáciou takzvanej Akcie P (pravoslávie). V okresoch a obciach, kde žili gréckokatolíci, sa vytvárali výbory pre návrat k pravosláviu. Akcia vyvrcholila 28. apríla 1950 zinscenovaným snemom gréckokatolíkov v Prešove, ktorý vyhlásil zrušenie Užhorodskej únie z roku 1646 a opätovné splynutie s pravoslávnou cirkvou. Od tejto chvíle z hľadiska štátnej moci gréckokatolícka cirkev v ČSR prestala existovať, aj keď celé podujatie bolo v rozpore s vtedajšou ústavou, ktorá hlásala slobodu vierovyznania, a s cirkevným právom. Väčšina gréckokatolíckych kňazov a veriacich sa s naoktrojovaným pravoslávím nezmierila. Činnosť gréckokatolíckej cirkvi bola povolená až počas demokratizačného procesu v roku 1968.
Perzekucie proti rimskokatolickej cirkvi na Slovensku v rokoch 1959-1963
Robert Letz
Studia sa zaobera pomerne kratkym, doteraz nedostatocne spracovanym obdobim zostrenia vztahu komunistickeho rezimu v Ceskoslovensku k cirkvam, ktore vystriedalo predchadzajuce naznaky uvolnenia pomerov. Priaznive medzinarodne a vnutropoliticke podmienky na takuto zmenu politiky KSC sa vytvorili od zaciatku roka 1957, novu vlnu perzekucii ovplyvnil aj tvrdy protinabozensky kurz v Sovietskom zvaze, ktory sa presadil po prichode Nikity S. Chruscova do najvyssej stranickej funkcie.
Obnovene prenasledovanie knazov a veriacich malo zastrasit a zlomit vsetkych tych, ktori chapali poslanie krestana a cirkvi aktivne. Najviac vaznenych knazov bolo koncom patdesiatych rokov v napravno-pracovnom tabore v Leopoldove (v juli 1959 ich bolo 123), dalsi knazi a laicki aktivisti sa nachadzali vo vazniciach na celom uzemi statu, neskor boli koncentrovani vo vaznici Valdice u Jicina. Vedenie KSC z propagandistickych dovodov uskotocnilo v maji 1960 amnestiu, ktora vsak maskovala pokracujuci nabozensky a politicky utlak. Bolo sice prepustenych 91 cirkevnych hodnostarov, fararov a reholnikov, vo vazniciach vsak stale ostaval vysoky pocet knazov a veriaich vratane biskupov Jana Vojtassaka, Vasila Hopko a Pavla P. Gojdica. Pocas priprav prezidentskej amnestie i po jej realizacii pritom dochadzalo k rozsiahlym zatykaniam a naslednym procesom s nabozenskymi aktivistami, pricom najviac postihnuti boli prislusnici reholi a knazi v pastoracii.
Autor systematicky sleduje represie proti reholiam jezuitov, verbistov, kapucinov, tesitelov, redemptoristov, skolskych bratov, lazaristov a vincentiek, ktore mali za ciel paralyzovat ich cinnost, najma prijimanie novych kandidatov. Dalej dokumentuje pripady postihov knazov v pastoracii, obvinovanych najma z prekazania pri socializacii dediny a z nepriazniveho vplyvu na mladez. Ako sa ukazalo v dalsich rokoch, represivne zasahy proti nabozenskym aktivistom nepriniesli zelany vysledok, ale viedli k prehlbeniu nedovery veriacich k politickemu rezimu a jeho cirkevnej politike.
