The official magazine of the ASCR

 


Important links

International cooperation

 

ESO

EUSCEA

AlphaGalileo

WFSJ

EUSJA General Assembly

eusja.jpg EUSJA General Assembly
& EUSJA Study Trip

Prague, Czech Republic
March 14–17, 2013

Abicko  > 2008  > červen  > Osmičkový rok

Svatodušní bouře - pokus o revoluční povstání v Praze v červnu roku 1848

Krvavý svatodušní týden v polovině června 1848 znamenal jeden ze základních mezníků a přelomových zvratů v průběhu revolučního roku 1848–1849. Navzdory někdejší glorifikaci "hrdinů barikád", kterou dříve prosazovala především marxistická historiografie, se z dnešního pohledu jedná o mezník tragický, který českým národním zájmům v průběhu revolučního "jara národů" rozhodně neprospěl.

Česká liberální politická reprezentace dosáhla od března 1848 postupně celé řady politických úspěchů. Druhý kabinetní list ("Česká charta") z 8. dubna 1848 otevíral cestu k naplnění celé řady českých politických požadavků. Chystalo se svolání českého zemského sněmu a konstruktivní čeští politikové v čele s Františkem Palackým hodlali na jeho půdě prosadit řadu státoprávních požadavků. Od 2. června navíc v Praze probíhal Slovanský sjezd, jehož cílem mělo být nalezení společných programových bodů s ostatními slovanskými národy v duchu austroslavistického programu. Politická bouře, která se rozpoutala po sbratřovací mši na svatodušní pondělí 12. června 1848, dosavadní zdárný vývoj násilně překazila. Akce nezodpovědné hrstky revolučních demokratů vrazila mezi císařský dvůr a vídeňský kabinet na straně jedné a český národ na straně druhé klín nedůvěry. Zemský sněm se nemohl sejít a splnit státoprávní naděje, které do něj byly vkládány. Během pěti dnů bojů uhasilo dělostřelecké bombardování nejen ozbrojený odpor českých revolučních demokratů, zmařeny byly rovněž měsíce mravenčí práce. Čeští liberální politikové tak museli svou pozornost upřít na chystané zasedání Ústavodárného říšského sněmu ve Vídni. Jedině tam se mohli pokusit prosadit alespoň požadavky z oblasti občanských svobod, když byla naděje na splnění těch státoprávních prozatím pohřbena.

Počátkem června 1848 žilo hlavní město Království českého dlouho připravovaným a hojně navštíveným Slovanským sjezdem. Jeho jednání započala 2. června a trvala 10 dní. Navzdory potížím, jež přinášely spory mezi proruskou většinou a zástupci Poláků, kteří carským režimem opovrhovali a upínali své naděje k obnovení vlastní národní a státní jednoty, šlo o první zásadní pokus dát austroslavistickým idejím o federalizaci habsburské monarchie jako spravedlivé říše podobu společného programu všech slovanských národů monarchie. Povstání, jež v jeho závěru propuklo, nepříznivě ovlivnilo a posléze zmařilo naděje na nalezení konečné dohody, i když již dohodnuté programové dokumenty (Manifest sjezdu slovanského národům evropejským a List k císaři) naznačovaly, že je její dosažení na spadnutí. K jednotné politické strategii a taktice v rakouské a evropské politice se tak nakonec delegáti slovanských národů nepropracovali, neboť zasedání muselo být předčasně ukončeno.

Během prvních červnových týdnů v Praze postupně narůstalo napětí. Vyvolávala je především radikální nálada demokraticky smýšlejícího pražského studentstva a narůstající okázalé demonstrace moci a síly ze strany zemského vojenského velitele, generála a pozdějšího maršála, Alfreda knížete von Windischgrätze (1787–1862). Pompézní vojenskou přehlídku, kterou uspořádal 7. června 1848 před karlínskou Invalidovnou, snad ani nešlo pochopit jinak než jako záměrnou provokaci. Windischgrätzovi se ani v nejmenším nezamlouvala rokování delegátů pražského Slovanského sjezdu a s ještě mnohem větší nelibostí sledoval činnost revolučně demokraticky smýšlejícího pražského studentstva. 8. června 1848 nechal proto na Vyšehradě a na Petříně rozestavět děla. Praha se stávala pomyslným sudem střelného prachu a jen jiskra chyběla k tomu, aby zažehla nepokoje.

obrazek_k_clanku
Spisovatel, novinář a politik Josef Václav Frič, mladý vůdce povstalců

Dne 10. června 1848 se v aule Karolina sešlo radikální studentstvo, aby formulovalo své ultimativní požadavky vůči zemskému vojenskému velitelství. Studenti vyslali deputaci. Její členové ultimáta sdělili arcivévodovi Karlu Ferdinandovi, který zastupoval momentálně nepřítomného generála Windischgrätze. Stažení děl z Vyšehradu a Petřína a vydání zbraní a střeliva pro studentskou legii však musel tento představitel panovnického domu a zemského velení c. k. armády rázně odmítnout. Stejným neúspěchem skončila i studentská deputace z následujícího dne.

