Česky
…prospět národu, seč síly moje jsou – to jest to jediné, co mne nad obyčejné ženské staví…
Snad každý si k Boženě Němcové našel cestu dříve či později buď sám, nebo k ní byl postrčen. Mezi veřejností je i v současnosti známa jako výjimečná žena, autorka erbovní knihy české literatury a stále oblíbených a mnohokrát zfilmovaných pohádek. Boženu Němcovou si připomínáme i jako autorku textů národopisného charakteru. Byla ale také snad až vášnivou pisatelkou dopisů, které vyšly opět v letech 2003–2007 v Nakladatelství Lidové noviny v čtyřdílném souborném vydání a které se zachovaly bezesporu i proto, že si její rodina i adresáti již za jejího života uvědomovali jejich cenu a pietně je uchovávali. Ani tak se bohužel nedochovaly v úplnosti. Letošní 150. výročí úmrtí Boženy Němcové nás může vést k zamyšlení: Proč se vracet k Boženě Němcové?
Božena Němcová se již za prvního pobytu v Praze (1842–1845) stala českou spisovatelkou. Mezi ženami, které již před ní a současně s ní braly pero do ruky, vynikala invencí a samostatností. A navíc od samého počátku literární práce nacházela učitele a rádce mezi výkvětem tehdejšího českého kulturního života (Josef Čejka, František Matouš Klácel, Václav Bolemír Nebeský, Ignác Josef Hanuš či také Karel Havlíček). Byla bezesporu jednou z našich prvních autorek, které si musely vydělávat literární prací na živobytí; v českých poměrech se ale až do první světové války nemohl nikdo existenčně zajistit beletristickým výkonem (spisovatelé byli lékaři, středoškolští profesoři, advokáti či alespoň redaktoři). Těžko se to mohlo podařit ženě, a navíc v době, o níž hovoříme jako o době Bachova absolutismu, kdy neexistovaly výraznější publikační možnosti – noviny, širší spektrum časopisů atd.
Němcová byla ovšem během let, která jí byla dopřána k literární tvorbě, ve svízelné situaci a nemohla vlastně dosáhnout svého ideálu. Vždyť stále ještě nefungoval ani rozvinutý knižní trh s českými díly, vztah „spisovatel – nakladatel“ se teprve formoval na běžných tržních základech. V české společnosti navíc zakořenila od předbřeznových dob představa, že literární tvorba v českém jazyce má být chápána jako „oběť“; spisovatelé fungovali samozřejmě jako distributoři svých knih či knih přátel. Rovněž nakladatelé dlouho považovali za samozřejmé, že čeští spisovatelé se spokojují se „slávou“, že se nechají opájet hrdostí a potěšením, když své jméno vidí vytištěné, místo honoráře.
Josef Němec – Neobyčejný muž neobyčejné ženy (Magdaléna Pokorná, Academia 2009)
Boženu Němcovou charakterizovaly v počátcích i obecnější pochybnosti o vlastním poslání a předpokladech k literární činnosti, včetně vzdělání (i když to formální nijak nepřeceňovala). Perem si vydělávala na živobytí a v době, kdy byla sama s dětmi v Praze, protože její manžel Josef Němec byl konfinován v Balašových Ďarmotech a byl mu obstaven plat či byl později služebně v Korutanech, to už nemohla být jen tvůrčí práce v pravém slova smyslu – mělo to být vlastně řemeslo. Se situací „literárního nádeníka“ se ale nechtěla smířit, a tak pravděpodobně přímo nabádala tehdejšího olomouckého nakladatele Eduarda Hölzela, který ji oslovil se žádostí, aby překládala původní německé práce pro školní mládež, a nabízela mu náměty či inovace těchto podle ní příliš „duchamorných“ textů. Nepochodila… Dochované útržky korespondence týkající se nabídky obohacují obraz Boženy Němcové v tomto důležitém smyslu. I když měla psát „jen“ na výdělek a překládat moralistní literaturu, i tehdy se snažila prosadit její promyšlenější, bohatší a v důsledcích užitečnější koncepci. I v době, kdy hledala a nutně potřebovala výdělek, přece nechtěla pracovat za jakoukoli cenu, stanovovala si limity, diskutovala o možnostech, raději volila náročnější cestu a psala do tehdejších významných vědeckých časopisů (Památek archeologických a místopisných či nevalně honorované Živy, v níž např. v letech 1859 a 1860 publikovala články Kraje a lesy ve Zvolensku či Starobulharské prostonárodní názvosloví), a to i za cenu, že o stabilní příjem jako autorka avizovaných knižnic pro školní mládež nakonec přišla. Na tomto konkrétním příkladu je zřejmé, jak výjimečnou autorkou Němcová tehdy byla. Nepřijala, co se jí nabízelo, prosazovala svou představu, vybírala si roli, v níž chce působit, a stopu, kterou v písemnictví zanechá: „Potom i ostatní, co jsem napsala, nepodlehá času, poněvadž je to opis národních mravů a života, který se vždy študovat bude a zajímat, a snad v pozdějších dobách více než nyní. Až civilizace mnoho a vše setře, pak se budou ohlížet po knihách, kde by prameny našli k studiu národopisu; a pak snad mnohý bude Boženu citovat.“ Se zadostiučiněním až pýchou referovala i o tom, když byla přizvána koncem páté dekády 19. století ke spolupráci na naučném slovníku, známém později jako Riegrův slovník naučný.