Štát a cirkvi v období pokusu o spoločenskú reformu (1968–1969)
Jan Pešek
Autor predkladá súhrnný záber vzťahov medzi komunistickým režimom a cirkvami v čase „pražskej jari“. Ukazuje, ako vnútropolitický vývoj v Československu a pokus o spoločenskú reformu po januári 1968 vytvorili podmienky pre veľký vzostup aktivity všetkých cirkví. „Kuratela štátnej moci“ nad cirkvami výrazne zoslabla, mocenský tlak akoby takmer prestal existovať. Doslova vzopätie prežívala katolícka cirkev vrátane novopovolenej gréckokatolíckej cirkvi. Naopak protestantské cirkvi – evanjelická cirkev augsburského vyznania (tzv. luteráni) a reformovaná kresťanská cirkev (tzv. kalvíni) – a pravoslávna cirkev sa skôr borili s vlastnými problémami; najväčšie mala pravoslávna cirkev, čo bol dôsledok obnovenia činnosti gréckokatolíckej cirkvi, ktorá bola na začiatku päťdesiatych rokov násilne zlikvidovaná („pravoslavizovaná“).
Okupácia Československa vojskami Varšavskej zmluvy v auguste 1968 reformný trend vývoja zastavila a vytvorila priestor pre neskorší nástup „normalizácie“ (po zmenách v najvyšších orgánoch KSČ a štátu v apríli 1969). Cirkvi boli v krátkom čase zatlačené späť, takmer do predjanuárových podmienok. „Normalizácia“ zmrazila a zakonzervovala otvorené i latentné problémy všetkých cirkví, no najmä gréckokatolíckej a pravoslávnej a ich vzájomné vzťahy. Oživenie aktivít cirkví v rokoch 1968–1969 bolo však priveľmi intenzívne na to, aby ho bolo možné celkom zastaviť a definitívne zvrátiť, tým skôr, že stále významnejšiu úlohu tu zohrávali mnohé medzinárodnopolitické faktory, ktoré znemožňovali Husákovmu režimu dôsledne obnoviť metódy mocenského eliminovania vplyvu cirkví.
Encyklika Quadragesimo anno, její recepce a vliv na katolické prostředí v českých zemích ve třicátých letech
Jaroslav Šebek
Období třicátých let v katolickém prostředí v Evropě je podle autora charakteristické dynamickým rozvojem teologického myšlení, intenzivním hledáním nových forem pastoračního působení církve a současně i novými impulzy v katolické sociální nauce, protože církev chtěla rozšířit okruh svých sympatizantů také o dělníky. Katolická sociální nauka proto soustředila pozornost především na otázky vztahu mezi kapitálem a prací, problém spravedlivé mzdy, a zejména na snahu najít řešení třídních rozporů. Teoretickým podkladem se stala encyklika papeže Pia XI. Quadragesimo anno, která zdůraznila zvláště potřebu nového společenského řádu, založeného na vzájemné spolupráci zaměstnavatelů a zaměstnanců ve stavovsky budovaných organizacích, jenž měl vést k nastolení sociálního smíru.
Autor připomíná významný vliv, jakým encyklika zapůsobila na teoretickou i praktickou politiku v sousedním Rakousku, a poté sleduje ohlas, který vyvolala v českých zemích, a to jak v německém, tak v českém katolickém prostředí. Německý katolicismus byl sice zprvu iniciativnější v přejímání myšlenek encykliky, ale neměl dostatek vlivu k jejich výraznějšímu prosazování. V souvislosti s recepcí Qadragesimo anno mezi českými katolíky se projevily diference v Čechách a na Moravě. Snaha o prosazení myšlenek stavovského uspořádání se stala také jedním z důvodů vnitrostranického zápasu v Československé straně lidové mezi křídlem českým, které stavovský řád podporovalo, a moravským křídlem strany v letech 1933 a 1934. V druhé polovině třicátých let diskuse v lidové straně ustala a objevovala se zejména v katolických intelektuálních kruzích a pravicových politických uskupeních. V důsledku nejednoznačnosti formulací byl princip stavovské výstavby společnosti účelově využíván také autoritativními politickými hnutími, která tímto způsobem legitimizovala svou snahu po destrukci parlamentnědemokratického politického systému.
