Kontakty
Abstrakt - Sekce 1
Abstrakty příspěvků sekce "Negativní scénáře vývoje"


Martin Profant
Už ani krize není, co bývala
Krize v dějinách moderního myšlení vystupuje v dvojité podobě, jednak okamžiku rozhodnutí, zásadního obratu či soudu, který umožňuje smíření, jednak jako očekávatelný a regulérní moment určitého procesu (dramatického děje, ekonomického cyklu, lékařského jednání s nemocným apod.). Jakožto soud uzavírá určitý sled událostí a interpretace krize je zároveň zároveň hodnocením motivů tohoto sledu a výhledem k projekci post-krizových očekávání. Nabízí současný pokles světového HDP takovou výsadní perspektivu? A je taková plnohodnotná krize ještě vůbec možná?


Milan Znoj

Historický pesimismus liberálů: Malthus, Ricardo a J.S. Mill
Liberalismus je dítětem osvícenského racionalismu, a tak mu je všeobecně přisuzováno optimistické a progresivistické pojetí dějin. Nicméně klasičtí liberálové se obávali toho, že liberální kapitalismus má své historické meze a jeho dynamika se může vyčerpat. Thomas R. Malthus uvažoval o vnějších mezích daných rozvojem populace (v neomalthusiánství je tato argumentace zjemněna, ale platí dál). David Ricardo se obával klesající míry zisku, jež nakonec znemožní kapitalistický rozvoj (v marxismu se tato úvaha stala východiskem teorií o samo-zhroucení kapitalismu). J. S. Mill zase uvažoval o budoucím stacionárním stavu, v němž tržní ekonomika bude dále fungovat, ale už nebude růst. Tento pesimismus klasických liberálů byl však zcela zapomenut v soudobém neoliberalismu. V Hayekově podání je tržní společnost neomezeně produktivní a spontánně zajišťuje optimální distribuci statků v každých podmínkách, hrozbou je jen omezení individuální svobody státními zásahy a omezení soukromovlastnických práv. Nozick nadto ukázal, že stačí jenom malinko popustit uzdu soukromé svobodě a tržní společnost se sama prosadí. Neschopnost neoliberalismu uvažovat o mezích rozvoje tržní společnosti se tak stává fatální.


Peter Nedoroštík
Štát a filozofia – dva prípady klinickej smrti?

Ak pripustíme, že kríza je priamym dôsledkom globalizácie, pričom štát skrz Marxovu optiku predstavoval bojisko o triednu nadvládu, zdá sa, že tento boj skončil triumfálnym víťazstvom kapitálu. Zrejme najdôležitejším politickým následkom krízy je teda definitívna transformácia štátu na mechanizmus klientskeho korporativizmu. Keďže klasická „ľavicová“ paradigma evidentne nemá čo ponúknuť, je zrejme najdôležitejšou politickou výzvou nutnosť formulovať nové všeobecné normatívne východiská a pravidlá, čo v histórii našej kultúry bolo jednou z najvlastnejších úloh filozofie. Tento príspevok je pokusom analyzovať deštrukciu základných úloh štátu a filozofie, ktoré prešli vo vzťahu k jednotlivcovi paralelným vývinom – kladú naň nesplniteľné požiadavky a zároveň ponúkajú čoraz menej možností na ich realizáciu.  Zdá sa, že filozofia na rozdiel od štátu už oficiálne ohlásila rezignáciu. Nárok na univerzálne definovanie pravidiel bol demaskovaný ako mocenský nástroj (Foucault, Walzer) a filozofi sa pri hľadaní normatívnych východísk so závisťou obzerajú inam – k literatúre (Rorty) či psychoterapii (Habermas). Druhá časť príspevku prijíma Habermasom „hodenú rukavicu“ a pokúša sa z psychoterapeutického procesu abstrahovať základné normy, ktoré by sa mohli stať normatívnym východiskom nielen pre hodnotenie súčasného vývinu, ale možno aj slúžiť ako normatívne meradlo pre vytváranie nových spoločenských pravidiel.