Od poloviny padesátých let 19. století se Němcová upínala zejména na kontakty se Slovenskem: „Chci vůbec vše, co jsem po Slovensku viděla a slyšela a některé ty pověry a obyčeje zkrátka, vše bych v malých obrázcích podala a v osobité kníze, tak se mi to rozpráší v těch časopisech, a je to pro mě škoda.“ Tamním přátelům (Gustavu Zechenterovi, kterému adresovala výše citovaný dopis, Samo Chalupkovi, Juliu Plošicovi a dalším) psávala obšírně, vemlouvala se, lichotila, pobízela ke spolupráci, důsledně vymáhala přislíbené příspěvky či podklady pro vlastní práci, vyptávala se a nabízela zprostředkovatelskou pomoc. Upínala se tehdy ke Slovensku jako k pramenu své budoucí tvorby s odvahou, nadějí a s tak pevnou sebedůvěrou, jakou později již asi nepocítila. Už jako autorka Babičky vypisovala 26. března 1855 detailně Aloisi Vojtěchu Šemberovi, tehdy profesoru českého jazyka ve Vídni, další tvůrčí záměry, vlastně plány „studijních cest“ na Slovensko, nastiňovala mu velkorysejší plány, a tady už i s hořkostí nad rozdílnými možnostmi mužů a žen v tvůrčí práci: „V Němcích by se už našel byl takový člověk, který by podobný užitečný úmysl podporoval, ale u nás není pro nic energie. Jedná se mi jen o první cestu, na ostatní si vydělám, neboť je to můj pevný úmysl každý rok na čas cestovat. Ach kdybych co muž jít mohla, nikoho bych neprosila o podporu, ale to nejde, já beztoho dost zkusím, ale to vše mne neodstraší.“ K doplnění těchto představ Boženy Němcové o Slovensku je třeba samozřejmě vzít v úvahu i reflexi samotné Boženy Němcové v tamním prostředí. Poměry na Slovensku bezesporu idealizovala. Porozumění pro tak emancipovanou ženu nebylo možné na Slovensku očekávat a i mezi romantickými básníky bylo minimální.
Božena Němcová by podle vlastních slov tvořila snad až s takovým zaujetím, že by ztratila povědomí, co se kolem děje. V posledních letech právě pro tíži všednodenních starostí a nemoci už rozsáhlejší literární díla vyvzdorovat nedokázala. Dosud neznámému adresátovi v dopise z konce roku 1854, z něhož se nezachoval ani začátek, ani konec, otevřela duši a s trochou ironie i s nadhledem se svěřovala i se svým hodnocením vlastní práce i hodnocením vlastního přijetí okolím: „Co mi ale píšete, že mohu být vším právem hrda na to, že mne národ ctí a že mají lidé úctu přede mnou – věru, tomu jste sám nevěřil, když jste to psal, – a já se tomu také jen usmívám…“ (Dopis neznámému adresátovi z konce roku 1854, Korespondence II (1853–1856), s. 128.)