Kardinál Beran a jeho zápas s totalitou: Portrét osobnosti
Václav Vaško
Článek představuje první celistvý životopisný medailon o pražském arcibiskupu kardinálovi Josefu Beranovi (1888-1969). Autor seznamuje s jeho životními osudy a působením od počátku jeho kariéry až po slavnostní uložení jeho ostatků ve svatopetrském chrámu v Římě. Beranův život byl hluboce poznamenán jeho střetnutím s nacismem, a zejména s komunismem. V letech 1942-1945 prošel několika koncentračními tábory a do vlasti se vrátil s pověstí národního hrdiny. Biskupské svěcení obdržel v roce 1946 a jako český primas vyvinul značné úsilí o nápravu materiálních i morálních škod, které katolická církev v zemi utrpěla za okupace i v neuspořádaných poměrech krátce poosvobození. Zároveň musel čelit narůstající agresivitě komunistů.
Poté co se komunisté chopili v roce 1948 moci ve státě, odmítla katolická církev vedená Beranem stvrdit legitimitu nového režimu. Na ztroskotání vzájemných jednání odpověděl režim „Katolickou akcí“ s cílem odtrhnout církev od Říma a dostat ji do svého područí a po jejím nezdaru se uchýlil k otevřenému teroru. Autor líčí dramatické okolnosti Beranovy internace v červnu 1949, která trvala celkem šestnáct let. Popisuje jeho životní podmínky v různých internačních zařízeních a poté se soustřeďuje na vleklá diplomatická jednání mezi Vatikánem a pražským režimem o podmínkách Beranova propuštění. Došlo k němu v únoru 1965, poté co papež jmenoval Berana kardinálem a ten souhlasil s vyhoštěním do Říma.
V závěrečných pasážích autor přibližuje jeho intenzivní činnost ve vyhnanství, mimo jiné vystoupení na 2. vatikánském koncilu, které znamenalo první krok v procesu rehabilitace Jana Husa z hlediska katolické církve.
Bedřich Loewenstein
PASÁK, Tomáš: Český fašismus 1922–1945 a kolaborace 1939–1945. Vydala Jana Pasáková. Praha, Práh 1999, 486 stran. S předmluvou Roberta Kvačka a statí Milana Nakonečného „K psychologii a perspektivám českého fašismu“.
Recenzent s lítostí konstatuje, že toto dosud nejširší pojednání tématu českého fašismu, sepsané v podstatě ještě v době komunistického režimu a tehdy nevydané, neobstojí v měřítkách kritické historigrafie současnosti. Vytýká autorovi, že zůstal u prostého kronikářského přístupu, nenechal se inspirovat světovými debatami o fenoménu fašismu, neklade si podstatné otázky a interpretačně nepřináší vcelku nic nového.
Proměny „divokého idealismu“: Dějiny Vlajky v pojetí Milana Nakonečného
Vlastimil Hála
NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka: K historii a ideologii českého fašismu. Praha, Chvojkovo nakladatelství 2001, 332 stran.
Kniha pojednává o historii nejznámější militantní fašistické organizace v období první Československé republiky a nacistického protektorátu. Recenzent upozorňuje kromě faktorgrafického bohatství práce především na autorův často neobvyklý hodnoticí úhel, vypovídající o jeho nevelké sympatii k liberálnímu systému parlamentní demokracie.
Petr Šafařík
RUSINEK, Bernd A.: Zwischenbilanz der Historischen Kommission zur Untersuchung des Falles Schneider/Schwerte und seiner zeitgeschichtlichen Umstände. Düsseldorf, Nordrhein-Westfälisches Hauptstaatsarchiv 1996, 184 stran.
JÄGER, Ludwig: Seitenwechsel: Der Fall Schneider/Schwerte und die Diskretion der Germanistik. München, Fink 1998, 360 stran.
TEPE, Peter: Mehr zum Fall Schneider/Schwerte. In: TEPE, P. – THÖRNER, A. (ed.): Arbeiten aus dem Schwerpunkt Mythos, Ideologie, 1. díl. Essen, Die Blaue Eule 1999, s. 15–88.
