Sphaera octava. Mýty a věda o hvězdách I–IV
Foto: Gabriela Kermesová, Academia
Tetralogie
Sphaera octava (Mýty a věda o hvězdách I–IV), vydaná nakladatelstvími Artefactum a Academia, je výsledkem
mezioborové spolupráce badatelů v humanitních a přírodních vědách. Uvozena je prvním českým
překladem
Pseudo-Hyginových Bájí (Genealogií), v nichž anonymní scholiasta 1. či 2. století po
Kristu shrnul faktograficky bohatý materiál antické mytologie z nezachované originální práce.
Mytologická vyprávění, věnovaná výhradně původu souhvězdí, popisům jejich uspořádání na nebi a
výčtům jejich hlavních hvězd, obsahuje latinský spis
Gaia Iulia Hygina z přelomu letopočtu, nazvaný
O astronomii, a zčásti i jeho starší prameny (Eratosthenova Zhvězdnění a
Arátovy Jevy na nebi). Překlady těchto děl a vysvětlení kontextů jsou obsahem II. svazku
tetralogie.
Ve středověku na tyto práce navázaly další traktáty, především spis
O souhvězdích Michaela Scota, napsaný kolem roku 1220 na dvoře císaře Fridricha II. v
Palermu. Spis se nedávno dočkal kritické edice (ed. S. Ackermann, 2009), založené mj. na opisech
české provenience. Pražská Národní knihovna ČR kromě toho uchovává latinský rukopis ze začátku 15.
století s
Traktátem o uspořádání stálic na nebi, jehož anonymní autor v něm dále upravil a rozpracoval
Michaelovo pojednání, závislé na hyginovské tradici. Edice tohoto traktátu a jeho komentovaný
překlad je součástí III. svazku publikace, stejně jako dvě původní, bohatě ilustrované studie o
zobrazování souhvězdí a planet od antiky po středověk, dokumentované mj. na iluminacích z
astronomických rukopisů (včetně proslulých kodexů ze sbírky Václava IV.).
Zatímco v dosud jmenovaných textech antiky a středověku se pohybujeme více či méně na pomezí
mezi soudobou krásnou a odbornou literaturou, ve IV. svazku se zabýváme tradicemi exaktního výzkumu
hvězd. K nim patří především
Ptolemaiův Katalog hvězd (součást jeho
Almagestu), v němž je slovní popis hvězd, známý nám již z literárního zpracování textů
hyginovské tradice, provázen jejich číselnými souřadnicemi. Text v 10. Století přeložil v perském
Isfahánu as-Súfí do arabštiny a souřadnice opravil o tzv. precesi, aby katalog mohli používat i
astronomové v jeho době. Západní Evropa pak pracovala s latinskou verzí katalogu, založenou na
as-Súfího arabském překladu. IV. svazek přináší edici a překlad této verze as-Súfího katalogu hvězd
podle rukopisu uloženého v knihovně Královské kanonie premonstrátů na pražském Strahově. Rukopis je
znám svými krásnými kolorovanými kresbami souhvězdí, vytvořenými podle arabské předlohy.
Katalog hvězd nám zároveň poslouží jako praktická ukázka literatury, s níž musel pracovat i
zhotovitel nejstaršího zachovaného nebeského glóbu křesťanské Evropy; o glóbu se tradičně
předpokládá, že ve 13. století byl součástí sbírek českých králů (od roku 1444 je uložen v
Bernkastel-Kues). Po shrnující kapitole o vybraných astronomických přístrojích v antice (včetně
novinek z výzkumu mechanismu od Antikythéry) jsou ve IV. svazku zveřejněny především výsledky
exaktního a ikonografického zkoumání glóbu. Autoři v knize dokazují, že glóbus byl zhotoven s
obdivuhodnou přesností podle Ptolemaiových požadavků na stavbu glóbu, postulovaných v Almagestu (je
to tzv. univerzální precesní glóbus, což je konstrukce umožňující vhodným nastavením glóbu získat
obraz nebe v kterékoli historické době, přesto ji však nenajdeme na žádném glóbu minulosti ani
současnosti) a hvězdy jsou na něm vyneseny s přesností jednoho milimetru vzhledem k souřadnicím
Ptolemaiova katalogu hvězd. Ikonografie souhvězdí je současně nejlepší ilustrací slov známých nám z
textů hyginovské tradice, což ovšem znamená jediné: i tyto literární texty antiky byly psány se
znalostí velmi přesných modelů nebeské sféry. Glóbus je vynikající ukázkou aplikace starořecké
astronomie ve středověku, jen málo zasaženou arabským prostřednictvím, a autoři svazku proto jeho
vznik hypoteticky spojují s kulturním vlivem a vyzařováním jihoitalského štaufského prostředí
císaře Fridricha II.