Zemské vojenské velitelství naopak zintenzivnilo přípravy k ráznému potlačení možných nepokojů. Ku Praze byly stahovány posily od Kutné Hory a Hradce Králové. Na 11. červen 1848 připadla v církevním kalendáři Svatodušní neděle, jeden z významných jarních křesťanských svátků. Právě svatodušními svátky (zvanými též letnice), jimiž si křesťané připomínají seslání Ducha svatého na apoštoly a církev po Spasitelově zmrtvýchvstání, končí v liturgickém roce velikonoční období. Termín svatodušní neděle je pohyblivý a nastává vždy sedm týdnů po Božím hodu velikonočním. Na 12. června pak onoho roku připadalo svatodušní pondělí. Atmosféra však byla v oněch dnech spíše tísnivá než sváteční, o čemž svědčí i masový úprk obyvatelstva z Prahy (odhaduje se na 20 000 lidí).

Přesto byla na ono svatodušní pondělí svolána na Koňský trh (dnešní Václavské náměstí) velká sbratřovací mše. Konala se v dopoledních hodinách a přišli na ni i mnozí z delegátů stále ještě probíhajícího Slovanského sjezdu. Obřad celebroval vlastenecky založený kněz Jan Arnold (1785–1872) a účastnilo se ho asi 2000 osob. To, co po obřadu následovalo, však zcela překrylo dosavadní sváteční atmosféru. Zradikalizovaný dav pobízený především zfanatizovanou studentskou mládeží se vydal k sídlu zemského vojenského velitelství v Celetné ulici, kde se také nacházel služební byt generála Windischgrätze. Demonstranté chtěli pod jeho okny uspořádat tehdy obvyklou protestní akci – kočičinu, při které byla kritizovaná osobnost tupena a zesměšňována nespokojeným davem. Lidová "zábava" se však poněkud zvrhla a přerostla v násilí. Zástupy demonstrantů se dostaly do prvních střetů s pravidelným vojskem. Kněžna Eleonora Windisch­grätzová, rozená ze Schwarzenberga, manželka zemského vojenského velitele, která sledovala nepokoje z okna svého bytu v Celetné ulici, se asi kolem půl páté odpoledne stala jednou z prvních obětí revolučního násilí v Praze. Kulka z pistole, kterou vystřelil neznámý výtržník, ji zasáhla do hlavy a na místě ji zabila. Výtržnosti se začaly šířit i v okolních ulicích a brzy začaly vznikat první barikády. V pražských městech jich hned na počátku povstání vyrostlo na několik desítek.

Průběh červnového povstání lze rozdělit na dvě fáze. První probíhala od pondělí 12. června do středy 14. června. Během ní docházelo v pražských ulicích k bojům mezi pravidelným vojskem a povstalci. Jejich hlavním centrem se stalo okolí Klementina na Starém Městě pražském. Rozsáhlý areál někdejší jezuitské koleje patřil tehdy pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě.

obrazek_k_clanku
Ozbrojení příslušníci studentských kohort před vchodem do Klementina

Právě v jeho prostorách si zřídilo svůj štáb velení povstalců v čele s mladým studentským vůdcem Josefem Václavem Fričem (1829–1890). K jeho nejbližším spolupracovníkům patřili Adolf Brádka a Karel Sladkovský (1823–1880), v klementinském štábu se také přechodně objevili i Karel Sabina a Ľudovít Štúr (15. června), kterého do Prahy zavedla účast na Slovanském sjezdu.

Vývoj událostí velice brzy prokázal, že celé povstání je pouze spontánní a nepromyšlenou akcí. Strategický význam převážné většiny zbudovaných barikád byl prakticky nulový, a tak se o mnohé z nich ani nebojovalo. Počet špatně vyzbrojených povstalců se pohyboval kolem 3000, zatímco armáda disponovala 10 000 plně vyzbrojených mužů včetně silného dělostřelectva. Právě jeho zásah se nakonec stal rozhodujícím.

Přesto se na počátku povstání podařilo vzbouřencům dosáhnout dílčího úspěchu, když se do jejich zajetí dostal samotný guberniální prezident Leopold Lev hrabě Thun. Stalo se tak hned v první den bojů 12. června 1848. Nejvyšší představitel zemské správy v Čechách se totiž poté, co se dozvěděl, že na Starém Městě propukly nepokoje, chtěl sám přesvědčit o skutečném stavu věcí. Rozhodl se proto vypravit z Malé Strany přes Kamenný (dnešní Karlův) most na Staroměstskou radnici, aby nastalou krizi projednal s pražským purkmistrem a dohodl se s ním na dalším postupu. Kvůli neprůchodnosti ulic však nemohl použít kočár, a tak se vydal na cestu pěšky. Překonal několik barikád, dostal se na pravý břeh Vltavy, ale v Jezuitské (dnešní Karlově) ulici byl poznán a zadržen. V rukách povstalců se tak ocitlo cenné rukojmí, jehož se dalo efektivně využít při jednáních s armádou a státní mocí.

