Veřejné přednášky nositelů Akademické prémie
Všechna fota: Stanislava Kyselová, Akademický bulletin
Nekovalentní interakce – teorie a aplikace v chemii a biodisciplínách
Pavel Hobza –
Ústav organické chemie a biochemie AV ČR
Kovaletní interakce určují primární
strukturu molekul. Fascinující 3D architektura biomakoromolekul je však podmíněna nekovaletními
interakcemi působícími mezi stavebními bloky těchto systémů. Např dvouhelikální struktutra DNA,
která je zásadně důležitá pro funkci DNA (uchování a přenos genetické infomace), je přednostně
určena nekovalentními interakcemi mezi basemi nukleových kyselin. Struktura DNA musí být dostatečně
pevná, aby zajistila správnou vzájemnou pozici komplementárních basí, ale současně také dostatečně
slabá aby umožnila otevření helikální struktury nutné při přepisu genetické infomace. Silné
kovalentní interakce nejsou tyto funkce schopny zajistit, zatímco o 2 řády slabši nekovalentní
interakce tuto schopnost mají. Je zjevné, že zatímco kovalentní interakce hrají klíčovou roli v
chemii, nekovalení interakce jsou rozhodující v biodisciplínách. Teoretický popis
nekovalentních interakcí není snadný a patří bezesporu mezi nejkomplikovanější úkoly současné
vědy.
Genetické mechanismy vzniku nových druhů
Jiří Forejt – Ústav molekulární genetiky AV ČR
Život na Zemi existuje v diskontinuitních formách,
jejichž základní jednotkou je species – druh. V roce 1859 Charles Darwin ve své knize
O vzniku druhů přirozeným výběrem označil vývoj nových druhů jako “mystery of mysteries”.
Novodobé chápání speciace přinesly práce Theodosia Dobzhanského (1900–1975), který je označován za
zakladatele
Moderní Syntézy, směru evoluční biologie zdůrazňujícím důležitost reprodukčně izolačních
mechanismů pro omezení přenosu genů mezi blízkými druhy. Od třicátých let minulého století se díky
experimentům Dobzhanského stala
Drosophila (octomilka, ovocná muška) dominantním modelem pro studium genetiky mezidruhové
reprodukční izolace. Pomocí tohoto modelu byla v dalších desetiletích objevena řada genetických
zákonitostí, které mají obecný charakter, nicméně identifikace a klonování genů reprodukční izolace
a zejména molekulární mechanismy odpovědné za neplodnost mezidruhových hybridů zůstávaly
nejasné.
V roce 1974 jsme popsali sterilitu mezidruhových hybridů myší a mapovali jsme první gen
hybridní sterility u savců, Hybrid sterility 1,
Hst1. Práce
1 je dodnes citována a uznávána za milník ve studiu hybridní sterility na modelu jiném
než
Drosophila. V letech 2007-2013, kdy byla naše práce podporována Akademickou premií, jsme v
této oblasti výzkumu dosáhli několika významných úspěchů. V roce 2009 jsme jako první ve světě
klonovali gen hybridní sterility u savců, který jsme identifikovali jako PR domain containing 9,
Prdm9
2. Gen funguje jako metyltransferáza chromozomálního proteinu histonu H3 a jak bylo
o rok později prokázáno v jiných laboratořích, účastní se procesu genetické rekombinace v
pohlavních buňkách. Jiným zásadním příspěvkem, jehož platnost by mohla přesahovat hranice savčích
druhů, bylo zjištění, že primárním mechanismem neplodnosti mezidruhových hybridních samců je
neschopnost účinného meiotického párování a synapse chromozomů, pokud pocházejí z odlišných
(pod)druhů
3. Porucha synapse působí autonomně (cis) v každém chromozomálním páru, ale její rozsah je modulován (trans) interakcí s
Prdm9 a
Hstx2 geny hybridní sterility. Na základě našich recentních poznatků jsme připravili
pracovní hypotézu predikující možný význam rychle se divergující nekódující “junk” DNA pro vznik
nových druhů. Nová funkce nekódující DNA by spočívala v kontrole synapse chromozomů a tím v
zajištění následné reprodukční izolace blízkých druhů v průběhu speciace.