LEGGEWIE, Claus: Von Schneider zu Schwerte: Das ungewöhnliche Leben eines Mannes, der aus der Geschichte lernen wollte. München, Hanser 1998.
Autor recenze na základě několika publikací seznamuje s příběhem německého germanisty Hanse Schneidera/Schwerta, který se zapletl s nacistickým režimem a jemuž se po válce podařilo vytvořit si pod falešným jménem novou identitu. Díky ní si v tomtéž oboru vybudoval úspěšnou kariéru uznávaného odborníka, až v roce 1995 nizozemští novináři odhalili jeho pravou tvář
Bartoškova analýza represe na základě fenoménu politického vězně
Françoise Mayerová
BARTOŠEK, Karel: Český vězeň: Svědectví politických vězeňkyň a vězňů let padesátých, šedesátých a sedmdesátých. Praha – Litomyšl, Paseka 2001, 317 stran. Výběrová bibliografie, filmografie, jmenný rejstřík.
Recenzentka se zamýšlí zejména nad metodologickými úskalími plynoucími z autorova způsobu dotazování devíti českých politických věznů a nad výpovědní hodnotou jejich svědectví v recenzované knize.
História ŠtB na Slovensku v druhom pokračovaní
Stanislav Sikora
PEŠEK, Jan: Nástroj represie a politickej kontroly: Štátna bezpečnosť na Slovensku 1953–1970. Bratislava, Veda 2000, 248 strán.
Recenzent konštatuje, že publikácia významným spôsobom dopĺňa súčasné znalosti najmä o činnosti a organizačnej štruktúre Státnej bezpečnosti, pričom ide o prvú takúto prácu špecializovanú na Slovensko.
Šárka Daňková
KIELMANSEGG, Peter Graf: Nach der Katastrophe: Die Deutschen und ihre Nation. Eine Geschichte des geteilten Deutschland. Berlin, Siedler Verlag 2000, 734 stran.
Podle recenzentky kniha představuje první a zdařilou syntézu německých poválečných dějin (1945–1990). Kladně hodnotí, že namísto kronikářské popisnosti staví do popředí problémová témata a nevyhýbá se nesnadným úvahám.
Stranicky zabarvený obraz Margaret Thatcherové a thatcherismu
Jiří Ellinger
FAJMON, Hynek: Margaret Thatcherová a její politika. Brno, Barrister & Principal 1999, 392 stran.
Recenzent knihu hodnotí jako rozpornou, neboť faktografická pečlivost a systematičnost jí dodávají punc vědecké objektivity, avšak autorovy sympatizující přímočaré ideologické výklady ji na mnohých místech proměňují ve stranický elaborát.
Zápas farára Novomestského o udržanie zborového domu v Uhrovci
Norbert Kmeť
Článok na konkrétnom prípade ukazuje typický spôsob arogancie komunistického režimu a perzekúcie cirkvi na Slovensku po februári 1948. Miestni komunistickí funkcionári v juhoslovenskej obci Uhrovec mali záujem využiť budovu tamojšieho zborového domu evanjelickej cirkvi augšpurského vyznania na svoje účely, čo narážalo na odpor veriacich na čele s farárom Karolom Novomestským. Spor sa vyhrotil v roku 1950 a skončil sa zatknutím farára a jeho odsúdením na jeden rok väzenia a faktickým zabratím zborového domu, aj keď to bolo formálne potvrdené až v roku 1961.
Paměť století: Zpráva z konference
Andrew Bove, Michal Kopeček
Článek referuje o mezinárodní konferenci pořádané ve Vídni tamním Ústavem pro vědy o člověku (Institut für Wissenschaften vom Menschen) ve dnech 9.–11. března tohoto roku. Filozof Paul Ricoeur se v jejím úvodu zamyslel nad mnohostranným vztahem dějin a paměti, historik Pierre Nora sledoval důvody nebývalého vzestupu role paměti v současné době a jeho kolega Reinhart Kosselleck pomocí obrazového materiálu objasnil proměny pomníků v průběhu minulých dvou staletí.
