Kniha přináší dvě závěrečné kapitoly díla Homo viator, v nichž Marcel uvádí  Rilkeho poezii do kontextu se svou filosofií poutnictví, kterou pojímá jako směřování z viditelného do neviditelného. Duše se takovýmto „přesídlením“  vrací z „exilu“ do „vlasti“. Pod vlivem  „vysušující techniky“  se však smrt stává „brutálním faktem připomínajícím rozpad nějakého zařízení“. Neosókratik Marcel nás vyzývá, abychom znovu vstoupili na nekonečnou cestu k tajemství bytí i smrti.