O několik řádek dále ale přesto dodala i přes ironický odstup, který je možné vyčíst v předešlých slovech, svou devizu: „Poctivé srdce, upřímné snažení stát se vždy dokonalejší, prospět národu, seč síly moje jsou – to jest to jediné, co mne nad obyčejné ženské staví, které pro nic nežijou na světě…“
Korespondence Boženy Němcové na mnoha místech také ukazuje, jaký význam přikládala tisku – jako nástroji formování veřejného mínění na konci padesátých let 19. století, v době, kdy se i v české společnosti začínaly znovu „hýbat ledy“. Dne 7. ledna 1858 tak psala příteli Čeňku Bendlovi: „O tom táborském časopise jsem neslyšela a Posla od Otavy neviděla posud. – Básně Hálkovy maji být (čili je to jedna?) pěkné, alespoň se pak všeobecně mluví, zvláštní ráz, – já je teprv chci si zaopatřit. Také Neruda vydal básní svazek, které jsou též dobré. – Pan Pfleger s prvními ovšem propadl…“ Radost měla také z toho, že „Rieger bude vydávat jistě Máchovy spisy. Také paní Čacká z mrtvých vstala – a tak se to zase hýbat počíná; ty poezie Máchova a Koubkova hnou zase trochu tou mládeží! – Pak příjdete zase Vy s Puškinem – a tak by nechybělo nic než bohatého nakladatele a odbíratelů hodně“. Naději Němcová tehdy nepozbývala, i když jí nechyběla kritičnost: „Tak se ta literatura nějak zmahá jako houby po dešti – ale bohužel je v ní málo hříbků!“ I v dalších dopisech průběžně reflektovala dobový literární život a jeho perspektivy, a to i s důrazem na nově vznikající pokusy. Cenná je v tomto směru její korespondence s Václavem Čeňkem Bendlem, Leopoldem Hansmannem, se slovenskými přáteli i s dalšími autory, ale také se synem Karlem a manželem Josefem. V dopise z 19. října 1857 např. apelovala na Slováka Gustava Zechentera: „Jen si vypůjčte od pana faráře poslední a předposlední číslo Muzejníka, uvidíte, co se píše o školním vyučování a nač mají kněží a učitele hledět […] Škola a život, to je jiný, rázný směr a já radila bych každému s takovou stížností k němu se obrátit, vždyť máme stejné zákony, co tedy u nás nesmí být, nemá být též u vás. Jen kde takovou nešvaru uvidíte, dejte jím záušok.“ I českým přátelům průběžně avizovala, co stojí za to číst, kam by měli přispět, co sledovat a z čeho čerpat poučení. Reprezentativním příkladem takové taktiky je i následující pasáž z dopisu ze 14. ledna 1860 učiteli Josefu Kolískovi do České Skalice: „ Radila bych Vám, pane učiteli, držeti si Obecné Listy, co vydává letos Řezáč a profesor Meyer. Oznámení a předplacení četli Jste zajisté v Pražských novinách. Je to velmi praktický časopis a velká v něm rozmanitost, tak že v něm každý několik zrnek najde – učitel, řemeslník, hospodář, měšťan, pán – žena i děvče i žák. Také Obrazy života mají letos jinou tvář a jiné také jádro budou míti, pěknější a zdravější a pěkné ilustrace. Bude je vydávat také Augusta, v Litomyšli. Neruda zůstane sice redaktorem, ale nebude nimi jedině vládnout a potom bude míti jiných přispívatelů. – Mohli byste se na ně předplatit, nyní mají lepší pověst. – Vůbec se ta naše literatura na vzdor nátiskům a konfiskování hýbe…“
V posledních letech života (Božena Němcová zemřela sotva dvaačtyřicetiletá v lednu 1862) ji opouštěly síly, zhoršoval se zdravotní stav, provázela ji bída a v ní se, není divu, prohluboval až ke krizi i manželský nesoulad. Je symbolické, že to byl právě dopis, který psala již zubožená v Litomyšli nedlouho před smrtí… a že jediným, kdo se jí tehdy přes hloubku manželské roztržky znovu ujal a odvezl ji k sobě do Prahy, byl manžel Josef. Ale v Praze už na tuto výjimečnou ženu čekala jen smrt…
Ta otřásla pražskou společností, která jí v třeskuté zimě vypravila slavný pohřeb na Vyšehrad. Smrt Boženy Němcové ale rezonovala i na českém venkově. Např. nadějkovský farář Antonín Čechoslav Fikar zapsal v lednu roku 1862 do místní kroniky, jak na úmrtí spisovatelky reagoval on. „V lednu 1862 zemřela Božena Němcová. Tato událost dala mně podnět bych školní knihovnu v Nadějkově zařídil. Co základ daroval jsem padesáte šest knížek poučného a zábavného obsahu, které jsem školním dítkám pod tou výminkou ku čtení nabídnul, že každé dítě, které knížky ku čtení obdržeti chce, měsíčně třemi krejcary přispívati musí. A hle, v několika dnech přistoupilo skorem 40 dítek ku spolku a z těchto příspěvků měsíčních zakupuji nové knížky. Dav o tom zprávu do Národních listů, obdržel jsem od Jana Dvořáka, tovaryše řeznického z Vídně, rozeného z Micáskova mlýna, poštou pět zlatých a tím způsobem rozmnožená již knihovna v měsíci březnu skorem na jeden sto a třicet sešitků. Zdař Bůh! Jen dále, ať se neopovrhuje tím, co tak šťastně počalo.“
MAGDALÉNA POKORNÁ,
Historický ústav AV ČR, v. v. i.