Další sekce konference se zaměřily na otázky dějinné paměti ve specifickém vymezení, a to jak geografickém (paměť a identita v Polsku, Rusku a Rakousku), tak tematickém (srovnání dějinné paměti komunismu a fašismu, židovská paměť a holocaust). S příspěvky vystoupila řada dalších známých osobností z akademického, politického, uměleckého i mediálního světa (Timothy Garton Ash, Richard Pipes, Adam Michnik, Joachim Gauck, Alex Boraine, Leszek Kołakowski, Jehuda Bauer, Fritz Stern aj.).
Pořadatelé konference se nesnažili zmapovat „paměť 20. století“ vyčerpávajícím způsobem, pozornost se soustředila na nejzávažnější a pro toto století charakteristická témata. Díky tomu a díky kvalitní organizaci působila celá akce dojmem dobře vedené, konstruktivní diskuse a užitečné výměny názorů.
Několik poznámek k historickým souvislostem
Jaroslav Cuhra
Veřejná diskuse o činnosti Státní bezpečnosti v roce 1966 na půdě Svazu českobratrského evangelického duchovenstva
Miroslav Pfann, Milena a Jan Šimsovi
Nepravidelná příloha Soudobých dějin přináší edici jedenácti dokumentů se dvěma průvodními komentáři. V srpnu 1966 farář Českobratrské církve evangelické Jan Šimsa veřejně promluvil na farářském kurzu v Praze o tom, jak byl počátkem padesátých let hrubým nátlakem nucen ke spolupráci se Státní bezpečností, což odmítl. Jeho svědectví vyvolalo vzrušenou debatu, během níž se přihlásilo dalších sedm farářů s obdobnou zkušeností učiněnou v padesátých a šedesátých letech. Svaz českobratrského evangelického duchovenstva na základě toho adresoval ministerstvu vnitra protest proti takovému nátlaku ze strany bezpečnosti. Bylo zahájeno vyšetřování a osm farářů, kteří své případy takto zveřejnili, bylo pak zváno k jejich projednání do úřadoven Státní bezpečnosti. Dotyční faráři pak vypracovali několik rozborů negativního vlivu Státní bezpečnosti a její agenturní sítě na život církve a na smýšlení občanů, z nichž jeden v březnu 1968 zaslali předsedovi Federálního shromáždění s výzvou, aby se „zástupci lidu“ této záležitosti ujali.
Jádro edice, kterou připravili Milena a Jan Šimsovi ze svého soukromého archivu, tvoří osm písemných záznamů o projednávání jednotlivých případů v úřadovnách StB, které si bezprostředně poté pořídili dotyční faráři a o nichž se navzájem informovali. Záznamy vypovídají jak o způsobech nucení farářů ke spolupráci s StB, tak o pozdější reakci tohoto represivního nástroje režimu na nezvyklé zpochybnění jeho postupů, reakci, v níž se mísila zdánlivá korektnost se skrytými výhrůžkami. V textu, který edici předchází, vysvětluje historik Jaroslav Cuhra širší historické souvislosti této kauzy, hlavně z hlediska vývoje vztahů Českobratrské církve evangelické a komunistického režimu. Upozorňuje kromě toho, že zveřejnění tabuizovaného problému spolupráce s StB bylo ve své době ojedinělým aktem, a zamýšlí se nad mírou nedobrovolné i dobrovolné spolupráce z řad příslušníků této církve s tajnou policií. V úvodu k edici farář Miroslav Pfann líčí chronologii událostí od Šimsova vystoupení po odeslání analýzy Federálnímu shromáždění a vyzvedává psychologický a mravní význam případu, zvláště projevené mezilidské solidarity, pro vnitřní život Českobratrské církve evangelické a pro schopnost jejích příslušníků vzdorovat tlaku režimu v sedmdesátých a osmdesátých letech.