Zprostředkovatelem při jednáních o propuštění prezidenta zemského gubernia z vězení v Klementinu se stala deputace pražského měšťanstva, liberálních českých politiků a účastníků nedávného Slovanského sjezdu v čele s Františkem Palackým, Pavlem Josefem Šafaříkem a Karlem Havlíčkem. V úterý 13. června 1848 Thunova propuštění skutečně dosáhli. I když se Josef Václav Frič stavěl ostře proti, ostatní vůdcové povstání v čele se Sladkovským se nakonec dali přesvědčit k dohodě za příslib propuštění některých vězněných revolucionářů.

Ve středu 14. června 1848 pak do Prahy dorazila dvorská komise tvořená dvorním radou Josefem Klecanským a maršálkem a druhým viceprezidentem dvorské rady válečné Emanuelem hrabětem Mensdorffem-Pouilly, jejímž cílem mělo být vyřešení celé krize. Téhož dne byla za jejího přispění skutečně řada vězněných vzbouřenců propuštěna a vojska z pražských ulic stažena. Uklidnění situace však mělo být pouze dočasné.

Již ve čtvrtek 15. června 1848 bylo zahájeno mohutné ostřelování pražských měst z baterií na Petříně, Strahově a Letné. Červnové povstání tak vstoupilo do své druhé fáze (15.–17. 6.). Situace vzbouřenců se brzy stala zoufalou a neudržitelnou. Kanonáda působila ničivé škody. Zoufalou strategickou situaci povstalců nemohl zvrátit ani příchod posil z venkova. 15. června do Prahy dorazily národní gardy z Litomyšle a Vysokého Mýta, 16. června pak přispěchali na pomoc gardisté z Kutné Hory, Kolína a Chrudimi. Do bojů však většina posil nezasáhla, pravidelná armáda, která držela město v sevření, je brzy odzbrojila.

obrazek_k_clanku
Barikáda v Karlově ulici

Pušky a šavle revolucionářů byly proti masivní dělostřelecké palbě na dálku zcela bezmocné. Naprosté utopení povstání v krvi bylo jen otázkou času. Brzy si to začali uvědomovat i mnozí z nedávno ještě horlivých radikálů. Již 16. června 1848 se studentský štáb v Klementinu rozhodl složit zbraně, pouze Karel Sabina jako jediný hlasoval proti. Odpor zvolna ustával, bombardování města však pokračovalo s nezmenšenou intenzitou. Noc ze 16. na 17. června 1848 byla obzvláště ničivá, staroměstské mlýny se ocitly v plamenech. Řada obyvatel Starého Města prchala alespoň za příbuznými a známými na levý břeh Vltavy, neboť přímé riziko bylo na Malé Straně přece jen o něco menší. Státní nádraží (dnešní Masarykovo) praskalo ve švech, exodus Pražanů ven z města, který začal již před propuknutím povstání, dosáhl vrcholu.

V sobotu 17. června 1848 bylo za účasti dr. Františka Ladislava Riegra, který se s hrabětem Albertem Nostitzem právě vrátil z innsbrucké mise, mezi vedením pražské obce v čele s primátorem Václavem Vankou a císařskými komisaři Klecanským a Mensdorffem uzavřeno příměří. Všechny občanské sbory, legie a národní gardy definitivně složily zbraně, Praha se vzdala. Ještě téhož dne však veškerou situaci ve městě a v okolí převzal pod svou kontrolu generál Windischgrätz. Původně smířlivě formulované příměří se tak záhy změnilo v naprostou kapitulaci.

V neděli 18. června 1848 byl nad Prahou a okolím v šíři dvou vídeňských mil (asi 15 km) vyhlášen stav obležení. Začalo zatýkání a stíhání provinilců, které dostala na starost vyšetřovací komise v čele s hrabětem Franzem Khevenhüllerem-Metschem (1783–1867). Stanné právo trvalo do 20. července. Bilance povstání činila 43 mrtvých a 63 zraněných na straně povstalců. Stíhání většiny osob bylo ukončeno 15. září a do prosince se všichni věznění postupně dostali na svobodu. Mnohem horší však byly politické důsledky nezodpovědné dobrodružné akce. Manifest o svolání českého zemského sněmu, jenž císař Ferdinand I. Dobrotivý podepsal 6. června 1848 a který Rieger a Nostitz přivezli z Innsbrucku, se stal bezcenným papírem a záhy byl odvolán. Česká liberální politická reprezentace ztratila významné fórum pro prosazování svých požadavků ještě dříve, než vůbec vzniklo. A to byla cena příliš vysoká. I když na půdě Ústavodárného říšského sněmu nejprve ve Vídni a poté v Kroměříži čeští poslanci udělali velký kus práce, červnová porážka zaviněná radikály byla zbytečnou a vysoce kontraproduktivní akcí. Nic na tom nemění ani celková pozdější porážka revoluce v celé monarchii a nástup neoabsolutistického režimu.

Roman Vondra,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.