Neoliberální „rodinná“ politika

Zuzana Uhde

Postupné oslabování sociálního státu a neoliberální tendence k privatizaci péče dále prohlubují nerovnosti spojené s dělbou práce, sociálně konstruovanou odkazem na biologické pohlaví. Dosavadní vývoj rovněž naznačuje, že tento trend se týká i České republiky.

Jedním z důsledků oslabování sociálního státu a sílících neoliberálních trendů je privatizace péče a přesun zodpovědnosti za péči na individuální rodiny a na jednotlivce, zejména v případě svobodných matek. Globalizační procesy spolu s celosvětově rostoucí zaměstnaností žen a minimalizací sociálního zabezpečení se podílejí na proměně organizace péče ve společnosti. Péče, která byla dříve v západních zemích vykonávána ženami v domácnosti nebo do značné míry zajišťována státem dotovanými institucemi denní péče o závislé členy společnosti, byla do nemalé míry přesunuta na trh práce jako druh zboží. V současné době je v západních zemích a asijských státech s expandující ekonomikou péče stále více komodifikována a přesouvána na trh práce, kde je zajišťována levnou ženskou pracovní silou, často imigrantkami z chudších zemí. Americká socioložka Arlie Hochschildová o těchto globálních změnách v organizaci péče mluví jako o „globálních řetězcích péče“ a uzavírá, že její transfer na trh poukázal na nízkou tržní hodnotu péče a dále její společenskou hodnotu ještě snížil. Tento transfer rovněž poukázal na fakt, že péče není zneuznána primárně proto, že je stále do značné míry vykonávána jako neplacená aktivita, ale spíše proto, že je vnímána jako ne-práce, jako soukromá, osobní aktivita, která nevytváří peněžní zisk.

Globální řetězce péče dále odhalují skutečnost, že životní standard západních společností závisí na obslužné třídě, jak tuto skupinu pojmenovává Saskia Sassenová, – imigrantkách a marginalizovaných ženách, které uspokojují rostoucí poptávku po nájemní pečovatelské a domácí práci, a zatímco pečují o děti a starší lidi v zemích globálního Severu, jejich vlastním dětem je právo na péči upíráno. Cenou za zmírňování genderových nerovností v bohatých zemích je tudíž prohlubování sociálních nerovností mezi zeměmi globálního Severu a Jihu. Nadto v neoliberálním systému představuje placená péče jednu z forem špatně placeného, nejistého a flexibilního zaměstnání na pomezí neformální ekonomiky bez přístupu k sociálnímu zabezpečení a ochraně pracovních práv. Jednoduché přesunutí péče na trh nás tak uzavírá do spirály zvětšujících se nerovností, neboť pouze umožňuje lépe situovaným ženám vyhnout se dvojí směně a lépe situovaným mužům udržet status quo tradiční genderové dělby práce, zatímco marginalizované skupiny žen uzavírá do pout neplacené a málo placené práce. Časté najímání imigrantek na domácí práci a péči má svůj důvod i v jejich nejistém právním statusu, který jejich zaměstnavatelům poskytuje účinnější mechanismy kontroly a imigrantky činí zároveň bezmocnější a loajálnější.

Demontáž dosavadních modelů sociálního státu – na jedné straně modelu podporujícího veřejné instituce péče a ženskou zaměstnanost, na druhé straně modelu poskytujícího sociální podporu pečujícím – vedla v praxi k rostoucí privatizaci péče a přesunu péče na trh práce jako nové, nebo lépe řečeno obnovené formy zaměstnání, vykonávaného většinou ženami. Proměna neplacené pečovatelské práce v práci placenou na jedné straně zvýraznila nerovnosti mezi ženami a na druhé straně otevřela prostor pro ztotožnění péče s pozdně kapitalistickou představou práce jakožto aktivity, která má přinášet kvantitativně měřitelnou

hodnotu. Otázka tedy dnes stojí následovně: má být péče zahrnuta do systému institucionalizovaných a regulovaných činností na trhu jako určitý druh práce, a tudíž nevyhnutelně hodnocena v rámci kapitalistické tržní logiky, ve které peněžní zisk definuje společenskou žádoucnost, nebo má být spíše situována mimo kapitalistický trh a pojímána jako společenský závazek mužů, žen a celé společnosti?

