Zuzana Uhde, Akademie věd ČR
Revoluční transformace genderové dělby práce prostřednictvím nepodmíněného základního příjmu
Ve 20. století došlo k zásadním změnám postavení žen ve společnosti a postupné proměně genderových norem a vzorců jednání. Přesto je dosah těchto změn omezený a řada autorek a autorů dnes upozorňuje na to, že se pozitivní změny dotkly pouze některých oblastí života společnosti a jen některých skupin žen. Zatímco po druhé světové válce byl vnímán požadavek placeného zaměstnání jako revoluční krok k genderové rovnosti, postupný vývoj ukázal na omezený dopad otevření sféry placeného zaměstnání širokým skupinám žen. Struktura společnosti orientovaná na práci v omezeném významu placeného zaměstnání neumožňuje adekvátní ocenění péče a dalších neplacených činností, které stále ve většině případů vykonávají ženy. Ocenění práce v současném kapitalistickém systému nadto není určováno společenským přínosem či potřebností určitých činností, ale spíše koncentrací vlastnictví, tržním úspěchem nebo schopností vytvářet zisk. Ve svém příspěvku se chci zamyslet nad možnostmi, které by otevřelo zavedení všeobecného základního příjmu ve vztahu k proměně struktur genderové dělby práce. Nepodmíněný základní příjem zpochybňuje mylnou představu, že společensky přínosnými činnostmi, a tudíž po zásluze finančně oceňovanými, jsou pouze činnosti vykonávané jako placené zaměstnání. Tato ve strukturách naší společnosti zakořeněná iluze vytváří nerovnosti spojené se současnou genderovou dělbou práce. Sám o sobě sice nemůže nepodmíněný základní příjem změnit genderové struktury dělby práce, může ale změnit význam a důsledky této dělby. Budu se tudíž zabývat otázkou, zda zavedení nepodmíněného základního příjmu může být krokem revoluční transformace, která by umožnila proměnu struktur genderové dělby práce.   


Ľubomír Dunaj, Prešovská univerzita v Prešove
Patológie právnej slobody ako charakteristické črty transformácie po roku 1989
V tradícii kritickej teórie zohrávalo uchopenie pojmu sociálna patológia vždy zásadnú rolu. Axel Honneth, azda jej najvýznamnejší súčasný predstaviteľ, objasňuje, že o „sociálnej patológii“ môžeme hovoriť vtedy, keď sme konfrontovaní s takým vývojom spoločnosti, ktorý vedie k viditeľnému narušeniu racionálnych schopností členov spoločnosti zúčastňovať sa na určujúcich a smerodajných formách spoločenskej kooperácie. Na rozdiel od sociálnych nespravodlivostí, ktoré sú v súčasnosti prítomné v nie nevyhnutných situáciách vylúčenia alebo narušenia šancí k rovnoprávnej účasti na spoločenskom procese kooperácie, pôsobia takéto patológie o jeden stupeň sociálnej reprodukcie vyššie, t. z. pri tomto stupni ide reflexívny prístup k základným systémom konania a noriem. V súvislosti s týmto konštatovaním o sociálnej patológii hovoríme vtedy, keď niektorí alebo všetci členovia spoločnosti na základe spoločenských príčin už nie sú viac schopní primerane chápať význam týchto praktík a noriem. A práve to považujem za jednu z charakteristických čŕt ponovembrového vývoja v Česku a na Slovensku - veľká časť populácie u nás nielen, že nie je schopná sa identifikovať s „vládnucim sociálnym poriadkom“ (či už právnym, ekonomickým alebo morálnym), ale nie je mu schopná ani porozumieť a tým nedokážu jej členovia svojim konaním v dostatočnej miere „vyživovať“ demokratické procesy a inštitúcie. To môže viesť dokonca i v krátkodobom horizonte k dramatickým spoločenským otrasom a turbulenciám s ťažkom predvídateľnými dôsledkami.