V odpovědi na tuto otázku se ovšem musíme ptát, v jaké společnosti chceme žít a zda chceme společenské nerovnosti nechat expandovat do samého nitra našich soukromých životů. Migrace žen z chudých zemí není čistě jejich svobodnou volbou, ale spíše individuální reakcí na celospolečenský problém. Zajištění péče prostřednictvím placených pečovatelek a domácích pomocnic z marginalizovaných skupin žen a žen-imigrantek tak představuje tichý souhlas s globálním vykořisťováním. Individuální rodiny se tak stávají komplicem globálního kapitalistického řádu.

Problém ovšem nemá řešení na individuální úrovni. Místo toho, abychom definovali péči jednoduše jako práci, je třeba spíše přehodnotit pozdně kapitalistické pojetí samotné práce a současný politický a ekonomický systém (k tomu viz článek Jiřího Silného Sociální ekonomika, LtN č. 51/2007).

Bohužel jsme světoví

Současný vývoj rodinné politiky v České republice výše zmíněné negativní trendy bohužel přehlíží. To potvrdil i poradce ministra práce a sociálních věcí Petra Nečase Vojtěch Belling, podle nějž péče nemůže být vnímána jako sociální služba a odpovědnost státu. Nový český  systém rodinné politiky, který částečně vstoupil v platnost k 1. lednu 2008, je velmi komplikovaný a ve svých důsledcích přispívá pouze k privatizaci péče. Vládní koncepce se soustřeďuje na možnosti komerčního zajištění péče a zcela opomíjí nutnost podpory a rozvoje jak kvality, tak dostupnosti veřejných institucí – jeslí a školek. Nastartovává tak trend, který povede k prohloubení společenských nerovností mezi muži a ženami a rovněž mezi jednotlivými skupinami žen. Zároveň podporuje nejen nerovnosti mezi ženami, ale rovněž nerovné šance dětí, neboť nižší příjmové skupiny si kvalitní péči pro své děti nebudou moci dovolit, současně jim ale výše rodičovského příspěvku neumožní zůstat s dítětem doma.

Nová koncepce rodičovského příspěvku sice umožňuje jeho rychlejší čerpání, ale pouze pro ty příjmové kategorie, které dosáhnou mzdy zhruba 16 500 Kč. Vzhledem k tomu, že vláda nehodlá rozšířit kapacitu veřejných zařízení péče o děti, rodiče dvouletých dětí, kteří se budou chtít vrátit do zaměstnání, s velkou pravděpodobností neuspějí s nalezením místa pro své dítě ve školce, kde přednostně přijímají děti starší tří let. Možnost rychlejšího čerpání rodičovského příspěvku se tak otevře jen těm zámožnějším, kteří si budou moci dovolit platit soukromou péči. I v tomto směru tedy logika rodinné politiky odpovídá celé logice reformy veřejných financí – vyšší příjmové skupiny na ní vydělají, zatímco nižší prodělají. Nebudou totiž moci využít ani zkrácené formy čerpání rodičovského příspěvku, ani připravované podpory individuální péče nerodičovskou osobou prostřednictvím reformy živnostenských oprávnění a na trhu práce budou i nadále znevýhodněny kvůli nedostatku míst ve veřejných institucích péče o děti.

Je rovněž oprávněné pochybovat, že vládní koncepce péče nerodičovskou osobou zcela odstraní zaměstnávání pečovatelek v šedé ekonomice a jejich následné znevýhodnění v přístupu k sociálnímu zabezpečení. Jako řešení se spíše než změna živnostenských oprávnění nabízí podpora zaměstnavatelských spolků sdružujících pečovatelky, které jim ovšem zajišťují veškerá práva spojená s pracovní smlouvou. Úspěšná rodinná politika by jednoznačně měla stát na principu péče jako celospolečenského závazku, týkajícího se státu, lokálních samospráv, zaměstnavatelů, dalších aktérů občanské společnosti a v rodině jak žen, tak i mužů. Můžeme se ptát, proč se čeští politici vytvářející rodinnou politiku nejsou schopni poučit z vývoje za hranicemi našeho státu a s nostalgickým přesvědčením o české specifičnosti urychlují rozpad sítě institucí péče o děti.